Ve dnech 5. — 12. července to bude podruhé, co papež František zavítá do své rodné Latinské Ameriky, a poprvé do španělsky mluvících zemí. Zatímco v roce 2013 byl na programu ekonomický a politický gigant Brazílie, jeho nynější cesta nesměřuje do na první pohled klíčové země, jako by mohla být jeho domovská Argentina, vyspělé Chile nebo drogovým násilím zmítané Mexiko. V plánu jsou menší, mediálně nevděčné státy kontinentu — Bolívie, Ekvádor a Paraguay.

Z geopolitické logiky a ostatně i z logiky předchozích papežů se to může zdát zvláštní, přesně to však koresponduje s Františkovou dosavadní praxí. Z cest do jedenácti zemí, které dřívější kardinál Jorge Bergoglio do této chvíle navštívil, je možné pouze tři zařadit mezi země takzvaného prvního světa.

Bolívie, Ekvádor a Paraguay jsou přitom pro Františkovu misi i jinak ideální. Díky své historii, ekologické i etnické diverzitě nebo sociální situaci totiž dovolují papežovi prezentovat klíčová témata nejen pro Latinskou Ameriku.

Chudoba a sociální vyloučení

Na prvním místě je to samozřejmě chudoba. Tři navštívené jihoamerické státy jsou nejenom méně geopoliticky významné, ale především patří mezi nejchudší na celém kontinentu. Zatímco v Bolívii a Ekvádoru se míra extrémní chudoby za poslední léta díky reformám levicových prezidentů snižovala, v Paraguayi se drží stále na stejné úrovni a týká se na prvním místě campesinos, drobných rolníků, kteří musí často doslova bojovat o přežití. Dvě procenta nejbohatších drží na 80 procent veškeré půdy a drobní zemědělci bývají násilně vystěhováváni pod různými záminkami a občas i vražděni, aby velkostatkáři udrželi svůj monopol.

Přestože zástupce campesinos papež nenavštíví, dá se předpokládat, že se k jejich situaci vyjádří. A chudobě se podívá do očí přímo, a to rovněž v Paraguayi, kde osobně navštíví nechvalně proslulou čtvrť na okraji hlavního města Asunción, Bañado Norte — tady žije 30 tisíc lidí v nuzných podmínkách, často se živících sběrem odpadků a pod neustálou hrozbou záplav. Kroky papeže povedou pak i do přelidněné bolivijské věznice Palmasola, kde před dvěma lety proběhl nejkrvavější vězeňský incident v historii země.

Bañado Norte a Palmasola představují skvělé příklady přetrvávajících problémů celé Latinské Ameriky v sociální oblasti, tedy vyloučení širokých vrstev obyvatel na okraj mimo pozornost i zájem společnosti, která k nim obrací zrak pouze v případě výbuchu násilí. „Žijeme ve městech, které budují mrakodrapy nebo obchodní centra, ale zapomínají na část sebe samotných na svých okrajích,“ prohlásil papež na podzim ve Vatikánu na setkání se zástupci vyloučených skupin obyvatelstva z pěti kontinentů. „Je bolestné slyšet, jak tato chudá místa zůstávají bez povšimnutí nebo v horším případě musí bojovat o svou holou existenci. Kruté jsou obrazy násilných vystěhování, obrazy buldozerů srovnávající domovy se zemí, obrazy tolik se podobající válce.“

Matka země

Ochrana země, přírody a boj proti globální změně klimatu budou dalším klíčovým tématem návštěvy. František před nedávnem vydal encykliku Laudato si’, v Latinské Americe obecně známou jako „zelená encyklika“, kde se hlava katolické církve poprvé otevřeně pustila do boje se způsobem života zodpovědným za změnu klimatu. Tady může hrát výraznou roli deklarovaná podpora vůdců Ekvádoru a Bolívie, tedy zemí s přístupem k Amazonskému pralesu (František jej v encyklice označuje za „plíce země“), o kterých se ovšem mluví v souvislosti s odlesňováním jen velmi málo.

Bolívie i Ekvádor navíc těží, nebo se chystají těžit, na řadě ekologicky sensitivních míst: ekvádorský prezident Rafael Correa minulý rok rozhodl o zahájení těžby v národním parku Yasuní přímo v Amazonském pralese, což je mimochodem území s pravděpodobně největší biodiverzitou na světě a domov tisíců ohrožených druhů. Významná vokální podpora většiny latinskoamerických vůdců papežově encyklice nemá žádnou cenu, dokud podobné projekty místní vlády iniciují.

Papež František si je dobře vědom toho, že klíčovou roli ve změně globálního lidského chování a zároveň v boji za ochranu konkrétních oblastí hraje původní obyvatelstvo. V encyklice na několika místech tuto roli zdůraznil: „Nejsou pouze jednou z mnoha menšin, ale měli by být hlavními partnery v dialogu, především když velké projekty postihnou jejich půdu. Půda pro ně není obyčejnou komoditou, je darem od Boha a jejich předků. Je to posvátný prostor, s nímž musí udržet spojení, pokud mají zároveň udržet svou identitu a hodnoty. Nikdo se o jejich půdu nepostará lépe než oni sami. A přesto jsou na mnoha místech vyháněni z domovů, aby uvolnili cestu zemědělským nebo těžebním projektům, prováděným bez ohledu na destrukci přírody a kultury,“ píše František.