Politický zemětřas v Kolumbii dokonán. Moc v zemi přebírá poprvé levice
Petr JedličkaGustavu Petrovi se nakonec podařilo prorazit tradiční konzervativně-liberální blok a prezidentské volby vyhrát. V půli prázdnin se tak stane prvním levicovým prezidentem v historii své země. Proč vyhrál, co slibuje a co od něj čekat?
Všechny praktické důsledky se teprve odhalí, obecně je to ale už jasné: v jihoamerické Kolumbii nastoupí do prezidentského úřadu 7. srpna vůbec poprvé levičák. Bude jím Gustavo Petro (62), který v červnových volbách dokázal nakonec přeci jen prorazit tradiční konzervativně-liberální blok.
„Často se říká o nějakých volbách, že byly historické. Většinou je to klišé. Letos v Kolumbii však nikoliv. Skutečnost, že si tak konzervativní země zvolí do čela levičáka, naznačuje, jak moc se situace v ní změnila,“ píše ve své povolební analýze Katy Watsonová, latinskoamerická dopisovatelka BBC.
Petro bojoval v letošním volebním klání už jako zkušený kandidát. Ač se soustavně připomíná jeho někdejší angažmá v urbánní guerillové skupině M-19, násilí se zřekl již ve vězení v osmdesátých letech. Od devadesátých let je kariérním politikem. Nejprve pracoval jako poslanec, poté senátor a v letech 2012 — 2015 také primátor Bogoty, osmimilionového hlavního města.
Na prezidenta kandidoval celkově potřetí, letos však poprvé v roli favorita. Sílu dodaly Petrovi tento rok dle pozorovatelů zejména dva faktory: jednak to byla dlouhá nepřehlédnutelná kampaň plná reklamy, obrušování hran i uzavírání taktických spojenectví; jednak schopnost ztělesnit velké rozčarování kolumbijské společnosti z dosavadních pořádků. Právě to přerostlo v minulém červnu v krvavé pouliční bouře a letos to způsobilo, že největší skupina voličů byla ochotna hlasovat jinak než vždycky — pro něco úplně nového.
Petro Kolumbijcům slíbil postupnou změnu snad ve všech oblastech: v hospodářském modelu, sociálním systému, ve fungování úřadů i bezpečnostních složek, v boji s korupcí i v přístupu k přírodě. Prosociálně reformovat by chtěl zdravotnictví, penze, otázku přístupu k půdě i přerozdělování peněz mezi jednotlivými regiony.
Osou v pozadí jeho programu byl přitom mír a dialog — v rámci kolumbijské politiky, se sousední Venezuelou i s novými povstaleckými skupinami. Petro se v podstatě celou kampaň potýkal se srovnáváním s bývalým venezuelským vladařem Hugem Chávezem (Kolumbie doposud hostí 1,7 milionu venezuelských uprchlíků), a tak sám, kde mohl, zdůrazňoval rovněž oddanost liberálnědemokratickým pořádkům.
„Za vlády, jež nyní nastupuje, nebudou žádné politické či právní perzekuce, pouze respekt a dialog (…) Bude-li opozice chtít řešit problémy, jež Kolumbii trápí, bude v prezidentském paláci vždy vítána,“ uvedl sám Petro v prvním povolebním projevu. Většinu stoupenců nicméně Petro přesvědčil dle shody analytiků v důsledku kumulace různých problémů v zemi a celkovým dojmem neúnosnosti toho, jak Kolumbie v posledních desetiletích funguje.