Argumenty proti přezbrojení Evropy
Janis VarufakisEvropský program přezbrojení nemá šanci vážněji zastrašit Putina a pomoci Ukrajině. V Evropě samotné ale vyvolá nárůst nespokojenosti, čehož se ráda chytí krajní pravice.
Přivést Ukrajinu do NATO poté, co vytlačí Rusko ze svého území a obnoví svou suverenitu v hranicích před rokem 2014, bylo jediným strategickým cílem, o kterém si od ruské invaze před třemi lety vedoucí představitelé Evropské unie dovolili uvažovat. Již nějaký čas před znovuzvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem se stal tento cíl pouhou chimérou. Zlá znamení přicházela už delší dobu.
Za prvé, válečná ekonomika se pro režim ruského prezidenta Vladimira Putina ukázala být darem z nebes. Za druhé, dokonce i Trumpův předchůdce Joe Biden se zásadně zdráhal prosazovat členství Ukrajiny v NATO a nabízel jen vágní sliby. A za třetí, ve Spojených státech existoval silný odpor ze strany obou dominantních stran vůči myšlence, že by vojáci NATO bojovali po boku Ukrajinců.
A tak se četná prohlášení typu „Putin je nový Hitler“ ukázala jako projev kolosálního pokrytectví a nikdy nevyústila v závazek bojovat po boku Ukrajinců až do porážky Putinovy armády. Místo toho zbabělý Západ posílal vysíleným Ukrajincům zbraně, aby v jeho jménu — ale na vlastní pěst — porazili „nového Hitlera“.
Navzdory statečnému boji ukrajinských vojáků proti přesile vzal jediný strategický cíl evropských lídrů nevyhnutelně za své — což by se stalo nesporně i bez ohledu na to, kdo se stal v listopadu loňského roku americkým prezidentem. Trump tento vývoj pouze urychlil s brutalitou odrážející jeho dlouhodobé pohrdání nejen ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, ale i samotnou Evropskou unií. Výsledkem je, že se Evropa oslabená dvacetiletým hospodářským propadem nyní snaží bezradně reagovat na Trumpovu politiku vůči Ukrajině.
Po uzavření mnichovské dohody v roce 1938 pronesl Winston Churchill známý výrok, že Neville Chamberlain „měl na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolil hanbu. Bude mít válku.“ V úzkostlivých obavách, aby neudělali stejnou chybu, chystají se ji vedoucí představitelé EU zopakovat, ovšem v opačném sledu: jejich postoj „válka až do vítězství“ vystřídá ponižující mír, který Trump s neskrývaným potěšením Evropě a Zelenského vládě vnutí, až za ním konečně přijde s prosíkem.
Víc než zbraně potřebuje EU institucionální posílení
Není pochyb o tom, že Evropa se buď vzchopí, nebo rozpadne. Otázky však zní: Jak se může postavit znovu na nohy? Co je s Evropou ve skutečnosti špatně? Co Evropské unii chybí nejvíce?
Je až k nevíře, že Evropané nejsou schopni artikulovat odpověď, která se jim přímo nabízí: Evropě chybí řádné ministerstvo financí, ministerstvo zahraničí a parlament s pravomocí odvolat Evropskou radu, která se prezentuje jako evropská vláda. A co hůř, stále se o tom, jak tyto díry zející v institucionální architektuře Evropy zacelit, ani nediskutuje.
Evropská unie se vždy obávala zahájení mírového procesu na Ukrajině — právě proto, že by to odhalilo její nahotu. Kdo by Evropu zastupoval u jednacího stolu v případě, že by nás k němu Trump přizval? I kdyby Evropská komise a Rada dokázaly mávnutím kouzelného proutku vyčarovat velkou, dobře vyzbrojenou evropskou armádu, kdo by měl demokratickou autoritu poslat ji zabíjet a umírat v bojích?
Mimoto, kdo by dokázal vybrat dostatek daní na zajištění její trvalé bojeschopnosti? Rozhodování na úrovni vlád členských států EU znamená, že tu není nikdo, kdo by měl demokratickou legitimitu k přijímání takových rozhodnutí.
Když předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová nedávno oznámila novou iniciativu na přezbrojení Evropy ReArm Europe, vybavily se mi nešťastné vzpomínky na nekompetentní Junckerův plán, Zelenou dohodu a Plán obnovy. Opět se šermovalo s velkými čísly, aby se při bližším zkoumání ukázalo, že jde jen o zbytečný humbuk. Opravdu někdo očekává, že Francie zvýší svůj již tak neudržitelný deficit veřejných financí, aby mohla financovat zbrojení?
Bez institucí, které by zavedly vojenský keynesiánský systém, je jediným způsobem, jak může Evropa přezbrojit, přesun finančních prostředků z její rozpadající se sociální a fyzické infrastruktury. To ovšem Evropu, která již nyní sklízí trpké plody společenské nespokojenosti v podobě vzestupu krajně pravicových sil na celém kontinentu, ještě více oslabí. A k čemu by to bylo? Myslí si snad někdo, že Putina odradí Evropa, která sice má o pár dělostřeleckých granátů a houfnic víc, ale stále více se vzdaluje perspektivě federální správy, nezbytné pro rozhodování o otázkách války a míru?
Iniciativa ReArm Europe k vítězství ve válce o Ukrajinu nijak nepřispěje. Téměř jistě však ještě více prohloubí hospodářský propad, který je základní příčinou evropské slabosti. Aby byli Evropané tváří v tvář dvojí hrozbě, kterou představují Trump a Putin, v bezpečí, musí EU ihned zahájit vlastní mnohostranný mírový proces.
Za prvé, Evropská unie musí jednoznačně odmítnout Trumpovu kořistnickou snahu zmocnit se ukrajinských přírodních zdrojů. Následně by měla předložit možnost zmírnění sankcí a navrácení 300 miliard dolarů zmrazených aktiv, které není možné použít jako páku při vyjednávání a současně na obnovu Ukrajiny, zahájit jednání s Kremlem a nabídnout perspektivu komplexního strategického uspořádání, v jehož rámci by se Ukrajina stala tím, čím bylo Rakousko během studené války: zemí suverénní, ozbrojenou, neutrální a integrovanou do západní Evropy tak, jak si její občané přejí.
Do třetice, namísto zamrzlého konfliktu dvou velkých armád podél dohodnuté hranice by EU měla navrhnout demilitarizovanou zónu s hloubkou nejméně 500 kilometrů na každé straně, právo na návrat všech vysídlených osob, dohodu ve stylu irské Velkopáteční dohody o správě sporných oblastí a novou zelenou dohodu pro válkou zničené oblasti, kterou by společně financovaly EU a Rusko. Všechny problematické otázky by měly být řešeny v rámci jednání pod záštitou OSN.
V neposlední řadě by Evropská unie měla využít možnosti snížení cel na čínské zboží, zejména na zelené technologie, a uvolnění sankcí na vývoz technologií za tím účelem, aby s Čínou zahájila jednání o novém bezpečnostním uspořádání, které by snížilo napětí a zapojilo Čínu do úsilí o ochranu ukrajinské svrchovanosti.
Chceme-li Evropu skutečně posílit, prvním krokem není zbrojení, ale vytvoření demokratické unie. Jinak bude stagnace nadále omezovat kapacity Evropy, která pak nebude schopná obnovit to, co z Ukrajiny zůstane, až s ní Putin skoncuje.
Z anglického originálu The Case Against European Rearmament publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.
Tak podle Varufakise prý evropští lídři měli "strategický cíl" vstupu Ukrajiny do NATO. Ve skutečnosti byl ale stav věcí daleko spíše přesně opačný: byla to Ukrajina která usilovala vstoupit do NATO, ale evropští lídři se k tomuto jejímu přání stavěli velice rezervovaně.
Varufakis předhazuje evropským státům, že nebyly ochotny vojensky podpořit Ukrajinu. Ovšem - kdyby tak skutečně učinily, kdyby na Ukrajině aktivně zasáhly, nebyl by to náhodou právě levičák Varufakis, který by je zahrnul kritikou za to, že svou vojenskou angažovaností rozšiřují lokální vojenský konflikt na celou Evropu?...
Varufakisův návrh na řešení prostředním demilitarizované zóny: jak je známo už od dob Hitlera, takovéto demilitarizované zóny mají jenom potud smysl, pokud jsou zúčastněné strany ochotny uzavřené dohody dodržovat. A stejně jako u Hitlera tak i u Putina víme, že on dohody dodržuje jenom potud, pokud je to pro něj samotného výhodné.
Jediný jakž takž racionální bod Varufakisových výkladů je jeho konstatování, že Evropa není schopná společného jednání. To je samozřejmě fakt; jenže Varufakis nenabízí žádný reálný recept, jak tento stav v dohledné době zásadně změnit. Proměnit konglomerát evropských států v unii, to je krok který by okamžitě narazil na tvrdý odpor přinejmenším určitého počtu (a pravděpodobně naprosté většiny) stávajících národních států.
Zkrátka, Varufakis ze své pohodlné pozice kritického (či spíše: věčně kverulantského) intelektuála udílí všem stranám knížecí rady, které ale s realitou tohoto světa mají jen velmi málo společného.
Ono úkol intelektuála je být kvelurantský. Tomu, kdo hají status quo se neříká intelektuál, ale politik , expert, popřípadě řiťolezec.
Navíc má pravdu -- pokud je už EU (respektive země v ní sdružené) nucena vystupovat jako vojenská síla, pak rozumnou odpověď představuje evropská armáda. Ale to znamená armáda, které funguje tak, jak se v monohonárodnostním soustátí sluší, nikoliv že dupluje národní armády. Když nám nezbývá než zbrojit, pak potřebujeme vytvoření institucí, které umožní
a) zbrojit v Evropě, a tedy ve prospěch evropské zaměstnanosti;
b) dislokovat posádky tak, aby armáda dělala to, co dělá v národních státech, tedy iniciovala zmírňování regionálních nerovnosti;
c) zajistí důvěryhodnou kontrolu (finanční, personální, předcházení odkloňování evropských zájmů ve prospěch vlivu té či oné země);
A k tomu všemu je potřeba ono d), o kterém mluví Varufakis -- evropský orgán s legitimitou umožňují rozhodnout o strategických cílech armády a o v nejhorším případě o jejím nasazení. Oříšek, spíše gigantický paraořech, do kterého nechce EU kousnout i v řadě dalších oblastí, ale který je řešitelný.
A co se týče demilitarizované zóny -- ono záleží na tom, kdo a jak ji garantuje. Malér s Hitlerem nebyla demilitarizovaná zóna, ale fakt, že v době, kdy příslušná území obsadil, to už neznamenalo automatické vyhlášení války vítězným mocnostem Velké války; dokonce ani Francii.
Když byl Janis Varoufakis řeckým ministrem financí, vsadil spolu se SYRIZou na to, že předloží evropským partnerům vzájemně výhodné návrhy. Prohráli, protože si neuvědomili, že jejich návrhy jsou sice ekonomicky vzájemně výhodné, ale cílem politické elity jejich evropských partnerů není dosáhnout nějakého ekonomického přínosu, nýbrž upevnit celoevropskou nadvládu politiky škrtů a potrestat Řecko za pokus o její zpochybnění. Teď by chtěl ruskou agresi proti Ukrajině vyřešit vyjednáváním s Putinem, ve kterém si představuje, že může nabídnout Putinovi nějaké vzájemně výhodné řešení, které Putin určitě přijme — když máme mnoho dokladů, jak v Putinových projevech, tak v průběhu a výsledcích všech dosavadních jednání — že Putin chce přinejmenším zabrat Ukrajinu; jeho minimální požadavky v tuto chvíli jsou přenechat Rusku tu část Ukrajiny, kterou na začátku otevřené invaze prohlásil za součást Ruska, a kterou ruská armáda stále ještě neokupuje celou, a okleštěný zbytek Ukrajiny odzbrojit, aby nebyl schopen vzdorovat žádným budoucím ruským útokům.
Pokud nechceme přenechat Ukrajinu Putinovi a Grónsko Trumpovi a doufat, že ani jeden už nebude chtít víc, nemáme jinou možnost, než připravit se a vyzbrojit k účinné obraně. Argumenty Janise Varoufakise, proč se nám to nemůže podařit, musíme brát jako problémy k řešení, ne důvody ke kapitulaci.
Argument, že válka Putinovi pomáhá, je úplně mimo mísu. Především, kdyby to byla pravda, byl by to sám o sobě dostaetečný důvod, proč Putin na žádné Varoufakisovy nabídky nepřistoupí — proč by měl ukončit válku, ze které celá jeho země tolik těží? Co mu může Janis Varoufakis nabídnout lepšího než raketový růst HDP a reálných mezd, o kterých píše Jekatěrina Kurbangalejeva v citované analýze Carnegieho nadace?
Tím bych měl možná skončit, protože ukazováním, že ve skutečnosti je Putinovo Rusko slabší, než se tváří, můžu jen vzbudit dojem, že my vlastně silní být nepotřebujeme — jenomže potřebujeme, zvlášť když už nemáme jen za humny Putina, ale taky v zádech Trumpa. Kus pravdy má Janis Varoufakis jen v tom, že zbrojení samo o sobě nás silnými neudělá, že musíme dbát o více pilířů síly, mnohé z nich důležitější než zbrojení. Varoufakisova kritika v tom má své místo, ale musí se přeformulovat tak, jak to dělá Martin Profant.
Druhý Varoufakisův omyl — kdy skutečnost je pro Ukrajinu a v důsledku i pro nás příznivější, než si on myslí, ale přece jen ne dost příznivá, abychom se mohli vykašlat na zbrojení — tkví v tom, že analýza Carnegieho nadace vychází z oficiálních údajů ruského statistického úřadu, které jsou prostě vylhané. Ruský ekonom Vjačeslav Širjajev nejen že obyčejnýmým sběrem zpráv ruských občanů o cenách zboží v obchodech, kde nakupují, získává úplně jiné hodnoty inflace, než jaké udává ruský statistický úřad. Navíc upozorňuje, že oficiální údaje jsou zcela zjevně nesmyslné: „Neexistuje a nikdy neexistovala žádná země na celém světě, kde by inflace byla, jak tvrdí oficiální místa, 9 procent a úroková sazba určovaná Centrální bankou 21 procent.“ Hanba Varoufakisovi, že si toho nevšiml.
Ano, Varufakis odkázal na poněkud pomatený článek.
Ale samotné tvrzení, totiž, že se válečná ekonomika ukázala pro Putinův režim darem z nebe, bohužel není nijak absurdní.
Diktátorské režimy nepotřebují ekonomický vývoj, který by zvyšoval šanci na důstojný život velké části populace -- potřebují vývoj, který je atraktivní pro určité skupiny, jejichž podporu může režim aktivně využít. Tradičně část velkého byznysu (v případě Ruska reprezentovaná oligarchickou věrchuškou) a masy ohrožené prekarizací -- v případě Ruska mimo velká města.
Zprávy o veřejném mínění a faktické struktuře vztahu k báťuškovi napříč obrovským územím někdejšího impéria a jeho sociální strukturou jsou velmi nejisté a pravděpodobně se v potřebném množství ani neshromažďují data, ale hypotéza,že válečná ekonomika ve střednědobém horizontu (a jiný nejspíš starce Putina nezajímá) spíše stabilizuje Putinův režim, který měl předtím poměrně značné potíže s potlačováním pnutí plynoucího z propastné třídní diferenciace ruské společnosti není tak úplně mimo mísu.
A co by si na nás Rusové vzali?
Suroviny už v Evropě téměř žádné nejsou a Rusové jich mají sami dost, energie jsou tu drahé, nejmodernější know how je často už v Číně, evropské státy jsou často zadlužené, průmysl upadá...
Lidi? Těch je na planetě až moc a ti v Evropě jsou často nepoužitelní - namyšlení, zbabělí (kážou válku, ale bojovat v ní nechtějí)
Až si Rusové s Američany Ukrajinu rozdělí a vydrancují co z ní zbylo, tak Ukrajinci ještě rádi začnou do Ruska migrovat. Naleznou tam práci, přijatelné klima, levné energie, zemi s velkou surovinovou základnou a tedy průmyslovým potenciálem..
Takže jasně, můžeme si v Evropě udělat ještě jeden velký zbrojní mejdan. A pak se snad ještě trochu povraždit mezi sebou, až vzroste moc krajní pravice.
Nakonec si z trosek Pražského hradu uděláme Disneyland, prodáme ho Rusům, Američanům nebo Číňanům a ti štastnější z nás jim tam budou dělat průvodce.
Zubožení Ukrajinci budou ve svém rozkradeném státě ještě Rusy prosit, aby jim zabrali zbytek jejich země. Ale ti nebudou mít zájem. Vlastně ho doopravdy nikdy neměli, Rusové chtěli hlavně pozemní přístup na Krym a ochranu své menšiny.
„Tomu, kdo hají status quo, se neříká intelektuál, ale politik , expert, popřípadě řiťolezec.“
Víte, jak by se Trump mohl snadno stát intelektuálem? Jednoduše místo toho, aby ukrajinská zem produkovala americké nerostné suroviny (čímž by se Ukrajina stala kolonií), by stačilo, aby ukrajinské dělohy zajišťovaly americké právo každého člověka mít děti bez ohledu na gender. Tím by byla zajištěna rovnost člověka před přírodou, USA by se od populismu vrátily zpět k humanismu a zároveň by tak mohla být zaplacena i americká pomoc Ukrajině.
Putin už dokonce podobnou „komoditní platební metodu“ zkoušel, ale protože ho, pane Krupičko, ti hlupáci pořád z něčeho obviňují, byl spolu s komisařkou pro práva dětí obviněn z nezákonné deportace dětí.
Obchod s dětmi je prostě potřeba ještě trochu dopilovat.
Mě by spíše pane Nusharte zajímalo, kde Evropa vezme suroviny a levnou energii, bez kterého je udržení výroby a obnova infrastruktury nemožné. Pokud je tedy Evropa samostatným mocenským centrem (jak moc je kapitálově provázaná s USA?).
Zdá se, že co se týče surovin a levných energií, jde do tuhého. Pokud dobře chápu, co se děje, tak USA chtějí ovládnout Grónsko a Kanadu, konexe mají v Austrálii. Čína získává suroviny mimo jiné z Afriky. Rusko jich má samo dost. Evropě nezbývá, než to hrát na všechny strany, masivní zbrojení proti Rusku to nespraví.
A kdyby na to náhodu někdo zapomněl, tak my jsme už poměrně silnou armádu měli, a tu jsme dokonce dokázali z velké části i sami vyzbrojit. Bylo to za "komunistického režimu" před rokem 89.
Souhlasím, že tentokrát je to dost slabé od Varufakise.
Už ten první odstavec o jediném strategickém cíli, o kterém si "vedoucí představitelé" EU dovolili uvažovat, je celý nakřivo. Uvažovalo se jistě o spoustě variant, ale mluvilo se pouze o jedné. To je rozdíl. A mluvilo se pouze o jedné (návrat před 2014) z prostého důvodu --- z hlediska evropských států je to jediné spravedlivé řešení. Z evropského hlediska nelze akceptovat silovou politiku, kdy si silnější silou bere od slabšího. Nemluvě o mezinárodním právu atd. atp.
A k evropské armádě --- zbraní je v Evropě dost, vojáků je v Evropě dost, ale nikdo se nás nebojí. Proč asi? Protože každý ví, že je to roztříštěná změť. Ale Rusko potřebuje vidět skutečnou velkou pozemní armádu schopnou boje na dlouhé a hluboké frontě. To je jejich styl, tomu porozumí, a dají pokoj...