Život v Kolumbii v minulosti výrazně ovlivňovaly vliv drogových klanů a terorismus. Tyto problémy zde doznívají dodnes. Boj mezi vládou, paramilitárními jednotkami a partyzány, teroristické útoky, únosy a další akty násilí si podle odhadů vyžádaly téměř sedm milionů obětí — statisíce z toho přišly o život a miliony musely opustit své domovy. V Kolumbii téměř není rodina, která by neměla ve svém okruhu oběť postiženou těmito událostmi.

Na začátku tohoto vývoje vedly v 60. letech výrazné majetkové nerovnosti a sociální problémy ke vzniku partyzánských hnutí, z nichž nejvýznamnější byly FARC, Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, a ELN, Armáda národního osvobození. Přes dílčí rozdíly byly obě inspirovány marxisticko-leninskou ideologií, kubánskou revolucí a v případě ELN také silně teologií osvobození, která měla v zemích Latinské Ameriky značný ohlas. Několik významných předáků ELN byli dokonce přímo kněží.

Postupem let se aktivity těchto skupin stále více propojovaly s drogovými kartely, které velmi často operovaly v podobných oblastech jako guerilly. Obě také navíc využívaly problémů místního obyvatelstva, protože boj vlády proti drogám často ničil pole drobných zemědělců, pro které bylo pěstování koky ani ne tak nejvýnosnější, ale spíš jedinou reálnou možností obživy. Kompenzace přitom vláda nabízela nedostatečné, takže celé oblasti se snadno dostávaly pod kontrolu kartelů spolupracujících s protivládními jednotkami.

Ohromný obchod s drogami využíval skutečnosti, že následkem působení gueril byla řada oblastí země (na hranicích s Panamou, Ekvádorem, ale i uprostřed země, například v provincii Antioquia a dalších) mimo kontrolu centrální vlády. Později také obě tyto strany využívaly situaci v sousedních státech, protože Ekvádor a Venezuela umožňovaly povstaleckým jednotkám operovat z vlastního území, a hlavně Venezuela s nimi úzce spolupracovala a poskytovala jim podporu.

Výrazný posun

Výrazný posun v situaci nastal v období prezidentů Pastrany (1998—2002) a Uribeho (2002—10). Zejména Alvaro Uribe vyhlásil guerillám zásadní boj a za jeho vlády se podařilo zlikvidovat velkou část těchto skupin, vytlačit je do oblastí na hranicích s Panamou a Ekvádorem. Jeho vláda zároveň dosáhla zásadních úspěchů s drogovými kartely. Poté, co k moci nastoupil prezident Santos (2010—18), zahájil rozsáhlá jednání s povstaleckými skupinami, která skončila podpisem mírových dohod s hnutím FARC v roce 2016.

Úspěch to byl významný, ale ne úplný. Jedním z důvodů je, že k dohodám se nepřipojila druhá nejvýznamnější povstalecká skupina ELN, která nadále pokračuje v boji. Dohoda zároveň vyvolala odpor části veřejnosti, protože představitelé FARC si vymohli značné ústupky. Kromě jiného mají zajištěno několik míst v zákonodárných sborech země.

Proti dohodám významně vystupoval exprezident Uribe, jehož hodnocení vyvolává velké polemiky. Pravicový prezident potlačil guerilly i drogové kartely a země za jeho vlády zažívala relativní stabilitu a rozvoj. Zároveň je pravda, že boj proti terorismu probíhal velmi často metodami mimo rámec právního řádu a také poskytl významný prostor paramilitárním jednotkám a místním oligarchům, kteří boj proti guerillám přeměnili na boj za vlastní zájmy v různých oblastech, často na úkor místních obyvatel, kteří s partyzány neměli nic společného. Není ovšem prokázáno, že by Uribe k takovýto postupům dával pokyn, ač v této věci stále probíhá vyšetřování.

O mírových dohodách bylo v zemi vypsáno referendum, ve kterém však dohodu občané v říjnu 2016 těsně odmítli. Prezident Santos jednal s povstalci dál a po mírných úpravách obešel další referendum tím, že nechal dohodu schválit pouze Senátem a Kongresem. Ta tak vstoupila v platnost. Vztah k dohodě a k radikálně levicovým hnutím vůbec byl i jedním z hlavních témat prezidentských voleb z jara loňského roku, kdy se ve druhém kole střetli Iván Duque, do té doby málo známý senátor, podporovaný Uribem, a Gustavo Petro, stoupenec radikální levice a bývalý starosta Bogoty. Prezidentem se stal Duque a byl postaven před složitý úkol, jak dále s mírovými dohodami, které jeho tábor kritizoval, ale které právně vstoupily v platnost.

Situaci pro něj dále komplikuje skutečnost, že ze strany partyzánů sice dohodu dále respektuje FARC, ale existují odpadlické skupiny, které se snaží pokračovat v boji, a dále ELN, která se k dohodám nepřipojila. Této skupině se také před pár týdny podařil útok v Bogotě, při kterém zahynulo 21 osob, zejména vojáků. Útok vyostřil nejen situaci uvnitř Kolumbie, ale také situaci mezinárodně politickou, neboť prezident Duque obvinil Kubu (podle všeho na základě relevantních důkazů) z podpory ELN a vyzval ji, ať vydá strůjce atentátu kolumbijské spravedlnosti, neboť ti se podle všeho ukrývají právě na Kubě.

Prezident Duque bude celkově čelit složité situaci. Útok ELN naznačuje, že pokračování teroristických útoků může být její součástí (odhaduje se, že v řadách ELN stále působí okolo 1500 bojovníků). Na jedné straně budou stát radikální části pravicového spektra, které ovšem pomohly k jeho zvolení a které budou ztěžovat snahu prezidenta bránit v potlačování práv řady obyvatel zejména v odlehlejších částech země. Pokud však nebude tyto sociální nespravedlnosti řešit, dostane se pod tlak protestů obyvatel, který může radikalizovat Petro (sám bývalý guerillero ze skupiny M-19). Dohoda s FARC už zřejmě zůstane v platnosti, ale ELN a možná další skupiny mohou dále zesílit ozbrojené útoky.

Složitou domácí situaci může naopak kompenzovat vývoj v sousedních státech. V Ekvádoru se po Correovi, který kolumbijským guerillám také poskytoval určitou podporu, stal prezidentem Lenín Moreno, jenž provádí umírněnou levicovou politiku a vyvedl zemi z Kubou vedeného uskupení zemí ALBA.

Ve Venezuele je pak režim pod těžkým vnitřním i vnějším tlakem a — pokud se mu ho podaří ustát — bude stále více bojovat jen o holé přežití. To by mohlo operativní možnosti guerill výrazně zkomplikovat a umožnit efektivnější zásahy vlády proti nim. Přesto však bude také zásadní, aby Duqueho vláda uskutečňovala efektivní sociální politiku, dokázala garantovat práva řady skupin obyvatel vůči místními mocenským skupinám a překonala tak toto napětí zejména růstem ekonomiky a snižováním sociálních rozdílů v zemi.