Bilancovat rok, s nímž se loučíme, je užitečný zvyk. Při takovém výčtu se obvykle vyjmenovávají události, jimiž společnost pod taktovkou médií po jistou část roku žila. Události, které média občanům nenaservírovala, jako by se nestaly. Obojí, události medializované i ty skryté oku a sluchu občana, je výpovědí o stavu mysli společnosti jako celku. Souhrou událostí jak loňských, tak i starších až po ty málem již zapomenuté, zejména však jejich interpretací, je utvářen duchovní život společnosti. Ten je hlavním určujícím faktorem jejího příštího vývoje. Pokusme se proto bilancovat rok 2012 nikoliv jako výčet událostí, ale jako výpověď o proměnách stavu společnosti způsobených loňským politickým děním.

Sdělení vlády

To nejdůležitější, co vláda svým počínáním v roce 2012 občanům sdělila, je, že jim bude vládnout navzdory všemu, zejména pak navzdory jejich vlastní vůli.

Neuběhl snad měsíc, aby vláda neupadala do další a další krize, z níž jak bájný Fénix znovu a znovu povstávala, nikoliv však silami z říše antických mýtů, ale z říše mýtů o demokracii. Že lid vládne, si zřejmě nejméně ze všech myslí lidem zvolení poslanci, kteří, obtěžkáni hypotéčními půjčkami, drží vládu nad vodou. Větší úpadek a nižší motivaci ku správě věcí veřejných si už vymyslet nelze.

I tak si vláda kouzla zbavená a zaštítěná strachem jejích apologetů z exekutorů prosadila, co chtěla. Skoro. Na konci roku jejímu sociálnímu barbarství přistřihl pár peříček Ústavní soud v podobě zákazu bezplatné nucené práce nezaměstnaných. Jinak co vládní krok, to po nás potopa.

Střídání ministrů, v nichž se dnes už nikdo nevyzná, včetně stvoření vládní politické strany LIDEM (kterou nikdo nevolil), nejenže posadilo laťku politických kuriozit do výšin netušených, ale ukázalo na naprosté diletantství celé vládní sestavy. Nejvíce na diletantství předsedy vlády.

Čím tedy obohatila vláda České republiky duchovní obsah veřejného života? Zaprvé poznáním, že od vlád ministrů, kteří nejenže nejsou odborníky ve svěřeném resortu, ale ani v něm nevyrostli, můžeme napříště čekat jenom to nejhorší. Zadruhé dalším z četných ověření věčně platného pravidla, že co se dělá za každou cenu, za žádnou cenu nestojí. A konečně zatřetí nutnost ustanovení pravidel pro odvolání vlády, která škodí zemi. Pravidlo, že ji nelze odvolat jinak, než tak, že odvolá sama sebe, nestačí.

Sdělení justice a policie

Vření v justici jakož i v policii, jehož jsme od začátku roku byli svědky, leccos dobrého přislibovalo. Bylo to s podivem. Od pravice, která si po vzoru svého duchovního otce Václava Klause na nezákonnost nikdy nestěžovala, by se totiž něčeho takového nikdo nenadál. Všelijací druho a třetiřadí politici a jejich soukmenovci z okruhu podnikatelů byli zatýkáni, uvalovaly se vazby, ale výsledek žádný. Velkou rybu ne a ne chytit. Nebo že by žádné nebyly?

Až v květnu po evidentně heroickém vypnutí sil policie byl dopaden poslanec ČSSD, středočeský hejtman a opoziční politik, který koalici vládních stran pil krev jako nikdo jiný, David Rath. Přistižen byl při činu, důkazy neměly slabinu, obvinění tedy neprůstřelné. Střízlivý pozorovatel se však nemohl zbavit dojmu, že se pracovalo na politickou objednávku. David Rath dodnes sedí ve vazbě a žádný rozsudek sedm měsíců po jeho zatčení nepadl. Pomineme-li otázku Rathovy viny, o níž si můžeme myslet své, a soustředíme-li se na duchovní sdělení, které jeho případ do společnosti vysílá, pak je nejlépe vystihuje věta z Rathovy parlamentní promluvy: „Začalo to Rathem a skončí to Rathem.“

Po Rathovi, jehož obvinění zavánělo výběrovou spravedlností, byla obviněna i exministryně obrany Parkanová. Důvodem byl podezřelý nákup vojenských letadel. Šlo o pouhé obvinění, což se u nás počítá jako ničím nepodložené tušení, a tak se také s Parkanovou jednalo. Žádná želízka, žádná vazba, žádná ozbrojená eskorta jako u Ratha, jen z konceptu nápadně vyvedený někdejší dlouholetý první náměstek na obraně a nynější rozpočtově nejodpovědnější a nejlepší ministr financí celé EU, Miroslav Kalousek. Toť vše. Prozatím, anebo navždy?

Excelentní ukázkou pestrosti metrů, jimiž u nás měří spravedlnost, byl případ „vlivného“ (rozumějme: zákonům smrtelníků nepodléhajícího) podnikatele Romana Janouška. Ten svým autem úmyslně ohrožoval na životě ženu, jíž předtím poškodil vozidlo, a z místa činu se snažil ujet. Policie dorazivší na místo činu nevěděla, co s ním. Janoušek si klidně telefonoval, pak odjel domů a policie měla jen strach, aby ji snad Janoušek nezatkl, kdyby si ji náhodou nechtěl koupit.

Při bilancování roku 2012 nemůže chybět ani případ ministra spravedlnosti Pospíšila. Ten svou funkci pochopil až moc opravdově a začal se chovat poněkud nezvykle, tedy jako ministr. Pustil se do neřádu na státních zastupitelstvích, zejména na tom pražském. To se komusi, kdo k tomu měl všechny důvody, hrubě nelíbilo, a tak premiér Nečas musel jednat způsobem, díky jehož osvojení se premiérem nejspíš stal: Pospíšila odvolal, což mu briskně schválil prezident republiky…

Nový ministr spravedlnosti Blažek v ničem pozitivním nepřekvapil, snad jen tím, že po dlouhých tahanicích přijal na místo vrchní státní zástupkyně v Praze Lenku Bradáčovou. Tu prosazoval do poslední chvíle „odejitý“ ministr Pospíšil pro její pověst neohrožené bojovnice proti korupci. Na chvíli tak svitla naděje ve spravedlnost v resortu spravedlnosti, ale déle ta naděje opravdu netrvala. Ke konci roku se statečná Bradáčová vyjádřila o české justici jako o velice nefunkčním aparátu.

Jaké signály vyslala do společnosti česká policie a justice v roce 2012? Neveselé. Zaprvé právo je jen pro někoho. Kdo chce spravedlnost, musí vědět jak na to a mít na to peníze. Zadruhé korupce a rozkrádání veřejných zdrojů, které jsou hlavní příčinou stále bídnějšího fungování státu a zadlužování státní kasy, se bude stíhat výběrově. Jinak řečeno, nic nového pod českým sluncem — tam, kde jsou peníze stále ještě až v první řadě, může být spravedlnost nejvýše v té druhé.

Sdělení ze světa duchovního — církevní restituce

Největším mediálním hitem a důvodem rozhořčení mnoha občanů bylo v roce 2012 definitivní schválení církevních restitucí.

Na restitucích nepokládám za špatné to, že byly provedeny — ostatně nikdo z odpůrců nepřišel s žádným vyšším mravním principem, pro který by mělo být popřeno právo okradeného na navrácení jeho majetku — ale to, jak byly provedeny.

Nedělejme si iluze o tom, že politické síly, pro něž platí po 23 let konstanta o tom, že státnímu majetku je nejlépe, když je zprivatizován, by vrátily církvím nezištně a ochotně jejich kdysi zestátněný majetek. Zvláště za situace, kdy církve nedisponují potřebným aparátem pro jeho správu a často pro něj nemají ani smysluplné využití. To vše nahrává tomu, že navrácený majetek bude levně zprivatizován nebo pronajat za podmínek pro církve nevýhodných a to těmi, kdo se zasloužili o hladký průchod zákona o restitucích.

Stane-li se tak, poškodí to především církve, na prvním místě církev katolickou. Samotní řadoví katolíci o restituční majetek nijak zvlášť nestáli. Stáli především o důstojnější postavení ve společnosti. Protože restituce byly prosazeny nikoliv proto, že ukradené má být vráceno, ale proto, že kardinál Duka svými ostře pravicovými názory přitakával asociálnímu počínání vlády, budou si muset církve na sympatie veřejnosti nechat zajít chuť. Jeden řádový mnich, jehož nechci jmenovat, to řekl více než výstižně: „Když na to přijde, mohou se Božím trestem stát i církevní restituce.“

Jaký je tedy duchovní odkaz, jímž církevní restituce obdařily českou společnost v roce 2012? Dvojí. Zaprvé že spravedlnost není dobré nechat příliš dlouho čekat. Restituce měly být vyřízeny hned v devadesátých letech za kardinála Vlka. A zadruhé že světskou spravedlnost nelze vyměnit za ústupky ve věci Boží. Což je odkaz směřující především do církevního prostředí.

Zpráva z krajských a senátních voleb

Duchovní poučení z krajských a senátních voleb je zcela jasné: komunisté se vracejí do vrcholové politiky a vracejí se tam zcela oprávněně. Důvodů je několik. Zaprvé obyčejní lidé, jichž je většina, srovnávají svoje postavení a svá očekávání — včetně vyhlídek svých dětí — s osmdesátými léty minulého století, v nichž vládli komunisté. Výsledek takového srovnání vyznívá pro vládnoucí politické elity více než nepříznivě. Vše, s čím se běžní občané, lidé živící se prací, setkávají, nasvědčuje tomu, že bude jenom hůře. Netají se tím ani současná pravicová - tedy programově antikomunistická - vláda.

Zadruhé sociální barbarství Topolánkovy vlády a v daleko větší míře aktuální vlády Nečasovy vede k tomu, aby lidé hledali východiska jinde. Levicové strany byly vždy spojovány s úsilím o sociální spravedlnost. Protože sociální demokraté nesou svůj podíl viny na ztrátě sociálních jistot, začíná se zřejmě nemálo voličů přiklánět spíše ke KSČM než k ČSSD.

I tak je zpráva z krajských a senátních voleb pro ČSSD zprávou dobrou. Musí však vzít urychleně na vědomí změnu na domácí politické mapě.

Pro všechny pravicové strany je zpráva z krajských a senátních voleb téměř katastrofou. Dodejme, že více než zaslouženou.

Dvě nečekané radosti

V posledních dvaceti letech jsem měl z české politické scény radost jenom dvakrát. Shodou okolností pokaždé v roce 2012. Poprvé, když Táňa Fischerová oznámila kandidaturu do prezidentských voleb, a podruhé, když jsem mohl být přítomen v divadle Kampa oznámení o 72610 podpisech pro Táňu Fischerovou, díky nimž se stala kandidátkou. Nepřeháním, dávno mi nebylo tak dobře.

Prezidentské volby, které se budou konat 11. a 12. ledna 2013, uzavřou politický rok 2012. Budou velmi důležité, protože jejich výsledek ovlivní další vývoj české společnosti. Naši občané si po mnoha letech ústrků od vlastních politiků vymohli první prvek přímé demokracie. Skulinku v pancéřovém krunýři české partajokracie, jíž může občan, nikoliv jeho „zástupce“, konečně promluvit do věcí veřejných.

Prezidentský úřad u nás sice politiku nevytváří, ale jeho neformální vliv je značný. Právě proto je nad jiné důležité mravní a hodnotové vybavení prezidentského kandidáta. Bude-li prezident představovat mravní vzor, zaujme-li ve svém úřadě pozici služebníka občanů a bude-li si počínat nezávisle — nikdy však svévolně —, je ohromná šance, že se v české společnosti probudí síly dobra a nezištnosti a ochoty k oběti pro druhé. Ptejme se, kdo z kandidátů, z nichž ani jeden není kniha nepopsaná a u všech můžeme velice dobře odhadnout, jak se budou v úřadě prezidenta chovat, tomuto vzoru odpovídá.

Zvolíme-li dobře, nic viditelného se rázem nezmění, ale vydáme se směrem, který časem přinese dobro všem. Nezvolíme-li dobře, také se rázem nic viditelného nezmění, ale půjdeme cestou prohlubování vážné společenské krize, cestou, na niž nás v posledních 23 letech zavedla slepá víra ve falešné hodnoty a v jejich představitele.

Duchovním poselstvím roku 2012 je tedy nade vši pochybnost velká naděje. Tentokrát díkybohu naděje nikoliv platonická, ale velice hmatatelná a zcela konkrétní. Nepromarněme ji.