Česká vláda odložila schválení státní energetické koncepce a klimatického plánu. Místo toho schválila výstavbu dvou jaderných bloků pro elektrárnu Dukovany s možnou opcí na další dva bloky v Temelíně, a to ve prospěch korejské firmy KHNP, která však doposud v Evropě žádnou jadernou elektrárnu ani nabízený typ reaktoru nestavěla.

Zasedání vlády 17. července s následnou tiskovou konferencí o „levných blocích“ a „energetické bezpečnosti“ ukázalo, že kabinetu Petra Fialy — stejně jako parlamentní opozici — zcela chybí strategické uvažování, národohospodářská rozvaha a politická kompetence pro zajištění ekonomicky, ekologicky a sociálně udržitelné moderní energetiky.

Výstavbu jaderné elektrárny zaplatí občané

Podle vládního vyprávění budou náklady na výstavbu jednoho reaktoru od státní korejské korporace Korea Hydro & Nuclear Power (KHNP) činit 200 miliard korun v aktuálních cenách. Tisková zpráva KHNP přitom uváděla 220 miliard, ale posléze sama KHNP opravila částku na 200 miliard dle logiky vlády, že jde o „zaokrouhlování na celé stovky miliard“.

Ponecháme nyní stranou, že při výstavbě čtyř jaderných bloků by tato matematika vedla k rozdílu 80 miliard, které by — „zaokrouhleno na celé stovky“ — tendr zdražily celkem na 900 miliard Kč. Mnohem důležitější je, že ani tato cena není konečná. Jásat nad „nejvýhodnější cenou za dodávku“ je zcela předčasné.

Nepočítá totiž s náklady na financování, tedy s úroky, které podle analytiků cenu za výstavbu a technologie zdvojnásobují až ztrojnásobují. Ostatně sama KHNP říká, že „celkové náklady projektu vyčíslené českou vládou, které zahrnují náklady na výstavbu a rezervní fond pro nepředvídané události, zatím neuvádějí konečnou výši smlouvy s dodavatelem, ta se může lišit v závislosti na výsledku společných jednání“.

Financování je navíc definované jen pro první dukovanský blok, kde investiční model schválila Evropská komise. Investorem bude dceřiná firma ČEZ, která od státu dostane třicetiletou půjčku, po dobu stavby bezúročnou, poté výhodně úročenou. Jenže i na tuto půjčku si stát bude muset půjčit na finančních trzích. Náklady tak ponese daňový poplatník. Jelikož polostátní ČEZ může v tomto schématu postavit jen jeden blok, pro financování druhého v Dukovanech — natož třetího a čtvrtého v Temelíně — neexistuje vůbec žádný plán.

Vláda tak ze zcela nepochopitelných důvodů rezignovala na vyčíslení dlouhodobého rizika výstavby čtyř jaderných bloků pro státní rozpočet, ač tato rizika mohou být zcela zásadní pro zodpovědné rozhodování o životní úrovni dalších generací. Z nejnovější studie organizace Fakta o klimatu přitom vyplývá, že nejvyšší riziko prodražení v modelovaných scénářích je spojeno právě s výstavbou třetího a čtvrtého jaderného bloku.

Slova náměstka ministra průmyslu a obchodu Petra Třešňáka, že „nové jádro bude do budoucna snižovat cenu energií“, tak lze v lepším případě považovat za nerealistické technokratické blouznění, v horším případě za záměrné uvádění občanů v omyl, aby snadněji spolkli modrou pilulku vládního Matrixu.

Jak se vyrábí energetická drahota

Pokračujme v pohádkovém vidění světa vládních technokratů. Ministr průmyslu Síkela (za STAN) odhaduje cenu elektřiny po započtení všech nákladů na 90 EUR za jednu megawatthodinu — což je o něco méně, než se nyní obchoduje na pražské komoditní burze. Možná předpokládá, že bude pokračovat výhodný model výroby energie z jádra a jejího exportu na zahraniční trhy, který dlouhodobě stojí za zisky ČEZu.

Potíž spočívá v tom, že jaderná elektrárna bude elektřinu za zasmluvněnou cenu posílat na trh i během té poloviny roku, kdy obnovitelné zdroje vyrábějí a prodávají elektřinu za mnohonásobně nižší, někdy dokonce i zápornou cenu. Dle sjednaného schématu má elektřinu vykupovat státní obchodník za garantovanou cenu, která musí pokrývat náklady a přiměřený zisk elektrárny.

Polovinu roku, kdy obnovitelné zdroje budou dodávat přebytky, bude státní obchodník krutě tratit — samozřejmě na účet nás, daňových poplatníků. V zimní části roku, kdy je výroba solární a větrné elektřiny nižší, naopak tržní cena elektřiny poroste. Pokud bude vyšší než náklady na produkci z jádra, může státní obchodník svou ztrátu snižovat — to však bude opět na účet nás spotřebitelů.

Poslední vládní iluzí je údajná energetická bezpečnost či dokonce soběstačnost země. Tu nové bloky v Dukovanech či v Temelíně nepřinesou, protože své zdroje jaderného paliva jsme vytěžili, exportovali či spotřebovali už za komunistického režimu. Hodnota posledních zdrojů uranu, nacházejících se zejména pod Hamrem na Jezeře v Libereckém kraji, se odhaduje na stovky milionů korun. Představitelé jaderné lobby se netají tím, že by bylo vhodné těžbu obnovit.

Ignorují tím obrovskou zátěž v podobě chemického zamoření podzemních vod, neboť od šedesátých let se při těžbě obtížně získatelné rudy použilo 320 tisíc tun kyseliny dusičné, 111 tisíc tun čpavku a 26 tisíc tun kyseliny fluorovodíkové. Likvidace chemického znečištění má vyjít na téměř 50 miliard korun.

Navíc v České republice stejně neumíme z uranu vyrábět palivo pro jaderné elektrárny, a jsme tedy tak jako tak závislí na dovozu. Připomeňme, že velká většina světově těženého uranu pochází z oblastí pod vlivem Ruska nebo ze států s vysokou politickou nestabilitou.

Dešti či větru ani jádro neporučí

ČEZ v tendru poptával reaktory o výkonu do 1200 megawattů. Ty původně nenabídli Francouzi ani Korejci, ale jen Američané, kteří však byli vyřazeni pro neposkytnutí záruk k ceně či splnění termínů. Polostátní firma i vláda se nakonec spokojily s upravenou nabídkou korejské KHNP na dodávku upraveného reaktoru na výkon 1060 MW.

Hlavním důvodem tohoto požadavku jsou omezené možnosti na chlazení dukovanské elektrárny z řeky Jihlavy, kterou je většinu roku možné přebrodit, v letním suchu se mění spíše na větší potok, a silnější reaktor by zkrátka nezvládla.

Samotný fakt, že se tu mají stavět hned dva nové reaktory, staví logiku tendru na hlavu. Jakmile se problém s chlazením začne prohlubovat — a to s postupující klimatickou změnou hraničí s jistotou —, bude nutné buď odpojovat staré jaderné bloky, na jejichž prodloužený provoz stát tlačí, nebo řešit chlazení předimenzované elektrárny drahou vzduchovou ventilací.

Posledním materiálním limitem je příprava infrastruktury nezbytné pro výstavbu a vlastní provoz elektrárny. Je třeba se ptát, zdali má stát dostatek úředníků schopných urychleně schválit, vysoutěžit a uskutečnit desítky úprav mostů, rozšíření silnic a vodních staveb, které předpokládá samotná stavba. Ta má začít už v roce 2029.

Stále větší neznámou jsou pak náklady na výstavbu a údržbu vedení velmi vysokého napětí od posílených jaderných elektráren, které regulátor trhu s elektřinou promítá do ceny — opět pro koncové zákazníky.

Nová energetika se nekoná

Ministr životního prostředí Petr Hladík den před jednáním vlády sliboval, že kabinet projedná a schválí klíčové dokumenty — Politiku ochrany klimatu, Národní klimaticko-energetický plán a Státní energetickou koncepci — a jedním dechem popíral, že by snad tyto dokumenty měly lidem jakkoli zdražovat život.

Dokumenty se zabývaly koncem uhlí v roce 2033 a také rozvojem obnovitelné energie, které už dnes patří k nejdostupnějším a nejlevnějším zdrojům elektřiny. Opozice i část médií však zasypaly vládu obviněními z přípravy údajného zvýšení cen pohonných hmot, načež kabinet vše odložil na neurčito a raději „odmávl“ korejské jaderné reaktory. „I Státní energetická koncepce musí zohledňovat toto dnešní rozhodnutí,“ vysvětlil konzervativní premiér Fiala, proč mají jednotlivé projekty přednost před dlouhodobou strategií.

Co více, tento projekt již nebude možné zvrátit, i kdyby se nakrásně změnily strategické dokumenty — dle slov ministra Stanjury (též ODS) totiž stát během příštích pěti let, tedy do roku 2029, vydá na přípravné práce až 85 miliard, a to včetně závazné objednávky reaktoru a dalších částí elektrárny. To znamená, že ani Státní úřad pro jadernou bezpečnost, ani Dopravní a energetický stavební úřad již v takové fázi prostě nebudou moci stavbu nepovolit.

Cesty k moderní energetice

Média ve valné většině vládní rozhodnutí chválí, a přitom zapomínají, že výstavba centrálních jaderných zdrojů pohltí obrovské veřejné prostředky, které budou chybět jinde.

Dovolíme si zde použít analogii s „klamem rozbitého okna“ klasika liberální ekonomie Fréderika Bastiata. Bastiat popisuje majitele obchodu, kterému malý chlapec rozbije okno. Přestože s obchodníkem mnoho lidí soucítí, za chvíli začnou namítat, že rozbité okno znamená práci pro sklenáře, který si za vydělané peníze koupí chléb, čímž odmění pekaře, který si díky tomu bude moci koupit boty, z vydělaných peněz si potom obuvník může zakoupit další ekonomický statek a tak dále.

Tímto způsobem myšlení lze nakonec přijít k závěru, že malý chlapec nebyl vinen vandalismem, ale zapříčinil pozitivní ekonomický vývoj, který vytvořil ekonomické výhody pro každého ve městě.

Klam spočívá v tom, že velká část lidí vidí pozitiva způsobené potřebou koupě nového okna, ale ignoruje skryté náklady. Majitel obchodu byl nucen použít prostředky na opravu okna, a proto je nemohl použít na nic jiného. Mohl by si za ně koupit chléb, čímž by odměnil pekaře, který by si poté mohl koupit boty a tak dále. Namísto okna a chleba má však pouze okno. Dítě tedy rozbitím okna městu nepřineslo žádný zisk, a naopak ho ochudilo o jedno okno.

Přesně v tomto duchu vláda i ČEZ zdůrazňují, že ze zakázky budou benefitovat čeští dodavatelé. Skryté náklady jaderného tendru však spočívají ve ztrátě veřejných prostředků, které jsou třeba k rychlému uskutečnění energetické transformace na obnovitelné zdroje, k posílení přenosových soustav a k realizaci potřebných úspor.

Probíhající masivní rozvoj obnovitelných zdrojů totiž vyžaduje záložní kapacity schopné nastoupit, když nefouká vítr ani nesvítí slunce. To v žádném případě nezvládnou těžkopádné jaderné elektrárny určené pro stálou produkci, ale jen flexibilní zdroje jako například paroplynové či přečerpávací vodní elektrárny. K těm má česká krajina ve vltavské kaskádě či jezerech vzniklých po těžbě hnědého uhlí předpoklady.

Nedílnou součástí nové energetiky musejí být systémy flexibilně přenášející aktuální zvýšení či snížení cen elektřiny na konečné velké odběratele. Proto předpokládáme, že budou letní dvoutýdenní odstávky výroby průmyslových podniků doplněny podobnými odstávkami v období kolem přelomu roku, kdy je proudu z levných obnovitelných zdrojů nedostatek.

Stejně jako komunističtí pohlaváři ani porevoluční ministři průmyslu nechápou, že centralizovaná výroba z obřích zdrojů a přenos elektřiny na velké vzdálenosti je velmi neefektivní. Vládní ministr Jozef Síkela (za STAN) či jeho opoziční protějšek Karel Havlíček (ANO) si proto v dostavbě předražených jaderných zdrojů notují, pouze se přetahují o zásluhy.

Pokud zvítězí, čeká nás pokračování socialistického energetického modelu s obřími zisky pro majitele elektráren, vysokými účty pro spotřebitele a drahou údržbou přenosové soustavy. Nebo se snad přeci jen probudí zdravý rozum, a zvítězí vize moderní energetiky?