Přivést Ukrajinu do NATO poté, co vytlačí Rusko ze svého území a obnoví svou suverenitu v hranicích před rokem 2014, bylo jediným strategickým cílem, o kterém si od ruské invaze před třemi lety vedoucí představitelé Evropské unie dovolili uvažovat. Již nějaký čas před znovuzvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem se stal tento cíl pouhou chimérou. Zlá znamení přicházela už delší dobu.

Za prvé, válečná ekonomika se pro režim ruského prezidenta Vladimira Putina ukázala být darem z nebes. Za druhé, dokonce i Trumpův předchůdce Joe Biden se zásadně zdráhal prosazovat členství Ukrajiny v NATO a nabízel jen vágní sliby. A za třetí, ve Spojených státech existoval silný odpor ze strany obou dominantních stran vůči myšlence, že by vojáci NATO bojovali po boku Ukrajinců.

A tak se četná prohlášení typu „Putin je nový Hitler“ ukázala jako projev kolosálního pokrytectví a nikdy nevyústila v závazek bojovat po boku Ukrajinců až do porážky Putinovy armády. Místo toho zbabělý Západ posílal vysíleným Ukrajincům zbraně, aby v jeho jménu — ale na vlastní pěst — porazili „nového Hitlera“.

Navzdory statečnému boji ukrajinských vojáků proti přesile vzal jediný strategický cíl evropských lídrů nevyhnutelně za své — což by se stalo nesporně i bez ohledu na to, kdo se stal v listopadu loňského roku americkým prezidentem. Trump tento vývoj pouze urychlil s brutalitou odrážející jeho dlouhodobé pohrdání nejen ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, ale i samotnou Evropskou unií. Výsledkem je, že se Evropa oslabená dvacetiletým hospodářským propadem nyní snaží bezradně reagovat na Trumpovu politiku vůči Ukrajině.

Po uzavření mnichovské dohody v roce 1938 pronesl Winston Churchill známý výrok, že Neville Chamberlain „měl na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolil hanbu. Bude mít válku.“ V úzkostlivých obavách, aby neudělali stejnou chybu, chystají se ji vedoucí představitelé EU zopakovat, ovšem v opačném sledu: jejich postoj „válka až do vítězství“ vystřídá ponižující mír, který Trump s neskrývaným potěšením Evropě a Zelenského vládě vnutí, až za ním konečně přijde s prosíkem.

Víc než zbraně potřebuje EU institucionální posílení

Není pochyb o tom, že Evropa se buď vzchopí, nebo rozpadne. Otázky však zní: Jak se může postavit znovu na nohy? Co je s Evropou ve skutečnosti špatně? Co Evropské unii chybí nejvíce?

Je až k nevíře, že Evropané nejsou schopni artikulovat odpověď, která se jim přímo nabízí: Evropě chybí řádné ministerstvo financí, ministerstvo zahraničí a parlament s pravomocí odvolat Evropskou radu, která se prezentuje jako evropská vláda. A co hůř, stále se o tom, jak tyto díry zející v institucionální architektuře Evropy zacelit, ani nediskutuje.

Evropská unie se vždy obávala zahájení mírového procesu na Ukrajině — právě proto, že by to odhalilo její nahotu. Kdo by Evropu zastupoval u jednacího stolu v případě, že by nás k němu Trump přizval? I kdyby Evropská komise a Rada dokázaly mávnutím kouzelného proutku vyčarovat velkou, dobře vyzbrojenou evropskou armádu, kdo by měl demokratickou autoritu poslat ji zabíjet a umírat v bojích?

Mimoto, kdo by dokázal vybrat dostatek daní na zajištění její trvalé bojeschopnosti? Rozhodování na úrovni vlád členských států EU znamená, že tu není nikdo, kdo by měl demokratickou legitimitu k přijímání takových rozhodnutí.

Když předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová nedávno oznámila novou iniciativu na přezbrojení Evropy ReArm Europe, vybavily se mi nešťastné vzpomínky na nekompetentní Junckerův plán, Zelenou dohodu a Plán obnovy. Opět se šermovalo s velkými čísly, aby se při bližším zkoumání ukázalo, že jde jen o zbytečný humbuk. Opravdu někdo očekává, že Francie zvýší svůj již tak neudržitelný deficit veřejných financí, aby mohla financovat zbrojení?

Bez institucí, které by zavedly vojenský keynesiánský systém, je jediným způsobem, jak může Evropa přezbrojit, přesun finančních prostředků z její rozpadající se sociální a fyzické infrastruktury. To ovšem Evropu, která již nyní sklízí trpké plody společenské nespokojenosti v podobě vzestupu krajně pravicových sil na celém kontinentu, ještě více oslabí. A k čemu by to bylo? Myslí si snad někdo, že Putina odradí Evropa, která sice má o pár dělostřeleckých granátů a houfnic víc, ale stále více se vzdaluje perspektivě federální správy, nezbytné pro rozhodování o otázkách války a míru?

Iniciativa ReArm Europe k vítězství ve válce o Ukrajinu nijak nepřispěje. Téměř jistě však ještě více prohloubí hospodářský propad, který je základní příčinou evropské slabosti. Aby byli Evropané tváří v tvář dvojí hrozbě, kterou představují Trump a Putin, v bezpečí, musí EU ihned zahájit vlastní mnohostranný mírový proces.

Za prvé, Evropská unie musí jednoznačně odmítnout Trumpovu kořistnickou snahu zmocnit se ukrajinských přírodních zdrojů. Následně by měla předložit možnost zmírnění sankcí a navrácení 300 miliard dolarů zmrazených aktiv, které není možné použít jako páku při vyjednávání a současně na obnovu Ukrajiny, zahájit jednání s Kremlem a nabídnout perspektivu komplexního strategického uspořádání, v jehož rámci by se Ukrajina stala tím, čím bylo Rakousko během studené války: zemí suverénní, ozbrojenou, neutrální a integrovanou do západní Evropy tak, jak si její občané přejí.

Do třetice, namísto zamrzlého konfliktu dvou velkých armád podél dohodnuté hranice by EU měla navrhnout demilitarizovanou zónu s hloubkou nejméně 500 kilometrů na každé straně, právo na návrat všech vysídlených osob, dohodu ve stylu irské Velkopáteční dohody o správě sporných oblastí a novou zelenou dohodu pro válkou zničené oblasti, kterou by společně financovaly EU a Rusko. Všechny problematické otázky by měly být řešeny v rámci jednání pod záštitou OSN.

V neposlední řadě by Evropská unie měla využít možnosti snížení cel na čínské zboží, zejména na zelené technologie, a uvolnění sankcí na vývoz technologií za tím účelem, aby s Čínou zahájila jednání o novém bezpečnostním uspořádání, které by snížilo napětí a zapojilo Čínu do úsilí o ochranu ukrajinské svrchovanosti.

Chceme-li Evropu skutečně posílit, prvním krokem není zbrojení, ale vytvoření demokratické unie. Jinak bude stagnace nadále omezovat kapacity Evropy, která pak nebude schopná obnovit to, co z Ukrajiny zůstane, až s ní Putin skoncuje.

Z anglického originálu The Case Against European Rearmament publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.