Co je to, pane Poláčku, vlastně „ničemné jednání“ a „nekultivovaný zvyk“ (a co je naopak „správné“ a „dobré“) určuje buď vnější autorita, nebo kulturní konsensus.
Existuje samozřejmě i názor, že pojmy jako „dobro“ a „ničemnost“ mají absolutní (na subjektech tedy nezávislý) význam.
1) Buď bude tedy to posuzování našeho jednání a přijímání „potřebných“ opatření vykonávat nějaká vnější autorita,
2) anebo se to bude dít aplikací společenského konsensu prostřednictvím oněch dříve běžných demokratických mechanismů.
Domnívám se, že z hlediska dlouhodobé stability společnosti je výhodnější druhá možnost. Pokud by ovšem cílem nebyla stabilita společnosti, ale naopak její změna v rámci uskutečňování nějakého (například představou té nejvyšší morálky a mravnosti motivovaného) konceptu, pak je asi vhodnější ta možnost první.
Zatímco k omezení nelegální neregulované migrace z kulturně nekompatibilních oblastí [využívané například v bělorusko-polském případě k hybridní válce Ruska proti Západu] by za normálních okolností stačilo aplikovat prostřednictvím běžných demokratických mechanismů společenský konsensus.
K hypotetickému vyexpedování Čechů, kteří „nezvládli konfrontaci s hodnotami moderní civilizace“ potřebujete, pane Poláčku, buď nelegitimní vnější autoritu (která to „nezvládnutí“ posoudí a vyexpedování zajistí), nebo (nejprve kulturní) válku o „hodnoty moderní civilizace“.
Když budu tedy „a priori“ a zásadně zavrhovat opouštění zásad sekulárního státu, k nimž západní civilizace historicky a kulturně dospěla po vlastní trpké zkušenosti krvavých náboženských konfliktů, aniž bych přitom kohokoliv považoval za méněcenného (jen ho budu považovat za jiného člověka s odlišnou kulturní zkušeností), budu fašista proto, že trvám na zásadách sekulárního státu, i když tyto zásady jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod, a ta je zase součástí ústavního pořádku v ČR?
Buď tedy, pane Poláčku,
můžeme mluvit o f e n o m é n u nezvládnuté migrace z kulturně velmi odlišných oblastí (aniž bychom přitom odlišného — do naší vlastní kultury jen stěží integrovatelného člověka — považovali za člověka méněcenného), přičemž někteří lidé to bohužel budou považovat za projev fašismu, nebo můžeme kritizovat konkrétní osoby pro jejich jednání, anebo můžeme také onálepkovat celou skupinu jednoduše z toho důvodu, že se nám její příslušníci nelíbí.
V jednom případě tyto osoby onálepkujeme jako „pakáž“ nebo „odpad“, ve druhém případě jako „fašisty“ nebo „rasisty“. Je ale snad ten druhý případ (nálepka „fašisty“) omluvitelný a ten první (nálepka „odpadu“) nikoliv? Ne, slovo „fašista“ je totiž široce vnímáno právě jako synonymum pro „hnusný lidský odpad“, takže ta generalizace je neomluvitelná v obou těchto případech.
Světem obchází fašismus. Z jeho deseti projevů plyne, že ČR není výjimkou
Jiří Pehe
Ano, to je přesně ten problém:
Co je to, pane Poláčku, vlastně „ničemné jednání“ a „nekultivovaný zvyk“ (a co je naopak „správné“ a „dobré“) určuje buď vnější autorita, nebo kulturní konsensus.
Existuje samozřejmě i názor, že pojmy jako „dobro“ a „ničemnost“ mají absolutní (na subjektech tedy nezávislý) význam.
Máme zde, pane Poláčku, toto dilema:
1) Buď bude tedy to posuzování našeho jednání a přijímání „potřebných“ opatření vykonávat nějaká vnější autorita,
2) anebo se to bude dít aplikací společenského konsensu prostřednictvím oněch dříve běžných demokratických mechanismů.
Domnívám se, že z hlediska dlouhodobé stability společnosti je výhodnější druhá možnost. Pokud by ovšem cílem nebyla stabilita společnosti, ale naopak její změna v rámci uskutečňování nějakého (například představou té nejvyšší morálky a mravnosti motivovaného) konceptu, pak je asi vhodnější ta možnost první.
Zatímco k omezení nelegální neregulované migrace z kulturně nekompatibilních oblastí [využívané například v bělorusko-polském případě k hybridní válce Ruska proti Západu] by za normálních okolností stačilo aplikovat prostřednictvím běžných demokratických mechanismů společenský konsensus.
K hypotetickému vyexpedování Čechů, kteří „nezvládli konfrontaci s hodnotami moderní civilizace“ potřebujete, pane Poláčku, buď nelegitimní vnější autoritu (která to „nezvládnutí“ posoudí a vyexpedování zajistí), nebo (nejprve kulturní) válku o „hodnoty moderní civilizace“.
Když budu tedy „a priori“ a zásadně zavrhovat opouštění zásad sekulárního státu, k nimž západní civilizace historicky a kulturně dospěla po vlastní trpké zkušenosti krvavých náboženských konfliktů, aniž bych přitom kohokoliv považoval za méněcenného (jen ho budu považovat za jiného člověka s odlišnou kulturní zkušeností), budu fašista proto, že trvám na zásadách sekulárního státu, i když tyto zásady jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod, a ta je zase součástí ústavního pořádku v ČR?
Buď tedy, pane Poláčku,
můžeme mluvit o f e n o m é n u nezvládnuté migrace z kulturně velmi odlišných oblastí (aniž bychom přitom odlišného — do naší vlastní kultury jen stěží integrovatelného člověka — považovali za člověka méněcenného), přičemž někteří lidé to bohužel budou považovat za projev fašismu, nebo můžeme kritizovat konkrétní osoby pro jejich jednání, anebo můžeme také onálepkovat celou skupinu jednoduše z toho důvodu, že se nám její příslušníci nelíbí.
V jednom případě tyto osoby onálepkujeme jako „pakáž“ nebo „odpad“, ve druhém případě jako „fašisty“ nebo „rasisty“. Je ale snad ten druhý případ (nálepka „fašisty“) omluvitelný a ten první (nálepka „odpadu“) nikoliv? Ne, slovo „fašista“ je totiž široce vnímáno právě jako synonymum pro „hnusný lidský odpad“, takže ta generalizace je neomluvitelná v obou těchto případech.