Jestli vám dobře rozumím, pane Profante, vznikl palestinský národ v té době, kdy se našli lidé, kteří byli ochotní se s ním identifikovat a provozovat ho?
Není to pro některou stranu toho (kulturního) konfliktu (konfliktu kultur, morálky, etiky...) užitečné? Jsou lidé s účelovým postojem k tomuto pojmu „užiteční“?
Myslíte, pane Profante, „národ“ v herderovském smyslu, nebo „národ“ chápaný občansky?
Už si nějak nevzpomínám, kde jsem četl, že „národ je u nás chápán jako obranné společenství hodnot, které ovšem reálně neexistují“ a že pojem „národní zájmy“ je proto u nás infikován nejasnostmi ohledně toho, co to ten „národ“ (a „národní“ stát) v éře globalizace vlastně je.
A také že„volání po společenství kultury (krev se po tom drobném skandálku s "fremdartige Blut" dovezeném z Norimberka na tancích nejkulturnějšího evropského národa u nás příliš nezdůrazňuje) už postihlo v českých zemích kdekterého idiota...“
„Etnickou gravitaci nemůžeme zrušit úředním výnosem, ale demokraté musí dělat vše proto, aby mohla být jen soukromou volbou.“ Občan se má rozhodnout o své národnosti a o tom, jak ji bude praktikovat. „Nevím, proč bych si o své studentce, která má vietnamské jméno a ve střední Evropě nepříliš běžné rysy, měl myslet, že není Česka.“
Netvrdil jste kdysi něco takového i vy, pane Profante?
„Žádná česká kultura, žádná česká historie, žádná česká společnost, ba ani žádný český národ totiž ve skutečnosti neexistují“, četl jsem (už si vzpomínám) v jednom starém článku na DR.
Aby to tedy konečně bylo jasné: Česká kultura, česká historie, česká společnost ani český národ ve skutečnosti neexistují; palestinská kultura, palestinská historie, palestinská společnost a palestinský národ ve skutečnosti existují a u té ukrajinské kultury, ukrajinské historie, ukrajinské společnosti a ukrajinského národa je to všechno otázka názoru.
Pokud bychom, pane Outrato, chtěli zastavit nějaký těžko řešitelný „historický“ konflikt, kde už je těžké rozhodnout, „kdo si začal“, domnívám se, že uvažování v módu, jestli „první ublížil více druhému, nebo druhý prvnímu“, k tomu nepřispěje.
Po roce 1948 (ale i před ním) byli soustavně vyháněni jak Palestinci, tak i Židé. Například v arabských zemích bylo před druhou světovou válkou trvale usazených více než jeden a půl milionu Židů, kteří tam žili po mnoho generací. Po vzniku Izraele v roce 1948 (a po vpádu všech sousedních států, které se Izrael pokusily zničit ihned po jeho vzniku) se situace pro Židy v arabských zemích značně zhoršila. Statisíce z nich musely odejít z domova. Pozemky, které v arabských zemích Židé opustili, svojí rozlohou možná i několikrát převyšují rozlohu dnešního Izraele.
O to ale dnes už snad ani nejde. Jde o to, jak ukončit dlouhodobý konflikt mezi Židy a Palestinci, jak ukončit současnou válku v Gaze, aby se za nějaký čas zase neopakovala.
Proč požadujeme příměří v Gaze
Tomáš Klus
Jestli vám dobře rozumím, pane Profante, vznikl palestinský národ v té době, kdy se našli lidé, kteří byli ochotní se s ním identifikovat a provozovat ho?
Není to pro některou stranu toho (kulturního) konfliktu (konfliktu kultur, morálky, etiky...) užitečné? Jsou lidé s účelovým postojem k tomuto pojmu „užiteční“?
Trochu mě prostě mrzí, že někteří intelektuálové mají k pojmu „národ“ čistě účelový postoj (a někteří z nich si to možná ani neuvědomují).
Palestinský národ?
Myslíte, pane Profante, „národ“ v herderovském smyslu, nebo „národ“ chápaný občansky?
Už si nějak nevzpomínám, kde jsem četl, že „národ je u nás chápán jako obranné společenství hodnot, které ovšem reálně neexistují“ a že pojem „národní zájmy“ je proto u nás infikován nejasnostmi ohledně toho, co to ten „národ“ (a „národní“ stát) v éře globalizace vlastně je.
A také že„volání po společenství kultury (krev se po tom drobném skandálku s "fremdartige Blut" dovezeném z Norimberka na tancích nejkulturnějšího evropského národa u nás příliš nezdůrazňuje) už postihlo v českých zemích kdekterého idiota...“
„Etnickou gravitaci nemůžeme zrušit úředním výnosem, ale demokraté musí dělat vše proto, aby mohla být jen soukromou volbou.“ Občan se má rozhodnout o své národnosti a o tom, jak ji bude praktikovat. „Nevím, proč bych si o své studentce, která má vietnamské jméno a ve střední Evropě nepříliš běžné rysy, měl myslet, že není Česka.“
Netvrdil jste kdysi něco takového i vy, pane Profante?
„Žádná česká kultura, žádná česká historie, žádná česká společnost, ba ani žádný český národ totiž ve skutečnosti neexistují“, četl jsem (už si vzpomínám) v jednom starém článku na DR.
Aby to tedy konečně bylo jasné: Česká kultura, česká historie, česká společnost ani český národ ve skutečnosti neexistují; palestinská kultura, palestinská historie, palestinská společnost a palestinský národ ve skutečnosti existují a u té ukrajinské kultury, ukrajinské historie, ukrajinské společnosti a ukrajinského národa je to všechno otázka názoru.
Pokud bychom, pane Outrato, chtěli zastavit nějaký těžko řešitelný „historický“ konflikt, kde už je těžké rozhodnout, „kdo si začal“, domnívám se, že uvažování v módu, jestli „první ublížil více druhému, nebo druhý prvnímu“, k tomu nepřispěje.
Po roce 1948 (ale i před ním) byli soustavně vyháněni jak Palestinci, tak i Židé. Například v arabských zemích bylo před druhou světovou válkou trvale usazených více než jeden a půl milionu Židů, kteří tam žili po mnoho generací. Po vzniku Izraele v roce 1948 (a po vpádu všech sousedních států, které se Izrael pokusily zničit ihned po jeho vzniku) se situace pro Židy v arabských zemích značně zhoršila. Statisíce z nich musely odejít z domova. Pozemky, které v arabských zemích Židé opustili, svojí rozlohou možná i několikrát převyšují rozlohu dnešního Izraele.
O to ale dnes už snad ani nejde. Jde o to, jak ukončit dlouhodobý konflikt mezi Židy a Palestinci, jak ukončit současnou válku v Gaze, aby se za nějaký čas zase neopakovala.
Jaké je Vaše řešení?