Politický zemětřas v Kolumbii dokonán. Moc v zemi přebírá poprvé levice

Petr Jedlička

Gustavu Petrovi se nakonec podařilo prorazit tradiční konzervativně-liberální blok a prezidentské volby vyhrát. V půli prázdnin se tak stane prvním levicovým prezidentem v historii své země. Proč vyhrál, co slibuje a co od něj čekat?

Gustavo Petro se svou viceprezidentkou Franciou Márquezovou na projekčním plátně během volební noci. Foto Juan Barreto, AFP

Všechny praktické důsledky se teprve odhalí, obecně je to ale už jasné: v jihoamerické Kolumbii nastoupí do prezidentského úřadu 7. srpna vůbec poprvé levičák. Bude jím Gustavo Petro (62), který v červnových volbách dokázal nakonec přeci jen prorazit tradiční konzervativně-liberální blok.

„Často se říká o nějakých volbách, že byly historické. Většinou je to klišé. Letos v Kolumbii však nikoliv. Skutečnost, že si tak konzervativní země zvolí do čela levičáka, naznačuje, jak moc se situace v ní změnila,“ píše ve své povolební analýze Katy Watsonová, latinskoamerická dopisovatelka BBC.

Petro bojoval v letošním volebním klání už jako zkušený kandidát. Ač se soustavně připomíná jeho někdejší angažmá v urbánní guerillové skupině M-19, násilí se zřekl již ve vězení v osmdesátých letech. Od devadesátých let je kariérním politikem. Nejprve pracoval jako poslanec, poté senátor a v letech 2012 — 2015 také primátor Bogoty, osmimilionového hlavního města.

Na prezidenta kandidoval celkově potřetí, letos však poprvé v roli favorita. Sílu dodaly Petrovi tento rok dle pozorovatelů zejména dva faktory: jednak to byla dlouhá nepřehlédnutelná kampaň plná reklamy, obrušování hran i uzavírání taktických spojenectví; jednak schopnost ztělesnit velké rozčarování kolumbijské společnosti z dosavadních pořádků. Právě to přerostlo v minulém červnu v krvavé pouliční bouře a letos to způsobilo, že největší skupina voličů byla ochotna hlasovat jinak než vždycky — pro něco úplně nového.

Petro Kolumbijcům slíbil postupnou změnu snad ve všech oblastech: v hospodářském modelu, sociálním systému, ve fungování úřadů i bezpečnostních složek, v boji s korupcí i v přístupu k přírodě. Prosociálně reformovat by chtěl zdravotnictví, penze, otázku přístupu k půdě i přerozdělování peněz mezi jednotlivými regiony.

Osou v pozadí jeho programu byl přitom mír a dialog — v rámci kolumbijské politiky, se sousední Venezuelou i s novými povstaleckými skupinami. Petro se v podstatě celou kampaň potýkal se srovnáváním s bývalým venezuelským vladařem Hugem Chávezem (Kolumbie doposud hostí 1,7 milionu venezuelských uprchlíků), a tak sám, kde mohl, zdůrazňoval rovněž oddanost liberálnědemokratickým pořádkům.

„Za vlády, jež nyní nastupuje, nebudou žádné politické či právní perzekuce, pouze respekt a dialog (…) Bude-li opozice chtít řešit problémy, jež Kolumbii trápí, bude v prezidentském paláci vždy vítána,“ uvedl sám Petro v prvním povolebním projevu. Většinu stoupenců nicméně Petro přesvědčil dle shody analytiků v důsledku kumulace různých problémů v zemi a celkovým dojmem neúnosnosti toho, jak Kolumbie v posledních desetiletích funguje.

Petrovi (v popředí) byla po celou dobu kampaně předhazována podobnost s venezuelským Hugem Chávezem (vpravo) a Nicolasem Madurem (vlevo). Petro přitom argumentoval, že jeho soupeři mají k chávistům mnohdy blíže než on, například proto, že zavlékají zemi do závislosti na těžbě ropy. Fotokoláž MedellinAdvisors.com

Největší problémy

×