Ještě větší roli než faktické pravdy má v tom vámi uvedeném a upřednostňovaném dohadování hluchota o které člověk neví. Odmítá si pak připustit, že názor a argumenty druhého člověka dostatečně dobře nevnímá a odpovídá na něco, co si jen ve své představě o významu zaslechnutého sám utvoří. (Jednou jsem v tramvaji byl svědkem takovéto hádky dvou nahluchlých staříků a bylo to k popukání.) Pak už totiž nepomůže ani ta soudnost. Ona věta z dohadování zde aktuálně nahluchlých staříků, že „za svým přesvědčením (tím, co jsem sám u sebe shledal jako pravdu a tím, co jsem u druhého slyšel jako lež) je sice třeba důsledně stát, ale zároveň v rozprávění s druhými nahluchlými staříky respektovat, že oni mohou stát za něčím jiným“, ta věta potom nedává rozumný smysl.

Domnívám se tedy, že Lessing nechtěl žádnou pravdu docela mít, naopak – vždy měl strach z těch pravd, které měly potřebu "dávat se celé", nejen pro jejich hysterii, ale zvláště proto, že taková zcela odevzdavší se pravda musí být neuvěřitelně nudná.

U faktické pravdy záleží pochopitelně na tom, jestli je vnímána jako ta část pravdy, která se nám dala poznat a my se domníváme, že ji známe, nebo jestli jen o své vlastní vůli rozšiřujeme pojem „faktická pravda“ i na to, co sami o své vlastní vůli vyžadujeme od druhých jakožto pravdu memorovat, což pak je (pokud to ovšem vychází z úst někoho druhého a nikoli z těch našich) už zase pravda dogmatická. (Pokud to vychází z úst našich, jedná se o pravdu faktickou.)

Chceme-li tedy v rámci toho lopocení provozovat i dohadování o tom, co je prospěšné, správné a dobré [ono dohadování je vlastně podstatou demokracie – jen s tím rozdílem, že účelem demokracie není dohoda o pravdě, ale dohoda o uspokojení jednotlivých zájmů], neobejdeme se bez ochoty pravdě se podřídit, nechat se pravdou formovat (aniž bychom ji, pane Poláčku, ztotožňovali s lidskou bytostí, přesvědčenou o nevývratnosti své vlastní pravdy) a potlačit svoji ambici pravdu formovat.

Každý není schopen zvažovat nezamýšlené důsledky omylných pokusů o odstranění útlaku a zlepšení lidských podmínek, a to nejspíše proto, že se do své představy o pravdě zamiluje, ale touhou po pravdě se vést nenechá – obvykle lidé chtějí (mít) pravdu celou, ne pouze touhu po ní, chtějí pravdu konzumovat, ne po ní „jenom“ toužit. (Ženu také chcete mít celou a ne po ní jen toužit.)

Lidé už ony rytířské ideály touhy po pravdě (či ženě) a služby jí dávno zapomněli. Když řeknete, že „cesta je cíl“ [nikoliv zkonzumovaní cíle], nikdo tomu dnes nebude rozumět.

Shledáváte tedy tu poctivost v co nejpoctivějším promyšlení (nezamýšlených důsledků) – tedy v rozumu, nebo ji shledáváte v ochotě nechat se (s jistou pokorou) vést touhou po pravdě (tedy v té „emoci“ a nikoliv v rozumu)?

Ano, pokládám za správné odmítnout pýchu toho, kdo pravdu MÁ. Byl byste ale ochoten popřít svoji vlastní vůli, rezignovat na boj o prosazení svého vlastního rozumu, a dát svolení pravdě, aby – spíše než vy ji – měla ona vás? (Neptám se na ochotu stát se ovcí, ptám se na ochotu milovat svého bližního stejně jako sám sebe – ochotu nadřadit lásku nad vlastnictví pravdy.)

Spolu s otevřeně proruskými (levicovými i pravicovými) politickými stranami jsou tedy právě oni (z hlediska humanistické tradice západní civilizace) tou protisystémovou silou (sami se k tomu přece hrdě hlásí) a navíc ještě i užitečným idiotem ruské rozpínavosti (neuvědomují si svoji subverzivní roli v ekonomické a vojenské konkurenceschopnosti Západu), neuvědomují si svoji subverzivní roli ve schopnosti obrany západní civilizace proti agresivním a nelidským formám vládnutí (včetně agresivních forem náboženství).

Obávám se, že tu došlo k politováníhodnému nedorozumění: K boji proti systému se přece vždy hrdě hlásili právě progresivisté.