Místo novoročního projevu: Program pro Českou republiku

Radovan Bartošek

Autor v obsáhlém eseji analyzuje hlubokou ideovou spřízněnost Babišova současného režimu a předcházejících vlád ODS, která se ve svorné destrukci veřejných financí neprojevila náhodou. České republice chybí silnější program.

Prapodivná pseudorealistická olejomalba „Československý Epos“ je nedokončená. V jejím středu sedí na vzpínajícím se koni profesor Masaryk, který je ale bez tváře. To jediné, co malíři zvládli, je jeho typická čapka, bradka a knír. Detail jeho pohledu jsme nedokázali zachytit, dost možná se jej bojíme dokončit. V pozadí za hlavním hrdinou je tužkou načrtnuta řada dalších postav, u nichž pořád ještě nevíme, jestli na plátno patří, jaké je jejich místo a jakou jim vlastně přisoudit roli. Dubček, Beneš, Husák, Šverma, Horáková, Olga Havlová… Kresba Bedřich Fritta
Prapodivná pseudorealistická olejomalba „Československý Epos“ je nedokončená. V jejím středu sedí na vzpínajícím se koni profesor Masaryk, který je ale bez tváře. To jediné, co malíři zvládli, je jeho typická čapka, bradka a knír. Detail jeho pohledu jsme nedokázali zachytit, dost možná se jej bojíme dokončit. V pozadí za hlavním hrdinou je tužkou načrtnuta řada dalších postav, u nichž pořád ještě nevíme, jestli na plátno patří, jaké je jejich místo a jakou jim vlastně přisoudit roli. Dubček, Beneš, Husák, Šverma, Horáková, Olga Havlová… Kresba Bedřich Fritta

1. leden roku 2021 svádí k bilancování a pohledu do zářivé budoucnosti nového roku. O jedno symbolické zhodnocení jsme už před několika lety přišli, když si jeden lidem zvolený potentát rozhodl hrát na královnu Alžbětu a obtěžovat lidi na Vánoce. Místo něj se pak vyrojilo hned několik dalších pretendentů státnictví.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ze všech projevů je na kilometr daleko cítit ambice být velkým a zároveň je zřejmé, že opakováním krásných floskulí se nevyroste. O čem by ale vlastně měl být takový novoroční projev českého státníka? Má vůbec dnešní „Česko“ nějakou podstatu, nějakou základní ideu, která nás provokuje k přemýšlení, jíž je možné rozvíjet nebo se o ni hádat?

1. leden není jen začátkem nového roku, ale také výročím vzniku České republiky. Výročím neslaveným a vlastně tak trochu zastrčeným. Výročím vzniku státu, s nímž jsme se asi ani po 28 letech nesžili a nesmířili.

Stát Česků

To by vlastně mohlo být úvodní poznání, totiž že už skoro tři dekády žijeme ve státě, v němž tak úplně žít nechceme, ve státě, který tak nějak vyplynul a jehož zplodila únava a selhání polistopadové politiky. K myšlence Československa měly generace Romů, Moravanů, Slováků, Poláků, Maďarů, Čechů a dalších národů žijících ve společném státě často silné a vesměs pozitivní vzpomínky, dané například obyčejnou životní zkušenost.

Čechoslovakismus sám měl také alespoň ve své teorii ambici být hluboce demokratickým, progresivním a spravedlivým společenským uspořádáním. Šlo nenávidět různé politické síly, které se o moc na střeše tří úmoří pokoušely, ale vůči vlastnímu státu byl poměr velké části společnosti vesměs pozitivní. Československo bylo státem idealistickým a jeho ideál byl něčím, co provokovalo polemiky a dokázalo inspirovat.

Existuje ale idea státnosti České republiky? Inspiruje někoho naše státnost? Česká republika před několika lety oficiálně deklarovala, že si chce říkat „Česko“ a přihlásila se tak k tomu, že je polovičatým pozůstatkem Česko-Slovenska. Její nosnou ideou je leštěný kýč nostalgie po slavné minulosti, která je chápána nikoli jako svědectví doby, ani jako souhrn lidských osudů nebo právě jako polemika velkých a menších idejí, ale jen jako statická póza.

Nejsilnějším momentem státní ideje České republiky je chvíle dojetím nad svým dojetím z patetického obrazu toho, „jací jsme kdysi bývali“. Jenže v tom tkví ten základní problém: Demokracie není neměnný stav, ani statek, který si lze přivlastnit, ale dynamický proces, který má-li být úspěšný, musí se znovu a znovu ptát „co je demokracie?“ Ruku na srdce, kdy naposledy taková otázka ve veřejném prostoru padla?

Podržme se chvíli příměru s malířským plátnem: Prapodivná pseudorealistická olejomalba „Československý Epos“ je nedokončená. V jejím středu sedí na vzpínajícím se koni profesor Masaryk, který je ale bez tváře. To jediné, co malíři zvládli, je jeho typická čapka, bradka a knír. Detail jeho pohledu jsme nedokázali zachytit, dost možná se jej bojíme dokončit.

V pozadí za hlavním hrdinou je tužkou načrtnuta řada dalších postav, u nichž pořád ještě nevíme, jestli na plátno patří, jaké je jejich místo a jakou jim vlastně přisoudit roli. Dubček, Beneš, Husák, Šverma, Horáková, Olga Havlová… Nekonečný zástup čeká na své trvalé uzavření do jedné strnulé pózy. Obraz nemá vymalované detaily, ale kompozice je již pevně dána.

Problémem historické fresky je její strnulost. Poznat z ní něco nového o současném světě a o tom, jak jej zlepšit, dost dobře nelze. Historická freska se vždy dívá do minulosti. Můžete ji restaurovat, vydat o ní krásný katalog, změnit rámování, nebo ji přestěhovat ze střeleckého salónu do růžového pokoje nebo ji strčit do depozitáře, ale to je asi tak všechno. Právě tím se až doposud zdá být Česká republika v prvé řadě: Depozitářem pro Československý Epos.

Nemít srdce — nevadí!

Po třech dekádách je čas na změnu, protože žít se v depozitáři nedá. Především ale, svět kolem nás není ze své podstaty depozitářem pro historické fresky ani národa Česků, ani kohokoli jiného. Až dosud jsme byli v naší mělké kotlině tak trochu v globálním závětří, ale s tím je konec.

Během roku 2020 jsme byli zkoušeni jako už dlouho ne. V době, kdy tento text píšu, ještě zdaleka není dosčítáno… Ale už teď víme, že pandemie, která na nás ve druhém a třetím kroku udeřila plnou silou, si u nás zatím vyžádala skoro dvanáct tisíc životů lidí, kteří prokazatelně zemřeli na koronavirus.

První statistiky úmrtnosti obyvatelstva ukazují, že v podstatě proporčně s množstvím oficiálně prokázaných úmrtí významně přibylo i množství dalších „nadúmrtí“. Je možné, že celková bilance zbytečně zemřelých se za rok 2020 vyšplhá blízko ke dvaceti tisícům lidských životů. Vzhledem k nynějšímu razantnímu nástupu třetí vlny epidemie budeme dost možná rádi, pokud se toto číslo v příštím roce „jen“ zdvojnásobí, pravděpodobně ale bude situace horší.

Když se na začátku roku srovnávala pandemie s válečným stavem, mohlo to působit přehnaně, ale nižší desítky tisíc mrtvých dnes již takové srovnání opravňují. Vůbec nejtragičtější je, že počty mrtvých mohly být třeba o jeden řád nižší, kdyby politická reprezentace byla jen trochu kompetentní a nevládla podle věštění z lógru a rad facebookových markeťáků.

Jenže, a tady se vracíme k prvním odstavcům mého textu, to, že máme takovou vládu, jakou máme, má své hluboké příčiny, které jsou dány také — a nikoli výlučně — tím, že Česká republika svůj dosavadní smysl existence hledá v mýtech o své slavnější minulosti a sama žádnou velkou ani malou ideou konstituována není. Podstata nebo účel naší politické přítomnosti nám nestojí za zastavení, a tak se naše realita stala banální. Možná, že na světě neexistuje lepší zpřítomnění toho, co Hegel označuje za „provizorní stát“.

Politika okamžiku, která záměrně rezignuje na konzistenci nebo jakoukoli ideu a která tak drtivě vyhrála ve volbách roku 2017, je jen vyvrcholením 1. ledna 1993, dne, kdy se stalo něco tak bezvýznamného a prázdného, jako byl vznik České republiky. Tehdy přestala definitivně existovat československá společnost a místo ní se začala formovat společnost Česků, společnost bez velkých idejí i ambicí, společnost kšeftu a kšeftíku. Společnost privatizace a negace veřejných statků a dělení kořisti jako prvního účelu lidského konání.

Solidarita, vzájemnost a spravedlnost neměly na růžích ustláno samozřejmě ani v Československu, ale až v éře Česka se tyto pojmy staly svou cynickou negací, protože přestaly být imperativem. V osobě morálně a mentálně omezeného psychopatického velkouzenáře našla společnost Česků své vyvrcholení — a zároveň hledí tváří v tvář svému zániku.

Být solidární, podporovat vzájemnou spolupráci, má totiž i svůj zásadní praktický význam, který se odhaluje právě v době krizí, jako je ta dnešní. Spontánní solidarita v podobě nošení improvizovaných roušek a dobrovolné omezení sociálních kontaktů na začátku jara byly nejvýraznějším a možná i nejdůležitějším momentem, který nástup první vlny nemoci dokázal zastavit.

Lidé se chovali racionálně, a to znamená v prvé řadě solidárně. Neviditelný a mocný nepřítel, jakým je třeba smrtící virus, se totiž nedá porazit intrikami, silou vůle ani workoholismem několika sebevědomých solitérů, ale pouze kolektivní a solidární akcí celé společnosti. Ta sice nemusí být bezpodmínečně iniciována „zdola“, ale musí mít „zdola“, tedy mezi lidmi, jasnou podporu. Pouze odtud také může jakákoli kolektivní akce, jako je masivní nošení roušek, čerpat svou legitimitu v rámci demokratické společnosti.

Když bylo to nejdůležitější pro zpomalení, a tedy i kontrolu první vlny epidemie uděláno, chopili se vesla opět solitéři — psychopati, jimž je idea sounáležitosti k druhému člověku tak bytostně cizí. Babiš si přivlastnil management epidemie, jakoukoli ideu vzájemnosti všem naprosto znechutil a zdiskreditoval, záměrně v létě bránil kompetentním odborníkům podniknout ta nejprostší a téměř bezbolestná protiepidemická opatření a dovedl nás tak na práh skutečné studené koronavirové občanské války.

Nemít prachy — vadí!

Nemít ideje — ty velké i ty menší — nás doteď zase až tak moc nestálo. To se ale s desítkami tisíc mrtvých mění. S novým rokem se dostáváme do situace, v níž nynější systém České republiky, aktuálně vedený cynickými nemehly, začíná narážet na své limity a v roce 2022 bude čelit hluboké krizi, která jej může roztrhnout a zničit.

Prvním důvodem tohoto stavu je pandemie, která aktuálně hrozí rozvratem chronicky podfinancovaného a desetiletí personálně oslabeného zdravotnictví, jedné z nejdůležitějších částí infrastruktury každé společnosti, stejně jako desetitisíců a statisíců lidských osudů.

Druhé a neméně vážné ohrožení našeho politického systému si dokonce připravili nynější vládci zcela ve vlastní režii, když rukou vládní i opoziční schválili absurdní snížení daní. V době bezprecedentní krize, kdy musí erární peníze hasit náhlé potřeby zdravotnického systému, hořící ekonomiku a připravovat se na sociální podporu a pomoc možná stovkám tisíc lidí, kteří mohou velmi rychle přijít o práci, nenapadlo naše papaláše nic lepšího než udělat do státního rozpočtu zásek za bratru sto miliard.

Ty peníze budou chybět. Ve volebním roce 2021 si nikdo velké škrty v rozpočtu nedovolí, ostatně státní rozpočet je již schválen. V roce 2022 budou veřejné finance ve stavu úplného rozvratu. Z talíře globálního kapitalismu nám kvůli extrémnímu nárůstu dluhu a možná i globální recesi nikdo další levné peníze nedá. Dosavadní podoba existence České republiky bude nadále neudržitelná.

Co činit

Za všechny krize, politickou, ekonomickou i hygienickou, nese rozhodující nebo absolutní podíl nynější politická moc. Babiš daňovým trikem přidá měsíčně pár stovek svým potenciálním voličům (a ODS pár tisícikorun zase těm svým) a pokusí se vyhrát volby. Pokud to nevyjde, zavaří alespoň příští vládě neřešitelný fiskální problém, který se záhy stane spolu s recesí po konci pandemie i hlubokou sociální krizí.

Buď jak buď, vláda, která se po podzimních volbách chopí moci, bude přebírat zemi v situaci kolapsu ekonomiky, sociálního státu a dost možná i základních systémů veřejné infrastruktury, jako je třeba zdravotnictví nebo školství. V situaci, kdy za sebou budeme mít třetí — nedej bože čtvrtou — vlnu epidemie, desetitisíce zbytečně mrtvých, v situaci obrovské celospolečenské únavy a zloby.

Jak hluboká nakonec celá krize bude, je samozřejmě téměř nemožné předvídat, ale že se možnosti jejího řešení v rámci standardních demokratických procesů vymezených aktuálními politickými změnami pomalu ztenčují už dnes, je více než zřejmé.

Jinak řečeno, souhrou systémových a politických chyb a selhání si dnešní sněmovna odhlasovala, že do roka a do dne bude v této zemi situace zralá na skutečnou revoluci. Právě to zdědí nová vláda: společnost napjatou k prasknutí. Řešením takové situace může být v zásadě trojí:

A. Otevřená represe

Byla by spojená s trvalým potlačením občanských svobod, ovládnutím médií a celkovou „orbanizací“ země. Vlastně by šlo o neformální transfer slabé zastupitelské demokracie k otevřené oligarchii. Zájmy korporací budou ochráněny, nastane masivní privatizace veřejného sektoru, zavedení spoluúčasti ve zdravotnictví, školného, možná zvýšení spotřebních daní a tak k růstu životních nákladů.

Pokud se to náhodou nestane do voleb, transformují se v prvním kroku veřejnoprávní média na média státní. Následně nastane omezení moci parlamentu, možná i nějaká forma ústavního zákona umožňujícího nějakou formu exekutivních dekretů.

Autoritářské a totalitní režimy jsou výrazem hluboké a patologické krize společnosti, jsou jejím vyvrcholením a výrazem krajní roztříštěnosti. Autoritářský nebo totalitní režim samozřejmě nepřináší řešení problémů společnosti.

Žádný totalitní režim v historii ostatně nedokázal skutečně překonat své vlastní výchozí předpoklady a vyřešit krizi, z níž vzešel. Diktatura je tak především symbolickým vyjádřením hlubokého strachu a šoku společnosti z vlastní neschopnosti krize řešit, je výrazem symbolického ztotožnění se s příčinou krize a vlastní slabosti a jakousi šílenou „alergickou reakcí“ na vlastní strnulost a impotenci.

Babiš jako symbolický reprezentant impotence naší společnosti by fungoval skvěle, ale celkovým důsledkem jeho vlády by bylo kromě zničení bezpočtu lidských životů prohloubení již nyní začínající celkové stagnace, ze které bychom se vyhrabávali dekády. Babiš samozřejmě nepotřebuje k „orbanizaci“ České republiky získat ve volbách 101 poslanců nebo dokonce ústavní většinu. Obávám se, že ochotných pomocníčků najde i mezi některými dalšími stranami dost. I 

Když ze sněmovny vypadnou jeho nynější spojenci z řad ČSSD a KSČM, zůstane mu pravděpodobně pořád buď nějaká síla kolem Okamury, nebo ODS, která stála jednak v základu naší morální a státní amnézie, jednak se otevřeně hlásí k autoritářům v Polsku a Maďarsku. A byla to ostatně právě ona, kdo Babišovi pomohla prosadit nynější fiskální destabilizaci státu.

B. Politika resuscitace

První směr vývoje je reálný, o něco pravděpodobnější se nyní nicméně zdá být varianta, že Babiš ve volbách nezvítězí. Pokud by se podařilo získat silný mandát koalici STAN a Pirátů, a Ivan Bartoš by byl pověřen sestavením vlády, lze očekávat, že základní veřejné instituce budou alespoň v té nejzákladnější rovině uchráněny od ovládnutí zájmy velkého byznysu a z České republiky se nestane policejní stát. Jenže to nestačí.

Pořád budeme čelit ekonomické a sociální krizi, jejíž řešení bude do značné míry záležet na „zalepení“ díry v příjmech státního rozpočtu a základní stabilizaci veřejného sektoru. Umím si představit, že Piráti by byli schopni a ochotni navrhnout například zdanění bank a velkých korporací a přesvědčit k podpoře takové politiky i svého koaličního partnera.

Jenže i dvojkoalice STAN a Pirátů bude muset sama vládnout v nějaké vládní koalici. Pokud ve sněmovně zůstane jako jediný možný partner konzervativní blok v čele s ODS, je jakékoli zvyšování daní prakticky vyloučeno.

I „hodné“ vládě roku 2022 tak nezbude než začít s omezováním veřejných služeb. Možná bude probíhat citlivěji a méně chaoticky. To nic nezmění na tom, že pocit vyloučení a selhání stávajícího politického systému bude ústit v rostoucí nespokojenost a deziluzi stále větší části společnosti.

Tu nebude živit jen záplava hoaxů, ale nově i osobní zkušenost z boje o svou existenci a přežití. Taková situace bude zpětně posilovat Babiše a dost možná různé nahnědlé deriváty prostoru kolem Okamury.

C. Změnit cestu

Pokud má naše společnost přečkat přicházející krizi, vyjít z ní posílená, pokud možno jednotná a bez ztráty svobody a rezignace na demokracii, je potřeba provést hluboké změny, které jdou za rámec programu — a často i představivosti — všech současných relevantních politických sil.

Již několik let čelíme informační epidemii hoaxů a dezinformací, kterým se politický a mediální mainstream snaží čelit mechanickým ověřováním faktů. Vyvrcholením těchto tragicky neúspěšných snah všech liberálních elfích autistů je patrně oznámení na konci každého Trumpova tweetu o tom, že končící nájemce vily na 1600 Pensylvania Avenue lže.

Výsledek? Tři čtvrtiny Trumpových voličů jsou přesvědčeny, že volby byly zmanipulované. Boj s tuzemskými hoaxy o uprchlících, očkování nebo Sorosovi patrně není úspěšnější.

Něco je tedy třeba dělat jinak. Voliči Trumpa, Zemana nebo Okamury hlasují tak, jak hlasují ne proto, že neznají správná fakta, ale proto, že ve volbě extrému narušujícího konsensus liberální demokracie spatřují jediný způsob, jak se ozvat a být slyšet. Hra na politiku totiž není hra na poznání fakt, ale na to, jakým způsobem bude ve společnosti uskutečňována politická moc, kdo bude držet příslovečné otěže, kdo bič a kdo skončí s chomoutem na krku.

Dokud stála rozzlobená masa v tiché opozici k mediální i politické moci, byla jen němým svědkem tu privatizace veřejných služeb a statků (či přímo jejich rozkradení a zplundrování), tu rozpoutávání absurdních válek a konfliktů. S nějakým ověřováním fakt se státní moc nikdy příliš neobtěžovala, nebo sama rovnou cíleně lhala a manipulovala.

A krok za krokem se se tak obrovskému množství svých občanů dokonale odcizila. „Česku“, státu bez zakladatelské ideje, státu programově vystavěném na absenci jakéhokoli idealismu, to samozřejmě může být jedno. Jenže ti odcizení a zahořklí, ti, kteří se politickým systémem cítí podvedení na té nejzákladnější úrovni, a tak mu prostě nevěří už vůbec nic, nezmizeli a za rok jich bude možná ještě o hodně víc.

Hloubka a komplikovanost problémů, do nichž se naše společnost noří, si žádá mnohem víc než udržovací demokracii. Naší demokracii je třeba dát smysl a program, se kterým se dokáže rozzlobená většina identifikovat, nebo jej alespoň akceptovat, a přinejmenším tak se systémem navázat smysluplný dialog.

„Program státu“ musí být samozřejmě obecný. Na jeho základě a ideových východiscích je pak třeba formulovat konkrétní programy a agendy pro celkovou rekonstrukci a transformaci „Česka“ v novou Českou republiku. Stát, který bude postaven na určité ideji a který bude směřovat k jejímu naplnění, může prostě začít dávat svým občanům smysl a mít tak pro ně nějakou cenu.

Bude to rázem zase i jejich stát. Tím, že přijmeme, že stát bude mít svůj „program“ a smysl, se samozřejmě naše aktuální problémy nevyřeší. Ale existuje dobrá šance, že je zase začneme chápat jako naše společné problémy. Což je dobrý výchozí bod pro hledání skutečných řešení.

Co by tedy mělo být takovým „státním programem“? Čtenář mi odpustí, ale v tuto chvíli provedu jen to nejhrubší nastínění — a nechám tak prostor pro diskusi. Vlastní názor na téma samozřejmě mám.

Co všichni můžeme po státu očekávat a chtít? Mám za to, že lze stanovit tři fundamenty ideje státu: Svobodu, solidaritu a spravedlnost. Zní to banálně? Tak snad jen několik poznámek ke každému pojmu…

Stát musí usilovat o realizaci nejen individuální svobody (ať už chápané negativně jako u Hobbse, nebo svobody reflexivní, tedy rozvíjení svobody individua), ale především o svobodu vztahů ve společnosti, od interakce dvou lidí až po vztah jedince k nějaké instituci. Jak ukazuje jistý německý filozof, být svobodný znamená dosahovat ve vztazích, do nichž vstupuji, uznání mě samého jako důstojné lidské bytosti.

Solidarita vyplývá právě z takového uznání. Je nutnou podmínkou funkčnosti lidské společnosti. Solidarita není jen naivním humanistickým gestem, ale jak ukazují myšlenkové experimenty teorie her, je solidarita především nejefektivnější strategií přežití, rozvoje a prosperity libovolné skupiny aktérů.

Spravedlnost, asi největší bolest „Česka“. Naše společnost je asi v principu demokratická, ale ptát se po spravedlnosti? Myslím, že tu v našem světě vidí stále méně lidí. Spravedlnost znamená třeba také to, že pojmenujeme příčiny našich problémů a nebudeme se o nich bát otevřeně hovořit. Spravedlivá společnost nemůže připustit, aby mělo pětileté dítě statisícové dluhy, ani aby příslušenství dluhů mnohonásobně překračovalo původní jistinu.

Není spravedlivé, aby ti největší neplatili skoro žádné daně nebo aby jim bylo dovoleno obcházet zákoník práce. Není spravedlivé, aby elity volaly k sanaci následků válek, které bezdůvodně rozpoutaly ty, kteří je nechtěli, nebo proti nim protestovali. Není spravedlivé zbaběle mlčet před totalitními režimy, které vraždí své kritiky jen kvůli kšeftům zbrojařů…

Tady skončím. Svoboda, solidarita, spravedlnost. Nejde o banální pojmy a ne, naše politická praxe je nenaplňuje možná ani z jednotek procenta. Sice o tom nahlas nemluvíme, ale nás všechny to štve.

Jakákoli politická síla, která se za rok bude snažit popasovat s dnes zasetými problémy a průšvihy, musí nalézt cesty, jak tyto tři pojmy problematizovat a udělat z nich základní témata společenské diskuse, jak je vetknout do ideje toho, že Česká republika má mít pro všechny své obyvatele smysl.

Diskuse
JP
January 2, 2021 v 11.24
Do nového roku s novou státní ideou?

V redakčním úvodu je tento text R. Bartošky charakterizován jako "obsáhlý esej". K tomu nutno přidat: zřejmě až příliš obsáhlý. Hodit do jednoho hrnce státní ideu, coronavirus a ještě i státní zadlužení, to je už opravdu příliš široký záběr, nežli aby se tím nerozptýlila pozornost čtenáře od ústřední linie.

Zůstaňme tedy pouze u oné "státní ideje". Zde ovšem už na samotném počátku autor vychází z nesprávných předpokladů. (I když je nutno přiznat, že v českém prostředí je to dost pochopitelné.) On totiž za specificky český problém považuje něco, co je ve skutečnosti naprosto univerzálním, a naprosto fatálním problémem celé současné moderní civilizace.

Totiž: tu (masarykovskou) státní ideu nepostrádá nejen současný český stát; ale sotva by bylo možno v současném světě nalézt nějaký stát, který by se mohl takovouto opravdu pozitivní státní ideou vykázat.

Když svého času Hutka odešel do exilu v Holandsku, charakterizoval životní obzor jeho obyvatel znovu a znovu jediným slovem: kramářská (respektive hokynářská) mentalita. Zkrátka: holandská společnost už natolik propadla honbě za ryze materiálními statky, že je prakticky nemožné v ní objevit ještě nějaký smysl pro vyšší (kulturní či duchovní) hodnoty.

Jenže: kdyby Hutka místo v Holandsku skončil v Belgii, v Rakousku, nebo třeba i ve stále ještě tak obdivovaném Švédsku - byly by jeho závěry nějak podstatně jiné? V kterém státě současného kapitalismu existuje - a panuje - nějaká jiná vůdčí idea, nežli tato mentalita kramářské přízemnosti?...

Už vlastně jenom velmoci si udržují nějakou obzvláštní "státní ideu" - ale ta vyplývá čistě jenom z jejich vlastní moci. V tomto smyslu je nakonec pozitivním momentem, že tento nacionalismus "normálních" států (tedy těch které nejsou velmocemi) postupně odumírá; ale o to víc se pak ukazuje ona naprostá absence nějaké vyšší ideje u těchto států a národů. Zkrátka: Bartoškova první chyba spočívá v tom, že se snaží v omezeném českém rámci uchopit a řešit problém, který je ve skutečnosti obecným problémem současné moderní ("buržoazní") civilizace.

V českém (respektive obecně: postkomunistickém) prostředí ovšem mnoho věcí funguje stále ještě mnohem hůře nežli ve vyspělých zemích (dřívějšího) Západu; a proto opravdu velice snadno může vzniknout pocit, že to hlavní o co se jedná je dosáhnout té úrovně státní správy kterou se vyznačují tyto země vyspělejší. Ale ještě jednou: ve skutečnosti je to obecný problém, které tyto země stejně tak nejsou schopny vyřešit.

Přičemž: v té části kde Bartošek předkládá vlastní návrhy na řešení vlastně zcela správně uvádí obecné ideje respektive mravní instituty: svobodu, solidaritu, spravedlnost. Jenže: v jejich konkrétním řešení nakonec zůstává stát jenom přesně v té abstraktní úrovni, na jaké zůstaly stát i západní demokracie.

Především zřetelně se tato diskrepance ukazuje na institutu svobody: na straně jedné Bartošek zcela správně poukazuje na to, že svoboda je něčím více nežli jenom nějakým negativním vymezením; že zde musí být obsažen i prvek pozitivní, totiž prvek reálného vztahu mezi lidskými bytostmi.

Jenže: vzápětí Bartošek spolu s Kantem zůstává stát jenom u institutu holého u z n á n í mého protějšku jako svobodné bytosti. To co bylo v době Kanta bezpochyby velkým pokrokem, je dnes už bezmála vyloženým anachronismem. A fakticky projevem konzervatismu.

Jestliže svoboda člověka má být skutečnou svobodou - pak tato nemůže být vyčerpána pouze tím že já toho druhého víceméně formálně uznám za taktéž svobodného, mně rovného - nýbrž musí zde být přítomno reálné n a p l n ě n í právě této lidskosti. Není tedy možno otázku svobody řešit bez otázky, c o vlastně je člověk jako takový, co je smyslem a cílem jeho existence. Tuto otázku si však Bartošek vůbec neklade, a proto jeho pojetí svobody zůstává v pouze formální rovině.

Solidarita? - Opět vzletné heslo; ale Bartošek zase nijak neřeší otázku, jak obnovit (či vytvořit) skutečně pravou, živoucí solidaritu na půdě buržoazní společnosti; tedy s tou hutkovskou "kramářskou mentalitou".

A spravedlnost? - Ano, v českých poměrech je míra (sociální) nespravedlnosti zřejmě ještě mnohem vyšší nežli ve státech vyspělého Západu; ale i tady znovu stojí zcela zásadní otázka, jak je možno vážně uvažovat stav sociální spravedlnosti za podmínek kapitalismu, jehož nejvlastnější podstatou je - sociální nerovnost!

Závěrem je tedy R. Bartoškovi možno uznat, že nastolil k novému roku závažná témata; ale - to se nedá nic dělat - jeho návrhy na řešení sotva překračují hranice toho, co je možno nalézt v novoročních projevech profesionálních politiků. Celá řada dobrých předsevzetí, ale bez reálného návodu jak jich dosáhnout.

DU
January 4, 2021 v 20.3
Přece jen rozdíl mezi Českem a dalšími státy

To, co zde tvrdí pan Poláček, (tímto ho srdečně v novém roce zdravím), má nespornou logiku, ale přece jen příslušník českého státu je v současném světovém kontextu o dost hůře vybaven, než občan Rakouska, Německa, Švédska...

Člověku, který jde do třicetistupňového mrazu v kožichu a beranici je přece jen o dost méně zima, než tomu v plátěných kalhotách a saku. Postmoderní Čech mi právě připomíná toho, kdo byl vyhnán na mráz jen v saku a může si za to sám, protože mohl tušit, že venku hodně mrzne a už několikrát tuto chybu udělal.

Český moderní národ vznikl z národního obrození jako národ kmenový, ale ta organičnost nebyla definována pozitivně, jako v případě třeba Němců, ale negativně, v opozici vůči germanismu, němectví. Zatímco Němci toto překonali v katarzi po 2. světové válce a stali se občanským národem, dále Rakušané přes to, že si podobnou katarzi jako Němci nedovolili, jen prostě využili nové rakušanství po státní smlouvě, Češi zůstali právě v oné organické a negativně-opoziční definici svého národa z 19. století. Čech je ten, který mluví česky a není Němec.

Jistá naděje pro Čechy a jejich státnost hořela do té doby, dokud žila generace, která si pamatovala císaře pána. Tato šance na moderní český (československý) stát de facto skončila v roce 1968. Ale problém byl i v onom idealistickém čechoslovakismu, ten padl definitivně v kocovině po volbách v roce 1992, ani tentokrát si Češi nedovolili onu nutnou katarzi, ale opili se znovu vidinou rychlejšího návratu na Západ paradoxně v experimentu zvaném kupónová privatizace. Něčemu tak kontradiktorickému právě mohou věřit pouze příslušníci národa, jehož podstata sama je kontradiktorická.

Jediná naděje je v tom, že současná a budoucí krize postrčí Čechy ke katarzi, kterou využijí k tomu, aby z faktického národního pojetí svého státu udělali skutečně stát občanský, který tu je nedotvořen a naznačen v preambuli ústavy. Jinak než přes výraznou decentralizaci státu, která bude pro všechny občany (stále de iure) korunních zemí Čech, Moravy a Rakouského Slezska, důsledné znovuvybudování funkčních institucí s nějakou alespoň středoevropskou tradicí a uplynutí nejméně dvou generací, to nepůjde.

Taktéž zdravím, pane Ungere, opravdu jsme se už delší čas (virtuálně) nesetkali. (Což ovšem souvisí s redukcí mé přítomnosti zde.)

Co se týče Vašeho podání kořenů sebeidentity českého národa - v mnohém máte dozajista pravdu, ale podle mého názoru jsou tyto kořeny v současné době už příliš mnohačetné a zároveň jaksi "rozplizlé", nežli aby bylo možno je určit jedním jediným faktorem.

Čech jako ten "kdo mluví česky a není Němec" - toto negativní se vymezování vůči německému živlu se začalo velice relativizovat už po roce 1968, kdy se vztah k Němcům stával postupem času velice ambivalentním: průměrný Čech (nebo Čecháček?) víceméně opovrhoval východoněmeckými "dederony", zatímco vůči Němcům z Německa západního pociťoval respekt, obdiv a závist, na základě jejich ekonomické výkonnosti a z toho vyplývajícího blahobytu. Zkrátka, mercedesy to vyhrály nad trabanty. A co se týče národní identity, tak ta by v té době musela daleko spíše mít formuli: "Kdo mluví česky a není Rus." Neboť národní identita se v té době formulovala sice také (přinejmenším v daném smyslu) negativně, ale tentokrát skutečně už ne vůči Němcům jako takovým, nýbrž vůči Rusům, kteří od Němců převzali "štafetu" dominantního národa který ohrožuje naši národní suverenitu.

Co se samotných Němců týče, ti skutečně po 2. sv. válce prošli (nucenou) katarzí, jakékoli formy imperiálního nacionalismu se staly nepřijatelnými. Do jaké míry se u nich ovšem instalovala "občanská společnost" ve skutečně pozitivním smyslu, jakožto prvek národní identity - to bych si ani po dlouhé době v Německu strávené netroufal jednoznačně rozhodnout.

To je také otázka, co máme přesně na mysli pojmem "občanská společnost". Zda máme na mysli její moment samosprávný, moment ideový, anebo moment materiální.

Moment materiální: Němci (západní) jsou ovšem hrdi na svou ekonomickou výkonnost a vyspělost; co se samosprávy týče, pak německý stát je v zásadě vyspělý a solidní. Vztahy mezi jednotlivými zeměmi ovšem naprosto nejsou neproblematické, například stále ještě doutná odvěký konflikt mezi samorostlými Bavory a mezi "Prušáky", tedy Severoněmci. A stejně tak otázka federalismu - je sice v zásadě vyřešena, ale to neznamená že by tu nebyly žádné zdroje vzájemných tahanic, ovšem především o peníze.

A občanská společnost v ideovém smyslu? Ano, zdá se že Němci skutečně pociťují určitou hrdost při zpěvu své hymny "Einigkeit und Recht und Freiheit" (Jednota a právo a svoboda); ale někdy mám spíše pocit, že pravým zdrojem jejich "ideové" národní hrdosti je jejich fotbalový tým.

Což ovšem platí všeobecně, a souvisí to s tím co jsem napsal minule: materiální občanská společnost (a to ani na Západě) nedokáže generovat žádné vyšší ideje; a jinak je tu k nalezení jenom velice málo, co by takovéto ideje mohlo poskytnout. To opravdu není problém jenom národa českého. Jinak řečeno: chybí (obecně) základna pro skutečně pozitivní vymezení své vlastní národní identity.

Co se pak možností pozitivního vymezení se českého národa týče: ano, máte plnou pravdu, že fakticky poslední takovouto možností byl rok osmašedesátý. Kdy - tehdy ještě "Čechoslováci" - mohli mít určitou možnost vytvořit si vlastní identitu jakožto pionýři snah o spojení socialismu s demokracií. Násilné přervání tohoto projektu bylo pro (české) národní sebevědomí skutečně jako rána do vazu; od té doby nastala dlouhá fáze pouze negativního vymezování se, jak proti ruskému elementu tak proti domácímu quislingovskému režimu.

Teoreticky byla šance ještě v roce devětaosmdesátém se na tuto ideu z roku osmašedesátého rozpomenout; ne-li v ekonomické, tak přinejmenším v ideové rovině. Jenže tehdejší političtí lídři (a to s Havlem v čele) vyhlásili místo programu národní svébytnosti program otrockého přejímání západních vzorů. A kdo se pouze slepě opičí po někom jiném, ten sotva může být schopen vytvářet si nějakou pozitivní vlastní identitu. To platí v rovině osobní stejně jako v rovině celonárodní.

Takže současný stav je skutečně takový, že pro český národ by sotva bylo možno nalézat zdroje opravdu pozitivní národní identity. To co zbývá je víceméně přízemní existence ve sféře oné čistě materiální občanské společnosti: to jest zdroje své "hrdosti" nalézat v produkci a konzumu.