Úleva, překvapení ale také nedůvěra. Takové byly reakce na ulicích Ciudad de Guatemala, hlavního města stejnojmenného středoamerického státu. Více než pět měsíců tu pravidelně protestovaly deseti- až statisíce lidí, aby prezident Otto Fernando Pérez Molina buď odešel, nebo byl zbaven svého úřadu. Nyní dosáhly cíle: ve středu 2. září oznámil Pérez svou rezignaci.

Pérez tak nereagoval pouze na rozhořčené volání demonstrantů, ale především na soustavný tlak z domova i ze zahraničí, jenž vyústil v oznámení generální prokuratury o zahájení jeho trestního stíhání jen den poté, co byl parlamentem zbaven imunity. Ještě před několika týdny přitom na tiskové konferenci hrdě hovořil o připravenosti nikdy neustoupit tlaku „spiknutí“.

Nyní je všechno jinak. Nejenže Pérez už není prezidentem, v noci na pátek 4. září dokonce přišla zpráva o jeho zatčení. Nepotvrdil se tak předpoklad, že se pokusí uprchnout do Panamy.

↗

Guatemalští rozhořčení třímají protestní svícny s Pérezovým obličejem. Foto archiv Taz.de

Důvodem pro demonstrace proti Pérezovi, jeho rezignaci a následné umístění do vazby jsou odhalení v rámci skandálu zvaného La Línea („Linka“) — podle telefonního čísla, na nějž měli volat dovozci, pokud se chtěli spojit se sítí zkorumpovaných politiků a úředníků, v jejichž čele stál prezident Pérez. Jenom on sám měl získat v přepočtu téměř sto milionů korun na úplatcích za nelegální slevy nebo úplné zrušení dovozních cel pro firmy. Země tak přicházela o miliardy na daních.

Propracovaného schématu se účastnila rovněž Pérezova viceprezidentka Roxana Baldettiová, jež rezignovala již v květnu na počátku celé kauzy a ve vazbě čeká na soud. Důležité je, že s odhaleními přišel naprosto nezávislý orgán — Mezinárodní komise proti beztrestnosti v Guatemale (CICIG; Comisión Internacional contra la Impunidad en Guatemala), zřízená v roce 2006 pod mandátem OSN.

Na odhalení skandálu guatemalská společnost reagovala s bezprecedentní rozhodností a v takové míře, že řada pozorovatelů i demonstrantů samotných hovoří o „guatemalském jaru“. Experti se shodují, že nikdy předtím se v jednom hnutí nesjednotily všechny tak rozlišné etnické, náboženské i sociální skupiny napříč celou společností — k hnutí se přidali zástupci katolické i protestantských církví včetně biskupské konference, na jejich stranu se postavily odbory státních i privátních zaměstnanců, kterým se dokonce podařilo vyvolat 27. srpna generální stávku a v případě prezidentova neodstoupení/neodvolání se plánovala další hned v příštích dnech.

V posledním měsíci přineslo toto bezprecedentní spojení svoje výsledky: šest ministrů vyděšených stupňujícími se demonstracemi rezignovalo a vše vyvrcholilo právě hlasováním Kongresu o zbavení prezidenta jeho imunity — proti tomuto návrhu nehlasoval jediný člověk včetně členů Pérezovy vlastní strany.

Proti prezidentovi se nakonec vyslovila i organizace, jež je ve zkorumpované středoamerické zemi symbolem spojení politiky s byznysem a Pérezovu kandidaturu v roce 2011 podporovala: guatemalská hospodářská komora.

Honduras a co bude dál

Srovnatelná situace ač zatím bez dosažení stejných výsledků panuje i v sousedním Hondurasu, kde protestují desetitisíce lidí proti vládě před nějakou dobou zvoleného prezidenta Juana Orlanda Hernándeze Alvarada.

Skandál, jenž se stal roznětkou protestů, souvisí se zneužíváním státního Honduraského institutu sociálního zabezpečení (IHSS, Instituto Hondureño de Seguridad Social), z něhož měl jeho bývalý ředitel a jeho spolupracovníci vyvést během čtyř let na pět miliard korun — jak se ukázalo, peníze daňových poplatníků bývalý ředitel využil například na nákup luxusních bytů v Miami, rychlých aut nebo na pořizování prostitutek.

Ve skandálu sice nefiguruje sám prezident jako v případě sousední Guatemaly, ukazuje se však, že osoby a firmy zapojené do zpronevěry státního majetku mimo jiné pomáhaly financovat jeho volební kampaň a slušně platily jeho Národní stranu (PNH), což ostatně Hernández sám přiznal.

↗

Jeden z honduraských demonstrantů si vybíjí zlost na podobizně prezidenta Hernándeze. Foto NA, flickr.com

Prezident nyní trvá na tom, že o původu peněz on ani strana nevěděli a, jak prohlásil vládní poslanec Oscar Álvarez, byly použity „v dobré víře“. Protestující Hondurasané tomu samozřejmě nevěří: vždyť Hernández slibuje řádné vyšetření případu, ale zároveň odmítá zřízení nezávislé vyšetřovací komise, jakou je CICIG v Guatemale.

V pátek 28. srpna se v hlavním městě Tegucigalpě sešlo šedesát tisíc lidí na největším protestu od puče, jenž v roce 2009 svrhnul levicového prezidenta Manuela Zelayu — na čemž se PNH mimochodem podílela. Odstoupení prezidenta se v Hondurasu zatím vynutit nepodařilo.

Problémem je — a proto ta v úvodu zmíněná nedůvěra —, že ačkoli se v Guatemale a Hondurasu podařilo sjednotit rozpolcenou společnost v silném protestním hnutí, samotný pád prezidenta a jeho nejbližšího okolí nestačí.

Jak ukazuje jeden skandál za druhým, politické elity obou středoamerických zemí jsou pevně svázány s organizovaným zločinem včetně mocných drogových kartelů, kvůli kterým je Střední Amerika momentálně nejnebezpečnější a nejkrvavější „mírová“ oblast na světě. A již od 90. let, kdy v Guatemale skončila občanská válka a v Hondurasu pravicová diktatura, se jim daří efektivně zpronevěřit naoko demokratický systém.

Proto řada guatemalských demonstrantů žádá, aby se odložily prezidentské volby, které proběhnou již v neděli 6. září, dokud se nepodaří kompletně rozkrýt celou korupční chobotnici. Uvězněný Otto Pérez Molina byl pouze její hlavou a nyní byl obětován svými spolupracovníky. Bez skutečné demokratizace institucí a očištění politické třídy, reprezentující často ještě spíš staré diktatury než společnost jako takovou, bez rovných příležitosti pro všechny sociální a etnické skupiny, bude stejná hra pokračovat jen s jinými herci.

To dokazuje ostatně i Manuel Baldizón, nejpravděpodobnější vítěz nedělních guatemalských voleb, jehož pro změnu CICIG podezřívá z praní špinavých peněz z doby jeho působení v čele centrální banky.