Pane Kisslingu, obávám se, že nesdílím Vaši naději. Pokud tmavovlasá paní stále pracuje na diplomce, příkladem anarchistického vládnutí v praxi je třeba anarchistická část rudého teroru během španělské občanské války.
EU se nakonec zpochybněním všech záchytných bodů v životě člověka může z kulturní války „prodekonstruovat“ až k té občanské. (V některých spolkových zemích už nasraní voliči tu protipožární zeď rozkopali a poslali Friedricha Merze do kytek, takže si asi oddechnou hlavně v Putinově agresivním Rusku. Možná tam budou cítit i velkou naději z toho, že se západní společnosti samy vzdávají své vlastní obranyschopnosti i všeho, co je ještě drží pohromadě, a že se toto sebevražedné chování rozšiřuje do dalších zemí, které se tak pro imperiální Rusko stávají snadnější kořistí.)
Obávám se, pane Poláčku, že zde selhala „presumpce upřímnosti, která byla bez předchozího pečlivého zvážení odlišné zkušenosti a zájmů zredukována na zlou vůli a hloupost“.
Proč by důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
„Protože tolerance vůči odchylkám v životním stylu je v principu projevem humanismu, zatímco totéž se nedá tvrdit o neoliberalismu v oblasti ekonomiky“?
Pane Poláčku a pane Dospivo, zásadní problém vidím v proměně chápání postavení dítěte ve vztahu k právu: Dítě má být podle mě vždy nositelem práv, nikoliv předmětem těchto práv. Právě toto považuji za projev humanismu. Pokud v tom dnes humanismus spatřován není a je to označováno za ultrakonzervatismus, jde spíše o přeznačení humanistických hodnot.
Ano, pane Dospivo, mám na mysli kulturní liberalismus, přičemž ten jeho posun „doleva“ je poněkud paradoxní. Jestliže například každý má právo žít podle svých představ v oblasti morálky a mezilidských vztahů, odpovídá to sice požadavkům kulturního liberalismu, ale jde o čistý individualismus, jen to prostě není individualismus v oblasti té ekonomiky a trhu, nýbrž individualismus v oblasti kulturních a morálních norem.
Proč by tedy důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
(A domnívám se, že ačkoli to tak na první pohled nevypadá, oba dva tyto projevy individualismu celkem úzce souvisejí i s vámi zmiňovaným problémem vyhladovění státu a podfinancování jeho služeb.)
Pane Poláčku, když jsem mluvil o vztazích uvnitř lidských společenství, vztazích, které pak život těchto společenství regulují, v žádném případě jsem neměl na mysli roli státu, v žádném případě jsem neměl na mysli to, co organizuje stát, tedy například veřejné nemocnice, veřejnou dopravu nebo stíhání kriminálních zločinců. Měl jsem naopak na mysli kolektivní a většinou zcela nevědomé procesy, které řídí růst lidských kultur, jejich chování a „metabolickou“ aktivitu v závislosti na hustotě osídlení a podmínkách prostředí, čili procesy typické jak pro kultury lidské, tak i pro kultury bakteriální. Typicky jde například o křivku porodnosti v závislosti na regulaci sexuálního chování kulturními zvyklostmi a v závislosti na bohatství společnosti.
„Je to jako vrátit se na Divoký západ.“ Jak Moldavsko láká zpět ztracené občany
Petra Dvořáková
Pane Kisslingu, obávám se, že nesdílím Vaši naději. Pokud tmavovlasá paní stále pracuje na diplomce, příkladem anarchistického vládnutí v praxi je třeba anarchistická část rudého teroru během španělské občanské války.
EU se nakonec zpochybněním všech záchytných bodů v životě člověka může z kulturní války „prodekonstruovat“ až k té občanské. (V některých spolkových zemích už nasraní voliči tu protipožární zeď rozkopali a poslali Friedricha Merze do kytek, takže si asi oddechnou hlavně v Putinově agresivním Rusku. Možná tam budou cítit i velkou naději z toho, že se západní společnosti samy vzdávají své vlastní obranyschopnosti i všeho, co je ještě drží pohromadě, a že se toto sebevražedné chování rozšiřuje do dalších zemí, které se tak pro imperiální Rusko stávají snadnější kořistí.)
Demokracii nezachrání příkopy mezi levicí a liberály
Martin Profant
Obávám se, pane Poláčku, že zde selhala „presumpce upřímnosti, která byla bez předchozího pečlivého zvážení odlišné zkušenosti a zájmů zredukována na zlou vůli a hloupost“.
Proč by důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
„Protože tolerance vůči odchylkám v životním stylu je v principu projevem humanismu, zatímco totéž se nedá tvrdit o neoliberalismu v oblasti ekonomiky“?
Pane Poláčku a pane Dospivo, zásadní problém vidím v proměně chápání postavení dítěte ve vztahu k právu: Dítě má být podle mě vždy nositelem práv, nikoliv předmětem těchto práv. Právě toto považuji za projev humanismu. Pokud v tom dnes humanismus spatřován není a je to označováno za ultrakonzervatismus, jde spíše o přeznačení humanistických hodnot.
Ano, pane Dospivo, mám na mysli kulturní liberalismus, přičemž ten jeho posun „doleva“ je poněkud paradoxní. Jestliže například každý má právo žít podle svých představ v oblasti morálky a mezilidských vztahů, odpovídá to sice požadavkům kulturního liberalismu, ale jde o čistý individualismus, jen to prostě není individualismus v oblasti té ekonomiky a trhu, nýbrž individualismus v oblasti kulturních a morálních norem.
Proč by tedy důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
(A domnívám se, že ačkoli to tak na první pohled nevypadá, oba dva tyto projevy individualismu celkem úzce souvisejí i s vámi zmiňovaným problémem vyhladovění státu a podfinancování jeho služeb.)
Pane Poláčku, když jsem mluvil o vztazích uvnitř lidských společenství, vztazích, které pak život těchto společenství regulují, v žádném případě jsem neměl na mysli roli státu, v žádném případě jsem neměl na mysli to, co organizuje stát, tedy například veřejné nemocnice, veřejnou dopravu nebo stíhání kriminálních zločinců. Měl jsem naopak na mysli kolektivní a většinou zcela nevědomé procesy, které řídí růst lidských kultur, jejich chování a „metabolickou“ aktivitu v závislosti na hustotě osídlení a podmínkách prostředí, čili procesy typické jak pro kultury lidské, tak i pro kultury bakteriální. Typicky jde například o křivku porodnosti v závislosti na regulaci sexuálního chování kulturními zvyklostmi a v závislosti na bohatství společnosti.