Dobu delší, než trvá obvyklá mediální aktualita, už víme, že baptisté se na svém lednovém mimořádném sjezdu delegátů rozhodli nepřijmout od státu částku zaokrouhleně 226 miliónů korun, kterou jim svým § 15 přiřkl zákon o domnělém narovnání mezi církvemi a státem. Schválení zákona ve sněmovně 8. listopadu 2012 (symbolicky v den výročí porážky českých stavů na Bílé hoře) nejtěsnější možnou většinou, jak dnes už víme, bylo zajištěno způsobem, pro který premiéra Nečase a bývalé poslance vyšetřuje státní zastupitelství. Mohlo jít o politickou korupci. Je třeba to říct zcela otevřeně: Nemorální zákon byl přijat formálně legálním, avšak nelegitimním způsobem.

Baptistům možná není příjemná veřejná pozornost a projevy sympatií od činitelů, od kterých by při jiných příležitostech nečekali ani letmý projev zájmu. Přesto musí být vyjádřena solidarita s touto nepatrnou menšinou českého obyvatelstva, která projevila odvahu jednat jinak, než velké církve, a k veřejně vyslovené nelibosti některých představitelů více než milionu ostatních členů registrovaných církví.

Jistěže jim za to, že nedrží partu a rozhodli se více poslouchat Boha než lidi, nehrozí velké riziko. Nebudou pronásledováni, spíše jen bude zaznívat podivení, nebo budou, jako dosud, poskytovány falešné výklady jejich postoje. Přesto můžeme na jejich adresu říct něco podobného, jako to, co řekl 9. září 1938 papež Pius XI. v reakci na nacistické pronásledování Židů: Říkám vám, pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.

K českým baptistům se v posledním, předloňském sčítání lidu přihlásilo něco přes 3 tisíce osob v 41 sborech. Kde je síla tohoto nepatrného společenství? Počínaje druhým desetiletím 4. století podlehla křesťanská církev pokušení stát se církví uznanou, a pak preferovanou Impériem. Pak se stala církví státní, státem vynucovanou, státem ekonomicky a politicky podporovanou, jeho mocenské struktuře sloužící jako opora a jako ideologická záštita. Církev této doby přestala věřit Ježíši Kristu, který v rozhovoru s Pilátem přisvědčil na to, že je králem, ale ukázal, že jím je podivuhodným způsobem,

Říká: Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. (Jan 18. 37) Pilátovi podřízení vojáci reagovali na tak paradoxní nárok očekávaným způsobem: Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu. Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě. (Matouš 27, 27 — 30) Křesťané v  době císaře Konstantina a jeho nástupců už víc věřili vládci, který nepotřeboval pravdu, ale úspěšnou propagandu, jehož koruna a další ozdoby byly ze zlata a před nímž se vojáci chvěli strachy.

Církev byla podle jména Kristova, a Ježíš Kristus říká jasně: Moje království není z tohoto světa. (Jan 18, 26) Církev se stala říšskou církví a jejím úkolem bylo posvěcovat vládu mocných a bohatých tohoto světa. Tato církev své „pravdy“ vnucovala lidem brutálním násilím. Za touto církví se táhne dějinami široká šmouha krve a popele. Pokud podle Ježíšových slov (Matouš 16, 18) neměly mocnosti pekelné církev přemoct a podmanit, pokud měla stát na skále víry, musela se reformovat. Vzešly z ní církve reformačního typu.

Zvány jsou též protestantské podle prohlášení zvaného Protestatio vydaného na Špýrském říšském sněmu roku 1529. Bylo to svědectví (lat. testatio) pro svobodu vyznání, lépe řečeno ve prospěch náboženské tolerance vůči reformační menšině ze strany nereformované církevní většiny, která se touto cestou ustavuje jako církev římskokatolická. Luterská reformace v Německu a švýcarská reformace spjatá s Lutherovým současníkem Huldrychem Zwinglim a v další generaci Janem Kalvínem (počeštěná verze původního jména Jehan Cauvin) dala podnět i církvím, které s ní nemají přímou historickou vazbu, například anglikánům a starokatolíkům.

Svobodná víra bez náboženské tyranie se však v reformačním hnutí neprosadila hned. Luther hledal mocenské prosazení svých reformačních tezí. Postavil se na stranu magnátů proti těm, kdo brali reformaci vážně nábožensky a sociálně. Z jeho podnětu byly radikální reformační směry potlačeny násilím. Totéž se dělo v Kalvínově Ženevě. V době, kdy u nás po porážce stavovského povstání r. 1618 byla rychle omezována dosavadní relativní svoboda vyznání (garantovaná naposledy Majestátem Rudolfa II. z r. 1609), byli v Nizozemsku (za účasti zástupců jiných reformovaných církví) na synodě v Dordrechtu a po ní zbaveni arminiáni, stoupenci svobodného vztahu mezi Bohem a člověkem, kazatelské služby, odesíláni do vyhnanství, vězněni (např. Hugo Grotius, autor koncepce lidských práv) a jejich šlechtický podporovatel Johan van Oldenbarnevelt byl popraven.

Polovičatá reformace čekala na své pokračování. Plnou svobodu vyznání, osobní víru zdůrazňovali od počátku reformace novokřtěnci (anabaptisté). Jejich přímými pokračovateli mohou být dnešní mírumilovní mennonité. Podobné myšlenky již před reformací v 15. století najdeme u rané Jednoty bratrské. Od 17. století vznikají baptistické sbory v dnešním slova smyslu, nejčastěji se uvádí angličtí exulanti v Nizozemsku jako jejich zakladatelé.

Důležité je, že baptisté s počtem blížícím se podle některých odhadů 100 milionů členů se stali největší a v tomto smyslu hlavní větví reformačního křesťanství. Baptisté věří, že každé společenství křesťanů, každý sbor je místní církví v biblickém slova smyslu. Každý sbor je samostatný a nezávislý na jiných sborech či jiném nadřízeném orgánu. Baptisté se nikdy nechtějí pokoušet přivést někoho k víře donucením. Rozhodnutí víry musí učinit každý naprosto dobrovolně. Právě mezi baptisty vzniklo jedno z prvních hnutí za náboženskou svobodu. Vyznávají, že za svůj život je před Bohem zodpovědný každý sám. Vzhledem k tomu, že odmítají jakékoliv násilí ve věcech svědomí, požadují také důslednou odluku církve od státu. Věří, že spojení církve a státní moci bylo v dějinách církvi vždy ke škodě.

Baptisté vysvětlili svůj postoj k zákonu 428/2012 Sb. mimo jiné svým tradičním důrazem na odluku církve od státu. Chtějí skutečnou nezávislost církve na státu a státu na církvi. Neuvěřili lži obsažené v preambuli zákona, v níž se říká, že důvodem jeho přijetí je mimo jiné snaha vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody. Baptisté nevidí předpoklad svobody vyznání ve finančním zabezpečení. Bůh člověka stvořil jako schopného svobodného rozhodnutí. Přijmout od státu obrovské ničím nepodložené peníze znamená zavázat se státu, lépe řečeno těm konkrétním politickým směrům, které zákon s církvemi vyjednaly a jeho schválení zajistily. Znamená to hájit v budoucnosti ekonomické a politické zájmy stojící za současnými vládními stranami.

Uvěřit v Ježíše Krista znamená využít elementární svobody rozhodování, ale zároveň rozšířit vnitřní svobodu. Kdo zaslechne povolání a odpoví na ně, zakouší postupné osvobozování od všemožných stvořených mocností, které na člověka vznášejí nárok a spoutávají ho, mimo jiné i od mamonu. To se týká baptistů a stejně tak křesťanů v jiných církvích, kteří se nenechali zkorumpovat. Jsou to křesťanské církve, které se od začátku na jednáních nepodílely, je to dále Apoštolská církev, v níž došlo za účelem souhlasu se zákonem k výměně vedení a zvýšení přislíbené částky, ale stále jsou v ní věrní křesťané, kteří si chtějí zachovat svobodu. Jsou to evangelíci jako např. Miloš Rejchrt, který neváhal veřejně deklarovat, že přidělené 2 miliardy korun nejsou kompenzací za žádný majetek zabraný státem za minulého režimu. Jde o ostravskou biskupku husitské církve Janu Šilerovou, která vůči zákonu několikrát veřejně zaujala křesťansky laskavé, ale zároveň vnitřně svobodné stanovisko. Jde o desítky členů iniciativy Za církev sociálnější z různých vyznání, v řadě případu služebníků těchto církví.