Jednu ze svých největších a přitom nejméně známých chyb učinil Václav Havel vzápětí poté, co se stal prezidentem. V prvním projevu v nové funkci k Parlamentu namísto toho, aby načrtl nový program demokratického státu, nebo alespoň promluvil o několika zásadních dílčích politických krocích, rozvyprávěl se o novém názvu země, o jeho znaku, o kostýmech hradní stráže, o ceremonialitách. Vyklidil tím pole politiky, jež vzápětí obsadili jiní: Klaus a Mečiar. Byla to hrubá chyba, jíž by se takový Masaryk nikdy nedopustil.

Podobně Lubomír Zaorálek, jemuž akutně hrozí, že jeho mandát v čele ministerstva zahraničních věcí uplyne, aniž by vykonal kromě chyb vůči Číně cokoli pamětihodného, utíká se k ceremonialitám. Snaží se prosadit nový jednoslovný název České republiky — anglicky Czechie, což má údajně představovat ekvivalent k pokleslými tuzemskými médii akceptovanému termínu „Česko“.

Czechie je ve skutečnosti projevem typického českého kutilství. Pokud má mít v češtině ekvivalent, pak je to archaický termín Čechie. Jmenoval se tak zaniklý fotbalový klub v Karlíně. Názvy odvěkých národních společenství se nestanovují úředně, neboť vznikají spontánně. A pojem „Czechia“ je spontánní asi jako soudní kolek.

Česko je pahýl

Zaorálkem posvěcený nápad s Czechií má tři zásadní vady. Za prvé je to pokus nalézt termín, který se snaží v mezinárodní řečí vyjít vstříc pojmu Česko. Ten ale není nesporný. Václav Havel o něm řekl, že když ho slyší, lezou po něm slimáci. Velký český spisovatel Ludvík Vaculík složil parodii české hymny končící veršem „Je to Česko, domov váš“. Stručně řečeno: termín budí odpor velké části těch, kteří mají vřelejší vztah k mateřštině nežli státní úřady.

Pojem „Česko" se v našem jazyce neocitl spontánně. Do jazyka pronikl až po zániku Československa, jenž sám vzbudil hluboké rozpaky, protože nastal protiústavně, bez referenda a proti přání většiny občanů obou republik tehdejší federace. Tehdy vznikla potřeba nějak zeměpisně označovat Českou republiku. „Česko“ tak záhy vyjádřilo v jazyce to, co už bylo v mentalitě: jsme tím, co zbylo z Československa po osamostatnění Slovenska. Zbytkem, pahýlem: „Českem".

Není žádný kloudný důvod budovat svou identitu takto. Udržují-li se státy idejemi, na nichž vznikly, nemá smysl stavět na ideji, že jsme tím, co zbylo: „Českem“. V Československu jsme byly českými zeměmi Čechami a Moravou, nebo aspoň pěti českými a dvěma moravskými kraji. V dřívějších a násobně delších časech království pak zeměmi Koruny české, Čechami, Moravou a Slezskem.

„Česko“ je termín označující pahýl Československa, který se pokouší nemístně předstírat, že zastupuje víc než může; reálná role občanů Moravy vzrostla, nikoli poklesla. Čím méně se o Moravě v „Česku“ ví, tím větší má dopady na jeho tvář. V ignorovaných lidech se stupňuje frustrace. Zatím se promítá do zvýšeného podílu protestních hlasů. Asi nikdy zatím nevyvřela na povrch tak mocně jako v prezidentské volbě 2013. Zatím nemá silnou regionální politickou artikulaci. Ale pokračujme v pohrdání a i to se může změnit.

Jediným českým zpravodajským médiem vydávaným na Moravě s celostátní působností je Deník Referendum. U nás si o tom můžete číst. Je ale ostudné, že na Moravě nemá ústředí ani jedna veřejnoprávní stanice. Měla by odsud vysílat nejméně jedna celostátní televize a nejméně dvě celostátní rozhlasové stanice.

Czechia je arogantní nesmysl

Za druhé: nabubřelému vyhlášení změny mezinárodního názvu České republiky nepředcházela žádná veřejná debata. Je to na stejné úrovni, jako by ministerstvo zahraničních věcí jednoho dne vyhlásilo, že jednoslovným názvem USA se stává „Americko“, Velké Británie „Anglicko“ či Jihoafrické republiky Jihoafricko. Prostě v zájmu pochybné výrazové úspory znásilníte jazyk a dotknete se totožnosti řady lidí. Čirá arogance.

Přitom jazykově lze stavět na organickém vývoji. Česká republika je přirozeným nástupcem českého království. Vznik termínu spojený s ustavením československé federace nastal spontánně, bez otřesů. Proti pojmu Česká republika nikdy nikoho nenapadlo nic namítat. Z toho lze vyjít.

Zeměpisně Česká republika není žádným Českem. Jen málokdo překročí hranici při návratu z cesty a řekne: „Sláva, už jsme v Česku.“ Mluví se o „České republice, o ČR, o Čechách, o Moravě.“ Pokud tedy politika chtěla vycházet jazykově vstříc cítění lidí, mohla korektně a pro všechny přijatelným zeměpisným pojmem označovat náš stát jako české země, nebo dokonce České země.

↗

I my. Repro DR

Genezi bizarního pojmu „Czechia“ zřejmě nejlépe poodhaluje zpráva agentury AFP — tu ještě dění na tomto bohem zapomenutém bláznově dvorečku trošku zajímá — převzatá deníkem Guardian. Píše se v ní, že pojem Czechia má v oblibě Miloš Zeman, který se v tomto smyslu svěřil izraelskému prezidentovi v roce 2013. Ministerstvo zahraničí tedy patrně pokračuje v neblahé tradici oprašování vrtochů pomateného hradního pána.

Ale zpráva v Guardianu končí charakteristickým způsobem, jak se na referování o dění v Kocourkově sluší a patří: „Nesouhlasím s pojemem Czechia, nepřeji si, aby si nás lidé pletli s Čečnou, svěřila se na tweeteru ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová.“ Grotesknost státu, který se bojí, že si ho budou lidé plést se zakavkazkou republikou, a který začíná diskusi o svém „novém mezinárodním názvu“ vést po jeho vyhlášení, a nikoli před ním, jak by v demokracii bylo normální, snad ani nemůže být větší.

Formální uspořádání je třeba přizpůsobit skutečnosti, nikoli naopak

Třetí důvod, proč je pojem Česko/Czechia nepřijatelný, je současně nejpodstatnější. Není pouze neutrálním označovačem. Má oktrojovat unitární charakter státu, podtržený zpackaným členěním na vyšší územně správní celky: jednou z fatálních chyb, jíž jsme se v polistopadové transformaci dopustili.

Trable, které máme s názvem naší země, totiž souvisejí i s tím, jak absurdně jsme ji vnitřně rozčlenili. Kraje jsou zvláště zákeřnou pomstou ODS republice za to, že musela udělat něco, do čeho se jí nechtělo. Klaus si přál unitární stát: žádné kraje či země, o nichž hovoří naše ústava, nechtěl.

Když už musel ustoupit a musely vzniknout, chtěl, aby byly co nejslabší a toužil ponížit Moravu, protože prostě nikdy nepřál lidem prostor k prožívání vlastní vícevrstevnaté totožnosti. To je podstatné, protože mohou být třeba lidé, sami jich řadu známe, pro něž je důležitější složkou totožnosti, že jsou Evropany, Moravany a Brňáky, než to, že jsou občany zbytkového pahýlu Československa, smířeného s pojmenováním „Česko“.

Krajské uspořádání, jež tu vzniklo, trpí celou řadou zjevných hrubých nedostatků. Ilustrovat to lze na dvou nejkřiklavějších. Ve většině krajů neexistuje žádná veřejnost. Neexistuje žádná totožnost obyvatel Vysočiny. A vidí-li člověk prázdné autobusové linky mezi jihomoravskou Třebíčí a jihočeským Pelhřimovem, klade si otázku, kolik ještě prostředků bude nutno za tuto lidoveckou pošetilost zaplatit.

Zlínský kraj sestává ze tří okresů: jednoho severomoravského, jednoho středomoravského a jednoho jihomoravského. A Karlovarský kraj vznikl snad jen proto, aby ho republika mohla v případě zvláštní nouze prodat, buď Rusům nebo Němcům, podle toho, kdo nabídne víc.

Základní argument proti současnému krajskému uspořádání je ale ještě závažnější a divíme se, že už jej už dávno někdo neuplatnil před ústavním soudem. Současný systém voleb do Poslanecké sněmovny, který se koná v jednotlivých krajích, nedává všem občanům stejné právo na reprezentaci. Ne v každém kraji totiž stačí pět procent k zisku mandátu.

Příklady jsou dobře známy. Byl například lídr kandidátky v Libereckém kraji, který získal takřka deset procent hlasů, ale nezískal mandát ve sněmovně, ačkoli jeho strana republikově více než pět procent měla. V Jihomoravském kraji by mu to pohodlně stačilo...

V České republice jsou pouze čtyři kraje ze čtrnácti, v nichž pět procent odevzdaných hlasů s jistotou postačuje na zisk mandátu. K takové jistotě se jich musí rozdělovat v daném kraji aspoň dvacet. To se ale opakovaně děje pouze v Moravskoslezském, Jihomoravském, Středočeském kraji a v Praze. Není ale žádný rozumný důvod, proč by občan Brna měl mít větší šanci být zastupován poslancem Strany zelených, nežli občan Zlína či Karlových Varů.

Zlínský, Karlovarský, Liberecký kraj, Vysočina, rozdělení východních Čech vedví kvůli řevnivosti Pardubic a Hradce, to vše jsou příznaky skutečnosti, že v České republice vlastně žádné samosprávné celky hodné toho jména nemáme. A Praha na této úrovni ani zastupována není: nepotřebuje to, rozhoduje se v ní beztak o všem podstatném. Krajské volby jsou hračkou pro zbytek republiky: v Praze se nekonají.

Nikoli náhodou jsou kraje líhní těch nejhorších korupčně-klientelistických struktur, které se v české politice vyskytují. Až na výjimky nemají žádnou tradici, žádnou veřejnost, jsou to byrokratické od stolu vzniklé konstrukty a podle toho v nich vypadá politická kultura.

Že se zemi, která si nechala vnutit shora bez jakékoli kloudné veřejné debaty tak zvané „samosprávné celky“, má podobně vnutit její jednoslovné označení, je vlastně příznačné. Že se tím patrně plní další ze Zemanových kapriců, nepřekvapí. Že se to děje bez veřejné debaty, se tu stává normou. Ale co to o nás vypovídá, je tristní.

Když zaniklo Československo, na recepci německého velvyslanectví diplomat utrousil v debatě k Jaroslavu Šabatovi: „Stali jste se malými, budete nakonec dva landy.“ Teď se ukazuje, že ještě přeháněl, zatím vykazujeme státoprávní a politickou úroveň nižší než i takové Sasko. To potíže s vlastním jménem nemá. My přestáváme vědět, čí jsme, jak se jmenujeme a bojíme se — vcelku právem — že by si nás mohli plést se zakavzkazkou republikou.

Deník Referendum jako noviny vycházející na Moravě bude nadále používat pro označení naší země pojmy Česká republika a české země. Nabízí se ale otázka, zda si občané státu, kteří se smířili s označením sebe sama pahýlem „Česko“ a jsou ochotni si nechat namluvit, že jeho mezinárodním ekvivalentem je „Czechia“, zasluhují být ještě označováni jako Češi, zda nám tu nevzniká nový sebevědomější typ Čecháčků pro 21. století: Českové.