Prožíváme první týden bez oficiálního stavu pandemické pohotovosti, a tedy jakýchkoli plošných protiepidemických nařízení. Posun k úplnému rozvolnění ve čtvrtek schválili poslanci, a to jednomyslně hlasy všech 159 přítomných.

Padla tím poslední centrálně nařízená povinnost nosit respirátor ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) nicméně připomněl, že je nadále vhodné nosit ochranu dýchacích cest například na ambulancích.

Nedělní počet pozitivně testovaných, 126, je nejnižší od loňského léta. Ne snad že by covid zmizel, vliv má spíše úplné rozložení testovacího systému, kdy pojišťovny hradí jen ty testy, na něž vystaví žádanku lékař.

Minulý týden se tak prováděly jen řádově jednotky tisíc PCR testů denně. Část lidí občas používá antigenní samotesty, vzhledem k jejich ne zvlášť skvělé spolehlivosti to ale patrně plošně nic nemění.

Přestože bylo — nejen — v České republice zvykem vyhlašovat div ne konec pandemie pokaždé, když nápor o něco polevil, tentokrát se zdá, že si klid opravdu můžeme dovolit. Alespoň ve chvíli, kdy není na obzoru vyloženě alarmující virová varianta ani podzim.

Ten zatím obestírá mlha. Obecně se očekává, že covid „nějak“ ožije, ovšem těžko odhadovat přesnou podobu. Bude silně záviset na tempu oslabování získané imunity především u starších, zranitelných lidí, i jejich případné ochotě se nechat přeočkovat.

Bohužel neexistuje záruka, že by se z covidu musela stát „rýma“, ani že náš nyní v podstatě jediný obranný nástroj — získaná imunita — zaručí víceméně bezproblémovou budoucnost navěky věků. Virus je stále relativně nový, těžko spekulovat o jeho dalších možnostech.

Stejně tak je na druhou stranu složité odhadovat, jaký vliv může mít třeba případné uvedení rozkročenějších, takzvaně pankoronavirových vakcín. Jisté je v podstatě jen to, že ukončení pandemie jako akutní krize je postupný proces zahrnující spíše adaptaci než jakousi zlomovou katarzi.

Krom podzimu, útlumu imunitní ochrany či možných nebezpečnějších variant zůstává výzvou i souvislé zásobování globálního Jihu vakcínami — z širšího úhlu pohledu nejen proti covidu, ale všeobecně. Přestože na poli „vakcinační autonomie“ například Afriky nastal určitý pokrok, smutným faktem zůstává nadále zcela nedostatečná proočkovanost, nemluvě o nedostupnosti diagnostických nástrojů či nevelkých kapacitách zdravotnických systémů.

Střednědobé předvídání je nesnadné, ale skutečné záludnosti přicházejí v dlouhodobém rámci. Musíme se totiž ptát, zda a jak jsme z uplynulé krize vyvodili závěry do budoucna, nebo dokonce nakolik vůbec chápeme, co se stalo.

O labutích a netopýrech

Přestože lze vymyslet sto frází o „poučení se z pandemie“ a tisíc věcí, jež „pandemie odhalila“, v zásadním aspektu tu není jasno. Objevení se covid-19 je velkou částí společnosti i politiků od začátku doteď chápáno jako takzvaná černá labuť: krajně závažná, ale vlastně nepředvídatelná událost. Chybně.

„Tato pandemie nepochybně nebyla poslední. (…) I v jednadvacátém století se může objevit infekce, která se kvůli specifickým podmínkám (letecká doprava) může v krátkém čase rozšířit i na další kontinenty,“ upozorňovali epidemiologové Roman Prymula a Miroslav Špliňo roku 2006 v publikaci o (mini)pandemii prvního SARS. Nebyli zdaleka sami — jejich příklad je jen zvlášť smutný, neboť profesoru Špliňovi ona předvídaná nová nákaza vloni vzala život.

Mnoho odborníků si je dlouhodobě vědomo, že žijeme v neustálém riziku pandemie. Svým způsobem jde o přirozenou součást globalizovaného světa závislého na nepřetržité, ohromné a složité logistice.

Když lidé například obchodují s exotickými zvířaty, navíc v případě asijských „mokrých trhů“ za často dosti bídných hygienických podmínek, je víceméně otázkou času, než se na člověka přenese některá z neméně exotických infekcí. Jsou tu ale i další faktory.

Zejména dále graduje klimatická krize. Ničením odvěkých ekosystémů i rozvratem stabilního klimatu jsou mnohá zvířata nucena k migraci, čímž roste nebezpečí nových virových přenosů mezi druhy.

Konkrétně třeba role netopýrů jako rezervoáru potenciálně nebezpečných koronavirů zdaleka nezačala covidem, a covidem také patrně neskončí. Teoretické možnosti toho, co takto může člověk chytit a v nejhorším případě přenést na dalšího člověka, jsou ohromné. Nemluvě o pandemickém potenciálu starých známých, jako je chřipka.

Další pandemie, nebo alespoň nákaza s pandemickým potenciálem, je tedy víceméně jen otázkou času. Nemůžeme vědět, co přesně a kdy na nás „skočí“. Ale ovlivnit můžeme, jak dobře budeme připraveni.

Prymula a Špliňo ve výše citované publikaci psali: „Pandemie potvrdila význam a úlohu Světové zdravotnické organizace (…), poukázala na význam rychlé komunikace. (…) Potvrdila, že po staletí ověřená protiepidemická opatření stále platí: izolace, šetření kontaktů, karantenizace, v neposlední řadě omezení pohybu. (…) Demonstrovala ohromný dopad ekonomický, jen ztráty z turistického ruchu šly do miliard.“

Totéž se dá psát teď, jen si za první SARS z počátku tisíciletí dosadíme ten druhý, aktuální a bohužel evolučně úspěšnější. Během covidu jsme se přesvědčili, že ani technologická pokročilost Západu není zárukou vůbec ničeho, chybí-li racionální úsudek, politická vůle, strategie a v neposlední řadě obyčejná mezilidská solidarita.

Ano, potřebujeme strategie, kapacity výzkumu, surveillance, laboratoří i zdravotnictví, schopnost vyrobit a rozvézt ohromná množství vakcín a tisíce dalších „drobností“. Je to zjevné. Jenže to neznamená, že při možné budoucí pandemii cokoli z toho bude připraveno, pokud se vědecké poznatky nepromítnou do konkrétních opatření.

Autor zmíněné teorie černých labutí, zásadních, ve své době nepředvídatelných, byť zpětně třeba logických událostí, statistik Nassim Nicholas Taleb sám dovozuje, že covidová pandemie černou labutí není. Byla víceméně předvídána, a rozměr tragédie šel spíše na vrub nedostatečnosti reakce než tomu, že by šlo o něco zcela nepostižitelného lidskými znalostmi a logikou.

To je samozřejmě tristní, vlastně i kruté a nespravedlivé. Máme-li se však opravdu poučit, je na místě upřímnost.

Naučíme se jednat v souladu s odbornými poznatky?

Planeta Země v jednadvacátém století není zvlášť klidné místo. Jakkoli je alespoň u nás možné žít každodenní, v podstatě spokojené životy, na obzoru se to jen hemží mračny. Velké události světa, vyhrazené jen zpravodajským relacím jako něco, co se děje „tam daleko“, mohou vpadnout do našich dosud zdánlivě poklidných soukromých životů. V tom je covid podobný klimatické krizi.

Jenže jestliže pandemie nebyla černou labutí, protože její riziko alespoň omezený kruhu odborníků a zájemců o epidemiologii rámcově tušil, potom je klimatický rozvrat labutí přímo sněhobílou. O tom, že hrozí katastrofa, se mluví doslova neustále, množí se i zcela konkrétní příklady.

A byl-li covid alespoň šokující v tom, že přišel rychle a vrhl nás do vod epidemiologie, pro značnou většinu společnosti přirozeně neznámých, klimatická krize kyne a rozprostírá se v měřítku lidského života naopak postupně — jako olbřímí neviditelná pavučina. Když klimatický panel OSN navzdory svému konzervatismu konstatuje, že je opravdu, ale opravdu zle, navazuje na doslova dekády vědeckého bití na poplach.

Času na reakci nebylo nikterak málo. Přesto jej odpovědní lidé — politici a kormidelníci ekonomiky — strávili, potažmo tráví řečněním, popíráním podstaty problému a odváděním pozornosti.

Pandemie by nám tu měla přinést finální budíček. Až příliš názorně se potvrdilo, že když vědci houfně varují před tragédií, mají k tomu důvod.

Také se znovu ukázalo, že nenastal žádný „konec dějin“, ale že dějiny mohou a budou vpadávat do našich životů. Viděli jsme, proč tváří v tvář akutní hrozbě nestačí politické řeči a výmluvy na to, že hlavně potřebujeme klid na budování ekonomického růstu či bůh ví čeho. Ale viděli jsme také, jak může včasné jednání, intelekt a solidarita zachraňovat životy.