reklama
Trvalé příspěvky
Jednorázové - červen
0/400 000 Kč Podpořte nás na cestě k finanční stabilitě. ♥ Daruji

Profil čtenáře:
Honza Macháček

Profese: chemik
E-mail: Hloupy.Honza@centrum.cz

Geussovy plány mě děsí. Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví je mimo jiné vlastníkem Dendrologické zahrady v Průhonicích (nebo spíš Čestlicích?), menší ale neméně krásné sousedky Průhonického parku (ten patří Botanickému ústavu AV ČR), od kterého ji dělí dálnice. Vůbec se mi nelíbí představa, jak se Geuss ničitel pouští do reorganizace její správy.

London, ne Londýn, Vín, ne Vídeň. Snad nám Němci prominou Berlín místo Berlinu, ale měli bychom se odnaučit říkat Dresdenu Drážďany a Mynchenu Mnichov, ne? Zcela vážně jsem pro přestat Tókjó komolit na Tokio, což je špatně přečtený anglický přepis Tokyo, navíc s pravopisem počeštěným podle zásady: „Je to cizí slovo, tak to musí vypadat cize.“ A přejmenování Paříže sice požaduji už zase ironicky, ale co nás to, při všech Erynijích, napadlo, udělat ženu z prince Parida?

Na to, že Jan Osička má být odborníkem, je jeho pohled na energetiku pozoruhodně diletantský. Nejen že si příliš neláme hlavu s problémem nesouladu mezi výrobou a spotřebou elektřiny, ale také nerozlišuje mezi veřejnými a soukromými investicemi. Tím pádem mu naprosto uniká, že klíčovým problémem energetiky je kapitalismus. Přesněji kapitalistická ideologie, která nutí stát podporovat soukromé podnikání, nekonkurovat soukromým investorům v oblastech, kde mohou vydělat, a sám „investovat“ výlučně tam, kde nelze dosáhnout zisku, typicky do infrastruktury jako silniční síť, kterou pak poskytne soukromým podnikatelům k využívání, nejlépe zcela zdarma.

Naše spotřeba energie — přesněji tedy řečeno potřeba, protože spotřebou se naše potřeba stává, pouze pokud onu potřebnou energii máme odkud vzít — kolísá podle toho, co zrovna děláme, jaká je denní doba i jak se mění počasí, jestli si potřebujeme svítit, jak moc potřebujeme topit nebo naopak ochlazovat klimatizací, jak vaříme, jak běží stroje, a tak podobně. Především vlivem spotřeby strojů v průmyslu bývá spotřeba elektřiny ve dne výrazně vyšší než v noci, přestože v noci si potřebujeme svítit, a proto známe noční proud, levnější než denní — aspoň v případě, že významná část průmyslu respektuje potřebu dělníků v noci spát a nenutí je pracovat na tři směny při umělém osvětlení i v provozech, které narozdíl třeba od péče o pacienty v nemocnicích opravdu nemusí běžet nepřetržitě, jen aby výroba nestála. Snadno se okamžité potřebě přizpůsobují tepelné elektrárny, a to nejrychleji plynové, které na změny průtoku plynu hořáky reagují okamžitě, zatímco uhelná ohniště mají vůči změnám v rychlosti přikládání přece jen už nějakou setrvačnost. Konkurovat plynovým elektrárnám mohou vodní, zvláště přehradní, u nichž lze také měnit rychlost vypouštění přehrady přes turbíny s takřka okamžitou odezvou. Jaderné elektrárny už mají problém, že dodávají stabilně vysoký výkon, ale měnit ho lze jen velmi zvolna, při snaze o jeho prudké zvýšení nebo snížení hrozí v lepším případě zastavení řetězové reakce, v horším havárie. Ještě horší jsou pak elektrárny fotovoltaické a větrné, jejichž výkon nejen že se nedá pružně přizpůsobovat spotřebě, ale dokonce se mění zcela samovolně podle počasí, tedy způsobem, který nelze ovlivnit, a navíc i předvídat se dá jen omezeně.

Na problém jak sladit produkci elektřiny se spotřebou narazil už komunistický režim. Částečně se snažil využít jednotné energetické soustavy Rady vzájemné hospodářské pomoci, obdoby dnešního jednotného evropského trhu, která teoreticky měla, hlavně díky jedenácti časovým pásmům Sovětského svazu, skvěle vyrovnávat rozdíly ve spotřebě v různých částech dne. Prakticky to příliš nefungovalo, myslím, že jak kvůli sporům členských států, kdo má komu co platit, tak kvůli technickým problémům, přičemž za ty technické problémy nemohla jenom zaostalost socialistického hospodářství — čím větší je vzdálenost mezi zdrojem proudu a spotřebičem, tím více jeho vedení zatěžuje rozvodnou síť, a obzvlášť náročné pro tuto síť je, když zdroje, oblasti s přebytky produkce, a spotřebiče, oblasti s nedostatkem, jsou každou chvíli někde jinde a toky proudu v síti mění velikost i směr. Komunistický režim měl problémy už s tím, že stavěl jaderné elektrárny, jejichž produkce byla více méně stálá, a jenom se mu přes oněch jedenáct časových pásem Sovětského svazu stěhovala během dne rychlostí otáčení Země spotřeba. Dnešní evropská rozvodná soustava se musí vypořádat s prudkými změnami produkce solárních a větrných elketráren, jak se mění počasí nad různými částmi Evropy.

Socialistické Československo dospělo k nutnosti ukládat někam elektrickou energii v době, kdy naplánovalo stavbu Temelína. Tou měl výkon jaderných elektráren přesáhnout mez, do které šlo nechat je prostě stabilně běžet a ve špičkách přitopit pod kotli těch uhelných, už hrozilo, že v době nízké spotřeby dojde k nadprodukci, a jednotná elektrická soustava RVHP její odběr nezajistí. Tak vznikl společně s projektem jaderné elektrárny v Temelíně projekt přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně — a to je dodnes jediná naše přečerpávací elektrárna, a vůbec jediné zařízení pro ukládání elektrické energie, protože pak došlo k převratu, socialismus jsme vyměnili za kapitalismus a komunistickou ideologii za tu kapitalistickou.

V kapitalismu už stát nestaví, co potřebuje, ale čeká, až to postaví soukromí investoři. A pokud naši volení zástupci v čele státu usoudí, že stát něco doopravdy nutně potřebuje postavit, ale soukromí investoři se do toho nehrnou, stát si to nepostaví sám, ale nabídne soukromým investorům dotace. Proto politika budování obnovitelných zdrojů neznamená, že by stát založil státní podnik, který by stavěl solární a větrné elketrárny, ba dokonce ani že by si stát zřídil vlastní investiční banku, která by nakupovala akcie soukromých start-upů v obodu nebo jim nabízela úvěry. Místo toho stát vymyslel systém podpory soukromých investic, který obnáší především záruky soukromého zisku — na účet státu a společnosti, jako obvykle —, a to pomocí garantovaného odběru a garantované výkupní ceny. To mimochodem dělá tvrzení, jak levné jsou obnovitelné zdroje, obzvláště zajímavým — nejen že studie dokazující jejich nízkou cenu využívají kreativního účetnictví a vylučují z ceny těchto zdrojů veškeré náklady na vyrovnávání jejich výkonu a na rozvodnou síť, ale navíc jsou ceny vypočtené takovými studiemi čistě hypotetické v situaci, kdy distributor elektřinu z obnovitelných zdrojů nakupuje za ceny předepsané zákonem. Hlavním praktickým výsledke ovšem je, že soukromí investoři nemají důvod budovat žádné akumulační kapacity, zákon jim zajišťuje, že vždycky prodají všechno, co vyrobí, a to vždy za výhodnou cenu, nehrozí jim, že by v době nadprodukce přišli o odbyt, ba dokonce ani že by v tu dobu museli prodávat levněji. Zároveň je zřejmě výhodnější investovat, když ne do satvby dalších obnovitelných zdrojů, tak aspoň do plynových elektráren, než do přečerpávacích vodních, do velkých akumulátorových stanic nebo třeba do Carnotových baterií — existuje řada technologií pro ukládání elektrické energie, některé již velmi rozvinuté a s vysokou účinností, nicméně žádné se nestaví, protože pro soukromé investory zřejmě neznamenají lákavou příležitost a státy samy zásadně nestaví.

Omezit spotřebu ruského zemního plynu může Evropa teď hned tím, že Němci ustoupí od svého útlumu jaderné energetiky a rozjedou na plno své jadrné elektrárny. Výhodné pravděpodobě bude i stavět další reaktory, například u nás dostavět Temelín a rozšířit Dukovany — ukazuje to aspoň studie francouzského distributora RTE, kterou loni, po dvou letech práce analytického týmu, zveřejnil, taková pokročilejší verze zprávy naší Pačesovy komise:

https://assets.rte-france.com/prod/public/2021-10/Futurs-Energetiques-2050-principaux-resultats_0.pdf

Studie RTE se týká dekarbonizace francouzské energetiky do roku 2050, zbytkem Evropy se přímo nezabývá, takže pro nás můžeme bez vypracování podobné analýzy pouze odhadovat, že budou platit analogické zákonitosti. RTE počítá s uplatněním úsporných technologií a celkovým snížením spotřeby energie, zároveň ale se zvýšením spotřeby elektřiny, protože právě elektřinou bude nutné nahradit zemní plyn například při vytápění. Dekarbonizace energetiky bude nutně znamenat zdražení elektřiny, v nejlevnější variantě by nicméně mělo ve Francii stačit zdražení o 15 %, což není nijak hrozné. Těžko říct, jestli by si celá Evropa mohla vystačit s elektřinou za 115 % současné francouzské ceny, nebo by musely všude vzrůst místní ceny o něco kolem 15 %, anebo se dokonce bude nezbytné zdražení stát od státu lišit a může být pro nás, když budeme mít smůlu, i mnohem vyšší. V každém případě vyplývá ze studie RTE nutnost masivně stavět obnovitelné zdroje. Přitom je možné zvládnout celou dekarbonizaci čistě přechodem na obnovitelné zdroje a úplným upuštěním od jederné energetiky, nejlevněji ovšem vychází varianta, ve které bude zároveň prodloužena životnost stávajících jaderných elketráren a bude posteven nejvyšší možný počet nových bloků; v rámci obnovitelných zdrojů pak je cenově nejvýhodnější soustředit se na velké solární a větrné parky, za upřednostnění malých decentralizovaných zdrojů bude případně nutné si připlatit. Všechny varianty vyžadují posílení rozvodné sítě a budování akumulačních kapacit.

Ty akumulační kapacity jsou nejdůležitější a měli bychom se do nich pustit hned — nejlépe tak, že je v rozporu s kapitalistickou ideologií začne stavět sám pro sebe stát. Jednak jaderné elektrárny nemohou přizpůsobovat svůj výkon kolísání spotřeby, a za druhé tu máme obnovitelné zdroje, kterým zákony stále zaručují odběr všeho, co vyrobí, takže potřeba vyrovnávat výkyvy jejich výkonu nezmizí — a plynové elektrárny, které to dělají teď, potřebujeme rychle vypnout.

Zrušit zákonnou podporu obnovitelných zdrojů a omezit jim v době nadprodukce výkup nebo aspoň snížit ceny by usnadnilo zbavit se rychle závislosti na ruském plynu, a taky by to podpořilo jadernou energetiku, najednou by dokázala obnovitelným zdrojům snáze konkurovat, nicméně z dlouhodobého hlediska by to nutnost stavět zařízení pro ukládání elektrické energie nezměnilo, pár nových přečerpávacích elektráren — do jejichž stavby se nám betonáři překvapivě nehrnou a zuby nehty se drží kanálu Dunaj–Odra–Labe, snad že nakonec nebude zas tak nutné někde něco betonovat, když aspoň v některých stávajících přehradách prý stačí vyměnit instalované turbíny — budeme potřebovat tak jako tak, jestli to myslíme vážně s ochranou klimatu.

Smutné je, že nám potřebu budovat akumulační kapacity zatloukají nejen uhlobaroni, plynaři i betonáři, ale také stoupenci obnovitelných zdrojů, včetně údajných odborníků na energetický trh. Ne, budování obnovitelných zdrojů samo o sobě nic nevyřeší, zbavit se plynu můžeme jedině zavedením jiné technologie vyrovnávání výkyvů ve spotřebě a produkci — stavbou zařízení pro ukládáním elektrické energie.

Putin je možná zklamán tím, že Čína sice drží více méně při něm proti USA, nicméně značně vlažně. Jestli čekal víc, zapomněl se patrně podívat na čínské zájmy ze všech stran.

Na jedné straně Čína chce pohltit Tchaj-wan. Z tohoto pohledu by měla mít i pochopení pro snahu Ruska pohltit Ukrajinu.

Na druhé straně ale Čína neuznala Ruskou anexi Krymu, a zdá se docela pochopitelné, proč ji nemohla uznat, když se podíváme na Tibet. Pro čínské vedení je Tibet součástí Číny a Čínské území je nedělitelné, proto těžko může přistoupit na dělitelnost území Ukrajiny.

Mohla by tedy sice odmítnout oddělení Krymu od Ukrajiny, ale podpořit připojení celé Ukrajiny k Rusku, jehož je historidkou součástí jako Tchaj-wan Číny? Pravděpodobně na třetí straně není pro Čínu přijatelné ani toto, protože má své vlastní zájmy ve středoasijských státech, jako je Kazachstán, a do dobrých vztahů s nimi hodně invetsovala. Snad kdyby se Putin snažil obnovit Sovětský svaz jako více méně dobrovolné sdružení více méně samostatných svazových republik, to by mohlo být pro Čínu přijatelné. Putin ale chce být carem a obnovit carskou Rus, jejíž celé území by bylo bezvýhradně podřízeno jeho majestátu. Jako se Čína nevzdá dobrovolně Tibetu, nedá si dobrovolně ani vzít Kazachstán.

Olovem?

Nějakou podezřelou otravu Anna Politkovská přežila v šest a čtyřiceti, ale ve čtyřiceti osmi ji zastřelili. Protože způsob její vraždy je obecně známější než její věk, trapný omyl Petra Bittnera mě překvapuje.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Politkovsk%C3%A1