Nebylo překvapující, že první latinskoamerický papež vyrazil na první zahraniční cestu do největší latinskoamerické země. A zároveň do největší katolické země na světě, alespoň prozatím. Brazílie — to jest pátý stát v pořadí, co se týče rozlohy a počtu obyvatel, a sedmá největší ekonomika — je pro hlavu katolické církve klíčovým bitevním polem. A to nejen proto, že hrozí, že zde tato církev brzy přijde o dominanci.

Statistika je na první pohled neúprosná. Mezi lety 2000 a 2010, tedy mezi posledními sčítáními obyvatelstva, se zastoupení katolíků v Brazílii snížilo o sedm procent. Ve stejnou dobu narostl o šest procent počet protestantů. Největší úspěch slaví evangelikální církve, především pak letniční hnutí, které klade důraz na osobní duchovní prožitek. Zatímco věřících tradičních protestantských církví přibylo o pouhou desetinu, počet příslušníků letničních církví za stejnou dobu vzrostl o 44 procent. V případě největší nekatolické křesťanské církve v Brazílii vůbec, Assembléia de Deus (Shromáždění Boží), to znamená přírůstek téměř čtyř milionů věřících.

Evangelikálové se přitom stávají i významným politickým hráčem. Vytvořili první náboženskou skupinu v brazilském Kongresu a jeden z jejich hlavních mluvčích, Marco Feliciano, mimo jiné bojovník za kontroverzní zákon o léčbě homosexuálů, otevřeně sní o prezidentovi, který nebude katolík.

Spolu se zmenšujícím se zastoupením římských katolíků roste náboženská rozmanitost i na dalších frontách. Spiritistů, dost specifického brazilského fenoménu (v zemi je nejvíce následovníků Allana Kardeca na světě), přibylo celých sedmdesát procent na téměř čtyři miliony. Dalších několik milionů lidí se nehlásí k žádnému vyznání a stovky tisíc nových vyznavačů mají africká náboženství jako Umbanda a Candomblé. Brazílie nikdy nebyla tak nábožensky pestrá; a podobně pestrá není žádná jiná latinskoamerická země. Má tedy vzhledem k probíhající náboženské revoluci papežova mise smysl?

Detailnější pohled na statistiky sčítání obyvatelstva a také na poslední průzkumy naznačují, že ano. Brazílie na rozdíl od Evropy nezamířila cestou radikální sekularizace. Naopak. V zemi nikdy nebyla taková poptávka po náboženství, především pak po křesťanství. Podle průzkumu společnosti Datafolha z roku 2007 deklaruje víru v Boha 97 procent lidí. Jen o čtyři procenta méně věří v Ježíše Krista. Z patnácti milionů lidí bez vyznání se k víře v Boha hlásí 81 procent, což je zcela unikátní.

Výjimečný náboženský zápal potvrzují i další data. Pew Research Center provedl mezi lety 2007 — 2009 průzkum na všech kontinentech, ve kterých se svých respondentů ptal, na jaké škále by ohodnotili důležitost náboženství v jejich životě. Možnost „velmi důležité“ si vybralo 78 procent Brazilců. To je dvakrát vyšší číslo než v papežově rodné Argentině a řádově více než v chudém Peru či v Bolívii. Takový výsledek je v rámci křesťanských zemí srovnatelný pouze se státy v Africe. Pojí se přitom s rychle rostoucí životní úrovní a zvětšující se střední třídou (ve stejném období narostla až o čtyřicet milionů). Argument spojení náboženského zápalu s chudobou zde neplatí.

Bez ohledu na dosavadní propad počtu katolíků je tedy zjevné, že Brazilci nikdy netoužili po víře tolik jako dnes. A zároveň nikdy neměli větší výběr. „Františkův efekt“, jak nazývají příslušný fenomén novináři, může fungovat. Jednotlivé církve a hnutí jsou dnes mimořádně prostupné a také miliony lidí oficiálně bez vyznání jsou z většiny zklamanými ex-katolíky. Vyznavači afrických náboženství běžně chodí na katolické mše ze svých obřadů a naopak.

Globalizovaná, z vnějšího pohledu jednotná obří instituce má však v zápasu o duši Brazilce jednu významnou nevýhodu. Stojí proti záměrně neorganizovaným malým sborům a církvím, často založeným na lokálních komunitách, které se pružně mění zevnitř. Potenciální věřící tak může snadněji najít takové společenství, které mu skutečně vyhovuje. Katolická církev je oproti tomu v situaci, kdy může jediný člověk nebo jediný skandál narušit celou konstrukci.

Papež František bude nyní v Brazílii zkoušet, zda to funguje i obráceně.