Po prvním okouzlení papežem Františkem už někteří ztrácejí trpělivost a vyslovují obavu, že tu vzniká nový kult osobnosti. Nedávno tu někoho pohoršilo, že papež telefonoval se svobodnou matkou, vyslovil pro ni pochopení a snad i přislíbil pokřtít její dítě. Právem namítali, že respektovat svobodnou matku není nic objevného a že papež tímto vyjádřením toho zase tolik neudělal.

Ano v sekulární společnosti nemáme připraveno odsouzení pro někoho za to, že zplodil potomka mimo manželství. Naopak víme, že osamělá žena s dítětem má těžší život a že potřebuje pomoc. Sociální stát na tuto situaci pamatuje. Opravdu nám to nepotřebuje říkat zrovna papež.

Jen je třeba připomenout, v jaké pozici je ten, kdo to řekl. I tady platí, že když dva říkají totéž, není to totéž. Vyslovil se tak nejvyšší představitel náboženské organizace s miliardou členů, v níž je běžné, že klérus svobodnou matku označí za „ženu žijící v hříchu“ a odmítne ji, dokud svůj stav „patřičně neupraví“, a nechce dítě pokřtít s poukazem na to, že se mu prý nedostane náležité křesťanské výchovy.

Tuto metodu klerikální nadvlády nad svědomím lidí odsuzoval nynější papež ještě jako arcibiskup v Buenos Aires. Jeho stanovisko je průlomem. Je to křesťanské řešení v kontrastu s řešením klerikálním. A to je nutno ocenit.

Někteří vnímají radikálně nový a tvůrčí model papežské služby za pontifikátu papeže Františka a spojují to s velkými nadějemi. Přáli by si v římské církvi zásadní reformy. Teprve to by je přesvědčilo, že nejde o levná gesta, případně mediální prezentaci protřelého jezuity na papežském trůnu.

Přáli by si, vezmeme-li v úvahu radikální západoevropské iniciativy kléru, laiků i profesorů teologie, nebo iniciativu řeholních sester z USA, dobrovolný celibát kněží, volbu církevních činitelů na omezené funkční období, též ženy na všech rozhodujících místech od jáhna a kněze až po papeže, nový pohled na partnerskou etiku, který by připustil předmanželské pohlavní soužití, onanii a oficiálně uznané partnerství dvou mužů či dvou žen. Požadují svobodu slova včetně kritiky církevních hodnostářů. Přáli by si širokou názorovou pluralitu v církvi.

S realizací žádného z radikálních požadavků papež nespěchá. Ani po půl roce ve funkci neudělal instituční změny. Nedávno odvolal kompromitovaného kardinála státního sekretáře Tarsicia Bertoneho a jmenoval sobě blízkého Pietra Parolina, ale to je změna běžná po prvních měsících každého nového papeže. Závažnější a nebezpečnější je jeho první ostrý zásah do systému vatikánského finančnictví.

Protože se nic tak velkého v instituci neděje, začínají se někteří od papeže odklánět. Radikální kritici církevních poměrů z okruhu kolem německého římskokatolického Hanse Künga chtějí papeži dát pět let, a pokud neprovede očekávané změny, jsou rozhodnuti zahájit revoluci zdola.

Všechny jmenované změny by za nějakých okolností byly možné, realizovaly se už ve větším či menším rozsahu v reformačních církvích. Jsou to změny žádoucí. Potíž je jen v tom, že by bylo protismyslné změny k liberálnějšímu pojetí autoritativně nadiktovat shora. Kdyby to současný papež udělal, byly by kněžky a biskupky, ale zřejmě stejně klerikálně mocensky naladěné jako jejich mužští kolegové.

Duchovenstvo by mělo rodiny, ale byly by to rodiny patriarchální, autoritativní a uzavřené, spíše než prostor soužití a vzájemné podpory. Demokraticky zvolené církevní instituce by se mohly chovat stejně despoticky jako některé takto vybrané vlády. Změnila by se instituce a její doktrína, nezměnila by se atmosféra.

Jak málo znamená pouhá instituční změna, ukazuje česká polistopadová státní politika. Po diktátorské éře byly nastoleny demokratické formy veřejného života, ale demokratická atmosféra a kultura, prostě demokratická praxe žalostně chybí. Změna instituce nestačí. Františkův příklad ukazuje, i když jen analogicky, čeho je i v politické sféře státu třeba.

Papež dělá něco skutečně přelomového, i když samu instituci pročišťuje a opravuje střízlivě. Nepopřel papežskou neomylnost, ani výslovně neřekl, že papež už není náměstkem Kristovým a nástupcem Petra, knížete apoštolů. Ale bydlí a stravuje se v domě sv. Marty s lidmi, kteří jsou ve Vatikánu na pracovní návštěvě.

Volá svým kamarádům z dřívějších časů a baví se s nimi stejně jako dřív. Tyká si na svůj návrh se studentem, který se mu přihlásil přes sociální síť, půl hodiny spolu žertují a dobře se nasmáli, a pak přijde čas na debatu o vážných věcech, které mu pomáhá řešit.

Co tohle všechno znamená? Je to zlom. Papež už není faraonem nošeným dříve nad hlavami davu a později voženým v uzavřeném a obrněném vozidle. Nevystupuje jako držitel nejvyšší náboženské a světské moci, jak po něm chtěl v březnu hned po jeho zvolení M. Semín.

Ukazuje roli římského biskupa podle tradičního papežského titulu dosud formálního, jím však realizovaného: je služebníkem služebníků Božích. Není nejvyšším pontifikem, nejvyšším náboženským úředníkem královského a republikánského Říma s tím, že za císařství funkci převzal imperátor, pouze s křesťanským nátěrem. Spíše je prvním mezi bratřími. Není třeba se před ním třást, je možné ho mít rád.

Posun v papežském stylu není jen soukromou záležitostí nálady a atmosféry. Je-li stále náměstkem Kristovým, je jím tak, že každý se od něj může učit být náměstkem Kristovým. Každý, podnícen tímto bratrem ve viditelné a slyšitelné pozici, může a má mluvit a jednat kristovsky. Je za tím jiné pojetí člověka.

Ten v jeho jednání není zastíněn vznešenými idejemi jako u platonika na římském stolci, jeho předchůdce Benedikta XVI. Není pro něj jen anonymním individuem v mohutném davu. Je spíše unikátním jednotlivcem. Má tvář a poslání. Je to reálné ty jako protějšek já. Neredukuje nutné sociální změny jen na materiální standard, nýbrž zdůrazňuje lidskou důstojnost člověka práce.

Člověk se v kontaktu s papežem Františkem zřejmě cítí jako lidský partner a ne jako bezvýznamná položka v církevní strategii a taktice. Tato humanizace papežského stylu je daleko významnější než instituční reformy. Ta láme a drtí monarchické, absolutistické, diktátorské, ba církevně totalitní struktury minulosti daleko účinněji než nadiktované změny předpisů.

Naši přátelé, kteří chtějí zde i jinde papeže silně kritizovat, mohou. Není nedotknutelný. Neuškodí mu to. Ani pro mne a podobně smýšlející není modlou. Je to bratr v Kristu, služebník Božího lidu. Neobdivuji a nehájím ho proto, že je papežem, to by mi samo o sobě bylo lhostejné, ale proto, jak to činí.

Snad ho chválím spíš navzdory tomu, že je papežem, a v naději, že nový styl papistickou herezi relativizuje a ukáže bratrský model služby biskupa v církvi, a to i prvního mezi biskupy.

Na papeži pár dní před uplynutím prvního půlroku na římském stolci zvlášť oceňuji jeho vstup do politiky. Jsem rád, že není jen milým, laskavým staříkem. Těší mne, že neváhá vmést mocným tohoto světa do očí kritiku. Za významné pokládám to, že se jednoznačně vyslovil proti ozbrojenému zásahu v Sýrii.

Nová dávka násilí tam nezruší dosavadní otřesné násilí páchané oběma stranami sporu, spíše jen přidá násilí nové. Ostré slovo papeže proti vojenskému zásahu demaskuje jako falešné moralistické řeči prezidenta Obamy. Zde můžeme připomenout, že předminulý papež Jan Pavel II. se jednoznačně a ostře vyslovil proti americkému vpádu do Iráku.

Obavy z možného kultu papeže Františka lze pochopit. Je nutno zachovat ostražitou kritickou mysl. Ale výtky ohledně kultu nezní přesvědčivě od těch, kdo planou pro své nekritizovatelné vůdce a ideology minulosti nebo i přítomnosti.

Docela malý kultík by nám povolit mohli. Vedle kritického odstupu vůči historické realitě potřebujeme jedni i druzí, prostě všichni, také mít někoho, komu důvěřujeme a od koho něco čekáme. Můžeme slíbit, že zbystříme a řekneme jasné ne, jakmile toho bude třeba.