Energetika po Fukušimě II: Obnovitelné zdroje versus jádro
Jan BeránekSeriál Jana Beránka o globálních výhledech energetiky pokračuje druhým dílem, v němž autor dokládá globální nárůst podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů, který kontrastuje s poklesem podílu stále dražší energie jaderné.
Minule jsme se věnovali tomu, jaký vliv měla v posledních dvou letech fukušimská jaderná havárie na jadernou energetiku. Viděli jsme, že už před březnem 2011 toto průmyslové odvětví, které uplynulá dvě desetiletí stagnovalo, začalo vykazovat známky ústupu. Ukázali jsme také, proč lze po tragédii v Japonsku očekávat spíše jeho další urychlení.
Dnes se podíváme na situaci jaderných technologií v perspektivě globálního energetického sektoru a zejména pak v porovnání s moderními obnovitelnými zdroji energie.
První graf ukazuje vývoj globálního trhu s energetickými technologiemi od roku 1970: Pro každý rok jsou vyneseny objemy nově instalovaných výkonů v barevných sloupcích odpovídajících dané technologii:
Všimněme si toho, co jsem ukazoval už minule, totiž že jaderné reaktory (červená barva) zažily rozmach v 70. a 80. letech, ale v posledních dvou desetiletích se téměř žádné nové nestaví. Podobně je vidět dominantní roli nových plynových elektráren (šedá barva) v období kolem roku 2000. Nejpodstatnější z hlediska nejnovější trendů je ale masivní nástup obnovitelných zdrojů energie (žlutá je fotovoltaika, světle modrá vítr, tmavomodrá voda a zelená biomasa). Ty už v roce 2010 z hlediska instalovaných výkonů přesáhly celoroční objem všech energetických technologií budovaných v 70., 80. i 90. letech (viz vodorovná tmavá čára).
Nesporným fenoménem, dobře viditelným na grafu, je také velký nárůst počtu nových uhelných elektráren (černé sloupce) v posledních šesti letech. Prakticky všechny jdou na vrub Číny, což je krásně vidět, podíváme-li se, jak vypadá statistika pro celý svět po odečtení Číny:
Vidíme, že uhelných elektráren se jinde než v Číně mnoho nestaví. Ještě lépe také vynikne dominantní postavení obnovitelných zdrojů za poslední roky, a to v celosvětovém měřítku.
Následující graf ukazuje totéž, co dva úvodní, tj. roční objem nově instalovaných výkonů, ale nikoliv pro celý svět, ale pro sedmadvacet členských států EU.
Je vidět rostoucí význam obnovitelných zdrojů — větrných elektráren (modrá) po roce 1998 a solárních elektráren (zelená) po roce 2008. V roce 2011 představovaly obnovitelné zdroje dokonce dvě třetiny veškerého nově instalovaného výkonu v Evropské unii.
Revoluci v energetických technologiích zahájila právě Evropa, i když v posledních letech ji předhánějí Čína a Spojené státy. V Evropské unii došlo od roku 2000, tedy za posledních jedenáct let, po započtení nově instalovaných elektráren a odečtení těch vyřazovaných, k následujícím změnám v instalovaných výkonech:
Kdyby se Století páry nezdržovalo vynalézáním parního stroje, kdyby tehdejší osvícení panovníci nepodporovali všelijaké vědecké akademie a encyklopedisty, ale osvíceně dotovali využívání obnovitelných zdrojů, mohla být průmyslová revoluce poháněna větrem, Londýn mohl být ušetřen smogu, dopravu mohly zajišťovat výlučně elektromobily a elektrické železnice. Cestou by se možná nějak přišlo i na fotovoltaiku, ale možná bychom ji nepotřebovali.
Fakt, „že větrné elektrárny se po deseti až dvaceti letech podpory stávají plně konkurenceschopné‟ dokazuje tezi Svazu průmyslu a dopravy, že nikoli financování neužitečné vědy, ale dotace pro průmysl vedou k technickému pokroku.