Především, pane Poláčku, mým tvrzením není tvrzení, že všechny pravdy jsou relativní.
Jinak jsem samozřejmě ochoten připustit, že moje tvrzení může být nepravdivé, i když není mým záměrem formulovat zde nepravdivá tvrzení. Pravdivost mého tvrzení ovšem nelze s konečnou platností dokázat, lze ale (s konečnou platností) dokázat jeho nepravdivost (pokud je nepravdivé).
Znovu však musím připomenout, že nikde nezpochybňuji autoritu absolutní závazné pravdy, nechci absolutní pravdu nahrazovat libovůlí jednotlivce a rozhodně netvrdím, že všechny pravdy jsou relativní.
„Takže, pane Nusharte, Vy se nedomníváte že máte pravdu?“
-------------------------------------
Já se, pane Poláčku, domnívám, že pravdu nemám a ani ji mít nemohu. Je-li například pravda jakýmsi verbálním modelem reality, modelem s touto realitou shodným, tak já prostě takovýto model reality k dispozici nemám (natož abych ho vlastnil). Každá naše pravda je jen velmi dílčí, omezená a často bývá později vyvrácena. Nikdy nemůžeme mít definitivní jistotu konečné definitivní znalosti pravdy, my pouze můžeme doposud platnou „pravdu“ [tzn. nějakou nepravdu] s konečnou platností vyvrátit. Můžeme například z tisíců a tisíců pozorování usuzovat, že všechny labutě jsou bílé, ale pak stačí náhodou potkat jednu černou labuť, a to tvrzení o všeobecné bělosti labutí je tím definitivně a s konečnou platností vyvráceno. Libovolný počet důkazů [bílých labutí] tedy neprokazuje platnost teorie [například teorie, že všechny labutě jsou bílé], zatímco jediný důkaz postačí k jejímu vyvrácení. Můžeme tedy s určitostí vědět, co pravda jistě není, ale nemůžeme s určitostí vědět, co pravda je.
Jak snad už tedy, pane Poláčku, vidíte, nijak zde tím nezpochybňuji autoritu absolutní závazné pravdy a rozhodně nechci tuto pravdu nahrazovat libovůlí každého jednotlivce.
Mimochodem, ta vámi zmiňovaná relativizace pravdy a chápání svobody jakožto libovůle je podle vás součástí konzervativního, nebo naopak progresivistického postoje?
Svoboda myšlení tak spočívá v tom, že myšlení nemůže k prosazení pravdy používat hrubou moc, ale pouze sílu myšlenky. Moc tedy nemůže být nástrojem k prosazení pravdy, ale fungující praktické myšlení může být naopak nástrojem k prosazení moci a může k tomu použít i lež. Pravdu tedy není možné prosadit mocí, zatímco k prosazení moci je možné použít lež a pořád jde myšlení.
Konzervatismus dnes
Petr Pithart
Především, pane Poláčku, mým tvrzením není tvrzení, že všechny pravdy jsou relativní.
Jinak jsem samozřejmě ochoten připustit, že moje tvrzení může být nepravdivé, i když není mým záměrem formulovat zde nepravdivá tvrzení. Pravdivost mého tvrzení ovšem nelze s konečnou platností dokázat, lze ale (s konečnou platností) dokázat jeho nepravdivost (pokud je nepravdivé).
Znovu však musím připomenout, že nikde nezpochybňuji autoritu absolutní závazné pravdy, nechci absolutní pravdu nahrazovat libovůlí jednotlivce a rozhodně netvrdím, že všechny pravdy jsou relativní.
„Takže, pane Nusharte, Vy se nedomníváte že máte pravdu?“
-------------------------------------
Já se, pane Poláčku, domnívám, že pravdu nemám a ani ji mít nemohu. Je-li například pravda jakýmsi verbálním modelem reality, modelem s touto realitou shodným, tak já prostě takovýto model reality k dispozici nemám (natož abych ho vlastnil). Každá naše pravda je jen velmi dílčí, omezená a často bývá později vyvrácena. Nikdy nemůžeme mít definitivní jistotu konečné definitivní znalosti pravdy, my pouze můžeme doposud platnou „pravdu“ [tzn. nějakou nepravdu] s konečnou platností vyvrátit. Můžeme například z tisíců a tisíců pozorování usuzovat, že všechny labutě jsou bílé, ale pak stačí náhodou potkat jednu černou labuť, a to tvrzení o všeobecné bělosti labutí je tím definitivně a s konečnou platností vyvráceno. Libovolný počet důkazů [bílých labutí] tedy neprokazuje platnost teorie [například teorie, že všechny labutě jsou bílé], zatímco jediný důkaz postačí k jejímu vyvrácení. Můžeme tedy s určitostí vědět, co pravda jistě není, ale nemůžeme s určitostí vědět, co pravda je.
Jak snad už tedy, pane Poláčku, vidíte, nijak zde tím nezpochybňuji autoritu absolutní závazné pravdy a rozhodně nechci tuto pravdu nahrazovat libovůlí každého jednotlivce.
Mimochodem, ta vámi zmiňovaná relativizace pravdy a chápání svobody jakožto libovůle je podle vás součástí konzervativního, nebo naopak progresivistického postoje?
Potíž je v tom „vznášení nároku“ mít pravdu. Pravdu nelze prosadit vznesením nároku ji mít.
Svoboda myšlení tak spočívá v tom, že myšlení nemůže k prosazení pravdy používat hrubou moc, ale pouze sílu myšlenky. Moc tedy nemůže být nástrojem k prosazení pravdy, ale fungující praktické myšlení může být naopak nástrojem k prosazení moci a může k tomu použít i lež. Pravdu tedy není možné prosadit mocí, zatímco k prosazení moci je možné použít lež a pořád jde myšlení.