Obávám se, pane Poláčku, že zde selhala „presumpce upřímnosti, která byla bez předchozího pečlivého zvážení odlišné zkušenosti a zájmů zredukována na zlou vůli a hloupost“.
Proč by důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
„Protože tolerance vůči odchylkám v životním stylu je v principu projevem humanismu, zatímco totéž se nedá tvrdit o neoliberalismu v oblasti ekonomiky“?
Pane Poláčku a pane Dospivo, zásadní problém vidím v proměně chápání postavení dítěte ve vztahu k právu: Dítě má být podle mě vždy nositelem práv, nikoliv předmětem těchto práv. Právě toto považuji za projev humanismu. Pokud v tom dnes humanismus spatřován není a je to označováno za ultrakonzervatismus, jde spíše o přeznačení humanistických hodnot.
Ano, pane Dospivo, mám na mysli kulturní liberalismus, přičemž ten jeho posun „doleva“ je poněkud paradoxní. Jestliže například každý má právo žít podle svých představ v oblasti morálky a mezilidských vztahů, odpovídá to sice požadavkům kulturního liberalismu, ale jde o čistý individualismus, jen to prostě není individualismus v oblasti té ekonomiky a trhu, nýbrž individualismus v oblasti kulturních a morálních norem.
Proč by tedy důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
(A domnívám se, že ačkoli to tak na první pohled nevypadá, oba dva tyto projevy individualismu celkem úzce souvisejí i s vámi zmiňovaným problémem vyhladovění státu a podfinancování jeho služeb.)
Pane Poláčku, když jsem mluvil o vztazích uvnitř lidských společenství, vztazích, které pak život těchto společenství regulují, v žádném případě jsem neměl na mysli roli státu, v žádném případě jsem neměl na mysli to, co organizuje stát, tedy například veřejné nemocnice, veřejnou dopravu nebo stíhání kriminálních zločinců. Měl jsem naopak na mysli kolektivní a většinou zcela nevědomé procesy, které řídí růst lidských kultur, jejich chování a „metabolickou“ aktivitu v závislosti na hustotě osídlení a podmínkách prostředí, čili procesy typické jak pro kultury lidské, tak i pro kultury bakteriální. Typicky jde například o křivku porodnosti v závislosti na regulaci sexuálního chování kulturními zvyklostmi a v závislosti na bohatství společnosti.
Popravy bez soudu z důvodu, že někomu nějaké jednání přijde jako hrdelní zločin ve všech zemích tehdejší Evropy určitě běžné nebyly. Nejvíce běžné to bylo v tehdejším Sovětském svazu, kde přibližně ve stejnou dobu probíhalo zhruba tisíc poprav denně, ale ani tímto rozhodným postupem se demokracii bohužel zachránit nepodařilo, a to i přesto, že někteří historici (podle bývalého děkana FF UK) poukazovali na demokratický prvek těchto poprav bez soudu. Jejich hlas ale bohužel zanikl v řevu extrémní pravice.
Španělská radikální levice navíc v počtu poprav bez soudu zaostávala nejen za tehdejším Sovětským svazem, ale dokonce i za pučisty generála Franca, z čehož lze tedy celkem bezpečně dovodit, že i kdyby radikální levice ve Španělsku nakonec zvítězila, počet popravených vlastizrádců byl tak nízký, že demokracie neměla vůbec žádnou šanci.
Demokracii nezachrání příkopy mezi levicí a liberály
Martin Profant
Obávám se, pane Poláčku, že zde selhala „presumpce upřímnosti, která byla bez předchozího pečlivého zvážení odlišné zkušenosti a zájmů zredukována na zlou vůli a hloupost“.
Proč by důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
„Protože tolerance vůči odchylkám v životním stylu je v principu projevem humanismu, zatímco totéž se nedá tvrdit o neoliberalismu v oblasti ekonomiky“?
Pane Poláčku a pane Dospivo, zásadní problém vidím v proměně chápání postavení dítěte ve vztahu k právu: Dítě má být podle mě vždy nositelem práv, nikoliv předmětem těchto práv. Právě toto považuji za projev humanismu. Pokud v tom dnes humanismus spatřován není a je to označováno za ultrakonzervatismus, jde spíše o přeznačení humanistických hodnot.
Ano, pane Dospivo, mám na mysli kulturní liberalismus, přičemž ten jeho posun „doleva“ je poněkud paradoxní. Jestliže například každý má právo žít podle svých představ v oblasti morálky a mezilidských vztahů, odpovídá to sice požadavkům kulturního liberalismu, ale jde o čistý individualismus, jen to prostě není individualismus v oblasti té ekonomiky a trhu, nýbrž individualismus v oblasti kulturních a morálních norem.
Proč by tedy důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
(A domnívám se, že ačkoli to tak na první pohled nevypadá, oba dva tyto projevy individualismu celkem úzce souvisejí i s vámi zmiňovaným problémem vyhladovění státu a podfinancování jeho služeb.)
Pane Poláčku, když jsem mluvil o vztazích uvnitř lidských společenství, vztazích, které pak život těchto společenství regulují, v žádném případě jsem neměl na mysli roli státu, v žádném případě jsem neměl na mysli to, co organizuje stát, tedy například veřejné nemocnice, veřejnou dopravu nebo stíhání kriminálních zločinců. Měl jsem naopak na mysli kolektivní a většinou zcela nevědomé procesy, které řídí růst lidských kultur, jejich chování a „metabolickou“ aktivitu v závislosti na hustotě osídlení a podmínkách prostředí, čili procesy typické jak pro kultury lidské, tak i pro kultury bakteriální. Typicky jde například o křivku porodnosti v závislosti na regulaci sexuálního chování kulturními zvyklostmi a v závislosti na bohatství společnosti.
„No pasarán!“ Demokracii nezachrání liberálové, ale radikální levice
Matěj Moravanský
Popravy bez soudu z důvodu, že někomu nějaké jednání přijde jako hrdelní zločin ve všech zemích tehdejší Evropy určitě běžné nebyly. Nejvíce běžné to bylo v tehdejším Sovětském svazu, kde přibližně ve stejnou dobu probíhalo zhruba tisíc poprav denně, ale ani tímto rozhodným postupem se demokracii bohužel zachránit nepodařilo, a to i přesto, že někteří historici (podle bývalého děkana FF UK) poukazovali na demokratický prvek těchto poprav bez soudu. Jejich hlas ale bohužel zanikl v řevu extrémní pravice.
Španělská radikální levice navíc v počtu poprav bez soudu zaostávala nejen za tehdejším Sovětským svazem, ale dokonce i za pučisty generála Franca, z čehož lze tedy celkem bezpečně dovodit, že i kdyby radikální levice ve Španělsku nakonec zvítězila, počet popravených vlastizrádců byl tak nízký, že demokracie neměla vůbec žádnou šanci.