87 580/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Honza Macháček

Profese: chemik
E-mail: Hloupy.Honza@centrum.cz

Už zase na mě vyskočil „Exkluzivní obsah,‟ a to přestože jsem přihlášen. V Deníku N si sice bez přihlášení ke svému placenému účtu mnoho článků nepřečtu, ale zato mě po přihlášení neobtěžuje dotěrnými reklamami, které by mi překážely ve čtení — mají dost rozumu, aby si aktivně neodháněli platící čtenáře. Redakce Deníku Referendum rozum nemá, nebo se čtenářů, včetně platících diskutérů, chce zbavit?

Jděte, prosím, s těmi svými vyskakovacími vtípky konečně — doufám, že uhodnete kam.

Pochopil jsem správně, že jde o souboj rasistů proti rasistům?

Dostal jsem za své vzpomínání vynadáno od bratra, že už zase veřejně pomlouvám rodinu. Z toho jsou vidět některé zásadní problémy orální historie:

1) Ne každý pamětník má chuť o svých vzpomínkách veřejně mluvit, jsou lidé, a může to snadno být většina, kteří se naopak budou zdráhat promluvit o svých vzpomínkách i s historikem, zvlášť pokud jim nezaručí, že jejich výpověď nikde nezveřejní ani se nebude nijak veřejně šířit o žádných jejích osobních podrobnostech.

2) S ledasčím, co ti pamětníci, kteří o sobě a svých vzpomínkách ochotně vykládají, mohou mnozí přímí účastníci oněch vzpomínek zásadně nesouhlasit, někdy i v tom, co pamětník tvrdí sám o sobě, a obzvlášť pak v tom, co prohlašuje o druhých, zejména osobně o nich.

Historik tedy nejen že nemůže popisovat dobu výlučně na základě svých vlastních vzpomínek, ale nemůže se dokonce ani spolehnout jako na jediný zdroj na vzpomínky těch, kteří o nich ochotně vyprávějí. Takový obraz doby by mohl být pouhou pověstí založenou na představách a fantaziích hrstky exhibicionistů.

Napsal jsem, že důchodcům, volícím z jednoznačnéhon existenčního zájmu Babiše, je spíláno do knedlíků, zatímco ve skutečnosti jsou ostouzeni jako koblihy. Nevím, jak jsem se mohl dopustit takového omylu, snad že mám rád sladké pečivo, a tak je pro mě podvědomě nepřijatelné užívat jméno některého z chutných zákusků jako nadávku.

Než tuto diskusi zase zaplní nějaký příslušník normalizační disidentské elity vzpomínkami na hrdinný boj své antikomunistické rodiny a jejích přátel proti komunistům a jejich přisluhovačům, zavzpomínám si na své dětství a dospívání Husákova dítěte z rodiny komunistických „prominentů‟ v provinčním maloměstě.

Moje maminka byla členkou komunistické strany a starostlivě mě poučovala, že o vstup do strany se nežádá, ten mi nabídnou, pokud budu ve své kariéře úspěšný, a nabídku že nesmím odmítnout, jinak bude s mými kariérními úspěchy konec. Zajímal jsem se o to, protože mými vzory byli hrdinní komunisté ze sovětských filmů, a věren pevnému morálnímu profilu správného komunisty, hrdě jsem maminčiny lekce z politologie odsoudil, že jestli to tak vážně chodí, to budu muset první nabídku na členství ve straně odmítnout, abych si to ověřil, protože strana, která by mi za odmítnutí vstupu chtěla ničit kariéru, si nezaslouží, abych byl jejím členem. Také mi maminka vysvětlovala, jak probíhají lidově demokratické volby, že volič dostane jednotnou kandidátní listinu Národní fronty, se kterou může odejít za plentu a některé kandidáty, se kterými nesouhlasí, škrtnout, ale chodit za plentu že není dobré pro kariéru; k tomu jsem samozřejmě usoudil, že morální kodex komunisty žádá zajít si na chvíli s volebním lístkem za plentu, i kdybych ve skutečnosti nechtěl škrtat nikoho. Příležitost dokázat, nakolik jsem skutečně správným komunistou a myslím své dětstké chvástání vážně, jsem už nedostal, režim padl několik měsíců před mými osmnáctými narozeninami.

Tatínek nebyl členem strany, pouze kandidátem, a nikdy doma do ničeho moc nemluvil — to ovšem nesouviselo se socialismem, ale s domem, který patřil maminčiným rodičům a vládla mu babička. Až v listopadu 1989 tatínek mně a bratrovi prozradil, že měl ze studentských let drobný kádrový škraloup za členství v Klubu angažovaných nestraníků. Státní bance československé, kde pracoval, takové drobné škraloupy nevadily, a asi by kvůli svému zaměstnání nemusel být ani tím věčným kandidátem na členství ve straně, kdyby se s maminkou neshodli, že bude nejlépe chovat se co nejkonformněji, aby chránili nás, své děti.

Normalizace, jak já si ji pamatuji, nebyla dobou strachu, spíše ustrašenosti. Navíc se naši rodiče nebáli ani tak o sebe, jako o nás — a taky za nás, takže my, Husákovy děti, jsme se bát nemusely. Domnívám se, že právě tak, díky těm ustrašeným opatrným rodičům, spíše než díky opoziční činnosti Charty 77, vyrostla generace beze strachu, která spustila revoluci — a všichni ti konformní rodiče, kteří se přizpůsobovali režimu pro své děti, se postavili na odpor, když režim porušil tuhle společenskou smlouvu a nechal jejich děti na Národní třídě zmlátit.

Skupina Hop Trop popsala tuto společenskou smlouvu ve své cover verzi „Ten dělá to a ten zas tohle‟: „Držíme zobáky, jak račte věděti, rodinný baráky, stavíme pro děti...‟ Což se tehdy hrálo v rádiu. Neodpustím si poznámku, že se tenkrát v tom rádiu hrál taky Karel Plíhal, zatímco dneska nevím komu a jak říct, aby ho zařadili do programu, třeba místo Daniela Landy.

Má odvaha — nebo spíš absence strachu, protože založením jsem velký zbabělec — souvisela s mou v pubertě oblíbenou průpovídkou: „Vždycky se můžu živit rukama.‟ Neměl jsem obavy, že narazím na stranické funkcionáře, kteří mi zničí kariéru, protože i bez veliké kariéry bylo dost obyčejné manuální práce, kterou se tenkrát dalo docela dobře živit. Docela dobře to vystihl na sklonku režimu Ivo Jahelka písničkou, kterou myslel ostře kriticky: „Za vzdělání krutě pykám, směje se mi Gejza Cikán, i když v škole třikrát propad, za mý dva platy chodí kopat.‟ Říkám, že tak to bylo správně. Kdyby chtěl ty dva platy, nic přece nebránilo JUDr. Jahelkovi jít s Gejzou s krumpáčem do výkopu. Nešel, povolání advokáta bylo prestižnější, nebo pro něj z jiných důvodů přitažlivější — podobně jako pro mě povolání vědce, na které jsem studoval —, a když si chtěl přivydělat, dal před dřinou kopáče přednost rovněž prestižnějšímu — nebo jinak zábavnějšímu a vůbec přitažlivějšímu — zpívání. Proč by tedy těžká a špinavá práce, která JUDr. Jahelku neláká, ale někdo ji dělat musí, neměla být placená lépe, než práce, kterou JUDr. Jahelka dělá rád? Nevím, jestli jsem to takhle chápal už tenkrát, nebo mi to došlo až později, když jsme nastolili režim, který takovou špinavou dřinu platí málo, protože k ní lidi chudé a nevzdělané dokáže i za to málo donutit, ale určitě jsem počítal s tím, že jako vědec si mnoho peněz nevydělám, a připadalo mi to spíš jako vtip než jako nespravedlnost. Konec konců jsem najisto počítal s tou volbou, že práci, která mě bude bavit, budu moci kdykoliv vyměnit za jinou, méně zábavnou, fyzicky náročnější a špinavější, kterou si vydělám víc.

Bát jsem se začal až za kapitalismu, když jsem si uvědomil, že pokud přijdu o tu práci, na kterou jsem studoval a kterou jsem i získal, hlavně díky tomu, že studium jsem dokončil zrovna v době, kdy v oboru byl dostatek volných míst, mohu mít problém najít si novou, a mohu mít také zásadní problém se uživit, protože dneska si s krumpáčem ve výkopu, nebo spíš na pokladně v supermarketu — s tím krumpáčem bych to nemusel zvládnout — mnoho nevydělám.

K věcem, které přede mnou rodiče dlouho úspěšně tajili, patřilo i to, že naše rodina je na poměry doby docela bohatá, s rodinným domem a ne úplně malou zahradou na okraji města. Naopak mě rodiče učili být hrdý na svou chudobu, že nepotřebujeme drahé auto, stačí jezdit trabantem, a chodit o dovolené po československých horách je lepší než vyhazovat peníze, abychom se mohli válet na pláži u moře někde v zahraničí. Maminka občas zavzpomínala, jak v mládí cestovala s prastrýčkem a pratetou po Evropě, ale nikdy ani nenaznačila, že by chtěla vycestovat zase nebo že bychom to měli chtít my, natož že naše rodinná záliba v poznávání vlasti mohla mít něco společného s tím tatínkovým kádrovým škraloupkem, o kterém jsme my, děti, nesměly vědět, a s nějakou hrozbou problémů při žádosti o výjezdní doložku.

Ostatně má moje normalizační maloburžoazní rodina silné zemědělské kořeny, a rolníci, jak víme — aspoň tedy my, kteří o zemědělství vůbec něco víme — nejsou zvyklí příliš cestovat, kdo by se v jejich nepřítomnosti staral o zvířata? Jen rodina mé babičky z maminčiny strany měla dělnický původ, a v babiččině generaci už to byli samí intelektuálové. Tatínek pochází z vesnice z rodu drobných rolníků a lesníků, a tak jsme s bratrem často trávili část prázdnin na venkově u babičky (nikdy jsme neříkali „u dědečka‟, mám mezi předky samé silné ženy, které vesměs vládly rodinám, ale to taky asi příliš nesouvisí s režimem — leda že by to mělo něco společného s rovnoprávností, ve které byl Východ dál než Západ a která nakonec po Sametové revoluci přišla poněkud k úhoně). Dědeček z maminčiny strany pocházel ze statku, ale s jeho rodinou jsme neměli dobré vztahy, nezdál se jí dost dobrý třídní původ jeho nevěsty a maminka občas vzpomínala na své dětství, jak hnusně se k ní strýčkové a tetičky z téhle strany chovaly. Dědeček sám byl velkým průkopníkem všeho moderního, maminka vyprávěla, jak jezdíval po vesnicích s bigrafem, a sám pamatuji jeho televizní antény na půdě, kde s nimi pořád něco kutil, a jeho velkou černobílou televizi, než jsme si i my pořídili televizor vlastní a než se později rozšířily barevné, na kterou jsme se s bratrem chodívali dívat na Tajuplný ostrov. Jako muž pokroku byl dědeček samozřejmě komunistou a v padesátých letech agitoval pro kolektivizaci, k rodinným historkám patřilo, jak ho sedláci honili s vidlemi nebo se sekyrou a jak se schovával pod neckami. Za mého života už nic tak dobrodružného nepodnikal, byl, stejně jako babička, učitelem a řediteloval na základní škole.

Když na to tak vzpomínám, myslím, že necestovali ani jedni mí prarodiče, a nejspíš to nebylo jen tím, že i na naší zahradě bylo třeba, aby někdo každý den krmil králíky. Zdá se, že cestování na dovolenou se opravdu z nejvyšších kruhů mezi chudší vrstvy šířilo během dvacátého století jen pomalu, běžným se stalo až pro generaci mých rodičů, která vyrostla po Druhé světové válce. Prastrýček (letecký konstruktér) s pratetou (kardioložkou), se kterými v mládí cestovala maminka, byli ve své době ještě výjimečnými dobrodruhy.

Já jsem byl ve své škole výjimečný, kromě trochy nadání pro exaktní vědy, svým komunistickým přesvědčením. Tu a tam jsem narazil na to, že skoro nikdo kromě mě komunistickou ideologii vážně nebere a všechny rituály pěstované komunistickou stranou je obecným zvykem vykonávat ledabyle, čistě pro formu, ve stylu dnes slavného Havlova zelináře, o kterém jsem tenkrát samozřejmě nic nevěděl. Taky jsem vybočoval z normy rodinnou zahradou, na které mě mohli rodiče nechat si hrát bezpečně odděleného od okolního světa plotem — takto bezpečným, a v důsledku poněkud osamělým, dětstvím jsem možná předběhl dobu, dneska se asi většina rodičů bojí nechat děti pobíhat volně bez dozoru po městě. Možná se zato dnešní děti socializují na Internetu, ale to jenom hádám; já jsem každopádně byl, a stále zůstávám, poněkud asociální. Vždycky mi trvalo nejmíň rok, než jsem si zapamatoval jména nových spolužáků a naučil se je rozeznávat podle tváří, a asi nikdy jsem se o nikoho doopravdy nezajímal, takže jsem následně ani o nikom vcelku nic nevěděl. Rozhodně si nevzpomenu, kdo z mých spolužáků měl tenkrát rodiče v komunistické straně, kdo v jiné straně Národní fronty, a čí rodina byla bezpartijní. Dokážu si vzpomenout na jednoho spolužáka z paralelní třídy na gymnáziu, jehož otec podepsal Chartu 77, ale to jen proto, že chartisti byli něco jako exotická zvířata, měli jsme všeho všudy dva na okrese, a že se o tom mluvilo v listopadu 1989 po celé škole. Než na to přišla řeč, šťastně jsem ignoroval, že můj spolužák — konec konců jen z paralelky, což bylo pro mě, asociála, skoro jako opačná polokoule — má otce disidenta a režimní úřady a policie ho soustavně šikanují. Až tenkrát v listopadu, když o tom mluvili všichni, jsem zaznamenal, že spolužákova otce opakovaně vyhazovali ze zaměstnání — takže to možná přece jen nebylo s tím živením se rukama zase tak jednoduché, jak jsem si představoval — až se stal průkopníkem feminismu a zvolil jedinou zákonem tolerovanou alternativu k řádnému zaměstnání jako muž v domácnosti. Často svou tehdejší nevědomost uvádím jako příklad, jak snadné bylo nevidět, co vidět nebylo bezpečné.

Myslím, že je to ale taky příklad, jak propastný byl rozdíl, nejen v myšlenkových základech, ale i v metodách moci, mezi normalizačním komunismem a nacismem, který celé rodiny svých odpůrců fyzicky likvidoval. Těžko by disident, soustavně vyhazovaný z práce, mohl na režim vyzrát jako muž v domácnosti, kdyby režim důsledně vyhazoval z práce i jeho manželku. Jestli by se můj spolužák jako syn disidenta dostal na vysokou školu, už se nedozvíme, ale zabránit mu ve studiu gymnázia režim za nutné nepovažoval.

Ještě jednu věc ze svých školních zkušeností vyvozuji vedle bezzubosti vyhnívajícího režimu a snadnosti nevidět, nebo možná dvě: rovnost a solidaritu. Úplně rovni jsme si asi nebyli a dokonale solidární také ne, dívali jsme se spatra na spolužáky, kteří propadli, (myslím, že nejméně jeden z nich byl Rom) a na žáky zvláštní třídy (jejíž existence jsem si možná vůbec všiml jen proto, že jednak byla na chodbě v blízkosti té třídy, kam jsem chodil já, a jednak v ní, tuším, že už jako důchodkyně, učila moje babička). Tito odpadlíci školského systému sice mohli počítat s tím, že se v dospělosti uživí aspoň s krumpáčem ve výkopu, ale už od školy si zřejmě museli zvykat, že úplně rovná práva nemají a mít nebudou. Jinak jsme nicméně byli promícháni dělníci s rolníky a inteligencí i chudí s bohatými — v tehdejších velmi uměřených mezích chudoby a bohatství — a žádné velké dělení, třeba na komunistické prominenty, šedý dav a disidentskou elitu, mezi námi nebylo — ledaže bych je přehlížel stejně jako disidentské zázemí toho spolužáka z paralelky. Nevím například, co bych dělal, kdyby za mnou ten spolužák přišel, že režim šikanuje jeho rodinu a potřebuje ode mě nějakou pomoc, jestli bych ho odmítl, že je nepřítel lidově demokratiockého zřízení a za své problémy si může sám, když nám rozvrací republiku, nebo jestli bych od něj žádal, než mu pomohu, aby se distancoval od svého otce zaprodaného imperialistům, anebo zda bych byl aspoň zvědavý, co se píše v té Chartě, že ji jeho otec podepsal, a má z toho takové problémy, ale jsem si prakticky jist, že moji spolužáci — a kamarádi nás obou — by mi hodit ho přes palubu jen tak nedovolili, nebo aspoň neodpustili. Vyloučil bych se tím z kolektivu, což je jeden z nejhorších možných hříchů proti morálnímu kodexu komunisty.

Taky jsem se na fyzikální olympiádě seznámil s kamarádem z pohraničních hor, z početné křesťanské rodiny, který mi ukázal, že moje rodina není zas tak chudá, jak jsem se vždycky pyšnil. Když na mezinárodní fyzikální olympiádě v Holandsku, to už bylo po revoluci, v roce 1990, dostal od pořadatelů na památku digitální stopky, které se používaly v jedné soutěžní úloze praktické části, byly to jeho první vlastní hodinky, a taky vyprávěl veselou historku, jak doma šetřili na auto, šetřili, šetřili, až našetřili na rádio, tak si koupili rádio a začli na auto šetřit znovu. Jakou šanci studovat mají dnes děti z chudých rodin? Dostanou ji, aspoň když mají talent jako on? A dostanou vůbec šanci zjistit, že mají nějaký talent?

Jestli mi dneska chce nějaký pamětník z řad tehdejší disidentské elity vykládat o rozdělené normalizační společnosti a vyčítat, že jsem nebyl dost solidární s jeho utlačovanou skupinou, ať nejdřív ukáže, jak je on dnes solidární s Romy, bezdomovci, nezaměstnanými, matkami samoživitelkami, nejlíp i syrskými uprchlíky, a konec konců i s důchodci, kteří dnes volí Babiše a nechávají si za to nadávat od veteránů prominentního disentu do knedlíků, protože moc dobře vědí, co by je čekalo od další vlády ODS.