Latinská Amerika v roce 2015
František KalendaTaké Latinskou Ameriku trápily v uplynulém roce problémy s migrací, daleko palčivější však byly ekonomické a politické krize. František Kalenda připomíná nejvýznamnější události a trendy, jež loni Střední a Jižní Amerika zažila.
Rok 2015 v Evropě a v Latinské Americe se v jednom ohledu velice podobal. V obou regionech se totiž stále intenzivněji skloňovalo slovo „krize“. V Evropě samozřejmě dominovala krize migrační a ani latinskoamerickému kontinentu se v uplynulých dvanácti měsících masivní migrace nevyhnula: nadále pokračuje například exodus obyvatel násilím stíhaného Hondurasu, Guatemaly a Salvadoru, odkud na jižní hranici Spojených států přicházejí kromě jiných i desetitisíce dětí bez doprovodu.
Podobně jako se Evropská unie snaží dohodnout s tureckou vládou na aktivnější roli při likvidaci převaděčských sítí, dotlačily ke stejnému řešení Spojené státy vládu Mexika, jehož policie letos výrazně ztížila přechod přes svoje území a deportovala přes sto tisíc lidí. Proud zoufalých uprchlíků se ale výrazně neztenčuje a pašeráci nacházejí nové trasy.
Migranti míří do Spojených států v rekordních počtech i z Kuby, kde se na poslední chvíli snaží využít neobvykle výhodné imigrační politiky (tzv. wetfoot, dry footpolicy). USA však nejsou jediným cílem migrantů; desítky tisíc už jich dlouhá léta míří z Haiti do Dominikánské republiky. Bohatší z dvojice států na ostrově Hispaniola letos v létě zahrozil masivními deportacemi na základě kontroverzních opatření. Pod tlakem mezinárodního společenství je zatím své hrozby nenaplnil, i když napětí zůstává a mnozí migranti se v obavách raději sami do nejchudší země obou Amerik vrátili.
Mnohem větším regionálním tématem než migrace se ovšem stala těsně provázaná krize ekonomická a politická, která ochromila prakticky všechny významné státy v čele s Brazílií. Rapidní pokles cen surovin včetně ropy by sám o sobě měl potenciál ukončit dekádu prosperity, k objektivním příčinám se však přidaly na mnoha místech problémy na politické scéně, jež fakticky paralyzovaly schopnost států účinně s ekonomickou krizí naložit.
Důvodem často byly rozsáhlé korupční skandály: rozsáhlé policejní vyšetřování v Brazílii vedlo k obvinění desítek předních manažerů státních firem a politiků vlády i opozice. Skoro polovina členů obou komor brazilského Kongresu je v tomto skandálu obviněna nebo vyšetřována a sama prezidentka díky sporům v koalici čelí impeachmentu, po němž opakovaně volaly statisíce lidí v ulicích. Korupční skandály zahýbaly politickou scénou také v Chile, Peru nebo Guatemale, kde prezident Pérez Molina unikl impeachmentu jen vlastní rezignací a následně skončil ve vězení.
V řadě dalších států se masivně protestovalo, ať už rovněž kvůli korupci jako v Hondurasu, kvůli neřešenému násilí jako v Mexiku, kvůli podezřelé smrti státního zástupce jako v Argentině nebo třeba kvůli nebezpečné politice ohrožující komunity původních obyvatel a celé místní ekosystémy jako v Ekvádoru a v Nikaragui.
Ono to totiž skutečně není tak, že by snad až nějak v nejnovější době tento region zachvátila jakási z ničeho vzniklá vlna korupce. Nýbrž doposud to platilo v podstatě za jakousi víceméně samozřejmost, že vládnoucí elity si mezi sebou přihrávaly lukrativní posty a prebendy. Lid dolní si o tom snad něco potají doma vyprávěl; ale nakonec víceméně poslušně či spíše trpně svůj hlas ve volbách odevzdával jedné z tradičních stran oněch zkorumpovaných elit. V podstatě také ani neměl na vybranou jinou alternativu.
Takže se zdá, že časy se přece jenom pomalu začínají měnit; a korupce "těch nahoře" náhle už neplatí jako ryze kavalírský delikt.