Klimatická krize je krizí nerovnosti. Jedno procento nejbohatších obyvatel planety svou luxusní spotřebou a fosilním podnikáním vypouští více skleníkových plynů než nejchudší polovina lidstva. Podobně pak země, jejichž historické i aktuální emise dosahují nejvyšších hodnot, nejsou těmi, na které klimatický rozvrat dopadne nejtíživěji.

Klimatická krize nesouvisí jen se spalováním fosilních paliv, následným skleníkovým efektem nebo drancováním přírodních ekosystémů. Je to výsledek fatální nesouměřitelnosti bohatství napříč společnostmi po celém světě — zatímco jedni na krizi vydělávají a užívají si luxusu, těm chudším krize zdražuje živobytí a dopadají na ně přírodní extrémy.

Pokud chceme klimatickou krizi řešit, nesmíme opomíjet nerovnosti, které ji způsobují. Přesně k tomu přitom vede rozšíření systému emisních povolenek na sektor silniční dopravy, vytápění budov a zbylé části průmyslu, které nespadají pod již existující povolenkový systém.

Emise z vytápění se nedaří dostatečně rychle snižovat, emise v dopravě dokonce rostou, takže je bezesporu nutné usilovat o opatření, která by vedla k jejich snížení. Evropské státy proto zavádějí plošný systém zpoplatnění emisí. Jenže ten dolehne především na nízkopříjmové domácnosti a pracující, kteří vydávají na energie násobně větší část svých rozpočtů než vyšší vrstvy společnosti. Zdražení litru benzínu byť o dvě nebo tři koruny může vypadat nenápadně, ale povede k dalšímu zvyšování cen v celé ekonomice. To vše zatíží již tak chudé domácnosti, ale i střední třídu.

Proto je ostatně tak jednoduché kritizovat evropskou klimatickou politiku. Antiklimatická demagogie ze strany opozice i vlády Petra Fialy, stejně jako mediálně-vlivových podnikatelů dopadá na předem připravenou půdu. Ze snižování emisí neudělal strašáka Babiš nebo Fiala ani oligarchové vyhrožující propouštěním a blackouty. Na vině je Evropská komise, která emisní systém právě takto zkonstruovala.

Rozšíření emisního systému

Podle nařízení Evropské rady a Evropského parlamentu, přijatého v dubnu roku 2023 i hlasem vlády Petra Fialy, měly evropské státy rozšířit systém povolenek k 1. lednu 2025. A to prozatím v „monitorovacím“ režimu. Od roku 2027 už má začít ostré obchodování s emisními povolenkami, a tedy i ono zdražení fosilních paliv v dopravě, vytápění a průmyslu. To, co před dvěma lety Fialova vláda na evropské půdě schválila, dnes zcela ve shodě s opozicí vedenou Andrejem Babišem torpéduje.

„Emisní povolenky by bylo nejlepší úplně zrušit. Na to však momentálně není potřebná většina. Proto jsme iniciovali jejich revizi. Předcházíme tím riziku růstu cen pohonných hmot a vytápění. A přesvědčili jsme už dostatek zemí, abychom měli kvalifikovanou většinu,“ řekl Petr Fiala po jednání vlády na konci června, kde oznámil, že Česká republika spolu s dalšími členskými státy usiluje o zásadní změnu emisního systému.

Je v podstatě jedno, zda tato snaha uspěje nebo nikoliv. Rozšíření emisního systému je schváleno a chtějí ho nejen zástupci Evropské komise, ale i průmyslníci a energetické firmy. Velké energetické provozy totiž již jsou zahrnuty pod systém emisního obchodování, a tudíž jsou znevýhodněny oproti menším výtopnám nebo fosilním korporacím vyrábějícím paliva pro dopravu. Pokud navíc v České republice nerozšíříme emisní systém, může na nás Evropská komise podat stížnost k unijnímu soudu, který může zavést finanční sankce.

Bída protržní klimatické politiky

Stávající podoba evropské klimatické politiky nesměřuje ke konci spalování fosilních paliv a už vůbec ne k narovnání propastných ekonomických a společenských nerovností. Je to, jak sama Evropská komise uvádí, pokus o záchranu „konkurenceschopnosti“ evropského průmyslu. Evropská komise zkrátka vzala v ochranu zelenou frakci velkého kapitálu, aby ho z veřejných rozpočtů posílila v globální soutěži především s čínskými a americkými výrobci masivně investujícími do „zelených“ produktů od elektromobilů po solární panely.

Zatímco pro zelený kapitál připravuje komise Ursuly von der Leyenové investiční pobídky, zaplacené ze zdražování fosilních paliv, pro nižší a střední třídy po celé Evropě zbývají jen náplasti. Jednou z takových náplastí má být Sociální klimatický fond — miliardový balíček financovaný z části výnosů povolenkového systému, z kterého může Česká republika mezi lety 2026 do roku 2032 využít asi čtyřicet miliard korun. Česká vláda plánuje tyto prostředky využít na zateplování, výměnu uhelných, plynových a dalších kotlů na nízkoemisní či zdroje bezemisní jako tepelná čerpadla, posílení veřejné dopravy či individuální elektromobility.

Celá úvaha ale postrádá elementární logiku. Emisní systém donutí výrobce paliv platit za povolenky, ti zvýší všem ceny paliv, peníze vybrané za povolenky pak státy rozdělí dílem zranitelným skupinám, dílem výrobcům paliv na financování přechodu na nízkoemisní zdroje. V každém případě však celý mechanismus zaplatí právě spotřebitelé, zatímco energetické korporace odkloní dopad zavedení povolenek zvýšením tržních cen, navrch získají od evropských vlád dotace na modernizaci.

Přitom právě fosilní korporace nesou hlavní díl za vznik klimatické krize, neboť navzdory poznatkům vědy existenci změny dlouho popíraly, aby mohly dál nerušeně dobývat zisky.

„Tržní“ klimatická politika tak znamená výhru kapitálu nad spotřebiteli. Ostatně výsledek rozdělování dotací z Modernizačního fondu českou vládou to potvrzuje. Prostředky vybrané z již fungujícího systému emisních povolenek, pokrývající sektor energetiky, rozdělil český stát mezi velké energetické korporace, jako je ČEZ, Veolia, EPH oligarchy Daniela Křetínského a Sev.en uhlobarona Pavla Tykače.

Evropa se nepoučila z protestů žlutých vest

Co zdražení energií v tak základní oblasti, jako je doprava, může způsobit, jsme mohli pozorovat v roce 2018. Tehdejší vláda Emmanuela Macrona zvýšila ceny pohonných hmot, přičemž argumentovala právě ochranou klimatu. To spustilo masivní protesty hnutí, pro něž se vžilo označení podle klíčové součásti oblečení řady pracujících Francouzů — hnutí žlutých vest.

Dopady Macronova opatření na běžný život milionů pracujících a s tím spojené politické nepokoje měly navždy proměnit logiku toho, jak se v Evropě tvoří klimatická politika.

Místo plošného zdražení, které nakonec dopadne zvláště na chudé, mělo přijít zlevnění spotřeby do určité hranice a následné vysoké zdanění emisně náročné luxusní spotřeby. Proč by měl platit více za benzín někdo, kdo se musí dostat do práce, zatímco se velká SUV s vysokou spotřebou a předimenzovanými motory prohánějí po evropských dálnicích? Evropští politici se ale nepoučili.

Chybou rovněž je, že zpoplatnění emisně náročných způsobů spotřeby přichází, aniž by byly dostupné alternativy. Zateplit činžovní dům, vyměnit okna, instalovat místo plynového nebo uhelného kotle tepelné čerpadlo částečně napájené ze solární elektrárny na střeše domu si sice mnoho společenství vlastníků nejspíš přeje, ale rozhodně si to nemohou z běžného fondu oprav dovolit zaplatit. Nemluvě pak o milionech evropských důchodců, mladých rodinách a nájemnících, které již tak svírají zvyšující se náklady na bydlení.

Také dopravu by leckdo rád řešil pro planetu příznivějším způsobem. Avšak existuje dostatečná síť regionálních či dálkových vlaků, autobusů?

Vzniku zásadního společenského konfliktu nemůže zabránit jakékoli „mírnění“ dopadů pomocí navrženého Sociálního klimatického fondu. Klimatická politika by totiž neměla jen mírnit dopady prohlubování sociálních nerovností. Měla by je narovnávat. A to nepůjde bez přerozdělování bohatství.

Potřebujeme širokou občanskou koalici

Celé téma emisních povolenek se stalo velkým bitevním polem. Snažit se ale před miliony pracujících Evropanů obhájit zdražení jejich základních potřeb pouhým vysvětlováním nutnosti chránit klima nebo dokonce rozporovat, že ke zdražení dojde, by bylo fatální chybou.

Klimatické hnutí uspěje pouze tehdy, pokud se postaví za lidi, kteří se potřebují dostat do práce, vytopit si byt nebo si uvařit večeři. Místo plošného zdražení je potřeba zdanit především nadměrnou spotřebu a zlevňovat spotřebu nižší. Například nabídnout první části spotřeby za velmi nízkou cenu a postupně další jednotky spotřeby zdražovat. Vedle progresivní daně z velkého počtu nemovitostí nebo příjmů by bylo na místě zavést analogické zdanění luxusní spotřeby.

Klimatické hnutí nesmí usilovat o spojenectví s byznysem a politiky, kteří mu slouží, ale spolupracovat s hnutím nájemníků nebo s odbory a společnými silami pak svést zápas o to, jak z ochrany klimatu sejmout stigma ožebračování. V podmínkách dravého kapitalismu totiž planetární klima zachránit nelze.