Kostrbatý titulek odkazuje k názvům knih, které v nedávné době vyšly a vydatně napomáhají odstraňovat nedostatek solidních informací o historických souvislostech a současném politickém dění v Latinské Americe.

Simon Bolívar, uctívaný jako El Libertador, Osvoboditel od španělské koloniální nadvlády, měl na mysli daleko obsáhlejší svobodu, než jakou nabízela pouhá výměna zámořského panstva za domácí elity. V jednom ze svých dekretů z roku 1825 vyhlásil:

„Denní mzda pracovníků v dolech, dílnách a farmách musí být vyplácena podle dohody, jež se s nimi uzavře, v hotových penězích, aniž je kdokoli může nutit, aby přijímali naturálie proti své vůli a za ceny, jež nejsou běžné. Zakazuje se prefektům, intendantům, guvernérům a soudcům, prelátům, kněžím a jejich pomocníkům, majitelům dolů a dílen zaměstnávat domorodého člověka proti jeho vůli na poli, v dílně, odvádět ho násilím na práci ať v dolech, dílnách, či do služebního poměru jakéhokoli druhu. Nikdo nesmí vyžadovat osobní službu bez toho, že by se dříve dohodla odměna za tuto práci… Jakékoli nesplnění či opomenutí těchto dispozic má za následek příslušně vyměřený trest.“

Zatímco Indiáni na Bolívara pohlíželi jako na Inku-Spasitele, který je po staletích zbaví otroctví, kreolským elitám se nelíbila ani myšlenka sjednoceného kontinentu, a už vůbec ne nápady s rovnoprávností a spravedlností. Bolívar byl zbaven moci a vyčerpán životem plným bojů a zrad zemřel ve věku 47 let. Jak už to s revolucemi bývá, zbylo z té bolívarské pouhé torzo. Španělské koloniální jho bylo zdárně nahrazováno domácími pány, kteří i v nových republikách požívali feudálních výsad vlastníků obrovských pozemků — a tohoto jha se kontinent nezbavil dodnes. Další přibylo vzápětí po osvobození.

Už v roce 1823, rok před konečným Bolívarovým vítězstvím nad Španěly, vyhlásil prezident Spojených států James Monroe po něm pojmenovanou doktrínu:

„Americký kontinent, ve své svobodné a nezávislé formě, kterou si vydobyl a kterou si hájí, nebude napříště považován za předmět kolonizace žádné z evropských mocností… Musíme proto prohlásit, jakkoli si vážíme upřímných a přátelských vztahů mezi Spojenými státy a těmito mocnostmi, že budeme považovat jakýkoli pokus rozšířit jejich sféru zájmů na libovolnou část tohoto kontinentu za ohrožení našeho míru a bezpečí.“

Ani tady neměla protikoloniální rétorika za cíl svobodný rozvoj všech zemí kontinentu, ale bylo to prakticky vyhlášení záboru pro zájmy Spojených států. V letech 1823 až 1900 Spojené státy zasahovaly vojensky v Latinské Americe 39krát a ve dvacátém století to bylo 38 přímých vojenských intervencí, spojených často s mnohaletou okupací. K tomu je potřeba přičíst soustavnou podporu pučistů a diktatur, které patřily k těm nejbrutálnějším. I na pouhý faktografický (a dobře zdokumentovaný) přehled této hanebné historie potřebuje vynikající kniha Grace Livingstoneové Zadní dvorek Ameriky 350 stran.

Autorka ukazuje přesvědčivě, jak v průběhu dvou staletí USA pod různými záminkami, jako byly civilizační mise, zadržování komunismu nebo boj proti terorismu, sledují stále stejný imperiální zájem politické a ekonomické nadvlády nad střední a jižní částí amerického kontinentu. Z knihy se dá pochopit jednak to, proč se naděje na uskutečnění bolívarovských vizí prosazovaly tak dlouho a obtížně, a jednak i to, proč je lidový odpor proti imperiální politice Spojených států v Latinské Americe tak všeobecný. Stejně jako při osvobození od španělské nadvlády pomohlo oslabení Španělska v době napoleonských válek, i dnešní oslabení ekonomické a vojenské pozice USA dává naději, že současné politické změny v Latinské Americe budou trvalého rázu.

Dobrý a čtivý vhled do svérázu současných bolívarských revolucí poskytuje kniha britského levicového žurnalisty Tariqua Aliho Piráti Karibiku. V roce 1998 se výnosem prezidenta Huga Cháveze přejmenovala Venezuela na „Bolívarskou venezuelskou republiku“, a kniha si všímá nejvíc právě Chávezovy role při úsilí naplnit Osvoboditelův sen o spravedlnosti. Dalšími z Aliho „pirátů“ jsou bolivijský prezident Morales, ekvádorský prezident Correa a také stále ještě Fidel Castro.

Kniha oplývá řadou detailů i osobních svědectví a postřehů a poskytuje alespoň tušení o nezměrných energiích, které hýbou současnou Latinskou Amerikou. Ali sleduje i reflexi či spíše dezinformace o latinskoamerickém dění, zejména ve vztahu k Chávezovi v západních médiích. I když způsob vlády Huga Cháveze lze s dobrými důvody kritizovat zprava i zleva, jeho nespornou zásluhou je nastartování procesů, které mění staleté struktury nespravedlnosti.

Zvláště důležité je i jeho navázání na Bolívarův sen o sjednocení kontinentu. Bolívarská alternativa pro Ameriky (ALBA) je Venezuelou iniciované integrační uskupení, které institucionalizuje mezinárodní vztahy v oblasti na základě solidarity a vzájemné pomoci, a kvalitativně tak převyšuje další podobná latinskoamerická uskupení směřující rovněž k utužení kontinentální spolupráce.

Nepochybně nám bude i nadále Latinská Amerika nabízet dostatek látky k přemýšlení o postkapitalistických alternativách, dostatek nadějí i obav z ohrožení vnitřních i vnějších. Proto, abychom lépe chápali kořeny současných procesů, poskytují hlavně dvě uvedené knihy nakladatelství Grimmus při své angažovanosti zároveň solidní podklady. Díky za to.

Liévano Aguirre, Indalecio: Bolívar. Naše vojsko, Praha,2007.

Livingstoneová, Grace: Zadní dvorek Ameriky. USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny k válce proti teroru, Grimmus, Všeň, 2011.

Ali, Tariq: Piráti Karibiku. Osa naděje: Chávez — Castro — Morales — Correa. Grimmus, Všeň, 2010.

Bendana, Alejandro: Alternativní financování rozvoje: Venezuela a ALBA