Čtrnáct dní uplynulo od chvíle, kdy zde byl publikován profil nově zvoleného argentinského prezidenta Javiera Mileie, v současnosti zřejmě nejpravicovější hlavy státu na světě. Napsali jsme v něm, že bude zajímavé sledovat výsledky povolebních vyjednávání, protože Milei nemá oporu v Kongresu, a že k prosazení svých radikálních reforem potřebuje spojence, kteří však budou vyžadovat nějaké kompromisy.

Nyní jsou jednání u konce a Milei je od neděle plnoprávným prezidentem. Koalici si dohodl s tradiční pravicí a dal jí všemožné posty. Co do programu ovšem moc neustoupil: vlastně jen místo slíbeného zrušení deseti ministerstev zruší devět (zdravotnictví zůstane) a také centrální banka s národní měnou bude prozatím zachována — přechod na dolar má být pozvolnější.

Jisto je tedy už, že v Argentině začíná velký obrat doprava — s devalvací měny, privatizacemi, osekáváním sociálního státu, propuštěním třetiny státních zaměstnanců a otevíráním hranic těžařským i jiným korporacím. I sám Milei to potvrdil hned v inauguračním projevu:

„Jednoduše nejsou peníze (…) Je třeba zvrátit dekády dekadence (…) Úspory nemají alternativu a alternativu nemá ani šoková léčba (…) Víme, že krátkodobě se situace zhorší, ale že postupně přinesou naše snahy ovoce,“ řekl v neděli doslova.

Mluvit o velkém obratu je namístě i proto, že současný argentinský hospodářsko-správní model je založen na relativně silném státu, četných regulacích a subvencích. Byl zbudován kolem ideologie perónismu, což je zjednodušeně spojení pečující role státu s nacionalismem. Jeho součástí jsou i nejrůznější podpůrné programy.

Pro nemajetné je tak v zemi dotována například elektřina, voda, palivo či veřejná doprava. Subvence dostávaly také různé vývařovny a útulny.

Model dotací a podpor směřovaných do regionů, měst i různých podniků ovšem zároveň živil početnou klientelistickou síť, a především: v posledních dekádách nevedl ani k snižování chudoby, ani k prosperitě.

Jak připomíná Ben Blissett z kanálu TLDR, argentinská ekonomika měla dobré období naposledy v letech 2003 až 2007. Od té doby kolísá, a to spíše směrem dolů.

A jak propočetl Christopher Sabatini z Chatham House, skrze práci či nějakou formu podpory závisí na státu dnes osmdesát procent Argentinců; nejméně čtyřicet procent populace přitom zůstává v chudobě.

Tradiční pravice vládnoucí v éře prezidenta Macriho v letech 2015—2019 systém nezměnila, pouze zemi ještě více zadlužila u Mezinárodního měnového fondu. Následný návrat perónismu v souvislosti s vládou teď skončivšího prezidenta Fernándeze se překryl s covidovou epidemií a snahou se z recese proinvestovat. To vedlo k mimořádné, dnes až stočtyřicetiprocentní inflaci.

Veškeré zboží v posledních letech soustavně zdražovalo. Snahy o regulaci cen přitom posilovaly černý trh. Kdo mohl, měnil hned všechno na dolary, kterých však bylo možno legálně získat jen 200 měsíčně. Rozbujely se tudíž nejrůznější překupnické mafie a gangy. K vidění byly i případy rabování obchodů, čímž byla typická poslední argentinská velekrize v letech 1998—2002.

Právě v tomto kontextu byl zvolen za prezidenta Milei, radikál stojící mimo tradiční politické proudy. V neděli 10. prosince se uvedl oním slibovaným zrušením takřka poloviny ministerstev. V úterý 12. prosince ohlásil devalvaci pesa na přibližně poloviční hodnotu.

Obrat snad ve všem

Asi netřeba se obsáhle rozepisovat, o jak náročný obrat se jedná nejen ve státosprávě, ale i v hospodářství a v mocenské pyramidě. Mileiovy vyhlídky ostatně komentoval už i již zmiňovaný portrétní text. Nový prezident sám slibuje zvládnout problém obří inflace do dvou let, do patnácti let dohnat evropské země a do třiceti USA, bude-li jeho myšlenkám prý přáno. Nadto se zavázal „skončit s politickým kastovnictvím“, což je další velký problém.

Javier Milei totiž není — navzdory neukotvenosti v politických stranách — nějaký pouliční či podnikatelský bouřlivák. I když je stále připomínán jako rozhněvaný ekonom či „argentinský Trump“, jde o figuru, jež co do veřejné známosti vyrostla v mediálně-obchodním impériu magnáta Eduarda Eurnekiana, čtvrtého nejbohatšího člověka v zemi.

Právě miliardář Eurnekian udělal z Mileie televizní tvář a postaral se mu o vlastní pořad, v němž potom Milei nadával všem ostatním ekonomům. Milei jinak navštěvoval i všelijaké další talkshow, kde vykládal o svých šesti naklonovaných psech či oddanosti tantrickému sexu, zpíval v soutěžích a podobně, to vše ale spíše už v důsledku popularity získané u Eurnekiana.

Sáhne člověk s takovouto minulostí teď vskutku důsledně na byznys celé elitě, která v dosavadním systému zbohatla, nebo povznese svými reformami jen tu část, kterého ho léta platila?

Argentina je navíc federace a v každé z třiadvaceti provincií jsou jiní mocipáni; každá provincie má přitom i vlastní ústavu, kolem které se lokální mocní jistě semknou, pokud jim půjde o vliv a bohatství.

To, co dnes v Argentině začíná, tak není jen velký obrat, ale i experiment. Spoustu důležitých proměnných zde stále neznáme. Příkladně: u většiny elektorátu, která Mileie zvolila, je zřejmá připravenost na přechodné těžké období. „Je mi jasné, že pár let to bude špatné. Pak se to ale zvedne,“ říká typicky jeden z respondentů pro Deutsche Welle. Jak dlouho ale taková odhodlanost vydrží?

Anebo: mladý elektorát, jejž získal Milei sliby perspektivní budoucnosti i zdařilou tiktokovou kampaní, si možná ne úplně uvědomuje, že nový prezident není pravicovým radikálem jen v hospodářsko-správních, nýbrž i hodnotových otázkách. Vyznává — slovy politoložky Verónicy Gagové — reakční mutaci liberalismu: homosexualita jako čistě věc sexuálních praktik a osobní volby, právo na interrupci jako něco, co se dá ženám znovu upřít referendem a podobně.

Přežije nadšení ze započatého obratu i to, až Milei začne plnit hodnotovou část svého programu?