0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Jiří Nushart

JN
Profese: maloměšťácký usmiřovač

Když někdo něco s jistotou ví (například o klimatické změně, nebo třeba o Bohu), už v to pochopitelně nemůže věřit.

Nemůžete věřit (pokud nejste předškolní dítě), že dvě a dvě jsou čtyři, vždyť to přece už víte - víte to s jistotou. A čím víc toho víte, tím méně se můžete „svobodně“ rozhodovat (svobodně rozhodovat v liberálním smyslu slova). Když víte, že dvě a dvě jsou čtyři, je to prostě „poznaná nutnost“, už se tedy - jako ono předškolní dítě - nemůžete svobodně rozhodnout, že to bude pět. Jste vlastně (v jistém slova smyslu) méně svobodní.

Podle Spinozy (nebo třeba i podle mě a podle některých křesťanů - o Marxovi snad raději nemluvě) jste ale svobodní více, nikoliv méně. Více, přestože máte menší prostor k vlastnímu rozhodnutí, protože když už něco víte, musíte tyhle poznané zákonitosti světa - tu „poznanou nutnost“ - musíte ji prostě respektovat, nemůžete už ve svých plánech počítat s tím, že dvě a dvě je pět.

Tahle „poznaná nutnost“ je ale - na rozdíl od té moderní „dosud nepoznané volnosti“ - úplně jiný druh svobody, je to druh svobody, který teď vůbec nefrčí.

Aby to všechno dávalo smysl, sluší se připomenout, že jsou nejen různé druhy svobody, ale i různé druhy poznání. Některé poznání například není přenositelné - nejde libovolně zpřístupnit komukoliv (vzdělání ani inteligence v tom nehraje žádnou roli) a zůstává z principu poznáním subjektivním, z podstaty svého vlastního charakteru dostupným jen zvolenému jedinci - jde například o ten druh poznání ve vzájemném vztahu - poznání partnera ve vzájemném vztahu lásky prostě nejde „vědecky objektivizovat“, sama ta vzájemná láska se v tomto vztahu stává nezpochybnitelnou pravdou, pravdou, na které je potřeba se podílet svojí péčí, aby pravdou pořád zůstávala - aby bylo pořád pravda, že ti dva se mají rádi. Na tuhle lásku neexistuje nárok (nejde to vyřešit „právem na lásku“ - to by se z lásky stala její perverze), láska je možná jenom když se pro ni můžete svobodně rozhodnout - jenom když se sama stane poznanou nutností (ne „poznanou nutností“ ve smyslu marxismu, ale poznanou nutností ve smyslu Spinozově).

Poznanou nutností je i smrt. Nikdo neumírá častěji než druzí, každý umře právě jednou. Když tuto poznanou nutnost vlastní smrti odsuneme mezi nepoznané, když ji vytěsníme z našeho vědomí, aby nás nestrašila, bude nás s ní účelově strašit někdo jiný a my přestaneme být svobodní, zapomeneme na poznanou nutnost lásky a smrti, zapomeneme na svoji svobodu.

„Kmen Němců věří v klimatickou změnu. Ti, kdo uvěřili, budou napříště umírat méně často.“

Náš kmen katolíků zase věří v milosrdenství. Všichni u nás umírají stejně často, každý právě jen jednou. V klimatickou změnu nevěříme, není to potřeba, protože víme, že klimatická změna prostě existuje (o Slunci také víme, že existuje, tak už v něj také nevěříme). Doklady o existenci Boha jsou ovšem méně jednoznačné, proto v něj věříme (kdybychom ho ale viděli na vlastní oči, věřit v jeho existenci už bychom nemuseli - a vlastně ani nemohli). V našem kmeni namnoze předpokládáme, že existuje i peklo (v některých primitivních představách je peklo dost podobné klimatické změně), ale v peklo samozřejmě také nevěříme - tedy nemáme v něj důvěru...

Přívětivost, ohleduplnost a slušnost tuto přívětivost, ohleduplnost a slušnost „vyprovokuje“ i ostatních. Odsuzující chování (odsuzování druhých) zase vyprovokuje stejně příkré hodnocení a stejné odsuzování druhých i u těch námi odsuzovaných. Dobře si pamatuji na události roku 1989: Ten počáteční morální kredit pramenil z té „sametovosti“ - ze slušnosti, ohleduplnosti a přívětivosti - z toho, že nešlo o STEJNÉ - stejně hnusné chování, jakého se předtím dopouštěli komunisté. Potřebujeme asi zase nějakého hrdinu, který se odváží být slušný i vůči soupeřům - těm soupeřům, kteří se tak nechovají. Zkušenost je taková, že přesvědčení o vlastní morální výjimečnosti se pravidelně mění v morální bahno...