Ano, taky budu spíše pro to Rakousko, naší mentalitě to vyhovovalo nejlépe a také nejdéle vydrželo a skončilo úspěchem české vědy, umění, ekonomiky, komunální politiky a občanské společnosti.
Nejsem zastáncem čistě německé (prušácké) tradice, ale německý spolek obnovený po roce 1945 nemohu jinak než podpořit. Instituce se budovaly zezdola, systematicky, efektivně. K tomu přišlo od 60. let "Vergangenheitsbewältigung" a byl tu německý spolek 4.0. Možná, že by do toho spolku Čechy, Moravu a Slezsko vzali, když do něj vzali v roce 1990 NDR v podobě nových 5 zemí.
jak se v textu několikrát opakuje, ale z toho, jak český národ selhává v řízení svého státu. Ten nemá v demokratických poměrech (období normalizace nepočítám) trvání ani tři desítky let a jedná se o první vážnou krizovou situaci, kterou musí řešit. Pokud se tedy ekonomická krize z roku 2008 nebo uprchlická krize dají za skutečné krize počítat. Ostatně ani ty český stát nezvládl. Co můžeme čekat do budoucna? Dívám se po Rakousku a Německu, historicky a kulturně blízkých státech, obávám se i doufám, že jsou naší poslední nadějí.
Děkuji jemu za tento výstižný komentář, kterému by slušel být samostatným sloupkem.
V této krizi selhávají i jiné státy, některé mají jen "menší" problémy než ty ostatní. Že si to každý národ řeší po svém je jednoznačné.
U nás zdejší vládní elita neumí pracovat se svým národem a není schopna adekvátně fungovat jako jeho vláda, která vede, ale spíše je vládou která zpětně reaguje a dělá jen to, co zbývá. Samozřejmě by se dalo z druhého pohledu konstatovat, že tento národ si neumí do svého čela postavit vládu, která by ho efektivně řídila.
Dnes ještě více než v normálním provozu pociťujeme, jak nám moc chybí během dvacátého století decimované elity, včetně těch německy mluvících a rovněž částí židovského obyvatelstva, které vyhladili nacisté, ale dílem potom přímo nebo nepřímo také naši komunisté.
S národem, který se ohne, ale nepodřídí je nutné pracovat zcela jinak než jej krmit idealistickými sny, které brzy vystřídá realita - viz minulé jaro. Miloš Zeman ani netuší, jak ve svém slavném článku v Technickém magazínu z roku 1989 vystihl v podobenství o samotném běžci na trati nikoli jen tehdejší pokulhávání perestrojkového dodýchávání komunistického režimu, ale celkovou podstatu českého moderního údělu ve střední Evropě. Běžíme sami, chvíli si myslíme, že jsme první, ale můžeme být poslední a potom z hrůzou zjistíme, že jsme opustili samotnou závodní trať.
Ve Švédsku vystoupí král a omluví se za nesprávnou, byť logickou strategii, kterou švédská elita na jaře zvolila. Naši představitelé se umí akorát křečovitě rozčilovat a pendlovat mezi populistickým podbízením a naštváním na ty "nevděčné voliče". Pokud nejsou schopni přiznat chyby, je to spíše symptom toho, že to neumí celý národ.
To, co zde tvrdí pan Poláček, (tímto ho srdečně v novém roce zdravím), má nespornou logiku, ale přece jen příslušník českého státu je v současném světovém kontextu o dost hůře vybaven, než občan Rakouska, Německa, Švédska...
Člověku, který jde do třicetistupňového mrazu v kožichu a beranici je přece jen o dost méně zima, než tomu v plátěných kalhotách a saku. Postmoderní Čech mi právě připomíná toho, kdo byl vyhnán na mráz jen v saku a může si za to sám, protože mohl tušit, že venku hodně mrzne a už několikrát tuto chybu udělal.
Český moderní národ vznikl z národního obrození jako národ kmenový, ale ta organičnost nebyla definována pozitivně, jako v případě třeba Němců, ale negativně, v opozici vůči germanismu, němectví. Zatímco Němci toto překonali v katarzi po 2. světové válce a stali se občanským národem, dále Rakušané přes to, že si podobnou katarzi jako Němci nedovolili, jen prostě využili nové rakušanství po státní smlouvě, Češi zůstali právě v oné organické a negativně-opoziční definici svého národa z 19. století. Čech je ten, který mluví česky a není Němec.
Jistá naděje pro Čechy a jejich státnost hořela do té doby, dokud žila generace, která si pamatovala císaře pána. Tato šance na moderní český (československý) stát de facto skončila v roce 1968. Ale problém byl i v onom idealistickém čechoslovakismu, ten padl definitivně v kocovině po volbách v roce 1992, ani tentokrát si Češi nedovolili onu nutnou katarzi, ale opili se znovu vidinou rychlejšího návratu na Západ paradoxně v experimentu zvaném kupónová privatizace. Něčemu tak kontradiktorickému právě mohou věřit pouze příslušníci národa, jehož podstata sama je kontradiktorická.
Jediná naděje je v tom, že současná a budoucí krize postrčí Čechy ke katarzi, kterou využijí k tomu, aby z faktického národního pojetí svého státu udělali skutečně stát občanský, který tu je nedotvořen a naznačen v preambuli ústavy. Jinak než přes výraznou decentralizaci státu, která bude pro všechny občany (stále de iure) korunních zemí Čech, Moravy a Rakouského Slezska, důsledné znovuvybudování funkčních institucí s nějakou alespoň středoevropskou tradicí a uplynutí nejméně dvou generací, to nepůjde.
Mně samotnému jako evangelíkovi je protestantská strana sympatičtější. Dokonce i ta germanizace, která by v případě stavovského vítězství nastala, by pro nás dnes byla příznivější, Čechy i Morava by později součástí německého spolku podobně jako dnes Sasko. Nezapomeňme, že v 19. století nás Bismarck nepřipojil k Německu, protože si chtěl naklonit a uklidnit Rakousko.
S příměrem k sovětizaci Československa je to však celé velmi kulhající. Nehledě na to, že nelze srovnávat velmocenský vliv v době feudalismu 17. století s tím, co se v Evropě dělo po 2. světové válce. Habsburská monarchie měla ryze středoevropský charakter a nelze ji srovnávat ani s Osmanskou říší stejné doby, byť ta paradoxně byla v mnohých ohledech liberálnější, ale už vůbec ne s vlivem moskevského Ruska. Důkazem jsou dodnes patrné rozdíly mezi Slovinskem a Chorvatskem na jedné straně a Srbskem na straně druhé. Mezi bývalou uherskou částí dnešního Rumunska a tou neuherskou. Mezi polskou Haličí a bývalou ruskou centrální částí Polska. Sto let po konci této říše. Rakousko bychom si museli vymyslet, jak pravil Palacký, kdežto Sovětský svaz byl slepou uličkou dějin.
Chyba pobělohorské interpretace je spíše na straně české sebereflexe. Téměř se nepřipomíná stavovská okupace Moravy v roce 1618, to, že čeští stavové si sami způsobili svou tragédii, jak je před tím prozíravě varoval moravský hejtman Karel st. ze Žerotína, i když byl protestant bratrské víry. Zdůrazňoval nutnost dohody s císařem a ne se vrhnout do nejistého povstání.
„Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní,“ prohlásil po odmítnutí moravských stavů přidat se k českému povstání v květnu 1618.
Už zase pijí na Náplavce aneb Teorie volby ze samých špatných možností
Jan Kašpárek
Ano, taky budu spíše pro to Rakousko, naší mentalitě to vyhovovalo nejlépe a také nejdéle vydrželo a skončilo úspěchem české vědy, umění, ekonomiky, komunální politiky a občanské společnosti.
Nejsem zastáncem čistě německé (prušácké) tradice, ale německý spolek obnovený po roce 1945 nemohu jinak než podpořit. Instituce se budovaly zezdola, systematicky, efektivně. K tomu přišlo od 60. let "Vergangenheitsbewältigung" a byl tu německý spolek 4.0. Možná, že by do toho spolku Čechy, Moravu a Slezsko vzali, když do něj vzali v roce 1990 NDR v podobě nových 5 zemí.
jak se v textu několikrát opakuje, ale z toho, jak český národ selhává v řízení svého státu. Ten nemá v demokratických poměrech (období normalizace nepočítám) trvání ani tři desítky let a jedná se o první vážnou krizovou situaci, kterou musí řešit. Pokud se tedy ekonomická krize z roku 2008 nebo uprchlická krize dají za skutečné krize počítat. Ostatně ani ty český stát nezvládl. Co můžeme čekat do budoucna? Dívám se po Rakousku a Německu, historicky a kulturně blízkých státech, obávám se i doufám, že jsou naší poslední nadějí.
Ministr Blatný se stal přívržencem promořování. Zastavit ho může jen tlak zdola
Jan Kašpárek
Děkuji jemu za tento výstižný komentář, kterému by slušel být samostatným sloupkem.
V této krizi selhávají i jiné státy, některé mají jen "menší" problémy než ty ostatní. Že si to každý národ řeší po svém je jednoznačné.
U nás zdejší vládní elita neumí pracovat se svým národem a není schopna adekvátně fungovat jako jeho vláda, která vede, ale spíše je vládou která zpětně reaguje a dělá jen to, co zbývá. Samozřejmě by se dalo z druhého pohledu konstatovat, že tento národ si neumí do svého čela postavit vládu, která by ho efektivně řídila.
Dnes ještě více než v normálním provozu pociťujeme, jak nám moc chybí během dvacátého století decimované elity, včetně těch německy mluvících a rovněž částí židovského obyvatelstva, které vyhladili nacisté, ale dílem potom přímo nebo nepřímo také naši komunisté.
S národem, který se ohne, ale nepodřídí je nutné pracovat zcela jinak než jej krmit idealistickými sny, které brzy vystřídá realita - viz minulé jaro. Miloš Zeman ani netuší, jak ve svém slavném článku v Technickém magazínu z roku 1989 vystihl v podobenství o samotném běžci na trati nikoli jen tehdejší pokulhávání perestrojkového dodýchávání komunistického režimu, ale celkovou podstatu českého moderního údělu ve střední Evropě. Běžíme sami, chvíli si myslíme, že jsme první, ale můžeme být poslední a potom z hrůzou zjistíme, že jsme opustili samotnou závodní trať.
Ve Švédsku vystoupí král a omluví se za nesprávnou, byť logickou strategii, kterou švédská elita na jaře zvolila. Naši představitelé se umí akorát křečovitě rozčilovat a pendlovat mezi populistickým podbízením a naštváním na ty "nevděčné voliče". Pokud nejsou schopni přiznat chyby, je to spíše symptom toho, že to neumí celý národ.
Místo novoročního projevu: Program pro Českou republiku
Radovan Bartošek
To, co zde tvrdí pan Poláček, (tímto ho srdečně v novém roce zdravím), má nespornou logiku, ale přece jen příslušník českého státu je v současném světovém kontextu o dost hůře vybaven, než občan Rakouska, Německa, Švédska...
Člověku, který jde do třicetistupňového mrazu v kožichu a beranici je přece jen o dost méně zima, než tomu v plátěných kalhotách a saku. Postmoderní Čech mi právě připomíná toho, kdo byl vyhnán na mráz jen v saku a může si za to sám, protože mohl tušit, že venku hodně mrzne a už několikrát tuto chybu udělal.
Český moderní národ vznikl z národního obrození jako národ kmenový, ale ta organičnost nebyla definována pozitivně, jako v případě třeba Němců, ale negativně, v opozici vůči germanismu, němectví. Zatímco Němci toto překonali v katarzi po 2. světové válce a stali se občanským národem, dále Rakušané přes to, že si podobnou katarzi jako Němci nedovolili, jen prostě využili nové rakušanství po státní smlouvě, Češi zůstali právě v oné organické a negativně-opoziční definici svého národa z 19. století. Čech je ten, který mluví česky a není Němec.
Jistá naděje pro Čechy a jejich státnost hořela do té doby, dokud žila generace, která si pamatovala císaře pána. Tato šance na moderní český (československý) stát de facto skončila v roce 1968. Ale problém byl i v onom idealistickém čechoslovakismu, ten padl definitivně v kocovině po volbách v roce 1992, ani tentokrát si Češi nedovolili onu nutnou katarzi, ale opili se znovu vidinou rychlejšího návratu na Západ paradoxně v experimentu zvaném kupónová privatizace. Něčemu tak kontradiktorickému právě mohou věřit pouze příslušníci národa, jehož podstata sama je kontradiktorická.
Jediná naděje je v tom, že současná a budoucí krize postrčí Čechy ke katarzi, kterou využijí k tomu, aby z faktického národního pojetí svého státu udělali skutečně stát občanský, který tu je nedotvořen a naznačen v preambuli ústavy. Jinak než přes výraznou decentralizaci státu, která bude pro všechny občany (stále de iure) korunních zemí Čech, Moravy a Rakouského Slezska, důsledné znovuvybudování funkčních institucí s nějakou alespoň středoevropskou tradicí a uplynutí nejméně dvou generací, to nepůjde.
Bílá hora — stále živý mýtus
Lukáš Pachta
Mně samotnému jako evangelíkovi je protestantská strana sympatičtější. Dokonce i ta germanizace, která by v případě stavovského vítězství nastala, by pro nás dnes byla příznivější, Čechy i Morava by později součástí německého spolku podobně jako dnes Sasko. Nezapomeňme, že v 19. století nás Bismarck nepřipojil k Německu, protože si chtěl naklonit a uklidnit Rakousko.
S příměrem k sovětizaci Československa je to však celé velmi kulhající. Nehledě na to, že nelze srovnávat velmocenský vliv v době feudalismu 17. století s tím, co se v Evropě dělo po 2. světové válce. Habsburská monarchie měla ryze středoevropský charakter a nelze ji srovnávat ani s Osmanskou říší stejné doby, byť ta paradoxně byla v mnohých ohledech liberálnější, ale už vůbec ne s vlivem moskevského Ruska. Důkazem jsou dodnes patrné rozdíly mezi Slovinskem a Chorvatskem na jedné straně a Srbskem na straně druhé. Mezi bývalou uherskou částí dnešního Rumunska a tou neuherskou. Mezi polskou Haličí a bývalou ruskou centrální částí Polska. Sto let po konci této říše. Rakousko bychom si museli vymyslet, jak pravil Palacký, kdežto Sovětský svaz byl slepou uličkou dějin.
Chyba pobělohorské interpretace je spíše na straně české sebereflexe. Téměř se nepřipomíná stavovská okupace Moravy v roce 1618, to, že čeští stavové si sami způsobili svou tragédii, jak je před tím prozíravě varoval moravský hejtman Karel st. ze Žerotína, i když byl protestant bratrské víry. Zdůrazňoval nutnost dohody s císařem a ne se vrhnout do nejistého povstání.
„Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní,“ prohlásil po odmítnutí moravských stavů přidat se k českému povstání v květnu 1618.