Papežská volba je jedním z nejpozoruhodnějších volebních procesů, které můžeme sledovat. V mnoha směrech je protikladem toho, co chápeme jako demokratické: volba je omezena pohlavím, postavením, věkem. O hlavě římskokatolické církve, jejíž věřící tvoří nepočetnější sourodou entitu na světě, větší než obyvatelstvo Číny či Indie, tak rozhoduje něco přes stovku starších mužů, kteří navíc nezastupují rovnoměrně celý katolický svět. Jejich většina pochází z Itálie, potažmo Evropy, které dnes již v globálním pohledu představují menšinu.

Papež a jeho moc

Uplatňovat na volbu papeže demokratické principy ale postrádá smysl. Římskokatolická církev není demokratická organizace, dokonce se dá říci, že si zakládá na své nedemokratičnosti, v tom smyslu, že v ní nerozhoduje mínění momentální většiny, a obhajuje ji jako hodnotu. K lepšímu pochopení pomůže pohled do nepříliš dávné historie. V roce 1870 sjednocující se italský stát zabral zbývající území papežského státu a ukončil tím existenci papežství jako světské mocnosti. V témže roce první vatikánský koncil přijal jako dogma víry — základní článek, který platil vždy a všude a má být všemi přijímán — univerzální primát papeže v církvi ve věcech víry, mravů a disciplíny.

Obvykle zmiňovaná papežská neomylnost je jen jednou stranou věci. Jde spíše o absolutní vládu, týkající se všech důležitých oblastí, od organizace a personálních otázek po otázky víry. Papež, původně římský biskup, obdařený jako následovník římských mučedníků Petra a Pavla zvláštní autoritou a úctou, se tak stal symbolickým absolutním monarchou. Jistě nebudeme daleko od pravdy, když v tomto uspořádání rozpoznáme kompenzaci ztráty reálné světské moci, důležitější je ale prvek obrany před rozkladnými silami moderního světa, které v podobě italských garibaldiovských revolucionářů rozbily papežský stát a v podobě moderních myšlenkových proudů liberalismu, socialismu a dalších ohrožují samy základy církve a společnosti.

Obrana řádu před silami rozvratu je zřejmě hlavní myšlenkovou konstantou dějin církve jako instituce. Církev jakožto organizace je ze své podstaty konzervativní. To však neznamená, že konzervativní musí nutně být všichni její představitelé a všechny jejich kroky. Konzervativní v církevním pojetí znamená usilující uchovávat sebe sama a neporušenost, celistvost svého učení. Je to konzervativismus blízký myšlence ochrany přírody ve formě národních parků. Že se může snášet i s myšlenkami jiného než konzervativního ražení, ukázal zatím poslední všeobecný koncil církve, druhý vatikánský v letech 1962-1965, který mimo jiné vyzdvihl v protikladu k velké části dřívější církevní tradice myšlenku náboženské svobody a autonomie vědy a kultury.

Po jednom a půl století tak zůstává papež oním zvláštním absolutním monarchou bez státní či vojenské moci (oněch „divizí“, na něž se ptal Stalin), obdařeným však o to více „měkkou mocí“ ve formě důvěry, podpory a popularity, která hraničí se zbožňováním. Papež je v církvi v první řadě ochráncem pokladu víry, tedy tradice církevního učení, a je také jejím jediným plně oprávněným vykladačem. Stojí v čele kurie, komplikovaného aparátu úřadů, a jeho reálná moc v jednotlivých oblastech je spíše omezená. Dělí se o ni významným způsobem kardinálové, jimž je také svěřeno právo volby papeže, i další členové kuriálního aparátu.

Kdo tedy jsou ti, kdo budou při konkláve rozhodovat, a zároveň ti, o nichž se bude rozhodovat? Jaký je jejich pohled na svět, jaké zkušenosti jej utvářely? Podívejme se na několik z favorizovaných kardinálů, považovaných za papabiles (kandidáty pro volbu), po jednom za každý kontinent. Výběr by samozřejmě mohl být i jiný, jmen zmiňovaných v souvislosti s volbou je daleko více. Představování začněme v nejkatoličtější oblasti světa, Latinské Americe.

Amerika od jihu na sever

Jedním z kardinálů nejčastěji zmiňovaných jako favorité volby je Brazilec Odilo Pedro Scherer (1949). Potomek německých přistěhovalců ze Sárska je arcibiskupem v Saõ Paulu, největší diecézi světa. Podobně jako další brazilští biskupové vystupuje ve prospěch životního prostředí, v roce 2004 vyzval vládu k ráznějším krokům vedoucím k omezení ničení amazonského pralesa. V postoji k teologii osvobození se shoduje s pohledem mezi církevními představiteli převažujícím: odmítá marxismus jako myšlenkový základ, ale podporuje zaměření teologie osvobození na situaci nejchudších a její upozorňování na sociální nespravedlnost.

Katolická církev v Brazílii čelí v posledních letech narůstajícímu tlaku pentekostálních, letničních církví, které svou agresivní a účinnou evangelizací odsávají stále větší počet katolických věřících. Největší převážně katolická země světa s více než 400 biskupy je v poslední době také svědkem vzestupu počtu obyvatel bez náboženského vyznání. To ji do jisté míry přibližuje situaci Evropy. Kardinál Scherer, se svými evropskými kořeny a znalostí vatikánského prostředí, teologicky umírněný konzervativec, by mohl být vhodným kandidátem přemosťujícím pomyslně starý a nový katolický svět.

V latinskoamerickém prostoru ještě zůstaneme. Óscar Andrés Rodríguez Maradiaga (1942) je arcibiskupem v honduraské Tegucigalpě. Od devatenácti let je členem řádu salesiánů, zaměřeného na pedagogickou a psychologickou práci především s mladými lidmi. Vystudoval filosofii, teologii, klinickou psychologii a psychoterapii. Ve Vatikánu měl na starost kontakt s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, zaměřoval se na otázku zadlužení zemí třetího světa. Od roku 2007 je v čele mezinárodní sítě katolických charit Caritas Internationalis, jedné z největších humanitárních organizací světa.

Kardinál Rodríguez Maradiaga je vyhraněným zastáncem katolické nauky v otázkách jako postoj k potratům či antikoncepci. Zpočátku byl stoupencem honduraského prezidenta Manuela Zelayi, poté jej ale kritizoval za jeho pokusy o změnu ústavního pořádku. Spojení konzervativních postojů v morální oblasti se sociální citlivostí je celkově typické pro křesťanství v Africe a Latinské Americe, tedy v té části světa, kde (na rozdíl od Evropy) sílí a rozšiřuje se. Právě tato kombinace bude možná v budoucnosti pro římskokatolickou církev určující.

Posuňme se do Ameriky severní. Bostonský arcibiskup Seán Patrick O´Malley (1944) je členem řádu kapucínů, jedné z větví františkánského řádu. Vystudoval španělskou a portugalskou literaturu a jako kněz sloužil pro hispánskou komunitu nejprve v hlavním městě Washingtonu. V roce 1984 se stal pomocným biskupem na Panenských ostrovech v Karibiku, a v rámci své pastorační činnosti pracoval s lidmi bez domova a s nemocnými AIDS.

V 90. letech, kdy ve Spojených státech propukla první vlna případů sexuálního zneužívání ze strany katolických kněží, patřil biskup O´Malley k těm církevním funkcionářům, kteří se snažili problém razantně řešit. Symbolem zničující kauzy sexuálního obtěžování se stal nucený prodej sídla bostonského arcibiskupa v roce 2004 kvůli uhrazení nákladů spojených s odškodněním obětí. Podobně jako jeho honduraský kolega, je i kardinál O´Malley zásadním odpůrcem potratů, z tohoto důvodu se veřejně vymezil proti Demokratické straně, v jejíchž předních řadách najdeme nemálo katolíků. Přesto ale neodmítl promluvu na zádušní mši za demokratického senátora Edwarda Kennedyho a ocenil jeho úsilí v boji za sociální spravedlnost.

Afrika a Asie

Mezi africkými kardinály se nejčastěji zmiňuje jméno Ghaňana Petera Appiaha Turksona (1948). Pochází z konfesně smíšené rodiny, matka byla metodistka, otec katolík. Strýc z otcovy strany je muslim. V říjnu 2012 způsobilo na římské biskupské synodě poprask video srovnávající demografický úpadek západní společnosti s vitalitou islámu; za pokus o aktualizaci myšlenek Jana Pavla II. o nebezpečí „kultury smrti“ si ghanský kardinál vysloužil kritiku za antiislamismus. Jeho postoj je nicméně typický pro období, kdy se západní svět a především postkřesťanská Evropa stále více stává z křesťanského pohledu problematickou misijní oblastí.

Kardinál Turkson je od roku 2009 předsedou Papežské rady pro spravedlnost a mír, tedy „vatikánského ministerstva sociálních věcí“ (v čele českého ekvivalentu je pražský světící biskup Václav Malý). V roce 2011 z této pozice odsoudil „idolatrii trhu“ a neoliberální doktrínu neregulovaného kapitalismu způsobujícího rostoucí nerovnost, a zároveň vyzval k reformě mezinárodního finančního systému založeného na spekulativním kapitálu a k adekvátnímu zdanění finančních transakcí. Sociální učení je podle Turksona neoddělitelně spojeno s obnovou morálky a novou evangelizací.

Jedním z nejmladších kardinálů pokládaných za papabiles je arcibiskup z filipínské Manily Luis Antonio Tagle (1957). Podobně jako mnoho dalších církevních představitelů i on spojuje zájem o řešení sociálních otázek a boj proti chudobě s vyhraněným postojem v morálně teologických otázkách (potraty, antikoncepce), stejně jako s polemikou proti ateismu. I Tagle se v posledních letech otevřeně vyslovuje v otázce sexuálního zneužívání v církvi, kritizuje rozšířené zamlčování a popírání problému v církevním prostředí.

A nakonec Evropa

Evropští kardinálové tvoří ve sboru volitelů většinu. Jako největší favorit mezi nimi bývá zmiňován milánský arcibiskup Angelo Scola (1941). Vystudovaného filosofa a teologa významně ovlivnilo setkání s knězem Luigim Giussanim, zakladatelem laického katolického hnutí Communione e liberazione (CL), které dlouhodobě prosazuje aktivní přítomnost katolíků v politice a ve společnosti, zastává katolickou nauku v sociálních a morálních otázkách a poskytuje podporu pravicovým stranám a politikům, například Silviu Berlusconimu.

Scola byl aktivním členem hnutí do svého jmenování biskupem. Je podobně jako Benedikt XVI. / Joseph Ratzinger odpůrcem relativismu a obhájcem tradičních hodnot, především rodiny. Ve shodě s heslem hnutí „Più società, meno Stato“ (Více společnosti, méně státu) obhajuje rodinu proti zásahům státu. V knize věnované svátosti manželství považuje feminismus a homosexualitu za spojené nádoby: ztráta tradičních rolí muže a ženy podle něj posiluje nepřirozenou a hříšnou náklonnost ke stejnému pohlaví. Kardinál Scola se zaměřuje na způsoby evangelizace přístupné mladým lidem a může být považován za následovníka pastoračně a mediálně úspěšného Jana Pavla II.

Těžko předvídatelná volba

Kdo nakonec vyjde z konkláve vítězně, je skutečně těžké odhadovat. Může se stát, že vzhledem k obtížnosti vnitřní situace ve Vatikánu, problémům vatikánské banky, aféře Vatileaks a krádeži tajných dokumentů papežovým komorníkem Paolem Gabrielem, prosakujícím informacím o homosexuální lobby stojící za odchodem Benedikta XVI. či třeba kontroverznímu odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, bude zvolen italský papež, který bude mít k ožehavé vatikánské půdě nejblíže.

Může se naopak stát, že převáží ohled na globální faktory, tedy na situaci katolíků v Africe, Asii a Latinské Americe, vztahy s islámem a pentekostálním křesťanstvím, a také důraz na řešení palčivé otázky chudoby, postihující velké množství katolíků především v Africe. Pak by měl větší naději některý z kardinálů neevropských, třeba Peter Turkson.

Dělící linie může vést mezi teologickými „progresisty“ a „konzervativci“. Hranice mezi těmito dvěma skupinami ale není zcela zřetelná. Z pohledu zvenčí bude velmi pravděpodobně zvolen kandidát konzervativní, záležet bude na míře a zabarvení jeho konzervativismu. Přitom platí, že konzervativnost v morálních a teologických otázkách nemusí nutně znamenat konzervativní postoje v sociální a politické oblasti. Konkrétně, nový papež může být vyhraněným odpůrcem homosexuality či západní liberální kultury, a zároveň zastáncem práv těch nejchudších.

Pohled na volbu papežů posledního půlstoletí nabízí několik scénářů volby. V té zatím poslední v roce 2005 byl Joseph Ratzinger zvolen z pozice pravé ruky stávajícího papeže, výsledek tedy nebyl žádným překvapením. Může se ale stát, že proti sobě stanou dvě podobně silné strany a nakonec zvítězí kandidát kompromisní, někdo, jehož jméno se příliš nepřipomínalo. Tak tomu bylo v roce 1978 a výsledkem byla volba Karola Wojtyly, který jako papež Jan Pavel II. ovlivnil podobu papežství tak jako málokdo jiný.

A nebo to dopadne zcela nečekaně. Po smrti aristokratického Pia XII. v roce 1958 byl k všeobecnému překvapení zvolen sedmasedmdesátiletý Angelo Giuseppe Roncalli, jehož volbu všichni chápali jako krátkodobé provizorium, které nemůže přinést nic nového a zajímavého. Jan XXIII. ale přes necelých pět let ve funkci vstoupil do dějin jako papež druhého vatikánského koncilu, který zásadně změnil teologické důrazy, liturgii, vztah k nekatolickým křesťanům, příslušníkům jiných náboženství a modernímu světu. Nechme se tedy překvapit, co bude následovat, až se nad Sixtinskou kaplí zvedne sloupec bílého kouře.