Profil čtenáře:
Honza Macháček

Profese: chemik
E-mail: Hloupy.Honza@centrum.cz

Jako Husákovo dítě mohu potvrdit, že příznivé sociální podmínky spojené s podporou rodin obecně a matek zvlášť porodnost skutečně zvyšují. Cynicky k tomu z bezprostřední zkušenosti mohu jenom podotknout, že pomáhá ty dobré sociální podmínky doplnit politickými a společenskými omezeními, uzavřením hranic a zákazem podnikání, aby lidem nezůstalo mnoho možností vyžití a usilování o úspěch mimo rodinu.

Okolnosti mého narození a důvody, proč mám tolik vrstevníků, se ovšem týkají pouze výseku středních vrstev společnosti. My, Husákovy děti, jsme se narodily ve státě, který vymýtil chudobu i negramotnost a zpřístupnil slušné vzdělání a životní úroveň všem, i dělníci a (družstevní) rolníci v něm žili na úrovni středních vrstev, tedy maloburžoazie (a pilně si v maloburžoazních životních podmínkách osvojovali maloburžoazní morálku). Data ze světa, jakož i z chudinských ghett, která se nám za třicet let budování kapitalismu podařilo úspěšně vytvořit, ukazují, že existuje i levnější cesta zvýšení porodnosti, a ta je dokonce účinnější.

V diskusích o hrozbě globálního přelidnění se ukazuje, že nejlepším nástrojem regulace porodnosti je zlepšování sociálních podmínek chudých spojené s podporou ženských práv a vzděláváním žen (a taky že růst pčtu chudých lidí vlastně ve skutečnosti žádný problém není, protože celková spotřeba zdrojů těmi chudými roste při vší populační explozi daleko pomaleji než spotřeba hrstky nejbohatších, jakkoliv těch početně spíše ubývá, ale to už je trochu jiné téma). Chudí lidé obecně mají víc dětí než lidé žijící v blahobytu, protože jednak nemají mnoho možností co dělat jiného než snažit se přežít a vychovat co nejvíc dětí, jednak potřebují mít hodně dětí, když chtějí mít naději, že aspoň některá z nich se dožijí dospělosti, a taky zpravidla nemají jiné vyhlídky na zajištění ve stáří, než že se snad o ně některé z jejich přeživších dětí na stará kolena postará. Navíc přivázat ženy na řetěz k plotně je skutečně osvědčená metoda jak z nich udělat stroje na výrobu dětí, čím méně mohou ženy studovat, čím menší mají možnosti budovat si nějakou kariéru nebo se aspoň samostatně uživit, čím více jsou existenčně závislé na manželovi a jeho rodině, tím více rodí.

Jistě by tedy mohl Andrej Babiš podpořit výstavbu školek a jeslí, a taky zákon o sociálním bydlení a zvyšování minimální mzdy i životního a existenčního minima (případně rovnou zrušení existenčního minima jakožto protiústavní kategorie, protože český ústavní pořádek zaručuje každému právo na život, nejen na pouhou existenci), mohl by podporovat investice do školství, jeho modernizaci, inkluzivní vzdělávání a cílenou podporu pro sociálně slabé rodiny, a vůbec spoustu těch krásných věcí, které by zlepšily životy nás všech, třeba i zavedení nepodmíněného základního příjmu, a v tom zlepšování životů by se mohl obzvláště soustředit na ženy a nejvíc na matky. Tím by dosáhl zvýšení porodnosti, ale stejně jen tak na dvě až tři děti na jednu ženu, a stálo by to spoustu peněz. Nebo, přesněji řečeno, omezilo by to zisky těch nejbohatších z nás, k nimž on sám patří — takže by to přímo jeho osobně stálo spoustu peněz.

O něco levněji by možná vyšlo, kdyby premiér prosadil uzákonění mnohoženství, čímž by zajistil právo každé mladé ženy na bohatého manžela a každého nově narozeného dítěte na bohatého tatínka. Ženy, které by měly problémy začít vlastenecky zodpovědně rodit ve dvaceti čtyřech letech, by se pak mohly obrátit přímo na něj, a on už by to zařídil. Musel by pak řešit problémy se zástupy sexuálně frustrovaných chudých mužů, jejichž hněv neomezuje žádná starost, co bude s jejich dětmi, a taky by se pak asi rodilo málo dětí předurčených původem v chudých poměrech k práci v nevalně placených profesích, nicméně tuto skupinu problémů by možná zvládl vyřešit podporou průmyslu 4.0, zejména vývoje pokročilých zbraňových systémů a automatizace výroby — jen se pak možná naskýtá taková všetečná otázka, k čemu vlastně bude v plně automatizované budoucnosti potřebovat tolik dětí.

Nicméně opravdu nejjednodušší, co může Andrej Babiš udělat pro rychlé zvýšení porodnosti, je uvrhnout větší část populace do chudoby. A k tomu tu zrovna máme jednu báječnou příležitost, takovou pěknou celosvětovou krizi, že?

Na starých socialistických povinných školních brigádách bylo skvělé, že celá mladá generace poznala na vlastní kůži fyzickou práci a viděla prostředí, v jakém se taková práce dělá.

Podle recenze v A2 vidí Didier Eribon ve svém „Návratu do Remeše‟ hlavní příčinu úpadku levicové politiky v tom, že jsme zapomněli, jak těžká je fyzická práce.

Dnešní studenti pracují víc než moje generace, ale ne všichni stejně. Místo aby jezdili všichni vespolek na organizované brigády a hledali si ve volném čase možnosti přivýdělku, aby si ke studentskému životu přilepšili, jsou tvrdě třídně rozděleni na ty, kteří díky bohatství rodiny pracovat nemusí a díky rodinným kontaktům si ve volném čase nacházejí praxi v elitních profesích, zpravidla na míle daleko od fyzické práce, a na ty, kteří jsou nuceni najít si nejméně jedno zaměstnání, aby se vůbec na studiích nějak uživili, a na studium si musí při své práci najít trochu volného času, leckdy na úkor spánku.

Třídní dělení se dnes tvrdě uplatňuje už od základní školy. Většina lidí vyrůstá odmala s předurčením, zda budou mít v životě bohatství a moc nebo ne, a jen výjimečně se někdo vymaní z předurčení k chudobě a bezmoci. Ti předurčení k chudobě nemají čas na školní brigády na socialistický způsob, protože musí pracovat. A ti předurčení k bohatství a moci nikdy nepoznají, jak se žije těm druhým, na které budou dopadat následky jejich rozhodnutí.

Teprve život v kapitalismu nás učí, co všechno bylo na tom nenáviděném normalizačním socialismu dobré a proč potřebujeme socialismus, byť raději v nějaké lepší verzi. Je nám to poučení ovšem málo platné, protože moc je v kapitalismu, bez ohledu na divadlo demokracie a pohádku o rovných příležitostech, vyhrazena, stejně jako ve všech utlačovatelských režimech minulosti, těm, kterým jeho vady nevadí.

Opravdu pravidla vnitřního trhu EU brání státům zachraǒvat pouze ty firmy, keré v nich sídlí? A kdyby stát rozhodl podpořit své občany nepodmíněným základním příjmem, ať už jednorázovým nebo pravidelným na dobu krize (a když se osvědčí, třeba pak i napořád), byl by povinen poskytnout tento příjem nejen svým občanům, ba dokonce i nejen všem občanům EU, kteří mají na jeho území trvalé bydliště, ale všem občanům EU, kteří ho občas navštěvují a sem tam v něm něco nakoupí nebo prodají?

Jestliže máme v UU takovouto křiklavou nerovnost mezi lidmi a firmami, proč by nemohl stát místo zachraňování firem zavést ten nepodmíněný základní příjem, který občanům daňových rájů, ani těch evropských, dávat nemusí?

A kdyby se ukázalo, že nepodmíněný základní příjem, díky kterému budou moci všichni občané nakupovat zboží a služby, nestačí pro záchranu firrem, jejichž záchrana je v zájmu státu, nepomohlo by například omezit záchranné programy pouze na malé a střední firmy, už jen na základě toho, že ty velké a nadnárodní jsou dost silné, aby pomoc státu nepotřebovaly?

A kdyby ani omezit pomoc na malé a střední firmy nebylo možné, anebo kdyby to nestačilo, buď že by se lecjaký daňový optimalizátor dokázal prohlásit za malou rodinnou firmu, anebo že by bylo v zájmu státu přece jen poskytnout pomoc i nějaké firmě velké — třeba protože náš premiér nutně musí zachránit výnosy svého svěřeneckého fondu — nebylo by možné kupříkladu poskytnout státní pomoc firmám výlučně nákupem jejich akcií a vlastnických odílů? Já vím, že náš pan premiér si nebude přát, aby svěřenecký fond, který on neřídí, prodával státu vlastnické podíly ve firmách, které on nevlastní, ale třeba by musel ustoupit, až by to tak dělali všichni kolem nás — Německo před časem o něčem takovém uvažovalo, ne?

Stejně je to zvláštní, že stát věčně poskytuje nějakou podporu firmám, zejména jejich ztráty platí, když se jim zrovna nedaří, a vlastnické podíly, aby měl taky něco ze zisků, až se firmě bude zase dařit, za svoje peníze nechce a nechce.

Proč nazývat odpůrce eurooptimistů „euroskeptiky‟, jak si říkají oni sami, aby vyvolali dojem, že oni jsou strážci kritického rozumu, proč ne symetricky europesimisty? Zvlášť když jsou to ve skutečnosti spíše eurofobové nebo antieuropeisté.

Myslím, že nejlepším řešením problémů evropské azylové politiky, a snad jediným možným z hlediska vyššího pricipu mravního, je podniknout kroky směrem k federalizaci Evropy. Především zavést společný, federální, azylový i vízový systém.

Teď, když v reakci na pandemii skoro všechny evropské státy větší či menší měrou uzavřely hranice — Česko, tuším, nejpevněji ze všech, pro všechny lidi zvenčí i zevnitř státu, s výjimkou řidičů převážejících zboží pro velké obchodníky jako Amazon —, zní trochu zvláštně mluvit o zrušení vnitřních hranic v Schengenském prostoru, ale nakonec i to jejich uzavření v době pandemie ukazuje jejich absurditu: Některé státy jsou velké, jiné malé, vytvořit proti nákaze sanitární kordon a zavést v něm účinná karanténní opatření jsme nedokázali včas, dokud ještě nebyla v celé Evropě, takže teď už ji nemůžeme nikde zadržet a žádné území před ní ochránit, můžeme jenom omezovat její rozvoj, to znamená omezit kontakty mezi lidmi, kterými se nákaza přenáší, omezit cestování — a tedy omezit i cestování mezi kraji nebo dokonce okresy, nejen mezi státy, a ještě spíš bránit obecně cestování na větší vzdálenosti než uzavírat hranice nějakých kusů území a říkat: „Uvnitř můžete, ale přes tuhle čáru ani krok!‟

Hranice uvnitř Schengenského prostoru se musí brzy zase otevřít — a vrátit se k podivné existenci–neexistenci, kdy pro držitele občanství neexistují, zatímco pro držitele víz nebo mezinárodně právní ochrany ano. Policie České republiky se brzy zase vrátí k pronásledování ukrajinských dělníků s polskými vízy a azylantů z Německa, kteří omylem překročili hranici k nám.

S tím musíme skoncovat. Všechna víza a pracovní povolení i veškerá udělená mezinárodně právní ochrana musí platit pro celý Schengenský prostor. Evropskou vízovou a azylovou politiku musí řídit federální agentura, pro jejíž financování pochopitelně musíme dostatečně rozšířit společný federální rozpočet. Je ostatně absurdní, že takovou agenturu nemáme přinejmenším od té doby, co máme společnou agenturu pro ostrahu hranic, Frontex.

Jednotný vízový systém, především kapacity federální evropské agentury, která ho bude zajišťovat a opírat se při tom o sílu celé Evropské unie, pomohou výrazně snížit, jestli ne rovnou odstranit, nechvalně známou korupci okolo vydávání českých pracovních víz ve Vietnamu a na Ukrajině. Jednotný azylový systém ovšem sám o sobě patrně příliš nepotěší Německo, protože když umožníme žadatelům o azyl jít kamkoliv v celé Unii, každý bude chtít raději do Německa než do Česka. Z toho vyplývá, že ani náklady na integraci azylantů i dalších přistěhovalců nesmí nést osamoceně jednotlivé země, ale musí vzniknout společná federální agentura i pro podporu integrace migrantů. Ubytování, jazykové kurzy a další taková podpora musí být financována ze společného federálního rozpočtu, do kterého budeme všichni přispívat spravedlivým dílem, odpovídajícím naší hospodářské síle. Nakolik budou pak s integrační agenturou spolupracovat jednotlivé státy, například nabízet ubytovací kapacity, ať už v lágrech nebo v sociálních bytech, bude záležet jednak na tom, jak velký zájem budou mít migranti o ten který stát, a jednak na tom, jak velký zájem bude ten který stát mít o investice agentury.

Pro Česko bude takový systém znamenat možná méně migrantů než dnes, protože nikdo u nás neuvízne a nezůstane uvězněn, každý bude mít možnost utéct a hledat v Evropě přívětivější stát. Budeme nicméně na přijímání a integraci migrantů v Evropě řádně přispívat — potažmo, když se spočte celková bilance, kolik do společného rozpočtu odvádíme a kolik z něj dostáváme, budeme ze společné evropské pokladny méně brát. Nepůjde přitom o žádné odnětí dotací za trest za to, že odmítáme kvóty, ale čistě o naše vlastní svobodné rozhodnutí, že o některé federální investice nemáme na našem území zájem.