0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
David Unger

DU
Profese: psycholog

To, co zde tvrdí pan Poláček, (tímto ho srdečně v novém roce zdravím), má nespornou logiku, ale přece jen příslušník českého státu je v současném světovém kontextu o dost hůře vybaven, než občan Rakouska, Německa, Švédska...

Člověku, který jde do třicetistupňového mrazu v kožichu a beranici je přece jen o dost méně zima, než tomu v plátěných kalhotách a saku. Postmoderní Čech mi právě připomíná toho, kdo byl vyhnán na mráz jen v saku a může si za to sám, protože mohl tušit, že venku hodně mrzne a už několikrát tuto chybu udělal.

Český moderní národ vznikl z národního obrození jako národ kmenový, ale ta organičnost nebyla definována pozitivně, jako v případě třeba Němců, ale negativně, v opozici vůči germanismu, němectví. Zatímco Němci toto překonali v katarzi po 2. světové válce a stali se občanským národem, dále Rakušané přes to, že si podobnou katarzi jako Němci nedovolili, jen prostě využili nové rakušanství po státní smlouvě, Češi zůstali právě v oné organické a negativně-opoziční definici svého národa z 19. století. Čech je ten, který mluví česky a není Němec.

Jistá naděje pro Čechy a jejich státnost hořela do té doby, dokud žila generace, která si pamatovala císaře pána. Tato šance na moderní český (československý) stát de facto skončila v roce 1968. Ale problém byl i v onom idealistickém čechoslovakismu, ten padl definitivně v kocovině po volbách v roce 1992, ani tentokrát si Češi nedovolili onu nutnou katarzi, ale opili se znovu vidinou rychlejšího návratu na Západ paradoxně v experimentu zvaném kupónová privatizace. Něčemu tak kontradiktorickému právě mohou věřit pouze příslušníci národa, jehož podstata sama je kontradiktorická.

Jediná naděje je v tom, že současná a budoucí krize postrčí Čechy ke katarzi, kterou využijí k tomu, aby z faktického národního pojetí svého státu udělali skutečně stát občanský, který tu je nedotvořen a naznačen v preambuli ústavy. Jinak než přes výraznou decentralizaci státu, která bude pro všechny občany (stále de iure) korunních zemí Čech, Moravy a Rakouského Slezska, důsledné znovuvybudování funkčních institucí s nějakou alespoň středoevropskou tradicí a uplynutí nejméně dvou generací, to nepůjde.

Mně samotnému jako evangelíkovi je protestantská strana sympatičtější. Dokonce i ta germanizace, která by v případě stavovského vítězství nastala, by pro nás dnes byla příznivější, Čechy i Morava by později součástí německého spolku podobně jako dnes Sasko. Nezapomeňme, že v 19. století nás Bismarck nepřipojil k Německu, protože si chtěl naklonit a uklidnit Rakousko.

S příměrem k sovětizaci Československa je to však celé velmi kulhající. Nehledě na to, že nelze srovnávat velmocenský vliv v době feudalismu 17. století s tím, co se v Evropě dělo po 2. světové válce. Habsburská monarchie měla ryze středoevropský charakter a nelze ji srovnávat ani s Osmanskou říší stejné doby, byť ta paradoxně byla v mnohých ohledech liberálnější, ale už vůbec ne s vlivem moskevského Ruska. Důkazem jsou dodnes patrné rozdíly mezi Slovinskem a Chorvatskem na jedné straně a Srbskem na straně druhé. Mezi bývalou uherskou částí dnešního Rumunska a tou neuherskou. Mezi polskou Haličí a bývalou ruskou centrální částí Polska. Sto let po konci této říše. Rakousko bychom si museli vymyslet, jak pravil Palacký, kdežto Sovětský svaz byl slepou uličkou dějin.

Chyba pobělohorské interpretace je spíše na straně české sebereflexe. Téměř se nepřipomíná stavovská okupace Moravy v roce 1618, to, že čeští stavové si sami způsobili svou tragédii, jak je před tím prozíravě varoval moravský hejtman Karel st. ze Žerotína, i když byl protestant bratrské víry. Zdůrazňoval nutnost dohody s císařem a ne se vrhnout do nejistého povstání.

„Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní,“ prohlásil po odmítnutí moravských stavů přidat se k českému povstání v květnu 1618.

Není korektní dávat do stejné skupiny "popírače" COVID-19 např. s prof. Žaloudíkem. Ten jistě neusiloval o mandát krajského zastupitele, naopak, v době mediálního šílenství v dubnu a v květnu byla jeho vystoupení velmi trefná a důležitá. Upozornil na to, že ČT neuvěřitelných téměř 10 týdnů vysílá neustále koronavirový speciál, zatímco jsou odkládány jiné zákroky a lidé s vážnými nemocemi se obávají vyšetření. Srovnal reálné počty obětí na jiné diagnózy a především rozlišil při rozlišování úmrtí hlavní a bezprostřední příčinu. Poukázal na to, že deformovaná medicína nyní nerozlišuje mezi zdravými a nemocnými, ale mezi COVID-pozitivními a negativními. Jeho příspěvek k diskusi vnímám jako vyrovnávací a harmonizující slovo mudrce, který jakožto onkolog se zdravě rozčílil, nikoli že by byl popíračem problému nebo se chtěl mediálně zviditelňovat.

Není korektní dávat do stejné skupiny "popírače" COVID-19 např. s prof. Žaloudíkem. Ten jistě neusiloval o mandát krajského zastupitele, naopak, v době mediálního šílenství v dubnu a v květnu byla jeho vystoupení velmi trefná a důležitá. Upozornil na to, že ČT neuvěřitelných téměř 10 týdnů vysílá neustále koronavirový speciál, zatímco jsou odkládány jiné zákroky a lidé s vážnými nemocemi se obávají vyšetření. Srovnal reálné počty obětí na jiné diagnózy a především rozlišil při rozlišování úmrtí hlavní a bezprostřední příčinu. Poukázal na to, že deformovaná medicína nyní nerozlišuje mezi zdravými a nemocnými, ale mezi COVID-pozitivními a negativními. Jeho příspěvek k diskusi vnímám jako vyrovnávací a harmonizující slovo mudrce, který jakožto onkolog se zdravě rozčílil, nikoli že by byl popíračem problému nebo se chtěl mediálně zviditelňovat.

je velmi pravděpodobný, i když ne doložený. Mělo by být v článku zmíněno, že Milada Horáková vedle bojovnice za práva žen a socialistky, byla i jednoznačně českou nacionalistkou. V tom je nutné překonat nejen neblahé dědictví komunistického režimu, ale i hříchy národního obrození a vývoje po r. 1918. Což nelze jinak překonat, jen kritikou nacionalismu M. Horákové. I když ho dokázala po válce překonat konceptem Česko-slovensko-polské konfederace, za který byla paradoxně komunisty z pozic nacionalismu odsouzena.