Rok 2015 v Evropě a v Latinské Americe se v jednom ohledu velice podobal. V obou regionech se totiž stále intenzivněji skloňovalo slovo „krize“. V Evropě samozřejmě dominovala krize migrační a ani latinskoamerickému kontinentu se v uplynulých dvanácti měsících masivní migrace nevyhnula: nadále pokračuje například exodus obyvatel násilím stíhaného Hondurasu, Guatemaly a Salvadoru, odkud na jižní hranici Spojených států přicházejí kromě jiných i desetitisíce dětí bez doprovodu.

Podobně jako se Evropská unie snaží dohodnout s tureckou vládou na aktivnější roli při likvidaci převaděčských sítí, dotlačily ke stejnému řešení Spojené státy vládu Mexika, jehož policie letos výrazně ztížila přechod přes svoje území a deportovala přes sto tisíc lidí. Proud zoufalých uprchlíků se ale výrazně neztenčuje a pašeráci nacházejí nové trasy.

Migranti míří do Spojených států v rekordních počtech i z Kuby, kde se na poslední chvíli snaží využít neobvykle výhodné imigrační politiky (tzv. wetfoot, dry footpolicy). USA však nejsou jediným cílem migrantů; desítky tisíc už jich dlouhá léta míří z Haiti do Dominikánské republiky. Bohatší z dvojice států na ostrově Hispaniola letos v létě zahrozil masivními deportacemi na základě kontroverzních opatření. Pod tlakem mezinárodního společenství je zatím své hrozby nenaplnil, i když napětí zůstává a mnozí migranti se v obavách raději sami do nejchudší země obou Amerik vrátili.

↗

V Latinské Americe žije dnes 588 milionů lidí. V Evropě je to 742 milionů, v USA a v Kanadě dohromady 350 milionů. Repro PanamericanWorld.com

Mnohem větším regionálním tématem než migrace se ovšem stala těsně provázaná krize ekonomická a politická, která ochromila prakticky všechny významné státy v čele s Brazílií. Rapidní pokles cen surovin včetně ropy by sám o sobě měl potenciál ukončit dekádu prosperity, k objektivním příčinám se však přidaly na mnoha místech problémy na politické scéně, jež fakticky paralyzovaly schopnost států účinně s ekonomickou krizí naložit.

Důvodem často byly rozsáhlé korupční skandály: rozsáhlé policejní vyšetřování v Brazílii vedlo k obvinění desítek předních manažerů státních firem a politiků vlády i opozice. Skoro polovina členů obou komor brazilského Kongresu je v tomto skandálu obviněna nebo vyšetřována a sama prezidentka díky sporům v koalici čelí impeachmentu, po němž opakovaně volaly statisíce lidí v ulicích. Korupční skandály zahýbaly politickou scénou také v Chile, Peru nebo Guatemale, kde prezident Pérez Molina unikl impeachmentu jen vlastní rezignací a následně skončil ve vězení.

V řadě dalších států se masivně protestovalo, ať už rovněž kvůli korupci jako v Hondurasu, kvůli neřešenému násilí jako v Mexiku, kvůli podezřelé smrti státního zástupce jako v Argentině nebo třeba kvůli nebezpečné politice ohrožující komunity původních obyvatel a celé místní ekosystémy jako v Ekvádoru a v Nikaragui.

Nový populismus a návrat pravice

Latinskoamerická politická scéna je po uplynulém roce o poznání slabší, roztříštěnější a čelí extrémní nedůvěře veřejnosti, což mimo jiné vedlo v několika tradičně levicových státech po bezmála dvaceti letech k obratu doprava. V Guatemale vynesl absolutní rozklad politické scény do prezidentského křesla evangelikálního konzervativního populistu a „komika“ Jimmyho Moralese, v Argentině či Venezuele zvítězily o něco umírněnější široké koalice od středu doprava.

Vzhledem k napjaté situaci v Brazílii, Peru a Chile už mnozí předvídají strmý pád latinskoamerické levice v roce 2016, aniž by ovšem brali v potaz, že masivní korupce v regionu zdaleka není spojená s levicovými vládami — padlý guatemalský prezident byl konzervativec, v Brazílii čelí obvinění z korupce politici ze všech koutů politického spektra, z vlády i z opozice.

Mnohem větší potenciál mají tedy populisté všech barev, připravení nabídnout po vzoru našich Babišů rychlá řešení a „vyčištění“ politiky. Zoufale nevtipný komik Jimmy Morales je prototypem přesně takového populisty, za jeho nitky přitom tahá stará garda z období diktatury.

Katastrofy a dobré zprávy

Už tak problémový rok 2015 Latinské Americe ještě znepříjemnil dlouhý seznam katastrof, z nichž většina byla přímo nebo alespoň nepřímo zaviněna člověkem. Brazílie prožila nejhorší ekologickou havárii ve svých dějinách, když protržená hráz u železného dolu ve státu Minas Gerais zaplavila kontaminovaným bahnem řeku Rio Doce a zničila okolní osady. Zemřelo osm lidí, statisíce obyvatel přišlo o zdroj pitné vody a náklady na vyčištění se odhadují na desítky miliard korun.

Jen o něco menší katastrofu způsobil únik milionů litrů kontaminované vody ze zlatého dolu Veladero v Argentině. Aby toho nebylo málo, Sao Paulo, největší město jižní polokoule, potrápilo rekordní sucho vedoucí k omezování dodávek vody, a na konci roku udeřily záplavy. Nejvíc se dotkly Paraguaye, kde muselo být evakuováno sto padesát tisíc lidí.

Ne všechny loňské zprávy ale byly špatné. Zmíněné ekologické problémy paradoxně přinesly několik pozitivních výstupů — především prokázaly připravenost argentinských a brazilských soudů tvrdě a rychle postupovat proti společnostem zodpovědným za neštěstí.

Rekordní sucha přinutily Sao Paulo ve velkém investovat do rekonstrukce zastaralého vodovodního potrubí, vedly k rychlému omezení plýtvání vodou a k podpoře budování nádrží na dešťovou vodu, jimiž je nyní vybaveno mnoho domů, bytových komplexů a úřadů. Postup Sao Paula v boji se suchem je inspirativní dokonce pro podobně sužovanou americkou Kalifornii.

Pozitivní aspekt mají i samotné korupční skandály: dokazují totiž, že policejní a soudní orgány zůstávají alespoň v některých zemích (Brazílie, Chile) nezávislé a připravené zasáhnout i proti mocným elitám politiky a byznysu. Očistný proces může mít krátkodobě negativní důsledky, dlouhodobě by ale mohl podpořit sílu regionální demokracie, demonstrované klidným předáním moci v Argentině.

Výzvy do nového roku

Fakticky z Latinské Ameriky — od argentinského papeže — vzešla v uplynulém roce přelomová „ekologická encyklika“ Laudato si' a papež sehrál klíčovou roli při boji proti změnám globálního klimatu, v čemž ho následovaly velmi asertivně vyjednávající latinskoamerické země na pařížské klimatické konferenci. A úspěšně se vyvíjejí i dva klíčové projekty s cílem zvýšit regionální stabilitu a ukončit dlouholeté a bolestivé konflikty: vyjednávání mezi rebely z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) a kolumbijskou vládou a normalizace vztahů mezi Kubou a Spojenými státy. V obou případech došlo k dramatickým posunům dobrým směrem, ačkoli skutečně zlomový bude teprve rok 2016.

Což platí obecně. V letošním roce se rozhodne o tom, jestli série krizí vyvrcholí katastroficky nebo naopak začne nést pozitivní výsledky. Jednotlivé státy budou muset projít řadou regionálních i individuálních testů, od prohlubující se recese prakticky na celém kontinentu až po organizaci globálních událostí typu letní olympiády v Riu de Janeiru.

Obzvlášť velké výzvě budou čelit progresivní vlády, protože korupční skandály spojené s ekonomickými potížemi rozežírají jejich nesporné úspěchy v bezprecedentním boji za snížení chudoby. U některých z nich (Uruguay) se dá předpokládat, že budou výzvy nadále zvládat dobře, u jiných (Venezuela) není mnoho důvodů pro optimismus.

Pro celou Latinskou Ameriku ale bude mimořádně důležité, jak se s množícími se problémy vypořádá gigantická Brazílie. Podaří se navrátit ztracenou důvěru občanů a investorů v pozitivní budoucnost země? Uspěje impeachment? Vzpamatuje se zdecimovaná politická scéna anebo jako v 90. letech v Itálii úplně zanikne a bude nahrazená novými, dost možná dominantně populistickými stranami? Anebo se dosavadní paralýza moci výkonné i zákonodárné potáhne a vyvrcholí tvrdým pádem, čímž stáhne ke dnu region jako takový?

Jestli byl rok 2015 krizový, bude rok 2016 pro Latinskou Ameriku v mnoha ohledech rozhodující. Proto se vyplatí jej pozorně sledovat.