Jedním z největších paradoxů současné kulturní debaty je, jak často konzervativní tábor argumentuje „vědou“. Přesněji řečeno biologií: pohlaví je dané, existují jen dvě, muž a žena. Tělo nelže. Biologie. Konec diskuse.

Jenže co to je za vědu, která sobě i ostatním zakazuje klást další otázky? Která trvá na svém bez ohledu na data, výzkum nebo lidskou zkušenost? To není věda, ale spíš taková kostrbatá biologie vyhlášená jako dogma. Namísto otevřenosti a zkoumání, dvou základních pilířů vědeckého poznávání, tu máme schéma, ve kterém je každá výjimka považovaná za defekt či hrozbu, nikoli za projev přírodní pestrosti či příležitost k hlubšímu pochopení světa, v němž žijeme.

Skutečná věda se neskládá z konečných vět, nýbrž z pochybností, hypotéz a přehodnocování. Konec konců i slovo „experiment“ si spojujeme s vědou — protože víme, že i sama příroda experimentuje. Celá evoluce je založena na metodě pokus-omyl. Kvantová mechanika odhaluje neurčitost v samém jádru reality.

Když moderní výzkumy ukazují, že genderová identita je komplexní jev s biologickými, psychologickými i sociálními aspekty, není skutečně vědeckou reakcí smést to ze stolu a předstírat, že tomu tak není. To je reakce dogmatická, ideologická, náboženská, mocenská.

Konzervativní hlasy se rády vydávají za obránce „přirozeného řádu“ a proti genderové teorii se zaštiťují „vědou“. Aniž by se přitom zaobíraly základními nástroji, které přírodu opravdu zkoumají: studiem vývoje poznání, empirií, respektem k různorodosti. Ve jménu „přírody“ staví bariéry realitě, bariéry proti přírodě.

Smysl akcí Pride leží i tady: jde o vyjádření práva být brán tak, jak jsem — ne jako výjimka potvrzující pravidlo, ale jako pravidlo spočívající ve výjimkách. Všichni jsme odlišní, každý člověk je jedinečný. Biologie, společnost a výchova tvoří komplexní síť, která sama o sobě je už dávno předmětem skutečně vědeckého zkoumání.

Není už otázkou vědy, zda akceptujete její aktuální poznání, že i genderová identita může vznikat komplexněji, než by napovídala tradiční schémata. Věda, pokud jí skutečně nasloucháme, nám může pomoct popsat svět přesněji — a rozhodně nestojí na straně těch, kteří se ho jen snaží zjednodušit, protože se bojí jeho rozmanitosti.