Čtrnáct dní uplynulo od chvíle, kdy zde byl publikován profil nově zvoleného argentinského prezidenta Javiera Mileie, v současnosti zřejmě nejpravicovější hlavy státu na světě. Napsali jsme v něm, že bude zajímavé sledovat výsledky povolebních vyjednávání, protože Milei nemá oporu v Kongresu, a že k prosazení svých radikálních reforem potřebuje spojence, kteří však budou vyžadovat nějaké kompromisy.

Nyní jsou jednání u konce a Milei je od neděle plnoprávným prezidentem. Koalici si dohodl s tradiční pravicí a dal jí všemožné posty. Co do programu ovšem moc neustoupil: vlastně jen místo slíbeného zrušení deseti ministerstev zruší devět (zdravotnictví zůstane) a také centrální banka s národní měnou bude prozatím zachována — přechod na dolar má být pozvolnější.

Jisto je tedy už, že v Argentině začíná velký obrat doprava — s devalvací měny, privatizacemi, osekáváním sociálního státu, propuštěním třetiny státních zaměstnanců a otevíráním hranic těžařským i jiným korporacím. I sám Milei to potvrdil hned v inauguračním projevu:

„Jednoduše nejsou peníze (…) Je třeba zvrátit dekády dekadence (…) Úspory nemají alternativu a alternativu nemá ani šoková léčba (…) Víme, že krátkodobě se situace zhorší, ale že postupně přinesou naše snahy ovoce,“ řekl v neděli doslova.

Mluvit o velkém obratu je namístě i proto, že současný argentinský hospodářsko-správní model je založen na relativně silném státu, četných regulacích a subvencích. Byl zbudován kolem ideologie perónismu, což je zjednodušeně spojení pečující role státu s nacionalismem. Jeho součástí jsou i nejrůznější podpůrné programy.

Pro nemajetné je tak v zemi dotována například elektřina, voda, palivo či veřejná doprava. Subvence dostávaly také různé vývařovny a útulny.

Model dotací a podpor směřovaných do regionů, měst i různých podniků ovšem zároveň živil početnou klientelistickou síť, a především: v posledních dekádách nevedl ani k snižování chudoby, ani k prosperitě.

Jak připomíná Ben Blissett z kanálu TLDR, argentinská ekonomika měla dobré období naposledy v letech 2003 až 2007. Od té doby kolísá, a to spíše směrem dolů.

A jak propočetl Christopher Sabatini z Chatham House, skrze práci či nějakou formu podpory závisí na státu dnes osmdesát procent Argentinců; nejméně čtyřicet procent populace přitom zůstává v chudobě.

Tradiční pravice vládnoucí v éře prezidenta Macriho v letech 2015—2019 systém nezměnila, pouze zemi ještě více zadlužila u Mezinárodního měnového fondu. Následný návrat perónismu v souvislosti s vládou teď skončivšího prezidenta Fernándeze se překryl s covidovou epidemií a snahou se z recese proinvestovat. To vedlo k mimořádné, dnes až stočtyřicetiprocentní inflaci.