Přestože covid-19 citelně zasáhl životy všech, nejedná se o nemoc, jež by měla na každého tytéž dopady. Virus představuje větší hrozbu pro osoby, jejichž zdravotní stav není bez vad. Nadprůměr takových lidí žije v chudých zemích, jejichž zdravotnictví má vesměs k optimu daleko. Ne každá země si také může dovolit vynaložit čtvrtinu svého hrubého domácího produktu na to, aby ochránila svou ekonomiku, jak tomu učinily Spojené státy.

Ekonomicky slabší země mají po finanční a rozpočtové stránce mnohem užší manévrovací prostor. A vzhledem k tomu, že bohaté země zachvátil očkovací nacionalismus, v jehož rámci si škudlí vakcíny samy pro sebe, jsou rozvojové země nuceny obstarávat si potřebné dávky kde a jak se dá.

Představitelé zemí, jež se ocitnou pod takovýmto tlakem, často schytávají od veřejnosti větší kritiku, než zasluhují. To pak vede k politickým rozbrojům, jež v důsledku znesnadňují cestu k možnostem problémy skutečné zvládnout. Horší výchozí situaci navzdory se však některým chudším zemím povedlo otřesy spjaté s covidem slušně zvládnout.

Takovým příkladem je Argentina. Země tonula v recesi už v době, kdy pandemie udeřila poprvé. Byl to do značné míry důsledek špatné národohospodářské politiky bývalého prezidenta Mauricia Macriho.

Původně to přitom vypadalo, že se prostě jen zopakuje otřepaná zápletka. Pravicová vláda vstřícná k byznysu si získala důvěru mezinárodních finančních trhů, které do země vzápětí napumpovaly peníze. Záhy se však ukázalo, že vládní politika byla vedena spíše ideologicky nežli pragmaticky a že sloužila spíše bohatým vrstvám nežli běžným občanům. ´

Jakmile takováto politika — nevyhnutelně — ztroskotala, Argentinci si zvolili středolevou vládu, která ale většinu své energie vynakládala na nápravu škod namísto toho, aby se pokoušela uplatnit svůj vlastní program. A tak následné zklamání připravilo půdu pro nástup další pravicové vlády. Popsaný vzorec se v Argentině bohužel opakoval znovu a znovu, pořád dokola.

Nicméně současná situace se v některých důležitých ohledech popsanému vzorci vymyká. Macriho vláda, jež byla zvolena v roce 2015, zdědila jen poměrně malý zahraniční dluh díky jeho restrukturalizaci, jež proběhla již před jejím nástupem do funkce. Mezinárodní finanční trhy se tedy utrhly z řetězu ještě vehementněji než obvykle a napůjčovaly jeho vládě desítky miliard dolarů navzdory tomu, že žádným věrohodným ekonomickým programem nedisponovala.

Když se pak věci zvrtly — jak ostatně mnozí pozorovatelé předvídali — poskytl zemi Mezinárodní měnový fond (MMF) svůj dosud největší záchranný balíček: sedmapadesátimiliardový program, z nějž 44 miliard se utratilo prakticky okamžitě. Mnozí to považovali za neomalený pokus Mezinárodního měnového fondu jednajícího pod tlakem vlády amerického prezidenta Donalda Trumpa udržet pravicovou argentinskou vládu u moci.

Následovalo to, co je pro takovéto politické půjčky typické, jak jsem v roce 2002 popsal v knize Globalizace a její stíny (Globalization and Its Discontents). Domácí i zahraniční finančníci dostali čas na to, aby své peníze ze země vyvedli, zatímco argentinští daňoví poplatníci zůstali na ocet. Země se opět propadla do hlubokých dluhů, za něž nezískala prakticky vůbec nic. „Program“ Mezinárodního měnového fondu tedy selhal jako obvykle, takže argentinská ekonomika se propadla do hluboké recese. A v dané situaci si Argentinci zvolili novou vládu.

Mezinárodní měnový fond tentokrát už naštěstí uznává, že jeho program nedosáhl hospodářských cílů, jež si stanovil. „Zpětné hodnocení“ Fondu připisuje značnou část viny Macriho vládě, jejíž „nepřekročitelné linie vůči některým politickým opatřením znemožnily kroky, jež mohly být pro zdar programu stěžejní“.

Obvyklí zastánci Mezinárodního měnového fondu přičtou neúspěch programu nedostatečné komunikaci nebo nešikovné implementaci. Ale lepší komunikace na špatně navrženém programu nemohla nic změnit. Trh už to pochopil, jakkoli americkému ministerstvu financí a některým lidem ve Fondu to stále ještě nedochází.

Leč navzdory chaosu, který vláda argentinského prezidenta Alberta Fernándeze na konci roku 2019 převzala, se nyní zdá, že se jí podařilo dosáhnout hospodářského zázraku. Mezi třetím kvartálem roku 2020 a třetím kvartálem loňského roku dosáhl růst HDP 11,9 % a během roku 2021 se dle odhadů pohyboval na 10 % — tedy téměř na dvojnásobku předpovědí pro USA. Jak zaměstnanost tak i investice se také vyhouply na vyšší úroveň, než na jaké byly v době Fernándezova nástupu do funkce.

Stav veřejných financí země se přitom zlepšil, a to navzdory politice proticyklického oživení zahrnující vyšší veřejné výdaje. To se podařilo díky silnému hospodářskému růstu, vyšším a progresivnějším daním z majetku a z příjmů právnických osob a díky restrukturalizaci dluhu v roce 2020.

Výrazně narůstá také vývoz — a to nejen co do hodnoty, ale i co do objemu. I to je důsledek rozvojových politických opatření. Jednalo se zejména o reformu úvěrování, dále o snížení vývozních cel na nulu v odvětvích s přidanou hodnotou, a naopak zvýšením sazeb na export surovin a konečně také o investice do veřejné infrastruktury, do výzkumu a do vývoje. Shodou okolností jsou to přesně taková politická opatření, jež spolu s Brucem Greenwaldem doporučujeme v knize Tvorba společnosti vzdělávání (Creating a Learning Society).

Mezinárodní finanční tisk se ovšem navzdory popsanému zásadnímu pokroku v reálné ekonomice soustřeďuje prakticky výhradně na témata, jako je rizikovost investování v zemi nebo podhodnocený směnný kurz. Těžko to někoho překvapí. Finanční trhy samozřejmě velmi dobře vidí horu dluhů stvořených Mezinárodním měnovým fondem, jimž se blíží splatnost. Vzhledem k obrovské výši půjčky, kterou je třeba refinancovat, dohoda, jež by pouze prodloužila splátkový kalendář ze čtyř a půl na deset let, sotva postačí k rozptýlení obav z ekonomické kondice Argentiny.

Země navíc nadále pociťuje důsledky přílivu spekulativního kapitálu, který se do země nahrnul během Macriho prezidentství. Značná část z něj nyní v zemi uvízla díky zavedení účinné kontroly na pohyb kapitálu, což vede k soustavnému tlaku na paralelní směnný kurz.

Potrvá roky, než se podaří dát finanční chaos, jejž po sobě zanechala minulá vláda, do pořádku. Příští velkou zkouškou bude právě uzavření dohody s Mezinárodním měnovým fondem o dluhu z Macriho období. Fernándezova vláda dala najevo, že je ochotna jednat o jakémkoliv programu, který neohrozí zotavení ekonomiky a neprohloubí v zemi chudobu. Co to znamená, je jasné. Ač by dnes už každý měl vědět, že politika škrtů je kontraproduktivní, některé vlivné členské státy Fondu ji možná budou nadále prosazovat.

Je smutným paradoxem, že mnohé ze zemí, jež vždy argumentují nutností úvěrovaných států získat si „ekonomickou věrohodnost“, by nyní mohly prosazovat kroky, jež by v konečném důsledku věrohodnost argentinské ekonomiky podkopaly. Budou země s hlavním slovem v Mezinárodním měnovém fondu ochotny přistoupit na program, který nepočítá s úspornými opatřeními? Žádná demokratická vláda dnes nemůže přijmout podmínky zahrnující politiků škrtů ve světě, který stále ještě bojuje s pandemií. A žádná vláda by k tomu ani neměla být nucena.

V posledních několika letech si Mezinárodní měnový fond vydobyl jisté uznání díky krokům, které začaly reálně brát v potaz globální krize od pandemie a změn klimatu až po nerovnost a zadlužení. Pokud by však nyní znovu Fond změnil kurz a začal Argentině klást své dřívější požadavky zahrnující politiku škrtů, mělo by to pro něj závažné důsledky. Nepochybně by to snížilo ochotu dalších zemí s ním spolupracovat.

Ohrozilo by to globální finanční a politickou stabilitu. A nakonec by na tom prodělali úplně všichni.

Z anglického originálu Argentina's COVID Miracle publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil DANIEL KOTECKÝ.