Sedmnáctimilionový Ekvádor měl až do donedávna dvě politická specifika. Za prvé zde nebývale rozkvétal žánr předvolební písně — jen za poslední dekádu jich vznikly desítky chytlavých a tento rok přibyly další. Za druhé se pak v Ekvádoru od konce 90. let nepodařilo vyhrát ani jedny hlavní volby pravici, a to i přesto, že se protitábor u moci vždy nějak zprofanoval.

Platilo to pro éru plukovníka Gutiérreze od roku 2002, dlouhou vládu Rafaela Correy po roce 2006 i podstatně kratší období Lenína Moreny po roce 2017. Nyní, po letošních volbách, se může Ekvádor pyšnit už jen první zvláštností.

Je to opravdu velký paradox: Gutiérrez a Correa dokázali porážet opakovaně koalici pravicových sil kolem nejbohatšího muže země, magnáta Álvara Noboy známého jako banánový král. Correa a následně Moreno pak vítězili nad pravicí sjednocenou za bankéřem Guillermem Lassem. Vládu přitom končili všichni dost rozpačitě.

Naopak před letošními volbami (7. února a 11. dubna) vypadala situace pro levici obecně nejnadějněji za mnoho posledních let. V parlamentních volbách konaných zároveň s prvním prezidentským kolem v únoru skončily tři hlavní levicové formace na prvních třech místech a rozdělily si přes šedesát procent mandátů.

Zároveň se zdálo, že o prezidentský post budou bojovat dva levicoví nominanti — reprezentanti dvou tváří dnešní latinskoamerické levice. Ústřední volební komise ale nakonec přiřkla druhé postupové místo kontroverzně, protože bez přepočtu, opět pravicovému bankéři Lassovi. A Guillermo Lasso proti všem předpokladům druhé kolo vyhrál.

Zemi se zásobami ropy, čtvrtinou populace v chudobě, exportními plantážemi i tradičním nuzným malozemědělstvím bude tedy vládnout po dvou dekádách první otevřený pravičák. Jeho strana, respektive Hnutí za vytváření příležitostí (CREO), drží přitom ve 137členném parlamentu toliko dvanáct mandátů.

Co si vzít z této skutečnosti krom poukazu na zajímavost z druhého konce světa? Zejména důvody a okolnosti, kvůli nimž může levicovým stranám triumf utéci i za objektivně příznivé situace.

Fenomén Correa

V demokratických zemích se může levice dostat k samostatnému vládnutí v zásadě dvěma způsoby: buď vytvořením supersilného bloku (ať už platformy, hnutí či fronty nebo integrací menších stran do jedné větší), anebo díky koalici. Předpokladem stabilní a dlouhodobě dobře fungující koalice je přitom kultivace vzájemné spolupráce — známé vychovávání si spojenců.

V Ekvádoru zkusili všichni jít cestou bloku. Gutiérrezův vlastenecko-antiestablishmentový se po roce 2002 poměrně záhy rozpadl, to když prezident podpořil v rozporu s předvolebními sliby vstup do Celoamerické zóny volného obchodu a hodnotově se posunul do velmi konzervativních poloh.

Následný blok Rafaela Correy byl mnohem úspěšnější. Nástup zahájil v roce 2006 prvním ze svých hudebních hitů (viz níže), slibem usměvavé občanské revoluce a návrhy populistické politiky v původním významu tohoto výrazu. Volebně to fungovalo dvanáct let.