Již déle než rok je Jorge Bergoglio coby papež František hlavou římskokatolické církve. Zájem o sociální otázky, otevřenost pro sociální problémy a nápaditost v tom, slovy, gesty a jinými způsoby upozorňovat na bolesti a zla společnosti, provázejí jeho pontifikát od samého začátku a zřejmě se stanou tím, co bude v souvislosti s prvním jihoamerickým papežem nejvíce připomínáno.

Jaké je tedy sociální učení jeho zatím nejvýznamnějšího dokumentu, encykliky Evangelii Gaudium? Následující text se spíše než na jednotlivá konkrétní témata zaměří na to, co je základem Františkova sociálního učení. Nejprve se ale krátce obraťme k tomu, co bylo jednou z hlavních inspirací encykliky.

Radost a naděje

Prvním základním sdělením Františkovy sociální encykliky Evangelii Gaudium je již sám její název. Navázal jím totiž na stěžejní dokument druhého vatikánského koncilu, pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (Radost a naděje) z roku 1965. Hlavním záměrem tohoto textu bylo povzbudit katolické křesťany k tomu být skutečně zapojeni do světa, být součástí jeho radostí i bolestí, jeho konkrétních problémů a bojů, neshlížet na ně z jakési povznesené perspektivy.

Citlivost k sociální otázce, k postavení chudých, k nespravedlnosti ve všech podobách, má v této otevřené, dialogické podobě křesťanského života ve světě centrální postavení. Otevřenost pro svět, podmínka skutečné křesťanské služby ve světě, je především otevřeností pro utrpení a chudobu, pro všechno to, co snižuje důstojnost člověka.

Proto se v koncilní konstituci dostává velkého prostoru i zcela konkrétním tématům, jako je otázka soukromého vlastnictví a jeho omezení, pozemkové reformy coby rozdělení neobdělávané půdy těm nejchudším, spoluúčasti pracujících na správě podniků či rozvojové spolupráci a solidaritě bohatých zemí s chudými. Bez pozornosti ke konkrétním problémům a plného, celoživotního nasazení při jejich řešení by křesťanství bylo jen nezávaznou hrou.

Sociální dimenze evangelia a co jí stojí v cestě

Františkova Radost evangelia jde ve stopách své o půlstoletí starší předchůdkyně. I její primární význam je pastorační. Františkovi jde o to povzbudit věřící ke skutečnému křesťanskému svědectví, pravé misii, a ukazovat na to, co takovému svědectví životem brání. Jinak řečeno, co člověku brání skutečně zažívat a ve svém životě uskutečňovat sociální dimenzi evangelia.

Být skutečně sociální totiž znamená být dobrým misionářem. Pojem misie je chápán v širokém smyslu, nikoli pouze jako hlásání a šíření víry a s ní spojené věrouky, ale jako způsob života, založený na otevřenosti pro druhé. Církev, která je živá a bere vážně své poslání, je církví vycházející ven. Důležitou součástí encykliky je pokus o pojmenování toho, co tomuto vycházení, otevřenosti pro druhé brání.

V návaznosti na svého předchůdce Benedikta XVI. i František vidí jednu z hlavních příčin v relativismu, jejž s sebou nese proces sekularizace. Pojem relativismu však pozoruhodným způsobem rozšiřuje. Podle Františka je nebezpečnější než relativismus v otázkách věrouky relativismus praktický, který se týká nejhlubších a nejzásadnějších rozhodnutí života.

Tento praktický relativismus je často vlastní pastoračním pracovníkům, kteří „jednají, jako by neexistoval Bůh, rozhodují se, jako by neexistovali chudí, sní, jako by neexistovali druzí, a pracují tak, jako by neexistovali ti, kterým ještě nebylo hlásáno evangelium.“

Pevná věroučná pozice není dostačující ochranou před tím, stát se asociálním, uzavřeným do sebe, závislým na ekonomických jistotách nebo na moci. Duchovní zesvětštění může mít paradoxně podobu okázalé péče o liturgii, nauku a prestiž církve. Nebezpečím je podle Františka jistá záhrobní psychologie, která postupně proměňuje křesťany v mumie vystavené v muzeu. Jinou překážkou je přílišný realismus a poraženectví, které berou člověku naději.

Ježíšovská utopie jako následování Krista

Právě naděje je zdrojem dynamiky víry i apoštolátu křesťanů. Věci je možné změnit, žádná temnota a zlo ve světě nejsou definitivní a neporazitelné. Základem pro toto optimistické a dynamické pojetí je Kristovo vzkříšení, které „již proniklo do skrytého tkaniva dějin a Ježíš nevstal z mrtvých marně“.

Tyto pasáže encykliky patří k nejsilnějším: „Denně se ve světě rodí krása, která povstává proměněna dějinnými dramaty. Hodnoty mají vždy tendenci znovu se objevit v nových podobách a lidská bytost skutečně již mnohokrát povstala ze situací, které se jevily jako nezvratné. To je síla vzkříšení a každý hlasatel evangelia je nástrojem této dynamičnosti.“

Naděje jako dynamický princip má zásadní význam také pro sociální působení církve. Právě ona je totiž základem toho, že je možné vůbec usilovat o změnu a zlepšení daného stavu. Lidmi vytvořené a udržované struktury plodící nespravedlnost a hřích nejsou nezměnitelné. Je možné je proměňovat, je možné je naplňovat zcela novým obsahem. A je-li to možné, je povinností o to usilovat.

Konkrétní úkol pro sociální angažovanost křesťanů vidí encyklika Evangelii Gaudium v úsilí o sociální inkluzi chudých: „Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a k podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti.“ Své místo tu má jak řešení strukturálních příčin chudoby, tak i prosté projevy pomoci a solidarity v setkání s každodenní lidskou nouzí.

„Ježíšovská utopie“ v tomto podání není ničím jiným, než aktualizovaným a nově formulovaným základem veškerého křesťanského života, následováním Krista. Křesťané jsou stále v pokušení držet se v bezpečné vzdálenosti od Ježíšových ran, od lidské bídy ve všech jejích podobách. Pokud však vystoupí ze svých úkrytů, osobních či společných, mohou zakusit moc něhy a stát se skutečně lidem, být skutečně a v hlubokém smyslu sociální.

Posila i pozvání k diskusi

Encyklika Evangelii Gaudium, jako ostatně žádná sociální encyklika ani jiný podobný církevní dokument, není návodem na řešení konkrétních problémů. Snaží se je pojmenovat a upozornit na jejich závažnost, chce však být spíše posilou a zároveň orientační pomůckou na jejich poznávání a překonávání. A také podnětem k diskusi, která zahrne rozmanité aspekty zkušenosti co nejširšího okruhu lidí.

Bylo by dobré, kdyby i v českém prostředí zapůsobila právě takto a stala se součástí hlubšího a trvalejšího promýšlení toho, co to znamená být křesťanem, který přináší radost evangelia do konkrétních problémů a situací, tvořivě do nich vstupuje, proměňuje společnost a její struktury a sám je přitom proměňován a obohacován. A obecněji, co to znamená být skutečně sociálním, otevřeným člověkem.

Rozbor katolických sociálních encyklik před Františkem