Již déle než rok je Jorge Bergoglio coby papež František hlavou římskokatolické církve. Zájem o sociální otázky, otevřenost pro sociální problémy a nápaditost v tom, slovy, gesty a jinými způsoby upozorňovat na bolesti a zla společnosti, provázejí jeho pontifikát od samého začátku a zřejmě se stanou tím, co bude v souvislosti s prvním jihoamerickým papežem nejvíce připomínáno.

Jaké je tedy sociální učení jeho zatím nejvýznamnějšího dokumentu, encykliky Evangelii Gaudium? Následující text se spíše než na jednotlivá konkrétní témata zaměří na to, co je základem Františkova sociálního učení. Nejprve se ale krátce obraťme k tomu, co bylo jednou z hlavních inspirací encykliky.

Radost a naděje

Prvním základním sdělením Františkovy sociální encykliky Evangelii Gaudium je již sám její název. Navázal jím totiž na stěžejní dokument druhého vatikánského koncilu, pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (Radost a naděje) z roku 1965. Hlavním záměrem tohoto textu bylo povzbudit katolické křesťany k tomu být skutečně zapojeni do světa, být součástí jeho radostí i bolestí, jeho konkrétních problémů a bojů, neshlížet na ně z jakési povznesené perspektivy.

Citlivost k sociální otázce, k postavení chudých, k nespravedlnosti ve všech podobách, má v této otevřené, dialogické podobě křesťanského života ve světě centrální postavení. Otevřenost pro svět, podmínka skutečné křesťanské služby ve světě, je především otevřeností pro utrpení a chudobu, pro všechno to, co snižuje důstojnost člověka.

Proto se v koncilní konstituci dostává velkého prostoru i zcela konkrétním tématům, jako je otázka soukromého vlastnictví a jeho omezení, pozemkové reformy coby rozdělení neobdělávané půdy těm nejchudším, spoluúčasti pracujících na správě podniků či rozvojové spolupráci a solidaritě bohatých zemí s chudými. Bez pozornosti ke konkrétním problémům a plného, celoživotního nasazení při jejich řešení by křesťanství bylo jen nezávaznou hrou.