0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Honza Macháček

Profese: chemik
E-mail: Hloupy.Honza@centrum.cz

Pokusil jsem se odhadnout, jak dlouho ještě nám potrvá stlačit denní počet nakažených pod tisíc. Vyšel jsem z předpokladu, že v posledních týdnech potlačujeme covid přibližně rovnoměrně exponencielně, a vyšlo mi, že potřebujeme ještě asi 40 dní; bylo to 35 až 39 dní podle toho, jak dlouhý kus z konce března jsem použil, poslední údaj, který jsem vyčetl z Our World in Data, byl ze 3. dubna, a tak mi vychází, že v cíli bychom mohli být asi tak o státním svátku 8. května.

Naděje na rychlejší potlačení epidemie vidím tři:

1) Loňský pokles aktivity viru, díky kterému se mohl Andrej Babiš prohlašovat až do konce léta za vítěze nad covidem a pražská smetánka hodovat na Karlově mostě, byl skutečně projevem sezonního chování viru v mírném pásmu (a ve Švédsku se nekonal jen proto, že to už leží okolo polárního kruhu). Pokud je tomu tak a pokud to nové mutace nezmění, dostaneme teď dočasné zlepšení situace prakticky zadarmo, chyby se nám nevymstí tak jako ještě před měsícem a opatrné rozvolňování můžeme opatrně plánovat už teď.

2) Testování ve firmách přes všechny problémy a navzdory odporu, ba někdy až sabotážím ze strany průmyslníků i projevům stockholmského syndromu u některých odborářů, zabere a pomůže odhalit a potlačit ohniska šíření viru v továrnách a skladech. Tím by se mohlo snížit reprodukční číslo, ať už k tomu roční doba a počasí přispějí, nebo ne, a denní počet nakažených by mohl konečně začít klesat rychleji.

3) Vláda sezná, že takhle to dál nejde, a konečně továrny a sklady zavře, aspoň na týden.

Zatímco v Japonsku sakury letos rozkvetly nejčasněji za posledních 70. let, tady v Česku má letošní jaro možná také předstih před jary dávnějších let, ale určitě naopak zpoždění za loňským, nejméně čtrnáct dní. Aspoň podle fotek kvetoucích stromů a keřů, které mi poslední dobou nabízí Fakebook jako vzpomínky na tentýž den loni.

V půdě se uhlík ukládá, pokud roste vrstva humusu nebo rašeliny, když naopak humusu nebo rašeliny ubývá, případně se rašelina, uhlí nebo ropa těží, uhlík uniká. Podobně se uhlík ukládá ve stromech, pokud se z nich stává dřevěný nábytek nebo dřevěné domy, a neukládá, pokud se ty stromy spalují v kotlích na biomasu podporovaných ekologickými dotacemi.

Nepodařilo se mi vyčíst z citované studie, jaké lesy porovnává s jakými lukami, protože jde o metaanalýzu, a tak bych musel podrobnosti hledat v jednotlivých citovaných zdrojích. Selský rozum říká, že bude zásadní rozdíl mezi chráněným lesem, ve kterém se ponechává mrtvé dřevo, a lesem hospodářským, ze kterého se veškeré dřevo odstraňuje; i v hospodářském lese pak může být velký rozdíl mezi tím, kdy se po pokácení stromů, jejich odvětvení a stažení klád větve nechají na místě, ať už jen tak nebo naštěpkované, a kdy se spálí.

Na základě závěrů studie, které zdůrazňují význam velikosti kořenového systému pro ukládání uhlíku, bych doporučil pěstovat bambusy, ty mají oproti našim domácím druhům trav podzemní systém oddenků a kořenů výrazně hlubší a rozsáhlejší. Možná by se bambusové háje některých zimovzdorných druhů daly vysazovat i jako plantáže na biomasu.

Zaujalo mě, že studie uvádí jako velmi přínosné pro ukládání uhlíku přihnojování dusíkem. Ochrana klimatu rozhazováním dusíkatých hnojiv do krajiny se bude určitě líbit našemu premiérovi.

Jestliže savany vážou více uhlíku než lesy, je zpráva, že rozlehlé plochy amazonského pralesa se začnou proměňovat v savanu, dobrá, ne?

Už jsem na jiném místě citoval zákony, které mi nedávno připomnělo školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ale pandemie koronaviru jako by způsobila, že všichni, kteří je mají vymáhat, na jejich existenci zapomněli.

Začněme tentokrát §§ 152 a 153 Trestního zákoníku (40/2009 Sb.), tedy „Šíření nakažlivé lidské nemoci‟ a „Šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti‟.

§ 152 odstavec 1: Kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Další odstavce zostřují postih za zvyšování rizika šíření nákazy jako člen organizované skupiny, například České hospodářské komory, a stanoví, že i pouhá příprava je trestná.

§ 153 pak stanoví, že když za zvyšováním rizika šíření nákazy nebyl prokazatelný úmysl, trest bude nižší, ale pachatel mu neujde. Nelze se vymlouvat na nevědomost, Šmuclera, Zimu, Pirka nebo Pekovou.

Povšimněme si, že zákon mluví o riziku šíření, a to bez ohledu na to, zda k samotnému šíření nákazy skutečně došlo. V zásadě tedy umožňuje postihovat i roušku pod nosem nebo nedostatečné mytí rukou — při jeho uplatňování musí zjevně orgány činné v trestním řízení zohledňovat společenskou nebezpečnost přečinu a přiměřenost postihu, což vyžaduje samostatné myšlení a osobní zodpovědnost, v tom nejspíš bude kámen úrazu. Čekat na vyhlášení nouzového stavu, a pak kontrolovat seznam vypsaný v nařízeních vlády je jednodušší, nikoliv však zákonné.

Domnívám se — a schází mi veřejná debata právníků na toto téma —, že při důsledném uplatňování těchto paragrafů Trestního zákoníku by bylo vyhlašování stavu nouze vcelku zbytečné. Vláda nemusí patření proti šíření nákazy nařizovat, mělo by stačit, když třeba Ministerstvo zdravotnictví vydá varování před epidemií a sadu doporučení; ministerstva spravedlnosti a vnitra by tato doporučení mohla doplnit metodickými pokyny pro státní zástupce a policisty, aby jim usnadnila rozhodování, a Ministerstvo průmyslu a obchodu by mohlo ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví pomoci vhodnými metodickými pokyny podnikatelům. Doporučení a metodické pokyny by nebylo možné přímočaře vynucovat, všichni bychom měli svobodu zařídit se nejen podle nich, ale i jinak dle vlastního uvážení, ale museli bychom se podle toho vlastního uvážení zařídit tak, abychom nezpůsobovali riziko šíření nákazy výrazně vyšší než ti, kteří se doporučeními vlády důsledně řídí. Při trestním stíhání by bylo nutné u soudu prokázat, že obviněný způsobil nebo zvýšil riziko šíření nákazy, takže například prodej kávy v kelímku by se stíhat nedal; naopak, pokud by vláda vydávala svá doporučení obzvlášť hloupě a chaoticky, mohl by být někdo stíhán i za to, že se těmi nejhloupějšími důsledně řídí, pokud by tím riziko nákazy ve skutečnosti zvyšoval (a prokazatelně to mohl a měl rozpoznat).

Kromě trestní zodpovědnosti, ke které by měli být rozhodně pohnáni zaměstnavatelé odmítající uzavřít promořený provoz nebo sabotující trasování, jsou tu ustanovení Zákoníku práce (262/2006 Sb.), který v §§ 101–108 (hlavě páté) ukládá zaměstnavatelům zodpovědnost za bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

Nejsem si úplně jist, zda voláním po tom, aby se Inspekce bezpečnosti práce po roce nečinnosti konečně probudila a začala dodržování těchto paragrafů kontrolovat, neriskuji problémy pro náš ústav, ve kterém bychom například vinou ne zcela dokonalé administrativy obtížně zpětně prokazovali, kdy kdo pracoval z domova, nicméně k šíření koronaviru u nás nedošlo, a dokonce i mimo ústav se první kolegové, pokud vím, nakazili až v průběhu posledního měsíce. Ústav jaderného výzkumu, v jehož areálu se ten náš nachází, je větší a administrativu bude mít důkladnější, takže ten asi bude schopen dostatečnou péči o zdraví zaměstnanců prokázat; patří ČEZu, ale zda to znamená, že své povinnosti v oblasti BOZP poctivě plní celý ČEZ, nemohu říct. Každopádně ÚJV zřídil už loni na jaře krizový štáb areálu, jehož jednání se účastní i zástupce našeho ústavu, a s opatřeními proti šíření viru nečeká pouze, co nařídí vláda, například plexiskla oddělující místa u stolů máme v kantýně už asi půl roku. První případy, kdy se někdo přivezl covid jako suvenýr z dovolené, se v areálu objevily už loni v létě, od té doby přibyli například ti, kterým virus přinesly domů děti ze školky, ale v areálu se virus, pokud vím, nešíří; hodně k tomu samozřejmě přispívá využívání práce z domova a dodržování karantény u nakažených a jejich kontaktů.

Každopádně § 102 odtavec 3 říká: Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění...

Chaotické chování vlády tudíž žádného zaměstnavatele neomlouvá, mají všichni zákonnou povinnost povšimnout si toho, že přišla nebezpečná epidemie a že se může šířit v jejich firmě, a jsou povinni přijmout taková opatření, aby šíření této nákazy zabránili. Například tedy využívat v maximální možné míře práce z domova. Dále pak přeorganizovat činnost na pracovišti tak, aby se v uzavřeném prostoru setkávalo co nejméně lidí, aby mezi sebou mohli udržovat co největší rozestupy, aby se nemíchaly směny a tak dále, a všechny zaměstnance vybavit kvalitními respirátory.

Ty respirátory vyplývají z § 104, jehož odstavec 3 stanoví: Není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem...

Povinnost chránit zaměstnance před rizikem nákazy koronavirem samozřejmě splňuje pouze kvalitní respirátor, pouhá rouška nestačí.

Kdyby se v současné situaci zaměstnanci konečně zmohli na stávku, nebyla by to podle Zákoníku práce vlastně ani stávka, jen naplnění práva daného § 105 odstavce 2:

Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.

Mezi námi, levičáky, je samozřejmě všeobecně známo, jak slabé postavení mají zaměstnanci v řadě firem, a obzvlášť v montovnách našeho posvátného průmyslu, v call centrech řady firem a dalších robotárnách. Je nejvyšší čas, aby se těchto zaměstnanců zastaly instituce, které to mají v popisu práce, zejména tedy Inspekce bezpečnosti práce — a tam, kde už se nákaza šíří, a zaměstnavatel přesto tlačí na pokračování práce, také policie a státní zastupitelství.

A například zaměstnavatelům, kteří se ošklíbají nad povinností testovat pravidelně zaměstnance, když jim stát zaplatí jen část ceny těch testů, je nejvyšší čas připomenout, že testovat zaměstnance — nebo vyloučit riziko šíření nákazy jinými opatřeními — bylo jejich povinností už dávno, a státu, který jim chce v plnění jejich povinnosti pomoci finanční podporou, místo aby je pokutoval za její neplnění, mají být vděční.