Covid-19
Více informací
Hospitalizace:
1 746
(-61)
Úmrtí celkem:
36 972
Denní úmrtí:
27
průměr za 5 dní
Pozitivní testy:
16 601
průměr za 7 dní
Počet očkovaných:
6 899 441
(+3 679)
Proočkovanost:
64%
+

Profil čtenáře:
Jiří Nushart

JN
Profese: maloměšťácký usmiřovač

Když jsem psal svoji odpověď, ještě jsem vůbec neviděl to video s Janem Kršňákem, na které odkazujete v předchozím příspěvku. Pustil jsem si ho až teprve nyní - velmi děkuji za ten odkaz.

Aby tedy nedošlo k nedorozumění - moje odpověď není reakcí na to video. Co říká Kršňák je velmi zajímavé, zatím jsem viděl jenom část, určitě si to rád poslechnu celé.

Dobrý den, pane Kaliszi,

děkuji za Vaši reakci a omlouvám se za pozdější odpověď - čtrnáct dnů mé nerušené izolace je pryč, jsem opět zapojen do koloběhu života - no ale všechno dobré je k něčemu zlé, takže mé příspěvky do diskuse už nyní nebudou tak rychlé.

Technická tvořivost - tedy to využívání vědění v praktickém životě - to je pro člověka docela přirozené a v tom smyslu je to tedy i humánní. Ztotožnění významu slova „humánní“ s „dobrem“ je ale podle mě spíše sebeklam - nereflektované lidské sebehodnocení, vlastně takové novodobé synonymum pro dobro (dnes „humánní“ = včera „svaté“). Domnívám se, že zcela podobně, jako nám dnes třeba to „svaté“ připadá leckdy směšné, bude jednou lidem připadat směšné třeba i slovo „humánní“, až tedy dojde k jeho profanaci („desakralizaci“) - až to slovo bude zprofanováno uskutečněním reflexe jednání, které je dnes označováno za humánní. V tomto posunutém významu je i pro nábožensky založeného člověka hřích humánní (lidský), přičemž ten „první“ s tím jablkem (viz biblická kniha Genesis) si kromě klasické náboženské interpretace lze třeba vykládat i jako lidskou touhu po poznání (touhu po poznání dobra a zla, aby člověk sám mohl být tím původcem dobra, a bohužel i zla), tedy touhu po poznání dobra a zla, která však s sebou nese i opuštění bezpečného řádu věcí tak jak fungují „samy od sebe“ - bez lidské odpovědnosti, nese s sebou utrpení způsobené svobodou rozhodování, svobodou rozhodnout se špatně, ale paradoxně mnohdy i utrpení způsobené svobodou rozhodnout se dobře, přičemž to kritérium dobrého a špatného rozhodnutí, kritérium dobra a zla se nám pořád nějak ztrácí, takže si ho vždy musíme znovu a znovu pojmenovat. V současnosti se snad jmenuje „humanismus“, otázkou ale pořád zůstává, co je tímto kritériem ve skutečnosti - bez ohledu na měnící se pojmenování, otázkou zůstává, zda má život, nezávisle na lidech, svá vlastní pravidla. Ano, jistě, my lidé ta pravidla odkrýváme, objevujeme zcela nezávisle na nás fungující přírodní (fyzikální) zákony, objevujeme existující hodnoty fyzikálních konstant... Existuje ale něco, podle čeho bychom bezpečně rozeznali dobro a zlo?

Na Vaši otázku o humánnosti technické tvořivosti bych si tedy asi vzal na pomoc Karla Čapka:

„Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí... Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš… no třeba takové pf pf pf,“ ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, „víš? aby to dělalo jenom puf puf… a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?“

„Vy myslíte,“ mručel Prokop, „nějaký laciný pohon, ne?“

„Laciný, laciný,“ souhlasil starý radostně. „Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?“

---------------------------------

K úvaze o východiscích našeho uvažování bych ještě doplnil co jsem měl na mysli, ale vinou mého zdlouhavého vyjadřování to trochu zapadlo a možná se i v tomto názoru budeme lišit: Abych vůbec mohl o něčem přemýšlet, musím nejprve mnoha věcem prostě jen věřit (ať už jde o poznatky nebo o postupy - schémata - přemýšlení, tedy poznatky a schémata získané od oněch autorit). Tyto předpoklady poznání už pak většinou nejsou naším myšlením zpochybňovány. Nijak to nekritizuji, vlastně to jen celkem souhlasně konstatuji - ta společná kontinuita globálního lidského vědění (dříve to nebylo vědění globálně lidské, ale šlo o oddělené vědění jednotlivých lidských kulturních okruhů), ta společná kontinuita vědění má tedy jistě svůj význam - bez ní bychom žili v nekončícím zmatku a nejistotě individuálních „pravd“. Není v silách jednoho člověka vytvořit si souvislý obraz světa - takový obraz světa, který by zároveň mohl být i (kulturně) sdíleným, obraz světa, který by tedy zároveň byl v souladu s individuálním poznáním a zároveň by také byl i určitým spojujícím prvkem ve společnosti.

[Dobrým příkladem zmatku je možná některé současné umění, ve kterém už nelze odlišit pravdivé od lživého - nelze už podle mě odlišit originalitu od kýčovité snahy vyhnout se všemu „kýčovitě tradičnímu“.]

I když si to tedy dnes už nepřipouštíme, je naše vědění pořád založeno na „samozřejmých“ předpokladech, které už kriticky nezkoumáme a prostě jim věříme. Z hlediska lidského vývoje to považuji za vlastně docela užitečnou zákonitost, ovšem s výhradou, že se v intencích toho vývoje vždy zákonitě vyskytnou jedinci, kteří si to uvědomí a ty původně „samozřejmé“ předpoklady kriticky přezkoumají a dojde pak ke změně paradigmatu. Nelze si ale tu změnu paradigmatu (nebo také to kritické přezkoumání „samozřejmých“ předpokladů) vědomě programovat - i když samozřejmě lze dělat vlastně cokoliv, ale nevede to k těm očekávaným („naprogramovaným“) výsledkům.

Milá paní Zemanová, spolu s panem Profantem zastávám stanovisko, že je poněkud nevhodné vyčítat nové vládě to, že okamžitě po svém nástupu nekonala čistky. Váš nesouhlas se stanoviskem pana Profanta je pro mne překvapením - doposud jste se pana Profanta ve všech případech vždy zastávala.