Na akutní problémy s nestabilní měnou odpověděla vládou kontrolovaná centrální banka zvýšením úrokové sazby až na těžko představitelných 40 procent, což je mimochodem nejvyšší číslo na světě. Nepomohlo to. Kvůli akutní platební neschopnosti a strachu z hromadného úprku velkých firem byl nakonec Macri přinucen oznámit ponižující skutečnost: že se rozhodl požádat o pomoc zřejmě nejvíce nenáviděnou instituci v zemi, s níž si většina Argentinců oprávněně spojuje státní bankrot a hospodářskou katastrofu z let 2001-2003.

Dvojí účet za MMF

Prezident tvrdí, že půjčka ve výši zhruba třiceti miliard dolarů „zabrání krizím, jaké Argentina v minulosti zažívala“. Na MMF se přitom obrátil proto, že jeho úvěry jsou relativně nízko úročené, zatímco jiným věřitelům se do notoricky známé Argentiny investovat nechce. Taková půjčka má ale svoji cenu, která je v případě třetí největší latinskoamerické ekonomiky dokonce dvojnásobná. MMF zaprvé zpravidla požaduje velmi přísné hospodářské „reformy“, spočívající ve zvyšování daní, přiškrcování platů státních zaměstnanců a v „liberalizaci“ trhu práce (čti: v odbourávání ochrany zaměstnanců). Měnový fond už Argentině také naznačil, že by se měla připravit na zvýšení věku odchodu do důchodu.

Druhá, specificky argentinská cena je především politická a souvisí s podobně brutálními úspornými opatřeními ze začátku tohoto století, které nakonec vyústily v odmítnutí další půjčky a ve státním bankrotu. Několik let financování prostřednictvím peněz z MMF bylo tehdy draze zaplaceno, když zmiňovaná krize uvrhla více než polovinu všech Argentinců do chudoby. Obyvatelé si dobře vzpomínají na zástupy desetitisíců nezaměstnaných a bezdomovců, kteří se pokoušeli živit alespoň sběrem a prodejem papíru. Vůči MMF je dodnes na argentinských zdech možné nalézt nenávistné vzkazy a atmosféra ve chvíli, kdy prezident Néstor Kirchner v roce 2006 oznámil splacení posledního pesa dluhu této instituci, připomínala oslavu vysvobození z otroctví.

Staré recepty, nové naděje

Mauricio Macri se pokouší Argentince přesvědčit, že tentokrát je situace jiná. Že země pouze nutně potřebuje akutní pomoc vykoupenou bolestivými reformami, které však z dlouhodobého hlediska konečně rozseknou kolotoč vzestupů a hlubokých krizí, v němž se kdysi jeden z nejbohatších států světa už tak strašně dlouho zmítá.

Za tímto účelem se vydal na mezinárodní ofenzivu, kdy si nechává vyjádřit podporu svých plánů od různých světových státníků, španělským premiérem Mariano Rajoyem počínaje a americkým prezidentem Donaldem Trumpem konče. Zároveň se po dvou letech konfrontace a pohrdání snaží přesvědčit opoziční guvernéry a zákonodárce, že je potřeba dosáhnout jakéhosi národního konsenzu na plánovaných škrtech. Ve skutečnosti ovšem nenabízí žádné jiné řešení než to, jež se tak tragicky neosvědčilo v průběhu „divokých devadesátých let“.

Opakování staré známé situace přesto přináší určitou naději do budoucna, a to na vytvoření nové levicové opozice. Takové opozice, která nebude spojena s autoritářskými praktikami předchozích perónistických vlád a bude se moci oprostit i od skandálů u veřejnosti zcela zdiskreditované a trestně stíhané Kirchnerové. Návrat Mezinárodního měnového fondu poskytuje jasného a dobře známého nepřítele, jenž má potenciál spojovat různé frakce a nutit nacházet alternativy k mnohokrát ozkoušenému.

Mauricio Macri jako hlavní protivník této opozice, na kterou se zatím čeká, přitom nebude zdaleka tak neporazitelný, jak by se ještě nedávno zdálo.