O těch, kdo jsou v čele církví, se obvykle mluví s použitím výrazů podobných sféře politické moci. Ve skutečnosti spíše než o „nejvyšší představitele“ jde o bratry (někdy dokonce i sestry) pověřené určitou službou ve prospěch celého společenství. V dějinách mnohdy tito služebníci připomínali pyšné světské panovníky. Ne ale vždy. V posledních týdnech se své služby v křesťanských církvích ujali dva inspirativní bratři.

Podstatně větší pozornosti se z nich dostalo novému římskému biskupovi, papeži Františkovi. Poněkud v pozadí zůstala nová hlava anglikánského společenství, arcibiskup z Canterbury Justin Welby. Oba muži zastupují církevní společenství v mnoha směrech odlišná, a přece mají něco důležitého společné. Oba vycházejí z tradice křesťanské sociální nauky, která představuje významný, byť ne vždy doceněný a dobře využívaný zdroj.

Chudý papež pro církev chudých

„Jak bych si přál chudou církev, která tu bude pro chudé!“ Slova, která pronesl kardinál Jorge Bergoglio (*1936) po svém zvolení, už se stačila stát jakýmsi mottem nového papeže. Zajímavá je situace, v níž byla pronesena. Kolega a přítel kardinála Bergoglia, brazilský františkán Cláudio Hummes, vyzval právě zvoleného, aby nezapomínal na chudé. Z úst kardinála Hummese se nemohlo jednat o frázi. Dnes již bezmála osmdesátiletý brazilský kardinál byl vždy velkým podporovatelem dělníků a odborů, stoupencem teologie osvobození, svého času odpůrcem brazilské diktatury a mimo jiné dlouholetým osobním přítelem někdejšího odborářského předáka, pozdějšího prezidenta Luly. Právě po této jeho otázce údajně uzrálo Bergogliovo rozhodnutí zvolit si papežské jméno podle chudého muže z Assisi.

Římskokatolická církev církví chudých ve skutečnosti již dlouho je. Z víc než miliardy jejích věřících se podstatná většina nachází v zemích, které nepatří k těm nejbohatším, často naopak k těm nejchudším. Papežové ale pocházeli dlouho výhradně z Evropy, tedy oné bohaté, ale stále slábnoucí a menšinové části církve. Nyní bude poprvé papežem zástupce v této chvíli nejsilnější katolické oblasti světa, Latinské Ameriky. Zároveň ale také oblasti, kde byla nejvýrazněji formulována sociálně a politicky angažovaná teologie, a kde také přinesla nejvíce mučedníků. Papež František bude symbolicky zástupcem všech jezuitů, tedy také svých řádových spolubratří, kteří byli pro svou sociální angažovanost zavražděni v El Salvadoru. Nebo také těch, které mučil diktátorský režim v jeho rodné Argentině.

První kroky papeže Františka ukazují, že je odhodlán církev chudou — prostou svým vystupováním, vnímavou ke každodenním starostem a radostem lidí — vytrvale a nápaditě prosazovat. V homilii při svém uvedení do úřadu vyzval k odvaze projevovat dobrotu a něhu, být ochráncem druhých lidí i životního prostředí, přinášet naději. Zdá se, že bude důsledně následovat svého jmenovce, a bude velice zajímavé sledovat jeho další počínání.

Duchovní dohlížitel nad hříchy korporací

Biskup (episkopos) ve svém původním řeckém významu je dohlížitel, ten, kdo má zvláštní zodpovědnost za celek. Nový arcibiskup z Canterbury, který stojí v čele anglikánského církevního společenství, zahrnujícího přibližně 80 milionů věřících, již dnes je takovým dohlížitelem nejen dovnitř své církve, ale překvapivě i směrem k finančnímu sektoru.

Justin Welby (*1956) má totiž zajímavý životopis. Jedenáct let pracoval v ropném průmyslu, ve společnostech zabývajících se projekty v Severním moři a při západoafrickém pobřeží. V roce 1989 svou úspěšnou kariéru náhle přerušil a obrátil se na duchovní dráhu v anglikánské církvi. Teologická studia zakončil v roce 1992 disertací na poněkud nezvyklé téma „Mohou korporace hřešit“? Deziluzi z práce v ropném průmyslu, uspíšenou událostmi jako byla havárie ropné plošiny Piper Alpha v Severním moři v roce 1988, která posloužila jako jeden ze dvou konkrétních příkladů v jeho disertaci, přetavil v aktuální úvahu nad odpovědností a morálním rozměrem kapitalistického podnikání.

Základem Welbyho argumentace je jednoduché zjištění — korporace se ve skutečnosti chová jako autonomní, sociálně jednající existence, schopná samostatného rozhodování. Proto na ni musí být uplatňována stejná kritéria jako na jedince. Pokud korporace jedná zločinně, musí být za své jednání odpovědná. Jak je ale možné korporaci potrestat? Welby si uvědomuje, že praktické provedení takového trestu je obtížné, ale navrhuje několik možností: jakousi „cedulku hanby“, kterou by společnost musela povinně nosit ve svém logu; přímé odečtení způsobené škody ze zisku akcionářů; v krajním případě nucený prodej částí společnosti nebo celé společnosti, z jehož zisku by byli odškodněni poškození.

Ještě jako biskup v anglickém Durhamu se v roce 2012 Welby stal členem parlamentní komise vyšetřující obrovský mezinárodní finanční skandál, manipulace s londýnskou mezibankovní úrokovou sazbou LIBOR. S podvodů s touto sazbou bylo zatím usvědčeno několik bank, například největší švýcarská banka UBS již musela zaplatit pokutu ve výši 1,5 miliardy dolarů. Podezřelé jsou i další mezinárodní bankovní ústavy (Deutsche Bank, HSBC). Podobné spekulace se navíc neděly jen v Londýně, ale i na burzách v Tokiu, Singapuru a Frankfurtu. Své teologické úvahy tak může uvádět do praxe tam, kde je to dnes obzvláště potřeba.

Slovo k chudým i bohatým

Obracet se přednostně k chudým a ohroženým, ale neztrácet ze zřetele ani bohaté a ohrožující. Svou pozornost věnovat potřebným lidem i trpící přírodě. Umět zacházet s vřelými slovy naděje i proniknout do chladného světa finančních transakcí. I tak může vypadat křesťanská inspirace, kterou přinášejí dva bratři pověření ve svých církvích službou zvláštní odpovědnosti za celek. Dávat této inspiraci konkrétní tvar a podobu, to už je ale zase službou těch ostatních, jejich sester a bratří.