Czechie Českům

Jakub Patočka

Svévole, s níž ministerstvo zahraničních věcí prosazuje „nový název“ státu, je posledním příznakem toho, že Česká republika v zahraniční politice neví, co činí. Snaží se kodifikovat Zemanův rozmar, ale podtrhuje naše potíže s totožností.

Jednu ze svých největších a přitom nejméně známých chyb učinil Václav Havel vzápětí poté, co se stal prezidentem. V prvním projevu v nové funkci k Parlamentu namísto toho, aby načrtl nový program demokratického státu, nebo alespoň promluvil o několika zásadních dílčích politických krocích, rozvyprávěl se o novém názvu země, o jeho znaku, o kostýmech hradní stráže, o ceremonialitách. Vyklidil tím pole politiky, jež vzápětí obsadili jiní: Klaus a Mečiar. Byla to hrubá chyba, jíž by se takový Masaryk nikdy nedopustil.

Podobně Lubomír Zaorálek, jemuž akutně hrozí, že jeho mandát v čele ministerstva zahraničních věcí uplyne, aniž by vykonal kromě chyb vůči Číně cokoli pamětihodného, utíká se k ceremonialitám. Snaží se prosadit nový jednoslovný název České republiky — anglicky Czechie, což má údajně představovat ekvivalent k pokleslými tuzemskými médii akceptovanému termínu „Česko“.

Czechie je ve skutečnosti projevem typického českého kutilství. Pokud má mít v češtině ekvivalent, pak je to archaický termín Čechie. Jmenoval se tak zaniklý fotbalový klub v Karlíně. Názvy odvěkých národních společenství se nestanovují úředně, neboť vznikají spontánně. A pojem „Czechia“ je spontánní asi jako soudní kolek.

Česko je pahýl

Zaorálkem posvěcený nápad s Czechií má tři zásadní vady. Za prvé je to pokus nalézt termín, který se snaží v mezinárodní řečí vyjít vstříc pojmu Česko. Ten ale není nesporný. Václav Havel o něm řekl, že když ho slyší, lezou po něm slimáci. Velký český spisovatel Ludvík Vaculík složil parodii české hymny končící veršem „Je to Česko, domov váš“. Stručně řečeno: termín budí odpor velké části těch, kteří mají vřelejší vztah k mateřštině nežli státní úřady.

Pojem „Česko" se v našem jazyce neocitl spontánně. Do jazyka pronikl až po zániku Československa, jenž sám vzbudil hluboké rozpaky, protože nastal protiústavně, bez referenda a proti přání většiny občanů obou republik tehdejší federace. Tehdy vznikla potřeba nějak zeměpisně označovat Českou republiku. „Česko“ tak záhy vyjádřilo v jazyce to, co už bylo v mentalitě: jsme tím, co zbylo z Československa po osamostatnění Slovenska. Zbytkem, pahýlem: „Českem".

Není žádný kloudný důvod budovat svou identitu takto. Udržují-li se státy idejemi, na nichž vznikly, nemá smysl stavět na ideji, že jsme tím, co zbylo: „Českem“. V Československu jsme byly českými zeměmi Čechami a Moravou, nebo aspoň pěti českými a dvěma moravskými kraji. V dřívějších a násobně delších časech království pak zeměmi Koruny české, Čechami, Moravou a Slezskem.

„Česko“ je termín označující pahýl Československa, který se pokouší nemístně předstírat, že zastupuje víc než může; reálná role občanů Moravy vzrostla, nikoli poklesla. Čím méně se o Moravě v „Česku“ ví, tím větší má dopady na jeho tvář. V ignorovaných lidech se stupňuje frustrace. Zatím se promítá do zvýšeného podílu protestních hlasů. Asi nikdy zatím nevyvřela na povrch tak mocně jako v prezidentské volbě 2013. Zatím nemá silnou regionální politickou artikulaci. Ale pokračujme v pohrdání a i to se může změnit.

Jediným českým zpravodajským médiem vydávaným na Moravě s celostátní působností je Deník Referendum. U nás si o tom můžete číst. Je ale ostudné, že na Moravě nemá ústředí ani jedna veřejnoprávní stanice. Měla by odsud vysílat nejméně jedna celostátní televize a nejméně dvě celostátní rozhlasové stanice.

Czechia je arogantní nesmysl

Za druhé: nabubřelému vyhlášení změny mezinárodního názvu České republiky nepředcházela žádná veřejná debata. Je to na stejné úrovni, jako by ministerstvo zahraničních věcí jednoho dne vyhlásilo, že jednoslovným názvem USA se stává „Americko“, Velké Británie „Anglicko“ či Jihoafrické republiky Jihoafricko. Prostě v zájmu pochybné výrazové úspory znásilníte jazyk a dotknete se totožnosti řady lidí. Čirá arogance.

Přitom jazykově lze stavět na organickém vývoji. Česká republika je přirozeným nástupcem českého království. Vznik termínu spojený s ustavením československé federace nastal spontánně, bez otřesů. Proti pojmu Česká republika nikdy nikoho nenapadlo nic namítat. Z toho lze vyjít.

Zeměpisně Česká republika není žádným Českem. Jen málokdo překročí hranici při návratu z cesty a řekne: „Sláva, už jsme v Česku.“ Mluví se o „České republice, o ČR, o Čechách, o Moravě.“ Pokud tedy politika chtěla vycházet jazykově vstříc cítění lidí, mohla korektně a pro všechny přijatelným zeměpisným pojmem označovat náš stát jako české země, nebo dokonce České země.

I my. Repro DR

Genezi bizarního pojmu „Czechia“ zřejmě nejlépe poodhaluje zpráva agentury AFP — tu ještě dění na tomto bohem zapomenutém bláznově dvorečku trošku zajímá — převzatá deníkem Guardian. Píše se v ní, že pojem Czechia má v oblibě Miloš Zeman, který se v tomto smyslu svěřil izraelskému prezidentovi v roce 2013. Ministerstvo zahraničí tedy patrně pokračuje v neblahé tradici oprašování vrtochů pomateného hradního pána.

Ale zpráva v Guardianu končí charakteristickým způsobem, jak se na referování o dění v Kocourkově sluší a patří: „Nesouhlasím s pojemem Czechia, nepřeji si, aby si nás lidé pletli s Čečnou, svěřila se na tweeteru ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová.“ Grotesknost státu, který se bojí, že si ho budou lidé plést se zakavkazkou republikou, a který začíná diskusi o svém „novém mezinárodním názvu“ vést po jeho vyhlášení, a nikoli před ním, jak by v demokracii bylo normální, snad ani nemůže být větší.

Formální uspořádání je třeba přizpůsobit skutečnosti, nikoli naopak

Třetí důvod, proč je pojem Česko/Czechia nepřijatelný, je současně nejpodstatnější. Není pouze neutrálním označovačem. Má oktrojovat unitární charakter státu, podtržený zpackaným členěním na vyšší územně správní celky: jednou z fatálních chyb, jíž jsme se v polistopadové transformaci dopustili.

Trable, které máme s názvem naší země, totiž souvisejí i s tím, jak absurdně jsme ji vnitřně rozčlenili. Kraje jsou zvláště zákeřnou pomstou ODS republice za to, že musela udělat něco, do čeho se jí nechtělo. Klaus si přál unitární stát: žádné kraje či země, o nichž hovoří naše ústava, nechtěl.

Když už musel ustoupit a musely vzniknout, chtěl, aby byly co nejslabší a toužil ponížit Moravu, protože prostě nikdy nepřál lidem prostor k prožívání vlastní vícevrstevnaté totožnosti. To je podstatné, protože mohou být třeba lidé, sami jich řadu známe, pro něž je důležitější složkou totožnosti, že jsou Evropany, Moravany a Brňáky, než to, že jsou občany zbytkového pahýlu Československa, smířeného s pojmenováním „Česko“.

Krajské uspořádání, jež tu vzniklo, trpí celou řadou zjevných hrubých nedostatků. Ilustrovat to lze na dvou nejkřiklavějších. Ve většině krajů neexistuje žádná veřejnost. Neexistuje žádná totožnost obyvatel Vysočiny. A vidí-li člověk prázdné autobusové linky mezi jihomoravskou Třebíčí a jihočeským Pelhřimovem, klade si otázku, kolik ještě prostředků bude nutno za tuto lidoveckou pošetilost zaplatit.

Zlínský kraj sestává ze tří okresů: jednoho severomoravského, jednoho středomoravského a jednoho jihomoravského. A Karlovarský kraj vznikl snad jen proto, aby ho republika mohla v případě zvláštní nouze prodat, buď Rusům nebo Němcům, podle toho, kdo nabídne víc.

Základní argument proti současnému krajskému uspořádání je ale ještě závažnější a divíme se, že už jej už dávno někdo neuplatnil před ústavním soudem. Současný systém voleb do Poslanecké sněmovny, který se koná v jednotlivých krajích, nedává všem občanům stejné právo na reprezentaci. Ne v každém kraji totiž stačí pět procent k zisku mandátu.

Příklady jsou dobře známy. Byl například lídr kandidátky v Libereckém kraji, který získal takřka deset procent hlasů, ale nezískal mandát ve sněmovně, ačkoli jeho strana republikově více než pět procent měla. V Jihomoravském kraji by mu to pohodlně stačilo...

V České republice jsou pouze čtyři kraje ze čtrnácti, v nichž pět procent odevzdaných hlasů s jistotou postačuje na zisk mandátu. K takové jistotě se jich musí rozdělovat v daném kraji aspoň dvacet. To se ale opakovaně děje pouze v Moravskoslezském, Jihomoravském, Středočeském kraji a v Praze. Není ale žádný rozumný důvod, proč by občan Brna měl mít větší šanci být zastupován poslancem Strany zelených, nežli občan Zlína či Karlových Varů.

Zlínský, Karlovarský, Liberecký kraj, Vysočina, rozdělení východních Čech vedví kvůli řevnivosti Pardubic a Hradce, to vše jsou příznaky skutečnosti, že v České republice vlastně žádné samosprávné celky hodné toho jména nemáme. A Praha na této úrovni ani zastupována není: nepotřebuje to, rozhoduje se v ní beztak o všem podstatném. Krajské volby jsou hračkou pro zbytek republiky: v Praze se nekonají.

Nikoli náhodou jsou kraje líhní těch nejhorších korupčně-klientelistických struktur, které se v české politice vyskytují. Až na výjimky nemají žádnou tradici, žádnou veřejnost, jsou to byrokratické od stolu vzniklé konstrukty a podle toho v nich vypadá politická kultura.

Že se zemi, která si nechala vnutit shora bez jakékoli kloudné veřejné debaty tak zvané „samosprávné celky“, má podobně vnutit její jednoslovné označení, je vlastně příznačné. Že se tím patrně plní další ze Zemanových kapriců, nepřekvapí. Že se to děje bez veřejné debaty, se tu stává normou. Ale co to o nás vypovídá, je tristní.

Když zaniklo Československo, na recepci německého velvyslanectví diplomat utrousil v debatě k Jaroslavu Šabatovi: „Stali jste se malými, budete nakonec dva landy.“ Teď se ukazuje, že ještě přeháněl, zatím vykazujeme státoprávní a politickou úroveň nižší než i takové Sasko. To potíže s vlastním jménem nemá. My přestáváme vědět, čí jsme, jak se jmenujeme a bojíme se — vcelku právem — že by si nás mohli plést se zakavzkazkou republikou.

Deník Referendum jako noviny vycházející na Moravě bude nadále používat pro označení naší země pojmy Česká republika a české země. Nabízí se ale otázka, zda si občané státu, kteří se smířili s označením sebe sama pahýlem „Česko“ a jsou ochotni si nechat namluvit, že jeho mezinárodním ekvivalentem je „Czechia“, zasluhují být ještě označováni jako Češi, zda nám tu nevzniká nový sebevědomější typ Čecháčků pro 21. století: Českové.

    Diskuse (49 příspěvků)
    MK
    Michael Kolařík, Student
    April 15, 2016 v 22.39
    Při Svarogovi a Týrovi
    ono je to i tady? Ale proč mě to vlastně překvapuje...

    Příčinou nejasné české identity a problémů s ní spojených, je pan Patočka. Tedy ne on osobně, to samozřejmě nikoli. Ale postoje které prezentuje v tomto článku.

    Jako úvod bych pana Patočku opravil. Pokleslá média nepoužívají pro označení této republiky výraz Česko. Toho užívají média kvazi-seriozní. Média pokleslá (a občas i ty kvazi-seriozní) používají výraz Čechy. Ano, pro celý stát. Toho chce pan Patočka dosáhnout? Ovšemže nikoli. Jenže právě toho dosáhne, pokud bude ve své absurdní válce proti slovu Česko pokračovat. Nikdy se nebudou vyjmenovávat jednotlivé země, a jen neochotně se bude používat název dvouslovný.

    Je pěkné, že pan Patočka uvede zahraniční zdroj, ale mohl by z něj zmínit víc, než co se mu hodí:
    A new myth-busting website called Go Czechia assures readers that the name is not a neologism, and was in fact first uttered in Latin back in 1634 (its first English use came in 1841).
    Takže žádné kutilství se nekoná. Kutilství by bylo spojení Czech Lands do Czechlands. A jiného konkurenta výraz Czechia nemá.

    Víte, v životě jsem se nesetkal s tím, aby někdo Moravákům bránil, aby se dovolávali své historické země, zahrnující tři kraje, a zasahující do dalších tuším čtyř. Ale minimálně jeden Moravák tu protestuje proti tomu, aby se někdo identifikoval se svým státem. A ještě u toho kritizuje státní zvůli. To je směšné a absurdní.

    Dále je směšné a absurdní přít se o to, jaký je anglický název pro naše území. O co se budeme přít příště? Kolik je 2+2? Ano, tato otázka je mnohem jednoznačnější, ale není to otázka politická, nýbrž odborná. O tom, že tento název by měl existovat, se bavit není třeba tím méně. Má ho drtivá většina států, a to ty, u kterých je jazykově téměř nemožné nějaký vytvořit. Třeba ta JAR. Povšimněme si, že ve větě, kdy touto zemí (a dvěma dalšími) argumentuje, je to jediná, u které nepoužil zkrácený název.

    Pokud pan Patočka nikdy neříká "Sláva, už jsme v Česku" tak ať si neříká-ale ať to právo nebere nám, kteří ho běžně používáme.

    Co se týče samosprávných celků, já mám svůj kraj rád. Nelíbí se mi představa, že by ho někdo rozťal vedví, ukousl kousek z mého města, protože tu vedla kdysi dávno nějaká hranice. A pokud by tu hranici hodlali ignorovat, bude ten jejich celek stejně umělý, jen bude navíc velký a nepraktický. Což je ale jedno, protože to, jestli se Česko dělí na čtrnáct krajů nebo tři země, nemá vliv na jeho název.

    Kritika volebního systému je na místě, ale takový problém budou mít nakonec všechny volební obvody. Větší je budou mít méně v oči bijící, ale jediné skutečné řešení je: Jeden obvod pro celé Česko. To zajistí rovnost hlasů ve všech jeho oblastech. Ale to těžko může pomoct prosadit někdo, komu vadí, že nějaké Česko existuje.

    Státem Čechů je Česko. Stejně jako Poláků Polsko, Slováků Slovensko, Rusů Rusko a tak dále. Nevím, proč by to mělo vadit. Sasko (a Německo) problémy s názvem nemají. Patrně nemají pana Patočku, který by rád, aby byl jeho anglický název Germanlands.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    April 15, 2016 v 23.31
    V němčině budu ode dneška používat "Tschechei"
    Dodnes jsem říkal "Tschechien", ale s tím končím. Přecházím na "Tschechei". To je adekvátní anglickému "Czechia".
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 16, 2016 v 10.46
    Ta jesenická panožka Olomouckého kraje mi, pane Kolaříku (z Ostravy),
    moc přirozená nepřipadá, zda je praktická, to nevím, já tam nežiji. Prý je toto současné rozdělení na "vyšší územní samosprávné celky" z roku 1997 velmi podobné tomu rozdělení na kraje z let 1949 – 1960 (mapu toho starého jsem neviděl).
    V současné době je z právního hlediska platné jak rozdělení na kraje jako "územní jednotky" z roku 1960 (ony "socialistické" kraje; KNV byly samozřejmě zrušeny), tak rozdělení na kraje jako "vyšší územní samosprávné celky" z roku 1997. V roce 2005 v parlamentu navrhované zrušení starých "socialistických" krajů se dosud jaksi nepovedlo.
    Já to dvojí krajské členění (k tomu máme ještě volební kraje) považuji shodně s panem Patočkou za pomstu ODS a Václava Klause.
    MP
    Martin Profant
    April 16, 2016 v 10.53
    MIchaelovi Kolaříkovi
    Česká identita -- jasná, nejasná, jinaká, vsjo rovno -- nemá nic společného s názvem území. Vyjádřil to jasně Palacký názvem Dějiny národa Českého v Čechách a Moravě. Identita tohoto národa je, díky Bohu, vrstevnatá, ale národní je jedna.

    Z moci ironie bylo slovo Čechie původně vyhraženo nikoliv zemím koruny, ale právě jen Čechám. Pražští básníci obého jazyka proto nazývali své hnutí Nová Čechie/ Junges Böhmen.
    Tscheichei je patvar z kašperské němčiny zpopularizovaný Adolfem Hitlerem.

    Myslím, že Jakubovi nešlo o identitu, ale o ohavnost slova a to, jak snadno se český ministr zahraničí zapomíná na staré pravidlo Nec Caesar supra grammaticos -- čili jazykové patvary nebudiž zaváděny z moci politické.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 16, 2016 v 11.15
    Mimo to máme ještě
    76 nebo 77 okresů - počet není jistý - (přestože okresní úřady byly zrušeny), 81 senátních volebních obvodů a 8 regionů NUTS2 s úřadem regionální rady regionu soudržnosti. Ještě jsem zapomněl na 393 pověřených obcí a 205 obcí s rozšířenou působností.

    Kolik "obyčejných" lidí se v tom asi vyzná a ví přesně, k čemu ten který celek a úřad vlastně je?

    To je onen "prostor k prožívání vlastní vícevrstevnaté totožnosti".
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    April 16, 2016 v 11.22
    A taky máme ještě církevní diecéze,
    které evidentně nejlépe odpovídají přirozenému regionálnímu členění.
    To by ale Čechové nestrávili, kdyby si zřídili kraje podle církevních diecézí...
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 16, 2016 v 11.48
    Slovo "Česko" je pahýl ze slova "Československo".
    Jakub Patočka vyjádřil přesně můj pocit, na ten název jsem si dosud nezvykl a nelíbí se mi. Chápu, že lidé, kteří Československo nepamatují, to asi tak nevnímají a mohou se s Českem identifikovat. Když už Česko, nebylo by jazykově správnější Češsko (jako Lašsko)?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    April 16, 2016 v 11.50
    Název "České země" by mohl získat podporu prezidenta!
    Osobně se mi jako nejlepší jeví název "České země". Lidé by přece nemuseli být líní vyslovit dvě slova, která mají dohromady čtyři slabiky, když "Československo" mělo těch slabik pět.
    Navic - tento název by mohl získat i silnou podporu prezidenta, neboť obyvatelé Českých zemí by logicky byli ČechoZemáci.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 16, 2016 v 13.22
    Patálie z názvem
    Ke genezi slovního (pa)tvaru "Česko" je nutno připojit ještě tolik, že tento byl hojně frekventován ještě dávno před rozpadem Československa. A to sice mnohými Čechy, kterým to bylo zřejmě příliš namáhavé, vyslovovat celý název "Československo". A fakticky tím vyjadřovali svůj pocit nadřazenosti nad Slováky, že ti jsou jenom jakýsi přívěsek, že "to hlavní" ve státě jsme nakonec přece my, Češi. Možná že i právě tento fakt svým dílem přispěl k tomu, že se později Slováci raději osamostatnili.

    Po tomto odtržení Slovenska zůstal opravdu jenom ten "pahýl" Česko, který nám, kteří jsme zažili ještě původní Československo, právě z výše uvedených důvodů bude už navždy připadat jako zpotvořenina. (Jeden z mála případů mimochodem, kde jsem naprosto stejného názoru s V. Havlem.)

    Ovšem nutno respektovat skutečnost, že mladší generace, která už to spojené Československo nezažila, to takto zřejmě nevnímá. To je prostě ryze objektivní generační rozdíl, s kterým se nedá příliš moc dělat.

    A s čím se také - ať se nám to líbí či nikoli - nedá příliš mnoho dělat, je fakt, že pro to teritorium od Aše až po Znojmo asi žádný jiný vhodný název nežli to "Česko" nenajdeme. A nějaké jednoduché a krátké pojmenování prostě nutné a potřebné je. S tou "Českou republikou" opravdu natrvalo nevystačíme.

    V době rozpadu Československa se dosti vášnivě diskutovalo právě o tom, jak by se měl nový (respektive zbylý) státní útvar nazývat. A tehdy se ozývaly také hlasy z Moravy, že v tomto novém názvu by i ona měla mít nějaké své zastoupení.

    Ovšem, spojení "Čechy a Morava" má od dob války a německého "Böhmen und Mähren" opravdu krajně negativní konotaci.

    Jaroslav Hutka v jednom ze svých fejetonů tehdy - ovšemže žertem - navrhl název slovní či jmenné spojení "Čechomor". Že prý by bylo alespoň hned znát, o co se tu vlastně jedná.

    Jednou další možnou variantou, která tehdy zjevně - možná bohužel - nikomu nenapadlo, by bylo spojení "Čerava". "Če-" pro Čechy, "-rava" pro Moravu. A znělo by to - alespoň podle mého zdání - i docela libozvučně. V každém případě podstatně libozvučněji, nežli to odseknuté "Česko".

    Dnes už je ale na vytváření takovýchto novotvarů prostě už příliš pozdě. Ať se nám to líbí či nikoli, to "Česko" se už zažilo, a budeme se s tím muset smířit. A stejně tak má jen málo smyslu zahajovat nějaké velké tažení proti tomu anglickému překladu. Ten zní pořád ještě přinejmenším mnohem neutrálněji, nežli to "Česko". A jestliže se - z uvedených důvodů - musíme smířit i s tím Českem, pak nám ani ta Czechia nezlomí jazyk.

    ---------------------------------------

    Pro M.Kolaříka: ovšem je nutno připomenout i to, že Poláci naprosto nemají název "Polsko", nýbrž "Polska"; stejně tak jako Rusové nemají "Rusko", nýbrž název státu zní "Rossija", Sasové nemají "Sasko", nýbrž "Sachsen".
    Vít Janeček, dokumentarista a VŠ učitel
    April 16, 2016 v 14.53
    Panslovanská gramatika a republika
    Ke všemu co zde bylo řečeno bych ještě dodal poznámku kamarádky lingvistky: morfogeneze každého slova míří k určitému kontextu. Czechie míří do kontextu ruské gramatiky (či šířeji gramatiky slovanských jazyků), kde názvy států končí -ia (Vengria, Bulgaria, Romania, Čechia, často zmiňovaná Čečnia atd.). Jestliže zde výše někdo tvrdí, že anglický název nemá žádnou souvislost s identitou, je to pravda jen krátkodobá, protože z dlouhodobého hlediska se identita utváří i v dialogu s druhými - Czechia včleňuje vnímání našeho státu do jiného kontextu.

    Nejkrásnější z argumentů pro Czechii a proti dosavadnímu názvu jsem našel na webu propagujícímu proces přejmenování: http://www.go-czechia.cz

    "Výraz republika/republic v posledních 100 letech utrpěl ztrátu svého renomé a obsahu, mj. kvůli své oblibě mezi nedemokratickými režimy a státy mezinárodně neuznanými."

    To republikánství je zdá se na odpis...
    + Další komentáře