Ani covidová omezení, ani otázka vakcín, ale až spor, co po covidu — tak vypadala pomyslná rozbuška, jež letos na jaře v Kolumbii podnítila statisícové protestní bouře. Začaly 28. dubna, zemřelo při nich již přes padesát lidí a do značné míry stále pokračují. Objektem hněvu je aktuálně celková politická linie vlády prezidenta Ivána Duqueho. Účastníci protestů požadují její změnu tak, aby reflektovala, že od začátku pandemie propadlo do chudoby 3,6 milionu Kolumbijců, a že tak pod její hranicí žije již 37,5 procenta populace.

Duqueho vláda v dubnu představila plán postcovidové obnovy, jehož náklady mínila pokrýt úpravou daní. Právě ta byla však koncipována způsobem, který by podle kritiků přivedl do chudoby další miliony lidí. Obzvlášť kontroverzním byl bod o rozšíření jednoho z pásem daně z příjmů, do něhož měly nově spadat všichni s měsíčním výdělkem už od 2,6 milionů kolumbijských pesos (asi patnáct tisíc korun).

Tato konkrétní reforma byla odvolána již po první bouřlivé vlně na začátku května a byl také sesazen ministr financí Alberto Carrasquilla, prezidentův blízký spojenec. Protesty ale neutichly.

Ve větších městech, především pak v jihozápadním Cali, přerůstají protesty takřka každý den v násilné střety s policií, při nichž se i umírá. Protestující chtějí vytrvat, dokud Duqueho vláda nepřistoupí na jejich požadavky. V seznamu předkládaném vládě je řada návrhů sociálních reforem, mimojiné i základní nepodmíněný příjem, masivní vytváření pracovních míst pro mladé nebo zásadní změny ve fungování policie.

„Pokračováním v protestech se snažíme vládu přimět k reálnému vyjednávání. Chceme mít konkrétní politické záruky v podobě předběžné dohody,“ uvedl k cílům protestujících jeden z mluvčích hnutí, odborový předák Francisco Maltes, pro agenturu Reuters.

Další problémy: nerovnost a policie

Jednání mezi vládou a protestujícími začala již ve druhé polovině května, zatím však nikam nevedla. Řada protestujících pochybuje, že se Duque o dohodu skutečně snaží. Rozdíly v pohledech na situaci stran pravicové vlády a protestujících jsou přitom hluboké a situace v zemi objektivně těžká — během covidu poklesl kolumbijský HDP o 6,8 procentního bodu, což je největší propad za posledních padesát let. Souběžně se zvýšila nerovnost, takže tři nejbohatší Kolumbijci kontrolují dnes desetinu HDP.