Nedělní volby v Hondurasu provázela nejistota. Oba nejsilnější kandidáti, Juan Hernandéz z vládnoucí Národní strany i Xiomara Castrová, manželka svrženého prezidenta Manuela Zelayi, se podle všech posledních průzkumů umísťovali těsně vedle sebe. Naopak osobní průzkumy každého z nich naznačovaly solidní vítězství. Situace dospěla do absurdního bodu, kdy se hned po volbách prohlásili oba kandidáti za vítěze.

Nicméně přicházející výsledky během posledních dní začaly zřetelně naznačovat, že vítězem se stane Juan Hernandéz, možná nejdůležitější politická figura v Hondurasu od úspěšného puče v roce 2009. Současný předseda Kongresu byl již předběžně vyhlášen Nejvyšším volebním tribunálem za vítěze, předseda tribunálu se nechal slyšet, že oficiální vyhlášení proběhne v nejbližších dnech. Při zhruba 81 procentech sečtených výsledků vedl Hernandéz s 36 procenty, Castrová měla přes 29 procent. Za nimi se s odstupem umístil kandidát Liberální strany a Strany proti korupci. Výsledky se mohou po sečtení všech hlasů ještě posunout, avšak na změnu prvního v pořadí, podle honduraského systému automaticky zvoleného prezidentem, to stačit nebude.

Co bude vítězství kandidáta vládnoucí strany znamenat?

Bezprostředně politickou nestabilitu. Xiomara Castrová odmítá od prvního okamžiku svou prohru uznat a tvrdí, že má v ruce důkazy o zfalšování devatenácti procent všech hlasů. Několik stovek jejích příznivců v posledních dnech protestovalo v ulicích hlavního města, přestože policie proti nim brutálně zasahovala. Pozorovatelé z Evropské unie a Organizace amerických států však tvrdí, že k žádným výrazným incidentům během volebního procesu nedošlo.

I kdyby to byla pravda, není možné se divit, že Castrová nevěří oficiálním výsledkům. Kandidáti její nově založené strany LIBRE (Liberdad y Refundación) byli před volbami cílem útoků, 18 z nich dokonce bylo zavražděno. Kongres ovládaný Hernandézem a příznivci převratu (odstraněný Zelaya a opozice volby následující po převratu bojkotovali) také v prosinci 2012 odstranil nepohodlné členy Ústavní rady při Nejvyšším soudu a nahradil je spřátelenými osobami.

Zřetelná byla krom toho Hernandézova mediální a finanční převaha. Kandidáta Národní strany podporovala mocná oligarchie a většina důležitých sdělovacích prostředků. Proti Castrové se naopak v posledních měsících vedla démonizující kampaň; byla prezentována veřejnosti jako komunistka toužící po následování Kuby a Venezuely.

Dalším důsledkem bude nejen pokračování, ale zintenzivnění tzv. války proti drogám v Hondurasu. Honduras je momentálně nejnebezpečnější země světa; na každých 100 tisíc obyvatel připadá 91,6 vražd. Násilí v posledních letech mimořádně roste, a to právě v souvislosti s drogami. Honduras se stal tranzitní zemí číslo jedna pro přepravu drog do Spojených států, například na 80 procent amerického kokainu prochází přes jeho území. Tato situace paradoxně nahrává Hernandézovi, který před volbami přišel s calderónovskou rétorikou nulové tolerance. Jeho řešení spočívá v dalším posílení policie a armády a užší spolupráci se Spojenými státy, které už v zemi aktivně vojensky působí a mají fakticky volnou ruku v provádění svých operací.

Paradox spočívá v tom, že právě armáda a policie jsou druhým klíčovým zdrojem násilí v Hondurasu, a to zejména po převratu, který Hernandéz podporoval. Ozbrojené složky státu jsou často zapleteny do množících se případů zavražděných novinářů (od převratu jich zemřelo násilnou smrtí 27, přitom do roku 2009 pouhých pět v celé historii země), nasazovány proti opozici a zneužívány mocnými pozemkovými magnáty proti drobným vlastníkům půdy. Hernandéz bezpochyby neudělá nic proti propojení armády a policie s osobními armádami těchto magnátů, kteří — další paradox — jsou často navíc zapleteni i do obchodu s drogami. Jako třeba Miguel Facusse, pravděpodobně nejmocnější muž v Hondurasu, o jehož drogovém byznysu dobře ví i americká vláda, jak odhalily dokumenty uniklé prostřednictvím Wikileaks.

V neposlední řadě se nedá čekat ani zlepšení zoufalé sociální situace. Veškeré sociální programy inspirované v Brazílii a dalších jihoamerických státech zavedené za Zelayi byly přiškrceny nebo úplně zrušeny Hernandézovým spolustraníkem a předchůdcem v prezidentském křesle. Honduras je přitom nejen nejnebezpečnější, ale také nejchudší země Latinské Ameriky a druhá nejchudší země obou amerických kontinentů (na prvním místě je Haiti). Pod hranicí chudoby žije 71 procent obyvatel, více než polovina má denní příjem nižší než jeden dolar. Rozdíl mezi nimi a extrémně bohatou pozemkovou a podnikatelskou elitou v posledních letech ještě narůstá. Castrová kandidovala ve volbách právě s programem široké sociální reformy. Hernandézovým řešením špatné ekonomické situace jsou naopak daňové úlevy zahraničním investorům.

Volby naznačily, že nejchudší a nejnebezpečnější země Latinské Ameriky bude i další čtyři roky pokračovat po staré cestě. Protesty proti výsledkům voleb nejsou masivní, a i kdyby byly, zavedené strany prokázaly, že umí mistrně využívat násilí k zastrašení protivníků. Skromnou nadějí vzešlou z voleb snad může být alespoň to, že LIBRE pod vedením Castrové poprvé v moderní historii Hondurasu narušila zavedený bipartismus. Liberální strana, která se v posledních třiceti letech pravidelně střídala u moci s Národní stranou, skončila ve volbách až na třetím místě. Pokud se LIBRE nerozpadne po prohraných volbách a povede se jí vytvořit skutečně stabilní levicovou alternativu, má šanci se na politické scéně uchytit.