V Argentině začíná velký obrat doprava, velký experiment

Petr Jedlička

Nový idol radikální pravice Javier Milei zahájil vládmutí devalvací měny a zrušením poloviny ministerstev. V argentinském kontextu dává požadavek zásadních změn smysl. Vše může ale skončit i diktaturou, nebo převratem.

Typická fazona Javiera Mileie vytvořená pro diváky jeho televizních výstupů svádí k napodobování. U pravicových radikálů všech barev má nový argentinský prezident takřka kultické postavení. Foto Juan Mabromata, AFP

Čtrnáct dní uplynulo od chvíle, kdy zde byl publikován profil nově zvoleného argentinského prezidenta Javiera Mileie, v současnosti zřejmě nejpravicovější hlavy státu na světě. Napsali jsme v něm, že bude zajímavé sledovat výsledky povolebních vyjednávání, protože Milei nemá oporu v Kongresu, a že k prosazení svých radikálních reforem potřebuje spojence, kteří však budou vyžadovat nějaké kompromisy.

Nyní jsou jednání u konce a Milei je od neděle plnoprávným prezidentem. Koalici si dohodl s tradiční pravicí a dal jí všemožné posty. Co do programu ovšem moc neustoupil: vlastně jen místo slíbeného zrušení deseti ministerstev zruší devět (zdravotnictví zůstane) a také centrální banka s národní měnou bude prozatím zachována — přechod na dolar má být pozvolnější.

Jisto je tedy už, že v Argentině začíná velký obrat doprava — s devalvací měny, privatizacemi, osekáváním sociálního státu, propuštěním třetiny státních zaměstnanců a otevíráním hranic těžařským i jiným korporacím. I sám Milei to potvrdil hned v inauguračním projevu:

„Jednoduše nejsou peníze (…) Je třeba zvrátit dekády dekadence (…) Úspory nemají alternativu a alternativu nemá ani šoková léčba (…) Víme, že krátkodobě se situace zhorší, ale že postupně přinesou naše snahy ovoce,“ řekl v neděli doslova.

Mluvit o velkém obratu je namístě i proto, že současný argentinský hospodářsko-správní model je založen na relativně silném státu, četných regulacích a subvencích. Byl zbudován kolem ideologie perónismu, což je zjednodušeně spojení pečující role státu s nacionalismem. Jeho součástí jsou i nejrůznější podpůrné programy.

Pro nemajetné je tak v zemi dotována například elektřina, voda, palivo či veřejná doprava. Subvence dostávaly také různé vývařovny a útulny.

Model dotací a podpor směřovaných do regionů, měst i různých podniků ovšem zároveň živil početnou klientelistickou síť, a především: v posledních dekádách nevedl ani k snižování chudoby, ani k prosperitě.

Jak připomíná Ben Blissett z kanálu TLDR, argentinská ekonomika měla dobré období naposledy v letech 2003 až 2007. Od té doby kolísá, a to spíše směrem dolů.

A jak propočetl Christopher Sabatini z Chatham House, skrze práci či nějakou formu podpory závisí na státu dnes osmdesát procent Argentinců; nejméně čtyřicet procent populace přitom zůstává v chudobě.

Tradiční pravice vládnoucí v éře prezidenta Macriho v letech 2015—2019 systém nezměnila, pouze zemi ještě více zadlužila u Mezinárodního měnového fondu. Následný návrat perónismu v souvislosti s vládou teď skončivšího prezidenta Fernándeze se překryl s covidovou epidemií a snahou se z recese proinvestovat. To vedlo k mimořádné, dnes až stočtyřicetiprocentní inflaci.

×