Když před dvěma měsíci Spojené státy zahájily útok na Írán, z globálního trhu v jediném okamžiku zmizelo třináct milionů barelů ropy. V odpovědi na americký útok zablokoval íránský režim Hormuzský průliv a obě strany konfliktu začaly systematicky útočit na ropnou i plynovou infrastrukturu v regionu. Výsledkem je, slovy předsedy Mezinárodní energetické agentury Fatiho Birola, „největší energetický šok v dějinách“.

Jako po každém výpadku dodávek fosilních paliv i nyní sledujeme dva protichůdné trendy. Skokově zdražily ropa a plyn, což se odráží jak ve vysokých cenách paliv pro spotřebitele, tak i ve vyšších ziscích pro fosilní korporace. Zároveň roste poptávka po alternativních zdrojích energie a pohonu: čím dál víc lidí nakupuje auta s elektrickým motorem a vlády nakupují solární panely, plánují výstavbu větrných turbín a vybudování nové energetiky bez fosilních zdrojů.

Zatímco tak běžní lidé, domácnosti a firmy po celém světě nakupují solární panely nebo elektrická auta, fosilní korporace vydělávají astronomické zisky: což současně znamená, že již nyní připravují nové kolo investic do těžby ropy a plynu. Šok tak paradoxně může fosilní paliva — přes všechna varování expertů — posílit.

Největší ropný šok v dějinách

Podle Mezinárodní energetické agentury je válka Spojených států a Íránu „největším narušením dodávek ropy na globální trh v historii“. Z dat agentury vyplývá, že během ropného šoku v roce 1973 kleslo množství ropy na světovém trhu o přibližně 4,3 milionu barelů za den. Tehdejší šok přišel poté, co koalice arabských států pod vedením Egypta a Sýrie zaútočila na izraelskou armádou okupovaná území Suezského průplavu a Golanských výšin. Součástí útoku bylo i ropné embargo na vývoz ropy.

Druhý ropný šok v roce 1979 způsobil pokles íránského vývozu ropy o 5,6 milionu barelů za den, který následoval po vypuknutí islámské revoluce. Po invazi Ruska na Ukrajinu v roce 2022 klesl ruský export ropy o asi 360 tisíc barelů ropy denně. Podle dat Mezinárodní energetické agentury ale současný výpadek ropy všechny předešlé šoky předčil.

Před Trumpovým útokem na Írán tankery převezly Hormuzským průlivem na dvacet milionů barelů ropy denně, což činilo přibližně čtvrtinu globálního námořního obchodu s ropou. Po útoku se podle Mezinárodní energetické agentury dostalo přes průliv dva miliony barelů ropy za den. Část ropy dokázaly ropné státy přepravit alternativní cestou — ropovodem přes arabský poloostrov. Celkově tak Mezinárodní energetická agentura uvedla, že ropné státy Perského zálivu omezily vývoz ropy o přibližně 13 milionů barelů za den — a jde tak o největší pokles dodávek ropy v dějinách.

Vedle ropy proudilo z Perského zálivu do světa i dvacet procent globálních dodávek zkapalněného zemního plynu. Podle Mezinárodní energetické agentury proplulo za minulý rok Hormuzským průlivem celkově 112 miliard kubických metrů plynu. Pro srovnání: Rusko v roce 2022 po invazi na Ukrajinu snížilo své dodávky plynu do Evropy o přibližně osmdesát miliard kubických metrů plynu.

Zatímco Evropa odebírala z Perského zálivu jen asi sedm procent své roční spotřeby plynu, u asijských ekonomik byla závislost podstatně větší: plyn přepravovaný na tankerech přes Hormuzský průliv tvořil 27 procent veškerých dodávek a například Indie takto získávala až třicet procent své veškeré spotřeby plynu, Jižní Korea pak patnáct procent.

Tento plyn proudil především z velkého terminálu na zkapalňování plynu Ras Laffan v Kataru, který záhy po začátku americko-izraelského útoku napadl raketami Írán. Jeho provozovatel, katarská státní fosilní korporace QatarEnergy záhy po americko-izraelském útoku uzavřela provoz terminálu a vyhlásila stav vyšší moci, čímž se zbavila odpovědnosti za doručení již smluvně přislíbených dodávek. Představitelé QatarEnergy ale vypověděli nejen krátkodobé smlouvy, ale i dodávky pro Čínu, Jižní Koreu nebo Itálii na pět let dopředu. Oprava terminálu může podle QatarEnergy trvat až rok, ale to jen v případě, že Spojené státy, Izrael a Írán v regionu zastaví vojenské operace.

Fosilní šok ve světě, který oplývá ropou i plynem

Historicky největší výpadek fosilních paliv současně přichází v době, kdy rostou kapacity těžby a zpracování ropy i plynu a zároveň svět prochází boomem „zelených“ technologií.

Ropy a plynu je na světě dostatek. Hlavní hráči se dokonce předhánějí, aby zabrali co největší díl fosilního trhu. Ostatně to je důvod právě ohlášeného odchodu Spojených arabských emirátů z Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Organizace v minulosti kontrolovala více než třetinu globálního obchodu s ropou a diktovala svým členům kvóty na těžbu, čímž ovlivňovala světovou cenu ropy. Právě tyto kvóty Spojené arabské emiráty dlouhodobě kritizují a chtějí těžbu navýšit.

Obrovskými tahouny investic do plynové a ropné infrastruktury jsou navíc Spojené státy. Ty se v poslední dekádě staly největším světovým výrobcem a exportérem fosilního plynu a plánují plynovou infrastrukturu dál rozšiřovat. Současný výpadek katarského plynu je tak pro americké plynaře vítanou příležitostí.

Šok tedy vůbec nemusí znamenat oslabení fosilních paliv jako takových. Spíše už nyní vede k přeskupení pozic hlavních fosilních hráčů na trzích a jejich dalšímu posílení: krátkodobé zvýšení cen totiž znamená i astronomické zisky a možnost je reinvestovat do nových projektů. Přesně to se stalo po útoku Ruska na Ukrajinu.

Podle výpočtů britského Guardianu stouply za březen zisky ropných korporací, jako jsou Saudi Aramco, ExxonMobil nebo ruský Gazprom, o 23 miliard dolarů. Pokud vysoké ceny ropy zůstanou kolem sto dolarů za barel, mohou v tomto roce fosilní korporace získat neočekávaný zisk v hodnotě až 234 miliard dolarů.

Že ani íránskými raketami napadený katarský plynový gigant QatarEnergy v přípravě nových fosilních projektů nezahálí, ukazuje i zpráva z poloviny dubna o objevení nových zásob ropy a plynu u pobřeží Demokratické republiky Kongo. Fosilní průmysl tak drží pevně své pozice. Jak ukazují například dlouhodobé scénáře fosilní korporace BP, konec fosilních paliv nic nenaznačuje.

„Zelený“, nebo čínský boom?

Zároveň globálně rostou výrobní kapacity a poptávka po čistých technologiích. Jak ve výrobě solárních panelů a baterií, tak i v oblasti elektrických aut ovládá Čína nadpoloviční kapacitu; u solárních panelů dokonce osmdesát procent. A podle střednědobých výhledů se na tom změní jen málo.

Podle dat analytické organizace Ember jen za březen Čína zdvojnásobila vývoz solárních panelů. Hlavními odběrateli byly Indie, Malajsie nebo Nigérie. Jen z exportu baterií čínská ekonomika získá obchodní přebytky v hodnotě deseti miliard dolarů měsíčně a zájem roste i o čínská elektrická auta. Chrlením levných zelených technologií tak Čína umenšuje prostor, který doposud zabíraly výlučně fosilní technologie.

To samo o sobě ještě nemusí znamenat, že budeme svědky přechodu od fosilních technologií k těm čistým. Sama Čína svůj „zelený“ průmysl pohání z velké části spalováním uhlí a v globálním kontextu se růstem obnovitelných zdrojů daří spíše saturovat růst poptávky po energii než jím nahrazovat zdroje fosilní.

Ve světě tak probíhá zápas mezi velkými výrobci fosilních paliv a na ně navázaných technologií, jako jsou například auta se spalovacím motorem, a Čínou, která buduje „elektrostát“: postupnou elektrifikací dodávek energie a tepla či dopravy se čínské vedení snaží vytlačit své fosilní konkurenty.

Udělat z krize příležitost

Jak by měla v takové situaci postupovat Evropa?

Nespornou výhodou elektrifikace je bezpečnost. Zatímco koupí solárního panelu provedete jednu finanční transakci, nejčastěji čínským výrobcům, a následně „sklízíte“ čistou a domácí elektrickou energii třeba i třicet let bez nutnosti posílat obrovské sumy do zahraničí, u fosilní infrastruktury je každá výrobna energie závislá na nepřetržitém toku paliva, a tedy i na neustálých platbách výrobcům těchto paliv.

Podle Eurostatu státy Evropské unie za rok 2022 zaplatily na dovozu ropy a plynu takřka 654 miliard eur, v roce 2025 pak 335 miliard. Pro regiony s malými zásobami plynu a ropy, jako je Evropa, tak závislost na fosilní energetice znamená především masivní finanční pouštění žilou.

Toky fosilních paliv jsou navíc velmi náchylné na situace podobné blokádě Hormuzského průlivu: jakmile přísun paliv přerušíte, nebudou vám plynové elektrárny nebo auta se spalovacím motorem k ničemu. Větrnou turbínu na Vysočině nebo solární panel na střeše ale české ani evropské energetice nikdo vzít nemůže.

Samotné přebudování energetiky na rovině zdrojů však nebude stačit. Největší fosilní šok v dějinách totiž nemusí sám o sobě znamenat vůbec nic. Proměnit ho v příležitost pro čisté technologie mohou jen politická rozhodnutí směřující k rozvratu fosilního byznysu a budování čisté infrastruktury.

Podle ekonoma Gabriela Zuckmana je v současnosti zásadní zabránit fosilním korporacím v nahromadění astronomických zisků. Zuckman proto navrhuje zavést daň z neočekávaných zisků podobně, jako tomu bylo po útoku Ruska na Ukrajinu, avšak s tím rozdílem, že se daň nebude počítat ze zisků nahlášených v jednotlivých zemích, což umožňuje ukrývat část zisků v daňových rájích, ale z růstu hodnoty fosilních korporací na kapitálových trzích.

K zavedení celoevropské daně z neočekávaných zisků již na začátku dubna vyzvalo pět evropských ministrů financí z Německa, Itálie, Španělska, Portugalska a Rakouska. Podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové dva měsíce války v Perském zálivu stály Evropskou unii 27 miliard eur navíc za zvýšené ceny dovozu fosilních paliv. Pro srovnání, za celý rok 2025 státy Evropské unie investovaly do čisté domácí energie z větrných turbín 45 miliard eur. Pokud by tak státy Evropy zavedly daň z neočekávaných fosilních zisků, mohly by získat tolik chybějící prostředky na zelenou transformaci.

Pokud tedy chce někdo mluvit o současném energetickém šoku jako o „příležitosti“ pro přechod na zelené technologie, musí druhým dechem požadovat i důsledné zdanění fosilního kapitálu a jeho postupný rozvrat. Zásadní společenské změny, jako je přebudování celé ekonomiky směrem k čistým technologiím, nikdy nebyly a nebudou mimoděčným výsledkem okolností; změnu směrem ke spravedlivější a udržitelnější globální ekonomice přinese jen rozhodná demokratická politika.