Jen patnáct měsíců zatím funguje mladé hospodářské společenství nazvané Tichomořská aliance (Alianza del Pacífico), leč zdá se, že se má čile k světu. Zájemci o členství či o pozorovatelský status se jen hrnou. Španělsko, Francie, Turecko, Portugalsko, Paraguay ... většina z nich není paradoxně vůbec z Jižní Ameriky, přestože právě tento kontinent měla Aliance sjednocovat, a někteří nemají ani pořádný přístup k Tichému oceánu. Přesto se zdá, že k zakládajícím členům — Chile, Kolumbii, Peru a Mexiku — brzy přibudou další články. Plné členství zatím získala Kostarika, nejbližší na řadě jsou Honduras a Panama.

Reakce na nové regionální uskupení jsou rozporuplné. Doslova nadšení vzbuzuje v ekonomech z USA; podle Abrahama Lowenthala z Brooklyn institutu ve Washingtonu například organizace sdružuje „nejotevřenější latinskoamerické ekonomiky“, jak řekl v rozhovoru pro časopis Businessweek. Další Američan, J. P. Carrollve, mluví ve Foreign Affairs Review dokonce o konečném naplnění Bolívarova snu o jednotné Americe, která nahradí chřadnoucí Mercosur. „Mercosur je potápějící se loď. Tichomořská aliance je ledoborcem mravu a ctnosti, který oprávněně této lodi pomáhá rovnou ke dnu,“ píše doslova.

Představitelé jiných zemí se ale vyjadřují odlišně. Podle brazilského exprezidenta Luly rozděluje tato iniciativa pomyslný kontinent namísto toho, aby jej spojovala. Uruguayský senátor Roberto Conde to vyjádřil asi nejpřesněji: „Mercosur je mnohem víc než jen idea volného trhu, kterou hlásají země sdružené v Tichomořské alianci.“

A právě v tom je problém. Zatímco Mercosur je z jedné strany kritizován za to, že je příliš zpolitizovaný a slouží k prosazování brazilských zájmů, aniž by otevíral trh svých členů a uzavíral nové dohody o volném obchodu s velkými hráči, Tichomořská aliance může být terčem kritiky pro pravý opak. Nejedná se, slovy brazilského exministra zahraničí Antonia Patrioty, o „skutečný integrační projekt“, ale o pouhé obchodní sdružení několika států, které spolu nemají mnoho společného. Jejich vzájemný obchod je minimální a například Peru a Chile jsou stále zabřednuty v nekončícím sporu o území, jenž se několikrát vyhrotil ve vojenský konflikt.

Co tedy členy Tichomořské aliance vlastně pojí? Především dohoda o volném obchodu uzavřená se Spojenými státy a všeobecně silné vazby na Washington (Spojené státy mimochodem získaly v Tichomořské alianci status pozorovatele). Například v Kolumbii jsou umístěny americké základny. V chilské armádě působí američtí poradci, s U.S. Army se pořádají společná cvičení a nakupují se americké zbraně. Mexiko je se svým mocnějším sousedem čím dál silněji ekonomicky a politicky provázáno. A také Peru vazby s Washingtonem stále posiluje, i když si v posledních volbách zvolilo levicovou hlavu státu.

Přes veškerá ekonomická očekávání a integrační fráze tak zůstává Tichomořská aliance ze všeho nejvíc americkým marketingovým projektem, který má poukázat na slabost Mercosuru a pomoci zvrátit trend dlouhodobě ustupujícího vlivu Spojených států v regionu. Nyní je na tahu zejména Brazílie. Na její vládu v poslední době sílí tlak, aby svůj vlastní projekt opustila, protože zemi už ekonomicky jen škodí. Pokud na Mercosur rezignuje, nemůže organizace přežít. Brazílie by se tak ovšem dobrovolně zbavila pozice regionálního hegemona a musela by se smířit s tím, že ne státy Jižní Ameriky, ale Spojené státy americké zase jednou rozhodují o osudu dřívějšího „zadního dvorku Ameriky“.