Jeden ze stěžejní principů energetické politiky Evropské unie si klade za cíl přimět špinavé energetické firmy k zodpovědnosti a veřejné prostředky nasměrovat do ochrany životního prostředí. Jenomže jak ukázala naše loňská analýza jednoho z hlavních zdrojů těchto prostředků — Modernizačního fondu — namísto principu „znečišťovatel platí“ se u nás etablovalo spíše „znečišťovatel bohatne“.

Kam jsme se za uplynulý rok posunuli? Nastala v porcování Modernizačního fondu nějaká změna? Anebo strkáme i nadále veřejné prostředky do kapes oligarchů a korporací? Na to jsme se tentokrát podívali ve spolupráci s novinářskými partnery s Rumunska a Polska.

Modernizační fond čerpá prostředky z výnosů z prodeje emisních povolenek a má podporovat přechod k bezuhlíkovému hospodářství ve třinácti nízkopříjmových zemích Evropské unie. Právě Česká republika, Polsko a Rumunsko z tohoto fondu čerpají naprostou většinu peněz.

Našim mezinárodním zjištěním jsme se věnovali ve zvláštním textu. Doložili jsme, že zhruba třetina dotací v těchto zemích teče do zdrojů, které budou škodit klimatu. Z dotací čerpaných v Rumunsku navíc těží i ruští oligarchové.

Nyní se zaměříme na Českou republiku. Co jsme zjistili? Ve zkratce: žádný pozitivní zvrat nenastal. I letos končí velký objem dotací na účtech úzkého okruhu firem. Podpora rovněž i nadále proudí do energetických zdrojů, jež budou výrazně poškozovat klima, případně produkovat jiný typ nového znečištění, jak podrobně vysvětlujeme v infoboxu.

Ukazuje se ale také to, že Česká republika rozděluje velkým energetickým firmám investiční dotace na projekty, které by se bez nich pravděpodobně obešly. Veřejnost tak převezme účet za projekty, z nichž budou těžit velké energetické korporace s rekordními zisky.

Dotování obvyklých podezřelých a diskriminace obnovitelných zdrojů

Od naší loňské analýzy Modernizačního fondu uplynulo něco přes rok. Výše rozdělených dotací se za tuto dobu takřka zdvojnásobila na nynějších více než 217 miliard korun. Navzdory tomu, že jde o peníze určené k dekarbonizaci, celých 41 procent putuje na projekty, které budou klimatu škodit. Konkrétně se jedná o téměř 90 miliard korun namířených především do přeměny českého teplárenství — sektoru, který je doposud z velké části závislý na uhlí. Částka má přitom ještě narůst.

Necelá polovina prostředků rozdělených do teplárenství proudí do zdrojů, jež mají do budoucna vyrábět současně elektrickou energii a teplo ze zemního plynu — dostane se tak například na elektrárny Mělník a Prunéřov či teplárnu Trmice skupiny ČEZ nebo Křetínského elektrárnu v Opatovicích. Čtvrtina pak má jít na nové spalovny odpadu — například v Opatovicích, Komořanech, Mělníku či v Českých Budějovicích. Zbytek se dělí mezi velké zdroje energie spalující biomasu a další provozy, které budou ve svých kotlech využívat směs výše popsaných druhů paliv. Ve všech případech se každopádně jedná o projekty, které přesto, že představují určitou inovaci ve využívání zdrojů energie, budou i nadále vypouštět významné množství skleníkových plynů.

„Smyslem podpory z Modernizačního fondu je nahradit uhelné zdroje výrazně méně emisními řešeními a zároveň zachovat funkční soustavy zásobování teplem,“ vysvětluje mluvčí ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí, proč se stát rozhodl projekty podpořit. Podle mluvčí se ministerstvo rovněž snaží podporovat zdroje, jež by do budoucna mohly spalovat čistší paliva, například zelený vodík nebo bioplyn. Jak ale detailně popisujeme v infoboxu, emise současných projektů ve skutečnosti nemusí být výrazně nižší.

Stát navíc mohl zvolit jiné — a z hlediska produkce oxidu uhličitého skutečně šetrnější — cesty k proměně teplárenství. „Způsob využití Modernizačního fondu v oblasti teplárenství považuji za promarněnou příležitost. Namísto toho, abychom přešli na moderní teplárenskou výrobu, běžnou v zemích na západ od nás, která kombinuje různé zdroje, včetně velkých tepelných čerpadel nebo obnovitelných zdrojů energie, ve spoustě případů jsme financovali pouze přechod z jednoho fosilního paliva na druhé,“ komentuje zjištění DR a jeho partnerů energetický analytik Oldřich Sklenář z Asociace pro mezinárodní otázky.

Sklenář rovněž upozorňuje na to, že dopady rozhodnutí mohou v konečném výsledku pocítit spotřebitelé: „Vedlejším efektem rozdělení dotací je, že domácí odběratelé teď budou vystaveni zvýšenému riziku růstu cen v souvislosti s výkyvy globálního trhu se zemním plynem.“

Z analýzy dále vyplývá, že dotace z Modernizačního fondu z velké části logicky končí u úzkého okruhu příjemců, kteří provozují velké teplárenské zdroje. Třetinu z nich tedy opět obdržely polostátní skupina ČEZ (37 miliard), holding EP Group oligarchy Daniela Křetínského (19 miliard) a francouzská nadnárodní korporace Veolia (17 miliard). Jak si ale ukážeme dál, právě tyto korporace nejspíš k rozjezdu svých projektů ani žádné investiční dotace nepotřebují.

O jak masivní objem dotací se jedná, ukazuje například srovnání s Agrofertem. Dle dat Hlídače státu holding Andreje Babiše obdržel během Babišovy účasti ve vládách v letech 2013 až 2021 od státu okolo 15 miliard korun.

Modernizační fond pochopitelně podporuje i klimaticky prospěšné projekty. Už několik let je například hlavním zdrojem financování populárního programu Nová zelená úsporám. Asi čtvrtina dosud rozdělených prostředků z fondu díky tomu putovala do energetických úspor v domech a bytech. Dle aktuálních zpráv z ministerstva však tento program bude v následujícím období značně omezen.

Alarmující je ale zejména skutečnost, že pouze čtrnáct procent prostředků z Modernizačního fondu určeného na dekarbonizaci ekonomiky připadlo na budování obnovitelných zdrojů, především fotovoltaiky. Důvodem této nerovnováhy je, že samotné nastavení pravidel fondu čisté zdroje diskriminuje: Dotační příspěvek je v jejich případě vůči celkovým investičním nákladům projektu procentuálně menší než u sektoru teplárenství. Vedle toho navíc mezi sebou žadatelé o podporu větších solárních elektráren většinou soutěží — důvodem je snížení nákladů pro stát. To v teplárenství také neplatí.

Jak navíc upozorňuje několik současných i bývalých pracovníků ministerstva životního prostředí, kteří měli přímo Modernizační fond na starost, může se dokonce stát, že se solární projekty nakonec ani nepostaví, protože obnovitelné zdroje dlouhodobě trpí nízkými a nepředvídatelnými výnosy z prodeje energie. Pro investory je tudíž náročné získat půjčky ze soukromého sektoru. Často totiž nemohou věrohodně prokázat, že budou mít dostatečné zisky na jejich splátky.

České teplárenství: Dotované horem spodem

České energetické dotace do transformace teplárenství jsou v negativním smyslu doslova evropský fenomén. Stát totiž jejich prostřednictvím běžně pokrývá polovinu investičních nákladů. Často i víc. Ve zbytku Unie jde o značně neobvyklý přístup.

Dobrou ilustrací jsou v tomto směru dotace, které v Evropě získávají firmy Daniela Křetínského: Ty mají aktuálně vůbec nejrozsáhlejší plány na výstavbu či přestavbu elektráren spalujících zemní plyn ze všech energetických korporací na kontinentu. Některé z těch, které firma už postavila či v současnosti staví, přitom spolu s elektřinou vyrábějí nebo mají vyrábět i teplo, stejně jako zdroje, jež se Křetínský chystá budovat s přispěním Modernizačního fondu.

Při bližším zkoumání se však ukazuje, že mezi dotacemi, které tyto zahraniční Křetínského projekty pobírají, nefigurují žádné investiční. A nefigurují ani v účetních zprávách jeho firem v zemích, kde staví nové zdroje. Jinak řečeno: energetické zdroje v Evropě rostou i bez toho, aby jim veřejnost přispívala na výstavbu.

Podle mluvčí ministerstva životního prostředí Veroniky Krejčí dotuje ministerstvo přímo investiční náklady projektů, protože Modernizační fond je koncipován jako nástroj na podporu investic do modernizace energetiky. Například v Polsku fond ale na obdobně velké projekty poskytuje mix investičních dotací a půjček.

„Ve většině evropských zemí nejsou nové plynové elektrárny a podobné zdroje energie podporovány prostřednictvím přímých dotací na stavební náklady,“ dodává pro Deník Referendum Daniel Böhmer z konzultační agentury Aurora Energy Research, která spolupracuje s předními hráči na evropském energetickém trhu.

„Předpokládá se, že investiční náklady — z velké části tedy stavební náklady — budou pokryty kombinací vlastních tržních výnosů a případně nějakého druhu státní garance zisku,“ doplňuje. Smyslem je, aby měly energetické firmy jistotu výdělku a dosáhly tak na půjčky u bank nebo případně na jiné financování.

Český dotační systém podporující proměnu teplárenství využívá za tímto účelem takzvané provozní dotace, které rozděluje ministerstvo průmyslu a obchodu. Transformace teplárenství je tak dotovaná ze dvou stran: ze strany investic i ze strany odbytu. Právě na odbyt, tedy na provozní dotace, bylo vyčleněno až 75 miliard korun pro patnáctileté období podpory.

Provozní dotace ve stručnosti řečeno fungují tak, že ministerstvo rozhodne o tom, jak velká část trhu s elektrickou energií bude mít státem dotovanou výkupní cenu — o tento koláč pak jednotliví producenti elektrické energie soutěží v aukci. Pro pořádek připomeňme, že teplárny běžně produkují elektřinu a elektrárny zas produkují teplo, které dokáží odvádět do teplárenské soustavy.

V trojici aukcí uspěly zdaleka nejvíce energetické zdroje skupiny ČEZ a Křetínského EP Group. Společně budou svou elektřinou zajišťovat sedmdesát čtyři procent z „koláče“ dotovaného státem garantovanou výkupní cenou. Dalších devět procent pak vysoutěžila firma Veolia. Jedná se opět o stejnou trojici nejúspěšnějších žadatelů z Modernizačního fondu, která dohromady shrábla třetinu jeho dotací na investiční náklady.

Všechny tři společnosti v souvislosti s aukcí vyšetřuje od září 2024 antimonopolní úřad. Podezírá je, že své nabídky v aukcích koordinovaly, a zajistily si tak výhodu vůči konkurenci. Mluvčí antimonopolního úřadu Martin Švanda pro Deník Referendum v dubnu potvrdil, že vyšetřování stále ještě neskončilo.

Fosilní průmysl dotovaný pod vlaječkou dekarbonizace

Ať už firmy koordinovaly své nabídky či nikoliv, princip soutěže v aukcích ministerstva průmyslu selhal. Jeho účelem měla být motivace firem k tomu, aby podávaly co nejnižší nabídky na výslednou garantovanou cenu. Cílem bylo snížit náklady pro stát.

Jak je zjevné z výsledků soutěže, valná většina vysoutěženého dotovaného výkonu hlavně v prvních, největších výzvách se pohybuje jen těsně pod stropem maximální garantované ceny, o kterou mohly firmy žádat. Tuto chybu si — jak potvrzují zdroje Deníku Referendum — uvědomilo i ministerstvo průmyslu a obchodu. Na konci loňského roku ve třetí výzvě na provozní podporu tepláren totiž strop snížilo. Mluvčí ministerstva Štěpánka Filipová v odpovědi Deníku Referendum nekomentovala, zda aukční mechanismus selhal, či nikoli.

Problematický je i zvolený typ dorovnávání zisku vítězným firmách. Ministerstvo průmyslu bude výkupní ceny elektřiny dotovat formou takzvaného aukčního bonusu. V praxi to znamená, že bude dorovnávat rozdíl mezi aktuální tržní cenou elektrické energie a vysoutěženou výkupní cenou. Mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Štěpánka Filipová Deníku Referendum sdělila, že „jde o nejmodernější a nejvíc protržní formu veřejné podpory, která existuje“.

Jedná se ale o motivační mechanismus, který se obvykle využívá spíše pro podporu výroby energie z obnovitelných zdrojů. Pro podporu investic do zemního plynu se takováto provozní podpora nehodí proto, že vede k jeho vyššímu spalování. Konkrétně ministerstvo průmyslu slibuje podporu pro až 3300 hodin výroby, tedy více než třetinu roku.

Místo toho, aby se tedy špinavé zdroje používaly primárně jako záložní, tedy když budou opravdu nutně potřeba, stát vytváří pobídky, které vedou k naprosto opačnému výsledku. „Použití takovéto provozní podpory pro plynové elektrárny je v evropském kontextu skutečně neobvyklé,“ potvrzuje pro Deník Referendum již citovaný analytik Daniel Böhmer.

Jiné evropské země proto obvykle nedotují přímo výrobu energie z plynu, ale pouze připravenost elektráren začít vyrábět v okamžiku, kdy je jich skutečně třeba. Jedná se o dotační mechanismus takzvaných kapacitních plateb.

Promarněná příležitost

Podle studií zavedené konzultační agentury Brattle či nezávislého think tanku Ember může řada čistých technologií v Evropě do velké míry zastoupit fosilní plyn coby flexibilní zdroj energie. Mohou to být například solární teplárny s možností akumulace tepla, různé metody ukládání energie, tepelná čerpadla, geotermální zdroje energie a mnoho dalších technologií. Jen samotná tepelná čerpadla by podle studie Teplárenského sdružení mohla do roku 2040 v České republice dodávat asi třetinu tepla.

Podpora takových technologií, jak jsme ukázali, je zatím jen velmi omezená. Stát se však namísto toho rozhodl souběžně z několika balíků veřejných financí dotovat stejný okruh energetických zdrojů a jejich vlastníků, kteří i tak dlouhodobě dominují trhu. Výsledkem bude další poškozování klimatu, navíc pod vlaječkou takzvané dekarbonizace.

Deník Referendum se obrátil s otázkou, proč stát utrácí prostředky na dekarbonizaci výše popsaným způsobem, na několik úředníků z ministerstva životního prostředí, kteří v úřadu pracovali v různých fázích implementace Modernizačního fondu. V odpovědích nejčastěji zaznívaly dva argumenty:

Zaprvé má být příčinou tohoto stavu nepřipravenost vládních strategických dokumentů či pokulhávající legislativa na české i evropské úrovni. A zadruhé má jít o to, že energetické firmy nejsou samy ochotny nabídnout projekty příznivější pro životní prostředí.

„Legislativa umožňuje podporovat investice do zemního plynu. My si o tom myslíme své. Zemní plyn je fosilní palivo s emisemi skleníkových plynů, nechtěli jsme to podporovat,“ řekl Deníku Referendum po vydání našeho loňského článku Jan Tůma, vedoucí oddělení obchodování s emisemi na ministerstvu, který do styku s Modernizačním fondem přišel hlavně v jeho raných fázích.

Když se Deník Referendum tázal, proč stát primárně nedotáhl strategické dokumenty a legislativu, která by umožnila namíření Modernizačního fondu do „zelenějších“ projektů, Tůma situaci vysvětlil tlakem průmyslu na to, aby stát uvolnil prostředky na již připravené teplárenské projekty, jejichž podporu evropská pravidla v principu nevylučují: „Dotčené subjekty by za námi přišly a logicky by se ptaly, proč je chceme znevýhodňovat.“

Příčinu toho, že stát z dekarbonizačního fondu ve velkém podporuje špinavé zdroje energie, shrnuje lakonicky: „Průmysl to takhle chtěl, průmysl to takhle vylobboval a státní správa mu to takhle dala.“

Lze tedy hovořit o dvojím selhání. Selhání trhu, který sám od sobě nevede k rozvoji bezuhlíkové energetiky. A vedle toho o zcela zásadním selhání veřejných institucí, které tomuto stavu pouze přihlížejí a nejsou schopny vyvinout vlastní iniciativu, jež by neschopnost trhu napravila. Český přístup k nakládání s dotacemi z Modernizačního fondu je proto promarněnou příležitostí uskutečnit skutečný přechod k bezuhlíkovému hospodářství.