Končící kabinet Petra Fialy učinil ve svém Programovém prohlášení z 6. ledna roku 2022 jasný závazek: „Změny klimatu jsou nezpochybnitelné. Tato vláda se zavazuje hledat řešení, která budou omezovat lidský vliv na klimatické změny.“

V té době svět pomalu opouštěla pandemie Covidu-19. Za sebou nechala miliony mrtvých, vyčerpané zdravotní systémy i rozbité dodavatelské řetězce a globální ekonomiku. Roční emise skleníkových plynů po pandemickém propadu znovu stouply na historické maximum a Mezivládní panel pro změnu klimatu varoval, že „mnohé ze změn pozorovaných v klimatu nemají za tisíce, ba dokonce za stovky tisíc let obdoby a jsou v horizontu stovek až tisíců let nevratné“. Do masivní ruské invaze proti Ukrajině zbývalo 49 dnů.

Dodržela v časech mnoha souběžných krizí vláda Petra Fialy svůj závazek ochrany stabilního, pro život vhodného klimatu, na němž závisí budoucnost naší společnosti?

Mírný pokrok ve vleku Evropy

Podle analytika Martina Abela z klimatického týmu Asociace pro mezinárodní otázky vycházela veškerá klimatická politika Fialovy vlády z požadavků Evropské unie. Abel pro Deník Referendum uvedl, že vnímá posun od klimaticky skeptické politiky Babišovy vlády k „pragmatickému, probyznysovému přístupu vlády Petra Fialy“, ale dodal, že o cílevědomé klimatické politice končící vlády hovořit nelze.

„Téměř veškerá klimatická politika české vlády vychází z požadavků práva Evropské unie,“ shrnul Abel a jako příklad uvedl schválený Národní energetický a klimatický plán, ve kterém se vládní politici zavázali jen k minimálním závazkům požadovaným Unií.

Paradoxně přitom za českého předsednictví udělala Evropská unie pozitivní posun v klimatické politice. „Během českého předsednictví Radě EU ve druhé polovině roku 2022 se česká vláda velmi konstruktivně podílela na vyjednávání klíčových částí balíčku Fit for 55 — mimo jiné i nového systému obchodování s emisními povolenkami,“ uvedla pro Deník Referendum analytička organizace Fakta o klimatu Kateřina Kolouch Grabovská.

Přenesením několika evropských směrnic vznikla i série novel českého energetického zákona, kterou expertní komunita hodnotí jako jeden z velkých úspěchů Fialova kabinetu. Jde o novely energetického zákona, přezdívané Lex OZE s pořadovými čísly I až III.

Tyto novely zavádějí pravidla pro podporu komunitní energetiky, ukládání energie a pro chytré řízení energetiky. Energetický expert Asociace pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář pro Deník Referendum dodal, že česká vláda přijala tyto normy jako poslední z Evropské unie, „čímž se jí povedlo alespoň částečně napravit několikaleté zpoždění v implementaci evropské legislativy, vzniklé především za předchozí vlády Andreje Babiše“.

Spolu se zákonem o zrychleném využívání obnovitelných zdrojů energie považuje legislativní úpravy Lex OZE I až III za „velký úspěch“ Štěpán Vizi, analytik Centra pro dopravu a energetiku. „Po více než deseti letech stagnace se konečně podařilo odblokovat rozvoj obnovitelných zdrojů.“

Podle expertky na dekarbonizaci z Asociace pro mezinárodní otázky Kristiny Zindulkové je „velkým krokem zakotvení akceleračních zón pro obnovitelné zdroje v legislativě, což je zásadní zejména kontextu velmi nízkého rozvoje větrné energetiky, i když jde o spíše expertní a úřednický úspěch“. Právě akcelerační zóny mají pomoci s rychlejší výstavbou nových výrobních kapacit.

Vedle novel energetického zákona se podle Oldřicha Sklenáře, energetického experta Asociace pro mezinárodní otázky, podařilo vládě „diverzifikovat dodávky energetických surovin v nelehkém období ruské agrese na Ukrajině a související energetické krize“. Jinou otázkou podle Sklenáře je, do jaké míry se podařilo ochránit před dopady této krize koncové spotřebitele, včetně domácností.

Chaos vládnutí bez strategie

Podle výzkumníka platformy pro sociálně spravedlivou transformaci Re-set Radka Kubaly ale i přes úspěšné novely energetického zákona nebo snížení závislosti na ruských surovinách nelze vládu v oblasti energetiky hodnotit kladně. „Ačkoliv dílčí a velmi malé pokroky jsme mohli zaznamenat, obecně jsme se nikam neposunuli“, shrnul pro Deník Referendum Kubala.

Jako zásadní chybu přitom vnímá nepřítomnost závazné strategie a dlouhodobého plánu. Skutečně odvážná vláda by podle Kubaly „představila komplexní plán transformace, který by zahrnoval mimo jiné i silnější roli státu v energetice, větší kontrolu nad energetickou infrastrukturou a ambiciózní plán rychlé transformace celé ekonomiky směrem k nulovým emisím placený z peněz znečišťovatelů a fosilních korporací.“

Jenže místo toho podle Kubaly „vláda několikrát podlehla tlaku médií tuzemských oligarchů a otálela se schválením klíčových strategických dokumentů.“ Schválila sice Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu, podle Martina Abela ale politické zadání vlády pro tvůrce tohoto plánu bylo naplnit jen „nutné minimum požadované Evropskou unií“. V plánu například podcenila výstavbu obnovitelných zdrojů.

Energetický expert Jan Krčál z Fakt o klimatu připomněl, že vláda sice slíbila aktualizaci Státní energetické koncepce a Politiky ochrany klimatu a tyto dokumenty skutečně vypracovala, jenže u toho zůstala a kvůli vnitřním rozepřím již připravené dokumenty neschválila. Podle Krčála to státu komplikuje koordinaci a dohled nad tímto složitým úkolem.

Právě absence strategie se podle Zuzany Vondrové, expertky na spravedlivou transformaci z Centra pro dopravu a energetiku, projevuje tak, že stát klade důraz především na čerpání peněz z evropských fondů, přičemž podle Vondrové „hledisko kvality a reálného přínosu podporovaných projektů stát upozaďuje“.

Vláda sází vše na jadernou kartu

Co vláda zanedbala ve strategiích energetické transformace, snaží se dohnat rozšířením jaderné elektrárny v Dukovanech. Podle premiéra Fialy je výstavba dvou jaderných bloků „na klíč“ od jihokorejské státní společnosti KHNP „jedním z největších projektů novodobé historie České republiky.“ Fiala si od projektu neslibuje nic menšího než zajištění jistoty, že „budeme mít dostatek energie za přijatelné ceny tak, abychom si zachovali vysokou kvalitu života, prosperitu a zajistili konkurenceschopnost naší ekonomiky“. Podle Jana Krčála z Fakt o klimatu prokázala vláda volbou výstavby dvou místo plánovaných čtyř bloků „určitý kontakt s ekonomickou realitou“. Více bloků totiž nemá Česká republika jak financovat a ani v případě již dohodnuté zakázky s KHNP není zcela jasné, kolik budou bloky stát a kde na to ČEZ a vláda získají prostředky.

„Skutečná zkouška, jak vážně to Česká republika myslí s jadernou energetikou a s přechodem k nízkoemisním zdrojům tak bude probíhat během dalších vlád, přinejmenším do roku 2036,“ uvedl pro Deník Referendum Krčál.

„Celý ten projekt je černou dírou na peníze, které nám pak chybí jinde,“ okomentoval pro Deník Referendum výsledek tendru na dukovanské bloky Radek Kubala z platformy Re-set. Podle něj chybí prostředky na veřejné služby, rozvoj čistých zdrojů a komunitní energetiku. Zkušenosti se stavbou jaderných elektráren v Evropě z posledních let navíc dle Kubaly ukazují, že jaderné projekty jsou předražené oproti původním odhadům a zpožďují se. „Navíc Jihokorejci jaderné elektrárny v Evropě nikdy nestavěli, stejně tak nemají zkušenosti s typem reaktoru, který po nich Česká republika požaduje,“ dodal Kubala.

Například výstavba reaktoru ve francouzském Flamanville s očekávanou cenou 3,3 miliardy eur stála 13,2 miliardy. Práce na reaktoru započaly v roce 2007 a místo plánovaného spuštění v roce 2012 francouzská společnost EDF spustila reaktor minulý rok v prosinci, tedy se zpožděním dvanácti let. Podobně na tom je britský Hinkley Point C se dvěma reaktory, stavěný rovněž francouzskou EDF.

Kubala se domnívá, že dukovanský projekt nakonec jen odčerpá desítky miliard, které budou chybět v jiných sektorech energetiky. Podle Štěpána Viziho si vláda tuto variantu odmítá připustit. „Nemáme proto k dispozici žádné podklady, co by zdržení a prodražení výstavby mohlo znamenat pro českou energetickou transformaci,“ upozornil Vizi. Jde podle něj o velké riziko a „případná stavba dvou bloků bude odčerpávat značnou část veřejných zdrojů, které by mohly být využity na opatření s dřívějším přínosem než za nějakých patnáct let.“

Jaderné plány vlády zkrátka nejsou ve shodě s realitou. S koncem uhlí vláda počítá k roku 2033, ale podle cen emisí a rychlého nástupu obnovitelných zdrojů v Evropě se může stát, že výroba energie z uhlí skončí či zásadně poklesne ještě před rokem 2030, protože jeho užívání bude příliš drahé. Do roku 2033 tedy musíme nahradit přibližně třetinu roční výroby elektrické energie v České republice. Nové dukovanské bloky přitom podle plánu vlády spustí výrobu mezi lety 2035 až 2040, což je navíc značně optimistický termín. Místo stamiliardové sázky na jadernou kartu by vláda měla sázet spíše na rozvoj obnovitelných zdrojů, které mohou za přijatelnou cenu a v krátkém čase uhlí nahradit.

Asociální kabinet drcený fosilní oligarchií

Vláda Petra Fialy projevila neschopnost přijmout náležité strategie a jednat dle nich. Zároveň se přičinlivě snažila tuto neschopnost zakrývat.

Podle Martina Abela z Asociace pro mezinárodní otázky politiku Fialovy vlády limitovalo rozhodování za zavřenými dveřmi a přehnaná rozpočtová disciplína, takže ve výsledku přijímala opatření podporující hlavně vyšší střední třídu. „Za každý krok vpřed, který udělala Fialova vláda úpravami stavebního a energetického práva, udělala zároveň dva kroky vzad svou asociální politikou,“ uvedl Abel pro Deník Referendum.

Nejkritičtější situace nastala v období energetické krize, která vedla k nárůstu energetické chudoby a vládě se nepodařilo zabránit přesunu bohatství směrem k velkým energetickým společnostem. „Nedošlo ke zdanění mimořádných zisků těchto společností, které díky tomu na krizi vydělaly na úkor zbytku společnosti. Český stát také dál podporuje znečišťující firmy z veřejných peněz prostřednictvím přímých či nepřímých fosilních dotací a nemá žádný plán, jak tyto dotace ukončit,“ vysvětlil Štěpán Vizi Deníku Referendum Vizi.

Právě zde podle Kristiny Zindulkové leží zdroj nespokojenosti velké části české veřejnosti s klimatickou politikou. „Když běžní lidé vidí z klimatické politiky jen poplatky a zákazy, zatímco výhody čerpají bohatší domácnosti a firmy formou dotací nebo levnější energie, těžko ji pak můžou podporovat,“ shrnula situaci Zindulková pro Deník Referendum.

Po končící vládě tak zůstává řada nesplněných úkolů. Bez ohledu na výsledek říjnových voleb je nutné snižovat emise napříč všemi sektory hospodářství. V následujících letech bude podle Kolouch Grabovské „aktuální odchod od uhlí, transformace teplárenství a budování dalších kapacit obnovitelných zdrojů, hlavně větrných. Dále renovace fondu budov tak, aby docházelo k jeho postupné obnově a snižování energetické náročnosti, což v konečném důsledku přinese úspory energie i financí a vyšší energetickou nezávislost.“ Tématem bude podle ní rovněž transformace silniční dopravy, jejíž emise stále narůstají, a s tím související transformace domácího automobilového průmyslu.

Expert na energetiku Jiří Koželouh z Hnutí DUHA je přesvědčen, že příští vláda dokáže „odolat vábení uhlobaronů a odmítnout nesmyslné dotování uhelných elektráren a zajistit rozvoj obnovitelných zdrojů, aby v roce 2030 pokryly nejméně třetinu spotřeby energie“. K tomu má dle Koželouha budoucí kabinet prostředky z výnosů z emisních povolenek a evropských fondů, které lze nasměrovat do zateplování domů a stavby čistých zdrojů. Přitom je ovšem nutné dbát na to, aby na pomoc dosáhly i nízkopříjmové domácnosti včetně nájemníků.

Podle Radka Kubaly bude pro příští vládu největším úkolem překročit vlastní stín, pochopit realitu klimatické krize, ve které žijeme, a podle toho i přijímat náležitá opatření. „Nicméně to se nestane, dokud je k tomu nedotlačí občanská společnost,“ uzavřel Kubala.