Čtrnáct dní uplynulo od chvíle, kdy zde byl publikován profil nově zvoleného argentinského prezidenta Javiera Mileie, v současnosti zřejmě nejpravicovější hlavy státu na světě. Napsali jsme v něm, že bude zajímavé sledovat výsledky povolebních vyjednávání, protože Milei nemá oporu v Kongresu, a že k prosazení svých radikálních reforem potřebuje spojence, kteří však budou vyžadovat nějaké kompromisy.

Nyní jsou jednání u konce a Milei je od neděle plnoprávným prezidentem. Koalici si dohodl s tradiční pravicí a dal jí všemožné posty. Co do programu ovšem moc neustoupil: vlastně jen místo slíbeného zrušení deseti ministerstev zruší devět (zdravotnictví zůstane) a také centrální banka s národní měnou bude prozatím zachována — přechod na dolar má být pozvolnější.

Jisto je tedy už, že v Argentině začíná velký obrat doprava — s devalvací měny, privatizacemi, osekáváním sociálního státu, propuštěním třetiny státních zaměstnanců a otevíráním hranic těžařským i jiným korporacím. I sám Milei to potvrdil hned v inauguračním projevu:

„Jednoduše nejsou peníze (…) Je třeba zvrátit dekády dekadence (…) Úspory nemají alternativu a alternativu nemá ani šoková léčba (…) Víme, že krátkodobě se situace zhorší, ale že postupně přinesou naše snahy ovoce,“ řekl v neděli doslova.

Mluvit o velkém obratu je namístě i proto, že současný argentinský hospodářsko-správní model je založen na relativně silném státu, četných regulacích a subvencích. Byl zbudován kolem ideologie perónismu, což je zjednodušeně spojení pečující role státu s nacionalismem. Jeho součástí jsou i nejrůznější podpůrné programy.

Pro nemajetné je tak v zemi dotována například elektřina, voda, palivo či veřejná doprava. Subvence dostávaly také různé vývařovny a útulny.

Model dotací a podpor směřovaných do regionů, měst i různých podniků ovšem zároveň živil početnou klientelistickou síť, a především: v posledních dekádách nevedl ani k snižování chudoby, ani k prosperitě.

Jak připomíná Ben Blissett z kanálu TLDR, argentinská ekonomika měla dobré období naposledy v letech 2003 až 2007. Od té doby kolísá, a to spíše směrem dolů.

A jak propočetl Christopher Sabatini z Chatham House, skrze práci či nějakou formu podpory závisí na státu dnes osmdesát procent Argentinců; nejméně čtyřicet procent populace přitom zůstává v chudobě.

Tradiční pravice vládnoucí v éře prezidenta Macriho v letech 2015—2019 systém nezměnila, pouze zemi ještě více zadlužila u Mezinárodního měnového fondu. Následný návrat perónismu v souvislosti s vládou teď skončivšího prezidenta Fernándeze se překryl s covidovou epidemií a snahou se z recese proinvestovat. To vedlo k mimořádné, dnes až stočtyřicetiprocentní inflaci.

Veškeré zboží v posledních letech soustavně zdražovalo. Snahy o regulaci cen přitom posilovaly černý trh. Kdo mohl, měnil hned všechno na dolary, kterých však bylo možno legálně získat jen 200 měsíčně. Rozbujely se tudíž nejrůznější překupnické mafie a gangy. K vidění byly i případy rabování obchodů, čímž byla typická poslední argentinská velekrize v letech 1998—2002.

Právě v tomto kontextu byl zvolen za prezidenta Milei, radikál stojící mimo tradiční politické proudy. V neděli 10. prosince se uvedl oním slibovaným zrušením takřka poloviny ministerstev. V úterý 12. prosince ohlásil devalvaci pesa na přibližně poloviční hodnotu.

Obrat snad ve všem

Asi netřeba se obsáhle rozepisovat, o jak náročný obrat se jedná nejen ve státosprávě, ale i v hospodářství a v mocenské pyramidě. Mileiovy vyhlídky ostatně komentoval už i již zmiňovaný portrétní text. Nový prezident sám slibuje zvládnout problém obří inflace do dvou let, do patnácti let dohnat evropské země a do třiceti USA, bude-li jeho myšlenkám prý přáno. Nadto se zavázal „skončit s politickým kastovnictvím“, což je další velký problém.

Javier Milei totiž není — navzdory neukotvenosti v politických stranách — nějaký pouliční či podnikatelský bouřlivák. I když je stále připomínán jako rozhněvaný ekonom či „argentinský Trump“, jde o figuru, jež co do veřejné známosti vyrostla v mediálně-obchodním impériu magnáta Eduarda Eurnekiana, čtvrtého nejbohatšího člověka v zemi.

Právě miliardář Eurnekian udělal z Mileie televizní tvář a postaral se mu o vlastní pořad, v němž potom Milei nadával všem ostatním ekonomům. Milei jinak navštěvoval i všelijaké další talkshow, kde vykládal o svých šesti naklonovaných psech či oddanosti tantrickému sexu, zpíval v soutěžích a podobně, to vše ale spíše už v důsledku popularity získané u Eurnekiana.

Sáhne člověk s takovouto minulostí teď vskutku důsledně na byznys celé elitě, která v dosavadním systému zbohatla, nebo povznese svými reformami jen tu část, kterého ho léta platila?

Argentina je navíc federace a v každé z třiadvaceti provincií jsou jiní mocipáni; každá provincie má přitom i vlastní ústavu, kolem které se lokální mocní jistě semknou, pokud jim půjde o vliv a bohatství.

To, co dnes v Argentině začíná, tak není jen velký obrat, ale i experiment. Spoustu důležitých proměnných zde stále neznáme. Příkladně: u většiny elektorátu, která Mileie zvolila, je zřejmá připravenost na přechodné těžké období. „Je mi jasné, že pár let to bude špatné. Pak se to ale zvedne,“ říká typicky jeden z respondentů pro Deutsche Welle. Jak dlouho ale taková odhodlanost vydrží?

Anebo: mladý elektorát, jejž získal Milei sliby perspektivní budoucnosti i zdařilou tiktokovou kampaní, si možná ne úplně uvědomuje, že nový prezident není pravicovým radikálem jen v hospodářsko-správních, nýbrž i hodnotových otázkách. Vyznává — slovy politoložky Verónicy Gagové — reakční mutaci liberalismu: homosexualita jako čistě věc sexuálních praktik a osobní volby, právo na interrupci jako něco, co se dá ženám znovu upřít referendem a podobně.

Přežije nadšení ze započatého obratu i to, až Milei začne plnit hodnotovou část svého programu?

Nejasné vyhlídky

Možná, že ani v Argentině nebude vše nakonec tak žhavé. Donald Trump v USA také svého času sliboval vystavění zdi na mexické hranici, za níž Mexiko samo zaplatí, nebo vydávat nová nařízení a předkládat nové zákony jen pokud se zruší vždy dvakrát tolik starých. Z jeho „obratu“ přitom zůstaly klasicky snížené daně a zvýšené dluhy, tarify na hliník při sporu s Čínou a debata o výši příspěvků do NATO — plus samozřejmě lhaní, toxický jazyk a chování po zpochybněných volbách a milosti pro „bažinu“, kterou sliboval vysušit.

Jenomže Milei se zatím jako Trump příliš nejeví — pomineme-li tedy vnější znaky jako alfasamčí styl, demonstrační nekorektnost, teatrální šoumenství a sbírání hlasů nespokojených. Zatímco americký politik v roce 2016 nezacházel v hodnotové nabídce zdaleka tak doprava jako jeho soupeřové z primárek typu Bena Carsona či Teda Cruze a ekonomicky byl také blíže ke středu, Milei bere vše, zdá se, opravdu z gruntu a ideologicky: práva jsou podle něj ve skutečnosti privilegia, odpor proti zvolenému reformátorovi lze potlačovat represí a podobně.

Na Mileiovu inauguraci přijeli lídři krajně pravicových proudů z celého světa, včetně brazilského Bolsonara, chilského Kasta, španělského Abascala či maďarského Orbána. A spolu s nimi se dostavili i libertariáni, pro něž je už dnes živoucí legendou.

Jak vidno i z aktuálního nástupu někdejšího předsedy českých Svobodných do čela okamurovské kandidátky, ekonomická a hodnotová krajní pravice k sobě nemají vůbec daleko. V Argentině však volila většina Mileie jako radikální alternativu k dosavadnímu hospodářskému a správnímu modelu plus politickému establishmentu — ne kvůli hodnotovým otázkám.

Do jaké míry se tak dělo, je vidět hezky i na rozdílu mezi podporou Mileie osobně a jeho strany La Libertad Avanza v parlamentní části voleb. I toto může ještě vybouchnout a ukáže se, že podpora opatření, která nový prezident prosazuje, není zdaleka tak velká, jako byl jeho volební zisk.

V Latinské Americe je dnes mimochodem celkovým trendem tlačit radikálnější alternativu proti všem vládnoucím silám, a to v jakémkoliv zabarvení. Jediný stát, kde se v posledních letech neměnil establishment, je Paraguay. V Chile a Kolumbii se takto dostala k moci zase radikálnější levice.

Mileie tedy čeká nesmírně komplexní národohospodářský a státo-správní manévr a k tomu válka v kulturních otázkách, již v podstatě také slíbil, odpor silného odborového hnutí, včetně organizovaných nezaměstnaných (tzv. piqueteros), a zřejmě i boj s velkou částí lokálních a podnikatelských elit. Mandát má z přímých voleb, v Kongresu ale jen křehkou podporu.

V jeho okolí se přitom už hromadí lidé jako nový ministr hospodářství Luis Caputo — příslušník oné kasty, s níž se Milei zavázal zamést. A dále je zde problém s nostalgiky po pevné ruce diktatury, jež Argentině v minulosti vládla, které reprezentuje Mileiova viceprezidentka Victoria Villarruelová.

Připočtou-li se ještě například neznámé důsledky liberalizace farmacie či zbraňových zákonů, což Milei také slíbil, otázka záměrů Mileiovy sestry Kariny, která má na prezidenta zjevně zásadní vliv, dluh u Mezinárodního měnového fondu či všechny těžkosti kolem přechodu na americký dolar — země jím ztratí finanční suverenitu, přičemž musí nejprve změnit ústavu a nashromáždit rezervu alespoň čtyřicet miliard dolarů —, je zřejmé, že argentinský obrat může dopadnout v podstatě jakkoliv.

To, co dnes oslavují všechny odstíny radikální pravice světa jako reformní maják, může vyústit skutečně v nový hospodářský a státosprávní model. Stejně tak ale může vše skončit úplným rozvratem, krveprolitím, vnitropolitickou blokací, diktaturou, pouhou výměnou elity anebo klasicky trumpovsky — vskutku jen dílčí protržní reformou, avšak doprovázenou snížením tolerance pro pluralismus a vulgarizací veřejné debaty.

Milei sám slibuje výsledky do podzimu 2025. Ohledně základního směřování bychom však měli být moudřejší už před nadcházejícími letními prázdninami.