Když byl Janis Varoufakis řeckým ministrem financí, vsadil spolu se SYRIZou na to, že předloží evropským partnerům vzájemně výhodné návrhy. Prohráli, protože si neuvědomili, že jejich návrhy jsou sice ekonomicky vzájemně výhodné, ale cílem politické elity jejich evropských partnerů není dosáhnout nějakého ekonomického přínosu, nýbrž upevnit celoevropskou nadvládu politiky škrtů a potrestat Řecko za pokus o její zpochybnění. Teď by chtěl ruskou agresi proti Ukrajině vyřešit vyjednáváním s Putinem, ve kterém si představuje, že může nabídnout Putinovi nějaké vzájemně výhodné řešení, které Putin určitě přijme — když máme mnoho dokladů, jak v Putinových projevech, tak v průběhu a výsledcích všech dosavadních jednání — že Putin chce přinejmenším zabrat Ukrajinu; jeho minimální požadavky v tuto chvíli jsou přenechat Rusku tu část Ukrajiny, kterou na začátku otevřené invaze prohlásil za součást Ruska, a kterou ruská armáda stále ještě neokupuje celou, a okleštěný zbytek Ukrajiny odzbrojit, aby nebyl schopen vzdorovat žádným budoucím ruským útokům.
Pokud nechceme přenechat Ukrajinu Putinovi a Grónsko Trumpovi a doufat, že ani jeden už nebude chtít víc, nemáme jinou možnost, než připravit se a vyzbrojit k účinné obraně. Argumenty Janise Varoufakise, proč se nám to nemůže podařit, musíme brát jako problémy k řešení, ne důvody ke kapitulaci.
Argument, že válka Putinovi pomáhá, je úplně mimo mísu. Především, kdyby to byla pravda, byl by to sám o sobě dostaetečný důvod, proč Putin na žádné Varoufakisovy nabídky nepřistoupí — proč by měl ukončit válku, ze které celá jeho země tolik těží? Co mu může Janis Varoufakis nabídnout lepšího než raketový růst HDP a reálných mezd, o kterých píše Jekatěrina Kurbangalejeva v citované analýze Carnegieho nadace?
Tím bych měl možná skončit, protože ukazováním, že ve skutečnosti je Putinovo Rusko slabší, než se tváří, můžu jen vzbudit dojem, že my vlastně silní být nepotřebujeme — jenomže potřebujeme, zvlášť když už nemáme jen za humny Putina, ale taky v zádech Trumpa. Kus pravdy má Janis Varoufakis jen v tom, že zbrojení samo o sobě nás silnými neudělá, že musíme dbát o více pilířů síly, mnohé z nich důležitější než zbrojení. Varoufakisova kritika v tom má své místo, ale musí se přeformulovat tak, jak to dělá Martin Profant.
Druhý Varoufakisův omyl — kdy skutečnost je pro Ukrajinu a v důsledku i pro nás příznivější, než si on myslí, ale přece jen ne dost příznivá, abychom se mohli vykašlat na zbrojení — tkví v tom, že analýza Carnegieho nadace vychází z oficiálních údajů ruského statistického úřadu, které jsou prostě vylhané. Ruský ekonom Vjačeslav Širjajev nejen že obyčejnýmým sběrem zpráv ruských občanů o cenách zboží v obchodech, kde nakupují, získává úplně jiné hodnoty inflace, než jaké udává ruský statistický úřad. Navíc upozorňuje, že oficiální údaje jsou zcela zjevně nesmyslné: „Neexistuje a nikdy neexistovala žádná země na celém světě, kde by inflace byla, jak tvrdí oficiální místa, 9 procent a úroková sazba určovaná Centrální bankou 21 procent.“ Hanba Varoufakisovi, že si toho nevšiml.
Macron krajní pravici nezabránil v přístupu k moci, ale naopak ji k moci přizval.
Už delší dobu dělal to, co velká část evropské pravice, a s ní i leckterá strana, která se prohlašuje za levicovou: přejal politiku krajní pravice, prý aby jí vzal voliče. Macronův ministr vnitra ve vládě premiéra Attala, Gérard Darmanin, je prakticky fašista, obzvlášť se proslavil bezvýhradnou podporou policistů páchajících brutální násilí při rozhánění demonstrací. Zákon o imigraci, který Attalova vláda předložila a Macronův blok prosadil, byl tak ostře namířen proti lidským právům přistěhovalců, že Národní sdružení ho přivítalo jako svůj úspěch a Ústavní rada ho zrušila (nejsem si jist, zda celý najednou, anebo jen některé jeho části).
Od rozpuštění parlamentu si sliboval posílení svého bloku tím, že se jeho kandidáti dostanou ve většinovém volebním systému do soubojů s kandidáty krajní pravice, a ty díky apelu na republikánskou frontu vyhrají. Levicové strany ho zaskočily tím, že se dokázaly rychle dohodnout na spojení do Nové lidové fronty a v tomto spojení volby vyhrály. Získaly ovšem jen relativní většinu, nikoliv absolutní, nadpoloviční, a tak Nová lidová fronta nemůže nic prohlasovat sama, ani vyslovení nedůvěry vládě; francouzská ústava přitom nevyžaduje, aby vláda žádala parlament o důvěru, a tak vláda nepotřebuje, aby nadpoloviční většina poslanců přímo zvedla ruce pro ni, stačí, když nadpoloviční většina nezvedne ruce proti ní.
Macron se rozhodl především ubránit své reformy, obzvlášť tu penzijní, před levicí. Dlouho tvrdil, že nepustí k moci extrémní levici, čímž myslel Nepoddajnou Francii (zatímco Komunistická strana je ve Francii považována za standardní levici, nikoliv extrémní). Mluvilo se o tom, že Macronovým plánem je zřejmě přesvědčit Socialisty, Komunisty a Zelené, aby opustili Nepoddajné, zradili své voliče a šli do koalice s Macronovým blokem, pomohli vytvořit další Macronovu vládu, ketrá by pokračovala v Macronově politice snižování daní bohatým. Ve chvíli, kdy se Nová lidová fronta konečně shodla na své kandidátce na předsednictví vlády, přitlačil Macrona ke zdi Jean Luc Mélenchon, když řekl: „Dobrá, když se vám zdá účast Nepoddajné Francie na vládě nepřijatelná, Nepoddajná Francii ve vládě být nemusí. Jmenujte Lucii Castets premiérkou, a ona ať sestaví vládu bez nás.“ A Macron vyložil karty, přiznal, že hlavně nechce pustit k moci žádnou levici, a jmenoval premiérem Michela Barniera z dnes malé pravicové strany Republikáni (která v minulosti byla stranou Nicolase Sarkozyho a bývala větší). V tu chvíli bylo jasné, že tahle vláda bude závislá na podpoře Národního sdružení; to se ostatně nechalo slyšet, že než se rozhodne, zda bude chtít vyvolat hlasování o nedůvěře pro Barnierovu vládu, zhodnotí její program.
Michel Barnier novou Macronovu vládu sestavil tak, aby se Národnímu sdružení líbila, polovina nových ministrů, především nový ministr vnitra Bruno Retailleau, je blízká hnutí Demo pro všechny (Manif pour tous), které vzniklo jako protest proti manželství pro všechny. Bruno Retailleau už v minulosti, jako senátor, přispěl k některým z nejhorších částí Zákona o imigraci, které Ústavní rada zrušila, a teď už pracuj na nové verzi Zákona o imigraci, ve které chce své staré návrhy prosazovat znovu.
Nevím jistě, proč se Nová lidová fronta dosud nepokusila vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, jestli je to prostě tím, že předem ví, že Národní sdružení proti této vládě hlasovat nebude, nebo jde spíš o to, že ve francouzském parlamentu teď probíhají složitá jednání o rozpočtu a kromě toho, že poslanci se věnují jim a na hlasování o nedůvěře jim nezbývá čas, se mluví o možnosti, že Michel Barnier nakonec sáhne k neblaze proslulému článku 49.3, který francouzské vládě umožňuje některé zákony ne pouze spojit s hlasováním o důvěře, jak to chodí u nás, ale prostě je vyhlásit, a ony pak vstoupí v platnost, bez parlamentní diskuse, pozměňovacích návrhů a jiných schvalovacích procedur, pokud parlament nevysloví vládě vzápětí nedůvěru. Hlasováním o nedůvěře tak možná jednání o rozpočtu vyvrcholí.
Zajímavou zápletku představuje zvýšení některých daní pro bohaté, se kterým přišel Michel Barnier jako s nezbytnou součástí kroků, které musí Francie podniknout, aby snížila svůj rozpočtový schodek, který se narozdíl od českého nebezpečně přiblížil limitu schválenému v Evropské unii. Mnozí členové Macronova bloku reagovali pobouřeně, že zvyšovat daně bohatým je nepřípustné, že to odporuje celým předcházejícím sedmi letům Macronova prezidenství. Rád z toho vyvozuji, že střed nejen že není ani levicový ani levicový, jak prý říkával už François Mitterand, ale že střed dokonce leží mezi pravicí a krajní pravicí.
Jak přišel Slavoj Žižek na to, že tento střed je štítem demokracie, nechápu. Možná nám v příštím článku vysvětlí, že zachráncem demokracie jako Emmanuel Macron je také Petr Fiala.
Mám dojem, že někteří sociální demokraté, kteří sami sebe označují za progresivní nebo liberální, od zvolení Jany Maláčové předsedkyní svou, pro mnohé z nich už rovnou jen bývalou, stranu pohřbívají, aniž by počkali byť jen na to, zda se u Jany Maláčové doopravdy objeví příznaky smrtelné choroby. Až mám z toho chuť je za opouštění strany nakonec pochválit, že uvolňují místo mladším — ti mladí, o kterých a od kterých se mi občas něco donese, jsou rozhodně nejen socialisté, ale také liberální a progresivní, a ti vítají, že Jana Maláčová mluví o důležitých sociálních tématech hlasitěji, než její předchůdci, a podporují její úmysl jednat o spojení levicových sil, nesýčkují dopředu, ještě než nějaká jednání vůbec začala, že tím spojením levicových sil určitě bude účast v krajně pravicovém bloku STAČILO! a v příští vládě Andreje Babiše.
Co se mi kdy donelso o Janě Maláčové, nejsou moc dobré reference, a její působení na Ministerstvu práce a sociálních věcí ostatně z velké části navazovalo na pravicové politiky Michaely Marksové Tominové, jakož i jejich předchůdců z pravicových stran, nicméně to všechno je jen důvod počítat s tím, že může selhat nebo dokonce zradit (sociální demokraté ostatně vždycky zrazovali, jak píše Laurent Binet v HHhH), ne rovnou dělat, jako že už selhala a zradila a všechno je hotovo.
Zatím Jana Maláčová mluví o spojování levice — tedy levice s levicí, nikoliv s krajní pravicí — a za jedno z mála pevných východisek pro jednání o spolupráci, která je ochotna prozradit, prohlašuje členství v Evropské unii. Na tom mohou ztroskotat jednání s KSČM a prakticky to vylučuje spolupráci se STAČILO!, ale konec konců proč se i Vidláka pro jistotu nezeptat, jestli opravdu trvá na boji proti „diktátu Bruselu“ a nechtěl by raději prosazovat sociální bydlení a progresivní daně?
Tak mě napadá, že když nám tu povstalo „Progresivní Česko“, mohlo by se pro levicový volební blok hodit právě jméno „Progresivní daně“.
Samozřejmě se může stát, že Jana Maláčová během předvolebního vyjednávání najednou obrátí a členství v EU zahodí jako údajně kulturní téma. Jana Maláčová ovšem je předsedkyní SocDem, Sociálně demokratická strana není jen Jana Maláčová — tudíž by snad strana nemusela Janě Maláčové dovolit zradu, ani kdyby ona sama zradit chtěla. Na druhé straně by se mohlo stát, že Jana Maláčová by sice zradit nechtěla, ale KSČM by trvala na vymezování se proti EU a spolustranící toužící po návratu do sněmovny za každou cenu by Janu Maláčovou ke zradě donutili. Ať už by takovou zradu prosadila Jana Maláčová sama, nebo se na ní usnesla celá strana, patrně by to znamenalo smrt Sociálně demokratické strany, přinejmenším jako strany sociální a demokratické. Proč ji ale pohřbívat dopředu, dokud ještě neumřela?
Stejně tak by SocDem téměř jistě dorazila další účast ve vládě s ANO, ale přece se snad mohla Jana Maláčová z toho, jak to dopadlo posledně, poučit, a jako Jan Hamáček snad dopadnout nechce — proč si tolik jejích, namnoze už bývalých, spolustraníků myslí, že chce?
Do koaliční vlády s oligarchou Babišem nemůže jít žádná poctivě levicová strana, zvlášť ne po zkušenostech, jaké s takovou spoluprací udělala Sociální demokracie. Zároveň žádná poctivě levicová strana nesmí pomáhat vládnout ODS ani svou nečinností dopustit, aby ODS znovu vládla: Jestliže volby nedopadnou výrazně jinak, než to teď předběžně vypadá, a jedinými možnými vládami budou buď vláda ODS, nebo vláda ANO, jestli ne rovnou ODSÁNO, nezbude případným levicovým poslancům, budou-li jací, než umožnit vládu ANO (nejlépe odchodem ze sálu při hlasování o důvěře), nebo ji dokonce, v případě nutnosti, podpořit.
Nepůsobí dobrým dojmem, když se někdo prohlašuje za sociálního demokrata a vymezuje se (správně) proti oligarchovi Babišovi, ale úplně se při tom zapomíná vymezit proti oligarchické ODS. Zásadou levice musí být: Vždy proti ODS, nikdy do party s ANO.
Obávám se, že mnozí sociální demokraté už se zkompromitovali s oběma oligarchickými spolky, nicméně každý hříšník se může napravit a každý člověk, který třeba v minulosti chyboval, se může v budoucnosti zachovat správně.
Takovou příležitost si zaslouží i SocDem i Jana Maláčová.
Kde se v českých sociálních demokratech, kteří sebe samé označují za progresivní nebo liberální, bere ta láska k NATO? Proč by si SocDem měla zakazovat spolupráci s kýmkoliv, kdo chce z NATO vystoupit?
NATO je spolek satelitů USA, který zajišťuje Spojeným státům nepřiměřeně velký vliv v Evropě, a navíc má ošklivou historii porušování mezinárodního práva. Vystoupit z něj je pravděpdobně špatný nápad z čistě pragmatického hlediska, znamenalo by to zvýšené náklady na obranu, ale není žádný důvod kategoricky se vymezovat vůči každému, kdo NATO kritizuje a chtěl by z něj pryč — pokud existují důvody pro spolupráci s někým takovým, například shoda na potřebě větší daňové progrese, zdanění majetku a příjmů z něj, zvyšování mezd, dostupného bydlení, míst v bezplatných veřejných školkách pro všechny, bezplatné kvalitní a fyzicky dostupné zdravotní péče, neoddalování odchodu do důchodu a naopak zkracování pracovní doby, a tak podobně, je to důvod jednat o spolupráci a ptát se takových odpůrců NATO, jak si představují naši obrannou strategii a jestli už propočítali, kolik nás naše obrana bez NATO bude stát.
Bojovat za členství v NATO z lásky k NATO, a přitom zanedbávat výše zmíněná témata, je za prvé hloupost a za druhé kampaň zaměřená na voliče, kteří si zakládají na boji proti čemukoliv levicovému a za nebezpečné komunisty považují i Piráty.
Odkud pochází údaj, že čeští zaměstnanci dostávají ve mzdách 67 % hodnoty, kterou vytvoří? Obávám se, že je hodně nadhodnocený.
Nedávno jsem si chtěl ověřit, zda stále platí srovnání s Německem, podle kterého je v česku produktivita práce oproti německé dvoutřetinová, kdežto mzdy třetinové, čili že čeští zaměstnanci dostávají z hodnoty, kterou svou prací vytvářejí, zaplaceno jen polovinu toho, jaký podíl dostávají zapalcen zaměstnanci v Německu. Zdůrazňuji: polovinu podílu německých zaměstnanců, ne polovinu celé vytvořené hodnoty.
Nejčerstvější, co jsem našel, byl článek iDnes ze začátku roku 2023, který se opíral o data z přelomu let 2021 a 2022:
V roce 2021 podle něj byla česká produktivita práce na 80 % produktivity německé. Zároveň v první polovině roku 2022 dosahovala průměrná měsíční mzda v Německu 4 130 € (97 tisíc Kč), kdežto v Česku jen 1 533 € (36 tisíc Kč), tedy české mzdy tehdy představovaly jen 37 % německých, po přepočtu na produktivitu 46,4 %, stále méně než polovinu.
Kdyby tudíž čeští zaměstnanci skutečně dostávali zaplaceno celých 67 % hodnoty, kterou vytvoří, znamenalo by to, že němečtí zaměstnavatelé vyplácejí svým zaměstnancům více než 135 % vytvořené hodnoty — to by byla Marxova nadhodnota naruby a německé firmy by si ty peníze musely tisknout nebo nějak jinak zázračně vyčarovat.
Argumenty proti přezbrojení Evropy
Janis Varufakis
Když byl Janis Varoufakis řeckým ministrem financí, vsadil spolu se SYRIZou na to, že předloží evropským partnerům vzájemně výhodné návrhy. Prohráli, protože si neuvědomili, že jejich návrhy jsou sice ekonomicky vzájemně výhodné, ale cílem politické elity jejich evropských partnerů není dosáhnout nějakého ekonomického přínosu, nýbrž upevnit celoevropskou nadvládu politiky škrtů a potrestat Řecko za pokus o její zpochybnění. Teď by chtěl ruskou agresi proti Ukrajině vyřešit vyjednáváním s Putinem, ve kterém si představuje, že může nabídnout Putinovi nějaké vzájemně výhodné řešení, které Putin určitě přijme — když máme mnoho dokladů, jak v Putinových projevech, tak v průběhu a výsledcích všech dosavadních jednání — že Putin chce přinejmenším zabrat Ukrajinu; jeho minimální požadavky v tuto chvíli jsou přenechat Rusku tu část Ukrajiny, kterou na začátku otevřené invaze prohlásil za součást Ruska, a kterou ruská armáda stále ještě neokupuje celou, a okleštěný zbytek Ukrajiny odzbrojit, aby nebyl schopen vzdorovat žádným budoucím ruským útokům.
Pokud nechceme přenechat Ukrajinu Putinovi a Grónsko Trumpovi a doufat, že ani jeden už nebude chtít víc, nemáme jinou možnost, než připravit se a vyzbrojit k účinné obraně. Argumenty Janise Varoufakise, proč se nám to nemůže podařit, musíme brát jako problémy k řešení, ne důvody ke kapitulaci.
Argument, že válka Putinovi pomáhá, je úplně mimo mísu. Především, kdyby to byla pravda, byl by to sám o sobě dostaetečný důvod, proč Putin na žádné Varoufakisovy nabídky nepřistoupí — proč by měl ukončit válku, ze které celá jeho země tolik těží? Co mu může Janis Varoufakis nabídnout lepšího než raketový růst HDP a reálných mezd, o kterých píše Jekatěrina Kurbangalejeva v citované analýze Carnegieho nadace?
Tím bych měl možná skončit, protože ukazováním, že ve skutečnosti je Putinovo Rusko slabší, než se tváří, můžu jen vzbudit dojem, že my vlastně silní být nepotřebujeme — jenomže potřebujeme, zvlášť když už nemáme jen za humny Putina, ale taky v zádech Trumpa. Kus pravdy má Janis Varoufakis jen v tom, že zbrojení samo o sobě nás silnými neudělá, že musíme dbát o více pilířů síly, mnohé z nich důležitější než zbrojení. Varoufakisova kritika v tom má své místo, ale musí se přeformulovat tak, jak to dělá Martin Profant.
Druhý Varoufakisův omyl — kdy skutečnost je pro Ukrajinu a v důsledku i pro nás příznivější, než si on myslí, ale přece jen ne dost příznivá, abychom se mohli vykašlat na zbrojení — tkví v tom, že analýza Carnegieho nadace vychází z oficiálních údajů ruského statistického úřadu, které jsou prostě vylhané. Ruský ekonom Vjačeslav Širjajev nejen že obyčejnýmým sběrem zpráv ruských občanů o cenách zboží v obchodech, kde nakupují, získává úplně jiné hodnoty inflace, než jaké udává ruský statistický úřad. Navíc upozorňuje, že oficiální údaje jsou zcela zjevně nesmyslné: „Neexistuje a nikdy neexistovala žádná země na celém světě, kde by inflace byla, jak tvrdí oficiální místa, 9 procent a úroková sazba určovaná Centrální bankou 21 procent.“ Hanba Varoufakisovi, že si toho nevšiml.
https://denikn.cz/1668911/rusko-potrebuje-mir-protoze-jeho-hospodarstvi-tece-do-bot-putin-to-dobre-vi-rika-expert/?cst=b28999a4f623158cde533b565546c19b99727aa93b2052d6a4c4b505034576d8
Zachránit demokracii před sebou samou
Slavoj Žižek
Macron krajní pravici nezabránil v přístupu k moci, ale naopak ji k moci přizval.
Už delší dobu dělal to, co velká část evropské pravice, a s ní i leckterá strana, která se prohlašuje za levicovou: přejal politiku krajní pravice, prý aby jí vzal voliče. Macronův ministr vnitra ve vládě premiéra Attala, Gérard Darmanin, je prakticky fašista, obzvlášť se proslavil bezvýhradnou podporou policistů páchajících brutální násilí při rozhánění demonstrací. Zákon o imigraci, který Attalova vláda předložila a Macronův blok prosadil, byl tak ostře namířen proti lidským právům přistěhovalců, že Národní sdružení ho přivítalo jako svůj úspěch a Ústavní rada ho zrušila (nejsem si jist, zda celý najednou, anebo jen některé jeho části).
Od rozpuštění parlamentu si sliboval posílení svého bloku tím, že se jeho kandidáti dostanou ve většinovém volebním systému do soubojů s kandidáty krajní pravice, a ty díky apelu na republikánskou frontu vyhrají. Levicové strany ho zaskočily tím, že se dokázaly rychle dohodnout na spojení do Nové lidové fronty a v tomto spojení volby vyhrály. Získaly ovšem jen relativní většinu, nikoliv absolutní, nadpoloviční, a tak Nová lidová fronta nemůže nic prohlasovat sama, ani vyslovení nedůvěry vládě; francouzská ústava přitom nevyžaduje, aby vláda žádala parlament o důvěru, a tak vláda nepotřebuje, aby nadpoloviční většina poslanců přímo zvedla ruce pro ni, stačí, když nadpoloviční většina nezvedne ruce proti ní.
Macron se rozhodl především ubránit své reformy, obzvlášť tu penzijní, před levicí. Dlouho tvrdil, že nepustí k moci extrémní levici, čímž myslel Nepoddajnou Francii (zatímco Komunistická strana je ve Francii považována za standardní levici, nikoliv extrémní). Mluvilo se o tom, že Macronovým plánem je zřejmě přesvědčit Socialisty, Komunisty a Zelené, aby opustili Nepoddajné, zradili své voliče a šli do koalice s Macronovým blokem, pomohli vytvořit další Macronovu vládu, ketrá by pokračovala v Macronově politice snižování daní bohatým. Ve chvíli, kdy se Nová lidová fronta konečně shodla na své kandidátce na předsednictví vlády, přitlačil Macrona ke zdi Jean Luc Mélenchon, když řekl: „Dobrá, když se vám zdá účast Nepoddajné Francie na vládě nepřijatelná, Nepoddajná Francii ve vládě být nemusí. Jmenujte Lucii Castets premiérkou, a ona ať sestaví vládu bez nás.“ A Macron vyložil karty, přiznal, že hlavně nechce pustit k moci žádnou levici, a jmenoval premiérem Michela Barniera z dnes malé pravicové strany Republikáni (která v minulosti byla stranou Nicolase Sarkozyho a bývala větší). V tu chvíli bylo jasné, že tahle vláda bude závislá na podpoře Národního sdružení; to se ostatně nechalo slyšet, že než se rozhodne, zda bude chtít vyvolat hlasování o nedůvěře pro Barnierovu vládu, zhodnotí její program.
Michel Barnier novou Macronovu vládu sestavil tak, aby se Národnímu sdružení líbila, polovina nových ministrů, především nový ministr vnitra Bruno Retailleau, je blízká hnutí Demo pro všechny (Manif pour tous), které vzniklo jako protest proti manželství pro všechny. Bruno Retailleau už v minulosti, jako senátor, přispěl k některým z nejhorších částí Zákona o imigraci, které Ústavní rada zrušila, a teď už pracuj na nové verzi Zákona o imigraci, ve které chce své staré návrhy prosazovat znovu.
Nevím jistě, proč se Nová lidová fronta dosud nepokusila vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, jestli je to prostě tím, že předem ví, že Národní sdružení proti této vládě hlasovat nebude, nebo jde spíš o to, že ve francouzském parlamentu teď probíhají složitá jednání o rozpočtu a kromě toho, že poslanci se věnují jim a na hlasování o nedůvěře jim nezbývá čas, se mluví o možnosti, že Michel Barnier nakonec sáhne k neblaze proslulému článku 49.3, který francouzské vládě umožňuje některé zákony ne pouze spojit s hlasováním o důvěře, jak to chodí u nás, ale prostě je vyhlásit, a ony pak vstoupí v platnost, bez parlamentní diskuse, pozměňovacích návrhů a jiných schvalovacích procedur, pokud parlament nevysloví vládě vzápětí nedůvěru. Hlasováním o nedůvěře tak možná jednání o rozpočtu vyvrcholí.
Zajímavou zápletku představuje zvýšení některých daní pro bohaté, se kterým přišel Michel Barnier jako s nezbytnou součástí kroků, které musí Francie podniknout, aby snížila svůj rozpočtový schodek, který se narozdíl od českého nebezpečně přiblížil limitu schválenému v Evropské unii. Mnozí členové Macronova bloku reagovali pobouřeně, že zvyšovat daně bohatým je nepřípustné, že to odporuje celým předcházejícím sedmi letům Macronova prezidenství. Rád z toho vyvozuji, že střed nejen že není ani levicový ani levicový, jak prý říkával už François Mitterand, ale že střed dokonce leží mezi pravicí a krajní pravicí.
Jak přišel Slavoj Žižek na to, že tento střed je štítem demokracie, nechápu. Možná nám v příštím článku vysvětlí, že zachráncem demokracie jako Emmanuel Macron je také Petr Fiala.
Bývalý šéfporadce SOCDEM: Maláčová vstoupí do vlády s Babišem ochotně znovu
Vojtěch Petrů
Mám dojem, že někteří sociální demokraté, kteří sami sebe označují za progresivní nebo liberální, od zvolení Jany Maláčové předsedkyní svou, pro mnohé z nich už rovnou jen bývalou, stranu pohřbívají, aniž by počkali byť jen na to, zda se u Jany Maláčové doopravdy objeví příznaky smrtelné choroby. Až mám z toho chuť je za opouštění strany nakonec pochválit, že uvolňují místo mladším — ti mladí, o kterých a od kterých se mi občas něco donese, jsou rozhodně nejen socialisté, ale také liberální a progresivní, a ti vítají, že Jana Maláčová mluví o důležitých sociálních tématech hlasitěji, než její předchůdci, a podporují její úmysl jednat o spojení levicových sil, nesýčkují dopředu, ještě než nějaká jednání vůbec začala, že tím spojením levicových sil určitě bude účast v krajně pravicovém bloku STAČILO! a v příští vládě Andreje Babiše.
Co se mi kdy donelso o Janě Maláčové, nejsou moc dobré reference, a její působení na Ministerstvu práce a sociálních věcí ostatně z velké části navazovalo na pravicové politiky Michaely Marksové Tominové, jakož i jejich předchůdců z pravicových stran, nicméně to všechno je jen důvod počítat s tím, že může selhat nebo dokonce zradit (sociální demokraté ostatně vždycky zrazovali, jak píše Laurent Binet v HHhH), ne rovnou dělat, jako že už selhala a zradila a všechno je hotovo.
Zatím Jana Maláčová mluví o spojování levice — tedy levice s levicí, nikoliv s krajní pravicí — a za jedno z mála pevných východisek pro jednání o spolupráci, která je ochotna prozradit, prohlašuje členství v Evropské unii. Na tom mohou ztroskotat jednání s KSČM a prakticky to vylučuje spolupráci se STAČILO!, ale konec konců proč se i Vidláka pro jistotu nezeptat, jestli opravdu trvá na boji proti „diktátu Bruselu“ a nechtěl by raději prosazovat sociální bydlení a progresivní daně?
Tak mě napadá, že když nám tu povstalo „Progresivní Česko“, mohlo by se pro levicový volební blok hodit právě jméno „Progresivní daně“.
Samozřejmě se může stát, že Jana Maláčová během předvolebního vyjednávání najednou obrátí a členství v EU zahodí jako údajně kulturní téma. Jana Maláčová ovšem je předsedkyní SocDem, Sociálně demokratická strana není jen Jana Maláčová — tudíž by snad strana nemusela Janě Maláčové dovolit zradu, ani kdyby ona sama zradit chtěla. Na druhé straně by se mohlo stát, že Jana Maláčová by sice zradit nechtěla, ale KSČM by trvala na vymezování se proti EU a spolustranící toužící po návratu do sněmovny za každou cenu by Janu Maláčovou ke zradě donutili. Ať už by takovou zradu prosadila Jana Maláčová sama, nebo se na ní usnesla celá strana, patrně by to znamenalo smrt Sociálně demokratické strany, přinejmenším jako strany sociální a demokratické. Proč ji ale pohřbívat dopředu, dokud ještě neumřela?
Stejně tak by SocDem téměř jistě dorazila další účast ve vládě s ANO, ale přece se snad mohla Jana Maláčová z toho, jak to dopadlo posledně, poučit, a jako Jan Hamáček snad dopadnout nechce — proč si tolik jejích, namnoze už bývalých, spolustraníků myslí, že chce?
Do koaliční vlády s oligarchou Babišem nemůže jít žádná poctivě levicová strana, zvlášť ne po zkušenostech, jaké s takovou spoluprací udělala Sociální demokracie. Zároveň žádná poctivě levicová strana nesmí pomáhat vládnout ODS ani svou nečinností dopustit, aby ODS znovu vládla: Jestliže volby nedopadnou výrazně jinak, než to teď předběžně vypadá, a jedinými možnými vládami budou buď vláda ODS, nebo vláda ANO, jestli ne rovnou ODSÁNO, nezbude případným levicovým poslancům, budou-li jací, než umožnit vládu ANO (nejlépe odchodem ze sálu při hlasování o důvěře), nebo ji dokonce, v případě nutnosti, podpořit.
Nepůsobí dobrým dojmem, když se někdo prohlašuje za sociálního demokrata a vymezuje se (správně) proti oligarchovi Babišovi, ale úplně se při tom zapomíná vymezit proti oligarchické ODS. Zásadou levice musí být: Vždy proti ODS, nikdy do party s ANO.
Obávám se, že mnozí sociální demokraté už se zkompromitovali s oběma oligarchickými spolky, nicméně každý hříšník se může napravit a každý člověk, který třeba v minulosti chyboval, se může v budoucnosti zachovat správně.
Takovou příležitost si zaslouží i SocDem i Jana Maláčová.
Kde se v českých sociálních demokratech, kteří sebe samé označují za progresivní nebo liberální, bere ta láska k NATO? Proč by si SocDem měla zakazovat spolupráci s kýmkoliv, kdo chce z NATO vystoupit?
NATO je spolek satelitů USA, který zajišťuje Spojeným státům nepřiměřeně velký vliv v Evropě, a navíc má ošklivou historii porušování mezinárodního práva. Vystoupit z něj je pravděpdobně špatný nápad z čistě pragmatického hlediska, znamenalo by to zvýšené náklady na obranu, ale není žádný důvod kategoricky se vymezovat vůči každému, kdo NATO kritizuje a chtěl by z něj pryč — pokud existují důvody pro spolupráci s někým takovým, například shoda na potřebě větší daňové progrese, zdanění majetku a příjmů z něj, zvyšování mezd, dostupného bydlení, míst v bezplatných veřejných školkách pro všechny, bezplatné kvalitní a fyzicky dostupné zdravotní péče, neoddalování odchodu do důchodu a naopak zkracování pracovní doby, a tak podobně, je to důvod jednat o spolupráci a ptát se takových odpůrců NATO, jak si představují naši obrannou strategii a jestli už propočítali, kolik nás naše obrana bez NATO bude stát.
Bojovat za členství v NATO z lásky k NATO, a přitom zanedbávat výše zmíněná témata, je za prvé hloupost a za druhé kampaň zaměřená na voliče, kteří si zakládají na boji proti čemukoliv levicovému a za nebezpečné komunisty považují i Piráty.
Zničení průběžného důchodového systému českou ekonomiku nezachrání
Ostrá, Špidla
Odkud pochází údaj, že čeští zaměstnanci dostávají ve mzdách 67 % hodnoty, kterou vytvoří? Obávám se, že je hodně nadhodnocený.
Nedávno jsem si chtěl ověřit, zda stále platí srovnání s Německem, podle kterého je v česku produktivita práce oproti německé dvoutřetinová, kdežto mzdy třetinové, čili že čeští zaměstnanci dostávají z hodnoty, kterou svou prací vytvářejí, zaplaceno jen polovinu toho, jaký podíl dostávají zapalcen zaměstnanci v Německu. Zdůrazňuji: polovinu podílu německých zaměstnanců, ne polovinu celé vytvořené hodnoty.
Nejčerstvější, co jsem našel, byl článek iDnes ze začátku roku 2023, který se opíral o data z přelomu let 2021 a 2022:
https://www.jobdnes.cz/novinky-z-trhu/nemecke-platy-v-nedohlednu-zname-sedm-duvodu-proc-cesi-berou-min/6419ab9d81f12af5be0db642
V roce 2021 podle něj byla česká produktivita práce na 80 % produktivity německé. Zároveň v první polovině roku 2022 dosahovala průměrná měsíční mzda v Německu 4 130 € (97 tisíc Kč), kdežto v Česku jen 1 533 € (36 tisíc Kč), tedy české mzdy tehdy představovaly jen 37 % německých, po přepočtu na produktivitu 46,4 %, stále méně než polovinu.
Kdyby tudíž čeští zaměstnanci skutečně dostávali zaplaceno celých 67 % hodnoty, kterou vytvoří, znamenalo by to, že němečtí zaměstnavatelé vyplácejí svým zaměstnancům více než 135 % vytvořené hodnoty — to by byla Marxova nadhodnota naruby a německé firmy by si ty peníze musely tisknout nebo nějak jinak zázračně vyčarovat.