Kostrbatý titulek odkazuje k názvům knih, které v nedávné době vyšly a vydatně napomáhají odstraňovat nedostatek solidních informací o historických souvislostech a současném politickém dění v Latinské Americe.

Simon Bolívar, uctívaný jako El Libertador, Osvoboditel od španělské koloniální nadvlády, měl na mysli daleko obsáhlejší svobodu, než jakou nabízela pouhá výměna zámořského panstva za domácí elity. V jednom ze svých dekretů z roku 1825 vyhlásil:

„Denní mzda pracovníků v dolech, dílnách a farmách musí být vyplácena podle dohody, jež se s nimi uzavře, v hotových penězích, aniž je kdokoli může nutit, aby přijímali naturálie proti své vůli a za ceny, jež nejsou běžné. Zakazuje se prefektům, intendantům, guvernérům a soudcům, prelátům, kněžím a jejich pomocníkům, majitelům dolů a dílen zaměstnávat domorodého člověka proti jeho vůli na poli, v dílně, odvádět ho násilím na práci ať v dolech, dílnách, či do služebního poměru jakéhokoli druhu. Nikdo nesmí vyžadovat osobní službu bez toho, že by se dříve dohodla odměna za tuto práci… Jakékoli nesplnění či opomenutí těchto dispozic má za následek příslušně vyměřený trest.“

Zatímco Indiáni na Bolívara pohlíželi jako na Inku-Spasitele, který je po staletích zbaví otroctví, kreolským elitám se nelíbila ani myšlenka sjednoceného kontinentu, a už vůbec ne nápady s rovnoprávností a spravedlností. Bolívar byl zbaven moci a vyčerpán životem plným bojů a zrad zemřel ve věku 47 let. Jak už to s revolucemi bývá, zbylo z té bolívarské pouhé torzo. Španělské koloniální jho bylo zdárně nahrazováno domácími pány, kteří i v nových republikách požívali feudálních výsad vlastníků obrovských pozemků — a tohoto jha se kontinent nezbavil dodnes. Další přibylo vzápětí po osvobození.