Obávám se, pane Poláčku, že Celsus křesťanem nebyl a jeho spis není polemikou v rámci křesťanství, nýbrž proti křesťanství.
Kdo poprvé vystoupil s tvrzením o božském původu Ježíše Nazaretského není již samozřejmě možné nijak zdokumentovat, bezpečně je možné říci pouze to, že první nám dnes známé zmínky se objevují v Matoušově a Lukášově evangeliu, nebudeme-li tedy za přímou zmínku o Ježíšově božském původu považovat Janovo symbolické tvrzení: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Nejstarší fyzicky dochovaný fragment textu Janova evangelia pochází přibližně z roku 125 a zachycuje část rozhovoru Ježíše s Pilátem.)
Centrální instituce kulturně roztříštěných společností se nutně musí potýkat s rozdílností hodnotových systémů. Dokud neexistuje globálně sdílená demokratická kultura, globální unifikovaná demokracie s centrálními institucemi je nerealizovatelná, nelze ji exportovat jako univerzální model, protože jednotlivé demokratické praxe (jednotlivé teritoriální modely) musí být historizované a kontextualizované. Svět jako celek lze tedy řídit pouze totalitně.
Demokracie totiž není technologie moci, ale způsob soužití, který předpokládá sdílení hodnot a vzájemnou srozumitelnost. Demokracie bez vzájemné kulturní kompatibility degeneruje v mocenskou techniku. Kulturně heterogenní celek (celek bez společných hodnot) tak nelze řídit bez donucování (nelze ho řídit jinak než totalitně).
Levice ale zatím pořád sní o „dokonalém systému řízení“ společnosti, který by pak chtěla aplikovat na celý svět. Sní tedy z principu o totalitě, kterou pak (možná nevědomky) zakrývá vzletnými slovy o „šanci člověka být autorem svého života“.
Předpoklad autorky, že „návrat k tradičním hodnotám“ je synonymem „návratu autoritářského pořádku“ je samozřejmě mylný.
Zkuste si slovo „autorita“ nahradit slovem „odpovědnost“. Nejde o touhu po světě pološílených autorit, ale o touhu po nahrazení „krásného nového světa“ rozbředlé globální neodpovědnosti nějakou jinou (a hlavně tedy funkční) distribucí odpovědnosti na každého jednotlivého „uživatele světa“, tedy o nahrazení nefunkční globální neodpovědnosti funkčním subsidiárním uspořádáním na základě skutečné kulturní rozmanitosti světa (a nikoliv halasnými deklaracemi o „uplatňování principu subsidiarity“, které zjevnou snahu o jeho potlačení zakrývají asi jako tanga prdel).
Politoložka Daniela Ostrá (vyučující na Katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci) v názvu tohoto článku tedy říká, že budoucností levice je stát se pravicí.
Být člověkem až do krajnosti
Filip Outrata
Obávám se, pane Poláčku, že Celsus křesťanem nebyl a jeho spis není polemikou v rámci křesťanství, nýbrž proti křesťanství.
Kdo poprvé vystoupil s tvrzením o božském původu Ježíše Nazaretského není již samozřejmě možné nijak zdokumentovat, bezpečně je možné říci pouze to, že první nám dnes známé zmínky se objevují v Matoušově a Lukášově evangeliu, nebudeme-li tedy za přímou zmínku o Ježíšově božském původu považovat Janovo symbolické tvrzení: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Nejstarší fyzicky dochovaný fragment textu Janova evangelia pochází přibližně z roku 125 a zachycuje část rozhovoru Ježíše s Pilátem.)
Budoucnost levice? Dát lidem šanci být autory svých životů
Daniela Ostrá
Současná levice tak bohužel nevědomě zakrývá nevědomé snění o totalitě původně zcela pravicovými hesly o svobodě jedince.
Centrální instituce kulturně roztříštěných společností se nutně musí potýkat s rozdílností hodnotových systémů. Dokud neexistuje globálně sdílená demokratická kultura, globální unifikovaná demokracie s centrálními institucemi je nerealizovatelná, nelze ji exportovat jako univerzální model, protože jednotlivé demokratické praxe (jednotlivé teritoriální modely) musí být historizované a kontextualizované. Svět jako celek lze tedy řídit pouze totalitně.
Demokracie totiž není technologie moci, ale způsob soužití, který předpokládá sdílení hodnot a vzájemnou srozumitelnost. Demokracie bez vzájemné kulturní kompatibility degeneruje v mocenskou techniku. Kulturně heterogenní celek (celek bez společných hodnot) tak nelze řídit bez donucování (nelze ho řídit jinak než totalitně).
Levice ale zatím pořád sní o „dokonalém systému řízení“ společnosti, který by pak chtěla aplikovat na celý svět. Sní tedy z principu o totalitě, kterou pak (možná nevědomky) zakrývá vzletnými slovy o „šanci člověka být autorem svého života“.
Předpoklad autorky, že „návrat k tradičním hodnotám“ je synonymem „návratu autoritářského pořádku“ je samozřejmě mylný.
Zkuste si slovo „autorita“ nahradit slovem „odpovědnost“. Nejde o touhu po světě pološílených autorit, ale o touhu po nahrazení „krásného nového světa“ rozbředlé globální neodpovědnosti nějakou jinou (a hlavně tedy funkční) distribucí odpovědnosti na každého jednotlivého „uživatele světa“, tedy o nahrazení nefunkční globální neodpovědnosti funkčním subsidiárním uspořádáním na základě skutečné kulturní rozmanitosti světa (a nikoliv halasnými deklaracemi o „uplatňování principu subsidiarity“, které zjevnou snahu o jeho potlačení zakrývají asi jako tanga prdel).
Politoložka Daniela Ostrá (vyučující na Katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci) v názvu tohoto článku tedy říká, že budoucností levice je stát se pravicí.