Všechny praktické důsledky se teprve odhalí, obecně je to ale už jasné: v jihoamerické Kolumbii nastoupí do prezidentského úřadu 7. srpna vůbec poprvé levičák. Bude jím Gustavo Petro (62), který v červnových volbách dokázal nakonec přeci jen prorazit tradiční konzervativně-liberální blok.

„Často se říká o nějakých volbách, že byly historické. Většinou je to klišé. Letos v Kolumbii však nikoliv. Skutečnost, že si tak konzervativní země zvolí do čela levičáka, naznačuje, jak moc se situace v ní změnila,“ píše ve své povolební analýze Katy Watsonová, latinskoamerická dopisovatelka BBC.

Petro bojoval v letošním volebním klání už jako zkušený kandidát. Ač se soustavně připomíná jeho někdejší angažmá v urbánní guerillové skupině M-19, násilí se zřekl již ve vězení v osmdesátých letech. Od devadesátých let je kariérním politikem. Nejprve pracoval jako poslanec, poté senátor a v letech 2012 — 2015 také primátor Bogoty, osmimilionového hlavního města.

Na prezidenta kandidoval celkově potřetí, letos však poprvé v roli favorita. Sílu dodaly Petrovi tento rok dle pozorovatelů zejména dva faktory: jednak to byla dlouhá nepřehlédnutelná kampaň plná reklamy, obrušování hran i uzavírání taktických spojenectví; jednak schopnost ztělesnit velké rozčarování kolumbijské společnosti z dosavadních pořádků. Právě to přerostlo v minulém červnu v krvavé pouliční bouře a letos to způsobilo, že největší skupina voličů byla ochotna hlasovat jinak než vždycky — pro něco úplně nového.

Petro Kolumbijcům slíbil postupnou změnu snad ve všech oblastech: v hospodářském modelu, sociálním systému, ve fungování úřadů i bezpečnostních složek, v boji s korupcí i v přístupu k přírodě. Prosociálně reformovat by chtěl zdravotnictví, penze, otázku přístupu k půdě i přerozdělování peněz mezi jednotlivými regiony.

Osou v pozadí jeho programu byl přitom mír a dialog — v rámci kolumbijské politiky, se sousední Venezuelou i s novými povstaleckými skupinami. Petro se v podstatě celou kampaň potýkal se srovnáváním s bývalým venezuelským vladařem Hugem Chávezem (Kolumbie doposud hostí 1,7 milionu venezuelských uprchlíků), a tak sám, kde mohl, zdůrazňoval rovněž oddanost liberálnědemokratickým pořádkům.

„Za vlády, jež nyní nastupuje, nebudou žádné politické či právní perzekuce, pouze respekt a dialog (…) Bude-li opozice chtít řešit problémy, jež Kolumbii trápí, bude v prezidentském paláci vždy vítána,“ uvedl sám Petro v prvním povolebním projevu. Většinu stoupenců nicméně Petro přesvědčil dle shody analytiků v důsledku kumulace různých problémů v zemi a celkovým dojmem neúnosnosti toho, jak Kolumbie v posledních desetiletích funguje.

Největší problémy

Z hlediska ekonomických statistik patří Kolumbie stále mezi úspěšné latinskoamerické státy. Druhá největší ekonomika kontinentu již letos vykazovala znaky zotavení z covidové krize. Všeobecně je očekáván růst.

Právě v posledních letech za covidové epidemie ale zároveň vyhřezly snad všechny problémy, jimiž země dlouhodobě trpí: prekérní postavení chudších vrstev, obrovské sociální rozdíly mezi lidmi i regiony, tendence tradiční elity řídit stát tak, jak to vyhovuje především velkým podnikatelům, i sklony nejrůznějších mocných prosazovat své zájmy pomocí najatých ozbrojenců, respektive násilím.

Výmluvně hovoří i suchá čísla: před epidemií covidu žilo v Kolumbii pod hranicí chudoby na 35 procent populace. Vloni nemělo 21 milionů lidí uspokojené základní materiální potřeby.

OECD ve své březnové zprávě spočetla, že chudé rodině v zemi trvá v průměru jedenáct generací, než se z nouze dostane. Vláda dosavadního prezidenta Ivána Duqueho se přesto rozhodla pomoci ekonomice takovou daňovou reformou, která dopadla převážně na střední třídu a na nejslabší.

Čistě kolumbijským specifikem je zároveň stav blízký permanentní občanské válce v některých částech země, který trvá už desítky let, a do něhož se navíc prolíná působení drogových mafií. Mírová dohoda z roku 2016 s FARC, to jest s největší z povstaleckých skupin, i rozbití nejslavnějších drogových kartelů sice přinesly ulehčení, stále však ne trvalý klid.

Jenom za první čtyři měsíce letošního roku bylo v Kolumbii zavražděno 64 aktivistů, ekologů, odborových předáků a vůdčích postav různých bouřících se skupin. Produkce kokainu v zemi přitom minulý rok opět trhala rekordy.

„Žijeme tady z mála (…) Ale je tu větší klid. Neslyšíte tu pořád hvízdání kulek v ulicích,“ uvádí v reportáži France 24 jeden z uprchlíků z departmentu Chocó, kteří přežívají v chudinských čtvrtích Bogoty.

K tomu všemu je třeba připočíst ještě typickou latinskoamerickou korupci, jíž považovalo za největší problém země před letošními volbami dvacet procent Kolumbijců. V závěru covidové epidemie minulý rok se například ukázalo, že jeden z ministrů rozkradl peníze na dotované připojení k internetu pro chudé oblasti. Další z podobných skandálů se pak týkal obědů do škol, kam vybrané firmy dodávaly prošlé jídlo nakoupené se slevou a o rozdíl v ceně se dělily se zainteresovanými politiky.

„Gustavo Petro se už delší dobu profiloval jako nejviditelnější kritik vlády (…) Letos ve volbách posloužil jako dokonalý kanál celkové frustrace ve společnosti,“ shrnula analytička Elizabeth Dickinsonová ve volebním speciálu Al-Džazíry.

Překvapivý soupeř Hernández

Kumulace a obnažení výše zmíněných problémů způsobily letos v Kolumbii nevídanou volební situaci: nejenže první kolo prezidentských voleb nevyhrál ani jeden ze zástupců tradičně dominantního liberálně-konzervativního bloku, ale navíc s levičákem Gustavem Petrem postoupil do druhého kola svérázný sedmasedmdesátiletý milionář Rodolfo Hernández. Ač kdysi sám kontroverzní starosta příhraničního města Bucaramanga, letos kandidoval Hernández jako nezávislý bojovník proti korupci a jako ještě radikálnější kritik poměrů než Petro.

Před druhým kolem se ovšem právě za Hernándezem seřadila celá kolumbijská liberáně-konzervativní elita, jež si nepřála Petrovo vítězství. To Hernándezovu pozici posílilo a oslabilo zároveň. V průzkumech rychle stoupal a zase propadal.

Zásadní moment kampaně před druhým kolem nastal, když Hernández odejel ze země s tím, že na něj má být spáchán atentát. Do médií pak unikly videonahrávky, jak si užívá s modelkami na jachtě v Miami.

Petro získal nakonec 11,2 milionu hlasů, respektive 50,44 procenta. Hernándeze porazil o 700 tisíc hlasů, přičemž pět set tisíc Kolumbijců vhodilo do urny prázdný lístek a 295 tisíc přeškrtnutý. Účast se mezi koly zvýšila o tři procentní body, tedy o 1,2 milionu účastníků. Zaznamenáníhodnou skutečností bylo přitom i to, že Hernández výsledek ihned uznal a Petrovi pogratuloval.

Může Petro uspět?

Kolumbie má sice prezidentský systém, k uskutečňování velkých reforem je ale potřeba kontrolovat i většinu v Kongresu. Tu Petrův blok nemá. Bude tak muset o všem vyjednávat s liberálními a centristickými stranami. Zásadním změnám nepřeje ani kolumbijský Nejvyšší soud.

Ve prospěch nového prezidenta hovoří podle analytiků aktuální pestrost Kongresu, která nabízí více možností k dohodě, mezinárodní situace, v níž chce tradiční patron a spojenec kolumbijské politické elity — Spojené státy — v oblasti za každou cenu klid, či relativně dobrá čitelnost Petra. „Je důležité si uvědomit, že Petro není v politice opravdu žádný nováček (…) Pro letošní volby se navíc obklopil řadou dalších kariérních politiků (…) Dlouho před volbami také vedl průzkumy, takže se na jeho nástup připravili i investoři. Byl zohledněn i v prognózách ekonomů,“ připomněla politoložka Sandra Bordová ve speciálu France 24.

Na druhou stranu se v povolebních analýzách připomíná, že kolumbijský prezident může sloužit jen jedno funkční období, že Petro před volbami sliboval i panoramatické, těžko prosaditelné reformy typu důchodového balíčku, bezplatného vzdělání či všeobecně dostupné zdravotní péče, nebo že v předchozích funkcích — a zvlášť v čele bogotské radnice — mnoho vyjednávacího talentu neukázal.

Zahraniční pozorovatelé mají největší obavy ze skokového zvýšení výdajů krytého tisknutím nových peněz, které by roztočilo inflaci (v současnosti je v zemi deset procent, což je na jižní Ameriku relativně málo). Zástupci investorů a ratingové agentury varují nejvíce před Petrem slíbeným odklonem od těžby ropy a reorientací na potravinářskou výrobu. Petro konkrétně sliboval ukončit průzkumnou těžbu, respektive neotevírat žádný nový vrt.

Přesto panuje mezi pozorovateli relativní shoda, že řadu věcí Petro změnit k lepšímu může. Konkrétně se jedná například o péči o vyloučené regiony, důslednější implementaci podmínek mírové dohody z roku 2016 a vyjednání dalších, obdobných dohod s dosud válčícími skupinami, o inkluzivnější přístup ve vztahu k menšinám, o stimulaci posunu k udržitelnému zemědělství či o řešení některých praktických problémů v zablokovaných vztazích s Venezuelou.

Ač se v analýze kolumbijského vývoje stále vnucuje srovnávání právě s Venezuelou a tamním nastolením chávisticko-madurovského režimu, jižní Amerika zná mnohem více levicových, a přitom demokracii ctících prezidentů; v současnosti jsou to například Albert Fernández v Argentině či Gabriel Boric v Chile.

Na druhou stranu zná i případy, kdy v pravicově orientovaných státech vyhrál levičák, jenž byl pak při první možnosti tradiční elitou sesazen — kupříkladu Fernando Lugo v Paraguayi. A zná i situace, kdy prezident zvolený s levicovým programem začal dělat opačnou politiku — například Lénin Moreno v Ekvádoru. Za rok či dva uvidíme, k jakému typu bude mít Gustavo Petro nejblíže.