Znečišťovatel platí. Tak zní stěžejní princip politiky Evropské unie, který si klade za cíl přimět špinavé energetické firmy k zodpovědnosti a pomoci směřovat veřejné zdroje do ochrany životního prostředí. V současném českém pojetí lze ale spíše konstatovat, že znečišťovatel inkasuje. Deník Referendum prozkoumal, kdo získává dotace na proměnu energetiky. Zjistili jsme, že velký podíl z nich končí na účtech úzkého okruhu firem výrazně poškozujících klima.

Dle nejnovějších dostupných dat se za poslední čtyři roky rozdělilo z evropského Modernizačního fondu více než sto čtrnáct miliard korun. Fond, jenž je financován příjmy z prodeje emisních povolenek, slouží k tomu, aby třináctce nízkopříjmových členských států usnadnil přechod k bezuhlíkové ekonomice prostřednictvím investic do energetického systému a úspor energie.

Naše analýza těchto dat nicméně ukazuje, že skoro devětatřicet miliard korun přidělil stát pouhým třem společnostem a jejich dceřiným firmám: polostátní skupině ČEZ, francouzské nadnárodní korporaci Veolia a Energetickému a průmyslovému holdingu (EPH) oligarchy Daniela Křetínského. Částka tvoří téměř třicet čtyři procent z dosud rozděleného balíku.

Jde současně o stejnou trojici firem, kterou od září vyšetřuje antimonopolní úřad pro podezření z vytvoření kartelu. Společnosti měly koordinovat nabídky podávané do aukce, v níž stát nabízí provozní podporu kombinované výroby elektrické energie a tepla. Měly si tak protiprávně zajistit výhodu vůči konkurenci. Mluvčí antimonopolního úřadu Martin Švanda pro Deník Referendum upřesnil, že vyšetřování ještě neskončilo.

Se zjištěním jsme konfrontovali Evropskou komisi, která dohlíží na soulad investic s unijními pravidly. Ta konstatovala, že úřad není schopen posoudit koncentraci prostředků mezi jednotlivými firmami.

Rozhodování o konkrétním využití prostředků na jednotlivé projekty je v kompetenci jednotlivých členských států. Ana Crespo Parrondová, mluvčí pro oblast klimatu a energetiky, navíc doplnila, že „Česká republika může využít Modernizační fond na konkrétnější financování přesunu, rekvalifikace a zvyšování kvalifikace pracovníků, vzdělávání, iniciativ při hledání zaměstnání a zakládání nových podniků v regionech závislých na uhlí, bude-li chtít“.

Naprostou většinu ze získaných dotací čerpaly ČEZ, Veolia a EPH z programu na modernizaci teplárenství. Jak ukazujeme v grafice níže, celkově se v něm zatím rozdalo kolem dvaapadesáti miliard korun. Dvě třetiny putovaly na účty právě těchto firem.

Naše analýza dále ukazuje, že prostředky z Modernizačního fondu plynou z naprosté většiny na přechod od spalování uhlí ke spalování plynu, odpadu či biomasy, případně na budování zcela nových zdrojů energie využívajících těchto paliv. Jedná se tedy o zdroje, které budou nadále do ovzduší přímo i nepřímo vypouštět výrazné množství emisí skleníkových plynů, a přispívat tak k oteplování planety.

Dále z naší analýzy vyplývá, že skupina ČEZ získala rovněž čtyři miliardy z dotačního titulu na budování zdrojů obnovitelné energie. Jen ČEZ sám tedy spolkl přes čtvrtinu všech dotací rozdělených pro čistou energii.

Dotace se tedy — alespoň prozatím — zcela zásadně míjejí s jedním ze svých deklarovaných účelů. „V době, kdy Evropa přechází na obnovitelné teplárenství, je Česká republika zas o krok pozadu a investuje do plynu. To není žádná dekarbonizace,“ komentuje mluvčí Komory obnovitelných zdrojů energie Martin Mikeska.

I ministr Hladík přitom ještě v létě 2023 uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum následující: „Musíme si uvědomit — a my tak argumentujeme —, že je před námi poměrně dlouhá řádka let, kdy nic jiného než obnovitelné zdroje nelze postavit“.

Dnes už ale ministr mluví jinak. Skutečnost, že prostředky namířené do projektů, které budou nadále poškozovat klima, více než trojnásobně převyšují prostředky udělené pro obnovitelné zdroje, nepovažuje za problém. Podle ministra spalování plynu, biomasy a odpadu „v žádném případě“ nepředstavuje špinavé zdroje. Pro Deník Referendum dále v této souvislosti popsal plán, podle něhož se má v plynových zdrojích v budoucnu spalovat čistší palivo jako bioplyn či vodík. „Těmito opatřeními podporujeme především modernizaci účinných soustav zásobování tepelnou energií, což dle nás představuje efektivní způsob přechodu na nízkouhlíkovou energetiku,“ vysvětlil Hladík.


Oligarchie dnes, oligarchie zítra


První trojicí příjemců — společnostmi ČEZ, Veolia a EPH — však koncentrace dotací do úzkého okruhu subjektů nekončí. Celou polovinu dotací z Modernizačního fondu čerpá pouhých devět žadatelů a jejich dceřinných společností.

Spadají mezi ně i městské podniky Brna a Českých Budějovic. Dále se jedná o několik významných hráčů z energetiky a průmyslu, jako je papírenský konglomerát Mondi či polská polostátní petrochemická firma Orlen — která však od některých svých projektů dle posledních vyjádření odstupuje. V první dvacítce příjemců stamilionových dotací pak nalezneme i zástupce české oligarchie: Sev.en Pavla Tykače, Agrofert Andreje Babiše či Sokolovskou uhelnou.

Podpora velkých hráčů přitom dle dostupných informací nemá polevit ani do budoucna. Vyplývá to z výroční zprávy Modernizačního fondu za Českou republiku, publikované loni v létě. Zpráva popisuje plány na další velké investice. Některé z nich nicméně stále čekají na finální rozhodnutí ministra životního prostředí Hladíka.

Dle výroční zprávy Modernizačního fondu má pětadvacet miliard korun putovat na komunitní energetiku v domácnostech a podnicích a třiadvacet miliard na přechod veřejné dopravy na elektrický a vodíkový pohon. Pokračuje i poměrně úspěšný program energetických úspor v rezidenčním bydlení. Značnou část plánovaných investic si má nicméně i v budoucnu rozebrat poměrně úzký okruh korporací a příslušníků české oligarchie.


Skupina ČEZ by tak dle zveřejněných informací mohla získat kolem devatenácti miliard na přechod z uhlí na plyn v teplárně Trmice, v prunéřovské elektrárně a hlavně v rámci dalších etap přestavby elektrárny Mělník. Do Křetínského EPH by mohlo zamířit kolem devíti miliard, a to na přechod z uhlí na plyn v Plzeňské teplárenské, kterou spoluvlastní s krajským městem, na pokračování obdobného procesu v opatovické elektrárně a na výstavbu nové spalovny odpadu rovněž v Opatovicích.

Plzeňská teplárenská dokonce již na svém webu zveřejnila přislíbenou dotaci ve výši jeden a čtvrt miliardy, přestože ji ministerstvo doposud oficiálně neoznámilo. Za zmínku stojí také, že kolem jedenácti miliard mohou získat Třinecké železárny ze skupiny Moravia Steel na elektrifikaci výroby oceli.

Výroční zpráva zmiňuje i další projekty, u nichž ale explicitně nejmenuje konkrétní provozy či majitele a jejichž přesnější popis Deníku Referendum Státní fond životního prostředí — který spravuje prostředky Modernizačního fondu a spolu s ministerstvem životního prostředí připravuje klíčové dokumenty a radí ministru Hladíkovi, jak s prostředky naložit — odmítl sdělit, protože zatím nezískaly konečné rozhodnutí ministra. Podle dílčích informací lze nicméně usoudit, o jaké projekty se s nejvyšší pravděpodobností jedná. Mezi plánovanými investicemi se tedy zřejmě nachází také přibližně dvanáct miliard pro litvínovskou plynovou teplárnu Orlenu či dvě miliardy rovněž na plynový zdroj v Babišově Lovochemii.

Vláda masivně podporuje teplárny, u obnovitelných zdrojů pokulhává

Při spouštění Modernizačního fondu se v roce 2021 odhadovalo, že do hlavního programu na výstavbu obnovitelných zdrojů bude do konce dekády putovat přibližně šedesát miliard, oproti čtyřiceti miliardám cíleným do teplárenství.

Množství prostředků, které jsou k dispozici, se však může vyvíjet společně s růstem či poklesem příjmů z prodeje emisních povolenek. Podle neveřejného dokumentu Zpráva o stavu implementace Modernizačního fondu z loňského roku, který vypracovává ministerstvo životního prostředí a který má redakce DR k dispozici, počítá v současnosti vláda s prostředky po sedmasedmdesáti miliardách na teplárenství i na podporu obnovitelných zdrojů.

Jaká je ale realita? Dle dat, která zpracoval Deník Referendum, ministr životního prostředí doposud v teplárenství přiklepnul dvaapadesát miliard. V programu na budování obnovitelných zdrojů bylo přitom zatím přiděleno pouze šestnáct miliard.

Oproti plánům na papíře se tedy u obnovitelných zdrojů daří rozdávat jen zlomek plánovaných dotací. Naopak je zjevné, že v teplárenství jsou uchazeči mnohem úspěšnější. Proč se v teplárenství rozdávají peníze jak na běžícím pásu?

Učebnicový střet zájmů

Podle ministra životního prostředí Petra Hladíka se „nejedná o žádné překvapení ..., že největší objem prostředků čerpají společnosti, které provozují velké teplárenské nebo elektrárenské soustavy“ a mají tak kontrolu i nad většinou klíčové infrastruktury. Podpora velkých energetických skupin podle něj „přináší užitek široké veřejnosti“.

Jenomže způsob, jakým stát rozděluje prostředky z Modernizačního fondu, vychází především z pravidel, které sám nastavuje, a z obecné strategie, kterou si v posledních letech vytyčil. Dokument, který vytýká cíle a základní principy implementace Modernizačního fondu, vypracovala v roce 2021 Babišova vláda. Vedla k tomu konzultace s Platformou pro Modernizační fond, jejíž členstvo tvoří nejen představitelé institucí, vědeckých kruhů či občanské společnosti, ale rovněž fosilní lobby například z řad Teplárenského sdružení.

Křiklavější je ale skutečnost, že posouzení přínosů financování jednotlivých oblastí se zakládalo na studii zpracované zahraniční konzultační agenturou ICF spolu s jejím českým partnerem společností Enviros. A právě Enviros současně pomáhal několika firmám s přípravou úspěšných teplárenských projektů. Jednalo se celkově o projekty v hodnotě přes devět miliard, tedy o zhruba desetinu všech prostředků z fondu.

Služeb společnosti úspěšně využily především dceřiné firmy Energetického a průmyslového holdingu Daniela Křetínského. Jinými slovy: soukromá agentura, která spoluvytvářela pravidla pro příjem dotací, posléze pomáhala některým firmám tyto dotace získat.

V tomto světle se tedy jeví jako krajně problematické, že stát nedisponuje dostatečnou kapacitou, aby strategické kroky připravoval na základě vlastních analýz, a musí se tak spoléhat na konzultační agentury, kterých je ale v České republice jen poměrně úzký okruh. Tytéž agentury pak zpravidla radí státu i byznysu.


„Role konzultačních společností při samotném definování potřeb dotačního programu je problematická právě proto, že by při tom mohly být motivovány pomoci svým klientům,“ vysvětluje právník Jan Dupák z české pobočky Transparency International.

Právě s cílem vnést do debaty o klimatické politice nezávislé odborné posouzení zavedla řada evropských zemí takzvanou klimatickou radu. Ta je poradním orgánem vlády, který jí pomáhá formulovat politiku v oblasti změn klimatu, podobně jako to dělá třeba Národní ekonomická rada vlády.

Dnes podobným orgánem krom samotné Evropské unie disponuje více než desítka členských zemí. V České republice zřízení klimatické rady, která by dohlížela na plnění a vyhodnocování klimatických závazků našeho státu, navrhovala v roce 2023 Pirátská strana v rámci předloženého klimatického zákona. Ten se ale nepodařilo před odchodem Pirátů z vlády schválit.

Pravidla ušitá na míru velkým teplárnám

Ať už na nastavení strategického rámce Modernizačního fondu měly vliv zájmy konkrétních firem, či se jednalo „jen“ o nedbalost, pravidla byla především ze začátku velkým teplárenským skupinám nakloněna. Původní popis dotačního programu pro teplárny neupřednostňoval výrobu tepla z obnovitelných zdrojů před podporou špinavých zdrojů, jako je například fosilní plyn. Nebyl tedy upřednostněn například rozvoj tepelných čerpadel či využívání odpadního tepla. V konkrétní dotační výzvě pak byla třeba průmyslová tepelná čerpadla dokonce odsunuta mezi neprioritními projekty.

Loňská úprava klíčového programového dokumentu již řadí čisté zdroje energie mezi preferované kategorie a spalování odpadu či zemního plynu až mezi „další příklady podporovaných investic“. První výzva podle nových pravidel nicméně stejně neuvádí čisté zdroje mezi prioritními projekty. Ministerstvo životního prostředí ji otevřelo teprve loni v létě a na její výsledky se stále čeká.

„Revize teplárenského programu přesně vymezující podporu obnovitelných zdrojů včetně využívání průmyslových tepelných čerpadel byla nasnadě. Původní vágní formulace byla nedostatečná,“ vysvětlil pro Deník Referendum poradce Komory obnovitelných zdrojů energie a někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík. Dále potvrdil, že hlavní problém skutečně spočíval v pravidlech čerpání prostředků, která zvýhodňovala zavedené energetické skupiny. „Podíl obnovitelných zdrojů je minimální,“ říká Bursík.

Upozorňuje navíc, že Modernizační fond doposud nepodpořil jediné využití průmyslových čerpadel či tepelných čerpadel v městských čistírnách odpadních vod. A to přestože se právě tyto zelené technologie jinde v Evropě běžně a čím dál tím více využívají. Stát tak rozdal většinu peněz v objemném dotačním titulu pro teplárny velkým energetickým společnostem na obří projekty a nestaral se o ekologičtější varianty jejich využití.

Že se touto cestou přitom vydat mohl, potvrzuje mimochodem i loňská studie samotného Teplárenského sdružení. Podle ní by do roku 2040 mohla velká tepelná čerpadla, jež by využívala odpadní či geotermální teplo nebo teplo z řek a okolního prostředí, dodávat asi třetinu spotřeby tepla v České republice. Taková proměna teplárenství by podle studie vyžadovala celkové investiční náklady čtrnáct miliard do roku 2030 a dalších osmatřicet miliard korun do konce další dekády.

Jak navíc Deník Referendum upozornil energetický expert spolupracující s Asociací pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář, stávající obchodní model tepláren je založen na prodeji tepla jako komodity, aniž by se řešily alternativy. „Stát tak svými dotacemi de facto podporuje systém, který dostatečně nemotivuje k realizaci energetických úspor," vysvětluje Sklenář.

Stát by neměl dotovat velké energetické skupiny

Škody již byly nicméně napáchány. Přes dvě třetiny v současnosti odhadovaných prostředků pro teplárenství už byly rozděleny a dalším projektům běží posuzovací proces. Stát tak de facto namířil většinu zdrojů na přeměnu teplárenství do špinavých technologií spalování plynu, biomasy a odpadu, které navíc ovládá hrstka soukromých společností.

Další z příčin toho, že se z Modernizačního fondu velkým firmám podařilo vyčerpat tolik peněz během pár let, je skutečnost, že pravidla teplárenských výzev umožnila žádat o velmi štědrou spoluúčast státu na celkových investičních nákladech. Zcela běžně jim tedy okolo poloviny výdajů hradí stát, často i více.

Firmy ČEZ, Veolia či EPH, které v posledních letech vykazovaly rekordní zisky, tak získaly od státu velkorysou pomoc. Jde přitom o strategické rozhodnutí s konkrétními důsledky v budoucnosti, již dramaticky ovlivní změny klimatu.

Zcela v rozporu s již citovanými výroky ministra Hladíka — tedy že u nás budeme stavět výhradně obnovitelné zdroje — stát do značné míry zablokoval nastartování zelené transformace. Přičemž přesně k tomu mají prostředky z Modernizačního fondu sloužit. Možnosti udělat to jinak, samozřejmě stát měl…

„Na zasedání Rady Státního fondu životního prostředí jsem vícekrát vznášela dotaz, proč má být dotace pro teplárny tak vysoká,“ popsala pro Deník Referendum členka Rady a poslankyně Klára Kocmanová. Odpověď prý vždycky zněla, že „to jsou staré výzvy a nové už to tak mít nebudou“.

Jednou z možností je namísto dotací poskytovat výdělečným energetickým firmám zvýhodněný úvěr. Právě to navrhuje i poslankyně Kocmanová. „Bavíme se pomalu už na každé Radě Státního fondu životního prostředí o tom, že by bylo dobré, aby se nabízené produkty změnily,“ řekla Deníku Referendum.

Podle Maggie Škrabraha Dokupilové, která působí na ministerstvu životního prostředí jako ředitelka odboru financování dekarbonizace ekonomiky, si nyní v úřadě uvědomují, že dotace jsou v některých případech spíše „odkazem minulosti“ a ministerstvo se posouvá k využívání zvýhodněných úvěrů a dalších finančních nástrojů. „Pokud jde o teplárenský program, zatím se o využití finančních nástrojů detailnější debata nevedla,“ doplňuje nicméně Škabraha Dokupilová.

Právě ministerstvo životního prostředí přitom spolu se Státním fondem životního prostředí připravuje klíčové dokumenty a radí ministru životního prostředí, jak s dostupnými prostředky z Modernizačního fondu nakládat.

Teplárenství nepatří automaticky do rukou korporací

Příčinou problému, který zde popisujeme, je také to, že stát nechal teplárenství postupně privatizovat do rukou několika málo soukromých subjektů.

Kolem čtyř pětin větších tepláren většinově ovládají soukromí vlastníci a většina tepla pochází z fosilních paliv.

Existují však i jiné modely správy teplárenství. Například v Dánsku vlastní pětaosmdesát procent tepláren spotřebitelská družstva a zbytek kontrolují samosprávy. Srovnatelně s Českou republikou přitom jde o systém centrálního zásobování teplem.

Šedesát procent tepla v Dánsku ovšem pochází z obnovitelných zdrojů a země míří do konce dekády k devadesátiprocentnímu pokrytí výroby tepla z obnovitelných zdrojů. Česká republika oproti tomu produkuje z obnovitelných zdrojů pouze osmadvacet procent tepla a do roku 2030 chce mířit ke čtyřicetiprocentnímu cíli.

Ne zrovna slunečním svitem oplývající Dánsko již například vybudovalo přes jeden gigawatt instalované kapacity solárních tepláren s možností sezónního ukládání tepla. V rámci celkové dánské spotřeby tepla jde o nezanedbatelný výkon rovnající se témeř jedné desetině dánského výkonu obnovitelných zdrojů. Podobné snahy přechodu k bezemisnímu teplárenství ve spolupráci s obcemi a družstvy sledujeme i v Nizozemsku či Belgii.

Právě forma vlastnictví umožňuje dánské veřejnosti přímo těžit z transformace například prostřednictvím cenové regulace nebo aktivní klimatickou politikou podniků. „Díky důslednému budování konsenzu v družstvu lidé upřednostňují dostupné ceny energie a uvědomují si význam rozvoje místní energetické infrastruktury, která zajišťuje prosperitu celé komunitě,“ vysvětluje smysl veřejného vlastnictví teplárenské infrastruktury například energetický manažer dánské lokální družstevní společnosti Lasse Kjærgaard Larsen. Místní tak mají rozhodovací slovo ve směřování energetické transformace, což se propisuje i do nadprůměrně vysoké podpory zelených opatření v zemi.

I Česká republika by mohla usilovat o návrat veřejných služeb do veřejného vlastnictví samospráv a družstev, takzvanou remunicipalizaci. Úspěšným příkladem takové snahy o návrat teplárenské infrastruktury zpět do rukou veřejnosti je Hamburk. Německé město v návaznosti na místní referendum odkoupilo v roce 2014 dříve privatizované distribuční sítě tepla za účelem urychlení přechodu k obnovitelným zdrojům.

Zájem mají ostatně i obce v České republice. Řada měst například usilovala o koupi tepláren německé MVV Energie, když v roce 2022 prodávala svou infrastrukturu. Firma ale odmítla prodat jednotlivé teplárny a nabízela pouze celé portfolio. Ukazuje se tedy, že obce se ve snahách o získání tepláren zpět neobejdou bez podpory státu.

Remunicipalizace teplárenství by mohla nejen stanovit vyšší klimatické ambice, ale rovněž zajistit, aby z transformace těžili spotřebitelé. Pro úspěšný, širokou veřejností podporovaný přechod k obnovitelné energetice je nicméně třeba uvolnit co největší objem dostupných finančních zdrojů.

Stát by tedy neměl blokovat dekarbonizaci tím, že prostředky nabídne především velkým energetickým skupinám, jak v tuto chvíli sledujeme.

Máte-li poznatky o dotacích a přeměně energetiky, jejichž zveřejnění by podle vás bylo ve veřejném zájmu, anebo jiná zásadní sdělení, můžete nám je napsat na zabezpečenou mailovou adresu: danielkotecky@protonmail.com