Papež František si během několika málo měsíců dokázal získat přízeň médií i velké části evropského a amerického veřejného mínění. Řečeno marketingovým slovníkem, nový papež úspěšně provedl rebranding katolické církve a pozvedl tím upadající prestiž této organizace. Ovšem zatím nechává stranou otázky změny prožívání víry u řadových věřících a budoucnosti samotného papežství. Otázky, na kterých si vylámali zuby jeho poslední předchůdci.

Konflik s modernitou

František se ve svém novém přístupu vůči soudobému světu nachází v kontinuální diskontinuitě se svými dvěma předchůdci. I současný papež provádí kritiku kapitalistické modernity ale z poněkud jinak tónovaných pozic než Jan Pavel II a Benedikt XVI.

Oba předchozí papežové se zaměřovali na kritiku sekularizace společnosti míněnou jako vytrácení se náboženského významu z celé řady oblastí každodenního života a především oslabení morální a politické pozice náboženských organizacích v otázkách tzv. biopolitiky (rodinné politiky, potraty, euthanasie a podobně).

V této kulturní snaze měla zásadní pozici kritika hedonismu, formovaná jako kritika drtivé většiny současné kultury a jako odmítnutí téměř všech životních stylů typických pro soudobou Evropu a Ameriku. Nová evangelizační snaha byla zaměřena především na vytvoření etické hegemonie v biopolitických otázkách a na snahu vytvořit kulturně specifického „katolického životního stylu”.

Papež František samozřejmě sdílí kritiku sekularizace společnosti. Jak je dobře patrné z jeho poslední Apoštolské exhortace, sekularizace je ale tematizována skrze kritiku fetišizace peněz a redukce člověka na zboží. To neznamená, že by stará kritika hedonismu byla zcela zapomenuta, avšak je patrné, že ustoupila do pozadí.

Tato sociálně-ekonomická kritika je nepochybně poplatnější společenským podmínkám současné globální krize a tvoří spíše moral suassion vůči politickým orgánům než snahu o hegemonii v otázkách hospodářské politiky.

Jak vysvětluje Mario Toso, tajemník Pontifikální rady pro Spravedlnost a Mír, „Utopie pro papeže představuje nikoliv neuskutečnitelný ideál, ale zakusení demokratického života, a zhmotňuje ji sociální a demokratický stát, který je výsledkem snah a bojů proti předchozím liberálně-buržoazním státům a proti totalitním zřízením”.