Papežská volba je jedním z nejpozoruhodnějších volebních procesů, které můžeme sledovat. V mnoha směrech je protikladem toho, co chápeme jako demokratické: volba je omezena pohlavím, postavením, věkem. O hlavě římskokatolické církve, jejíž věřící tvoří nepočetnější sourodou entitu na světě, větší než obyvatelstvo Číny či Indie, tak rozhoduje něco přes stovku starších mužů, kteří navíc nezastupují rovnoměrně celý katolický svět. Jejich většina pochází z Itálie, potažmo Evropy, které dnes již v globálním pohledu představují menšinu.

Papež a jeho moc

Uplatňovat na volbu papeže demokratické principy ale postrádá smysl. Římskokatolická církev není demokratická organizace, dokonce se dá říci, že si zakládá na své nedemokratičnosti, v tom smyslu, že v ní nerozhoduje mínění momentální většiny, a obhajuje ji jako hodnotu. K lepšímu pochopení pomůže pohled do nepříliš dávné historie. V roce 1870 sjednocující se italský stát zabral zbývající území papežského státu a ukončil tím existenci papežství jako světské mocnosti. V témže roce první vatikánský koncil přijal jako dogma víry — základní článek, který platil vždy a všude a má být všemi přijímán — univerzální primát papeže v církvi ve věcech víry, mravů a disciplíny.

Obvykle zmiňovaná papežská neomylnost je jen jednou stranou věci. Jde spíše o absolutní vládu, týkající se všech důležitých oblastí, od organizace a personálních otázek po otázky víry. Papež, původně římský biskup, obdařený jako následovník římských mučedníků Petra a Pavla zvláštní autoritou a úctou, se tak stal symbolickým absolutním monarchou. Jistě nebudeme daleko od pravdy, když v tomto uspořádání rozpoznáme kompenzaci ztráty reálné světské moci, důležitější je ale prvek obrany před rozkladnými silami moderního světa, které v podobě italských garibaldiovských revolucionářů rozbily papežský stát a v podobě moderních myšlenkových proudů liberalismu, socialismu a dalších ohrožují samy základy církve a společnosti.

Obrana řádu před silami rozvratu je zřejmě hlavní myšlenkovou konstantou dějin církve jako instituce. Církev jakožto organizace je ze své podstaty konzervativní. To však neznamená, že konzervativní musí nutně být všichni její představitelé a všechny jejich kroky. Konzervativní v církevním pojetí znamená usilující uchovávat sebe sama a neporušenost, celistvost svého učení. Je to konzervativismus blízký myšlence ochrany přírody ve formě národních parků. Že se může snášet i s myšlenkami jiného než konzervativního ražení, ukázal zatím poslední všeobecný koncil církve, druhý vatikánský v letech 1962-1965, který mimo jiné vyzdvihl v protikladu k velké části dřívější církevní tradice myšlenku náboženské svobody a autonomie vědy a kultury.

Po jednom a půl století tak zůstává papež oním zvláštním absolutním monarchou bez státní či vojenské moci (oněch „divizí“, na něž se ptal Stalin), obdařeným však o to více „měkkou mocí“ ve formě důvěry, podpory a popularity, která hraničí se zbožňováním. Papež je v církvi v první řadě ochráncem pokladu víry, tedy tradice církevního učení, a je také jejím jediným plně oprávněným vykladačem. Stojí v čele kurie, komplikovaného aparátu úřadů, a jeho reálná moc v jednotlivých oblastech je spíše omezená. Dělí se o ni významným způsobem kardinálové, jimž je také svěřeno právo volby papeže, i další členové kuriálního aparátu.

Kdo tedy jsou ti, kdo budou při konkláve rozhodovat, a zároveň ti, o nichž se bude rozhodovat? Jaký je jejich pohled na svět, jaké zkušenosti jej utvářely? Podívejme se na několik z favorizovaných kardinálů, považovaných za papabiles (kandidáty pro volbu), po jednom za každý kontinent. Výběr by samozřejmě mohl být i jiný, jmen zmiňovaných v souvislosti s volbou je daleko více. Představování začněme v nejkatoličtější oblasti světa, Latinské Americe.

Amerika od jihu na sever