Přestože covid-19 citelně zasáhl životy všech, nejedná se o nemoc, jež by měla na každého tytéž dopady. Virus představuje větší hrozbu pro osoby, jejichž zdravotní stav není bez vad. Nadprůměr takových lidí žije v chudých zemích, jejichž zdravotnictví má vesměs k optimu daleko. Ne každá země si také může dovolit vynaložit čtvrtinu svého hrubého domácího produktu na to, aby ochránila svou ekonomiku, jak tomu učinily Spojené státy.

Ekonomicky slabší země mají po finanční a rozpočtové stránce mnohem užší manévrovací prostor. A vzhledem k tomu, že bohaté země zachvátil očkovací nacionalismus, v jehož rámci si škudlí vakcíny samy pro sebe, jsou rozvojové země nuceny obstarávat si potřebné dávky kde a jak se dá.

Představitelé zemí, jež se ocitnou pod takovýmto tlakem, často schytávají od veřejnosti větší kritiku, než zasluhují. To pak vede k politickým rozbrojům, jež v důsledku znesnadňují cestu k možnostem problémy skutečné zvládnout. Horší výchozí situaci navzdory se však některým chudším zemím povedlo otřesy spjaté s covidem slušně zvládnout.

Takovým příkladem je Argentina. Země tonula v recesi už v době, kdy pandemie udeřila poprvé. Byl to do značné míry důsledek špatné národohospodářské politiky bývalého prezidenta Mauricia Macriho.

Původně to přitom vypadalo, že se prostě jen zopakuje otřepaná zápletka. Pravicová vláda vstřícná k byznysu si získala důvěru mezinárodních finančních trhů, které do země vzápětí napumpovaly peníze. Záhy se však ukázalo, že vládní politika byla vedena spíše ideologicky nežli pragmaticky a že sloužila spíše bohatým vrstvám nežli běžným občanům. ´