Už několik měsíců vévodí evropské politice naléhavé diskuse, v nichž se vedoucí představitelé Evropské unie snaží reagovat na náhlý rozpad dříve pevných transatlantických vztahů a poskytnout Ukrajině nezbytné bezpečnostní záruky k zajištění spravedlivého a trvalého míru po ruské agresi. Vedoucí představitelé unie podpořili návrh Evropské komise, aby vlády získaly možnost vyjmout výdaje na obranu z fiskálních pravidel a společně si půjčily sto padesát miliard eur na evropskou obranu.

V Německu po vítězství v předčasných spolkových volbách 23. února provedl křesťanskodemokratický lídr Friedrich Merz zásadní politický obrat a prosadil v parlamentu návrh zákona o reformě takzvané „dluhové brzdy“, který z ní vyjímá všechny výdaje na obranu nad jedno procento HDP. Tento vývoj je ve shodě s celkovým třicetiprocentním nárůstem výdajů na obranu od roku 2021, díky němuž celkové výdaje na obranu v unii dosáhly 1,9 procent HDP celého bloku.

Skutečná bezpečnost však nemůže vzejít pouze z vojenské síly. Vyžadovala by také hospodářskou stabilitu, odolnost vůči změnám klimatu, energetickou nezávislost a sociální soudržnost. Bez přiměřených investic do těchto oblastí nemohou k zajištění bezpečné budoucnosti pro všechny stačit sebevětší vojenské výdaje.

Potřebujeme širší pojetí bezpečnosti

Ruská válka proti Ukrajině v Evropě od základů změnila bezpečnostní situaci. Debata o vojenských výdajích však může zastínit, že základní problémy, bez jejichž řešení bude Evropa v budoucnu vystavena ještě horším existenčním krizím, leží někde jinde.

Klimatická krize je sudem střelného prachu, který může destabilizovat ekonomiky a státy po celém světě. Ana Toniová, výkonná ředitelka letošní konference OSN o změně klimatu (COP30) v Brazílii, varovala, že právě neřešení klimatického kolapsu může vést v budoucnu k dalším, ještě horším válkám. Německá Spolková zpravodajská služba (BND) tuto obavu sdílí a předpovídá, že klimatický kolaps může vyvolat konflikty o zdroje, destabilizovat již tak zranitelné regiony a zvýšit nucenou migraci v důsledku sucha a dalších klimatických katastrof.

Evropa je přitom stále znepokojivě závislá na zahraničních technologiích. Více než 80 procent kritické digitální infrastruktury a technologií pochází ze zemí mimo unii, což činí kontinent zranitelným vůči narušením dodavatelských řetězců, kybernetickým útokům i ekonomickému nátlaku ze strany cizích států. Podle nedávné studie by si zajištění evropské digitální autonomie vyžádalo v příštím desetiletí 300 miliard eur veřejných a soukromých investic.

Budování silné ekonomiky a odolné společnosti je závislé také na mezilidské důvěře. Důvěra ve vlády v celé unii a obecněji v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je však stále bezprecedentně nízká. Tato eroze důvěry není jen domácím problémem — je to forma zranitelnosti, kterou k destabilizaci Evropy využívají autoritářské režimy jako Rusko i miliardáři jako Elon Musk. Zaseváním sváru a vyvoláváním rozbrojů podkopávají soudržnost evropských společností a oslabují naši kolektivní schopnost reagovat na vnější hrozby.

Pokud budou zvýšené výdaje na obranu financovány za cenu rozpočtových škrtů, které dále oslabí veřejné služby a prohloubí nerovnost, ve skutečnosti budeme ještě zranitelnější. Jestliže budou vlády upřednostňovat zbrojení před zdravotní péčí, vzděláváním a bydlením, je pravděpodobné, že pocit společenské nespravedlnosti jen poroste. Právě tato dynamika vytváří živnou půdu pro extremistické strany — z nichž mnohé mají úzké vazby na Rusko — které mohou frustrace veřejnosti využít pro získávání společenské podpory. S prohlubování budoucích krizí bude celková společenská soudržnost jen a jen důležitější.

Více tanků, méně turbín?

Někteří politici tvrdí, že zvýšit výdaje na obranu nutně znamená škrtat jinde. Například britský premiér Keir Starmer snížil kvůli zbrojení rozpočet na mezinárodní spolupráci. Tato rozhodnutí jsou však činěna ve jménu fiskálních pravidel, která nejsou ani funkční, ani ekonomicky správná. V Evropě jsou výdaje na obranu z těchto pravidel vyňaty, zatímco životně důležité investice do ochrany klimatu, veřejné infrastruktury a naplňování rozmanitých sociálních potřeb zůstávají i nadále omezovány. Skutečnou otázkou by tedy nemělo být, zda si můžeme dovolit financovat obranu. Otázkou by mělo být, proč by právě jen obrana měla být vyňata z pravidel, která stále omezují vše ostatní.

Fiskální pravidla, na kterých se země Evropské unie dohodly v roce 2024, brání nezbytným dlouhodobým investicím do infrastruktury, odolnosti vůči změnám klimatu a ekonomické stability. Nedávná studie společnosti Bruegel, která analyzovala národní fiskální plány, utvářené podle těchto nových pravidel, zjistila, že celkové zvýšení veřejných investic v celé unii bude činit méně než 0,2 procenta HDP. To zdaleka nestačí k tomu, aby se napříč evropskými státy pokryly četné nedostatky veřejných investic. Analýza Nadace pro novou ekonomiku (NEF) ukazuje, že v rámci těchto pravidel dnes mají dostatečný fiskální prostor pro realizaci potřebných ekologických a sociálních investic pouze tři členské státy unie.

Tato fiskální pravidla navíc selhala i v tom, čemu měla původně sloužit. Mezinárodní měnový fond (MMF) zdůrazňuje, že snižování vládních deficitů v průměru celkový dluh zvýšilo, místo aby poměr dluhu k HDP snížilo, jak bylo zamýšleno. Vlády naopak běžně podceňují ekonomické přínosy veřejných investic.

V analytické metodice, kterou používá Evropská komise pro hodnocení udržitelnosti vládních dluhů, se pro vládní výdaje používá pevný multiplikátor 0,75. Jinými slovy, Komise předpokládá, že za každé euro, které vláda utratí, vzroste ekonomika pouze o 0,75 eura. A to navzdory skutečnosti, že dokument, na který se odkazuje a který tento předpoklad dokládá, ukazuje, že veřejné investice mají obvykle mnohem silnější dopad — na každé vynaložené euro zvyšují ekonomiku o 1 až 1,40 eura.

Ekologické investice jsou obzvláště silným motorem hospodářské prosperity. Studie MMF zjistila, že každé euro vynaložené na ekologické technologie vytváří 1,10 až 1,50 eura v ekonomické aktivitě. Jiné výzkumy prokázaly ještě vyšší dopady, přičemž multiplikátory dosahují až 4,20 eura. Tyto investice přinášejí trojí užitek: stimulují ekonomiku, snižují emise uhlíku a snižují budoucí náklady způsobené škodami na klimatu.

Naproti tomu studie společnosti Rand dokládá, že vojenské výdaje pravděpodobně přinášejí mnohem nižší multiplikátor než civilní infrastruktura. Jinými slovy, na jedno vynaložené euro vytvářejí méně ekonomické aktivity. To neznamená, že by Evropa měla obranné výdaje úplně ignorovat. Znamená to ale, že pokud si může dovolit financovat obranu, může — a musí — si dovolit také investice, které podpoří její ekonomiku a zvýší její odolnost.

Výhradní upřednostňování výdajů na obranu nejenže odvádí z ekologických odvětví finanční prostředky, ale přesměrovává také potřebné výrobní kapacity. Ekonomové Tom Krebs a Isabella Weberová varují, že navyšování vojenských rozpočtů odčerpává zdroje — například kvalifikovanou pracovní sílu, suroviny a průmyslové kapacity — z obnovitelných zdrojů energie a elektromobilů, a posiluje tak závislost na fosilních palivech. Vynětí výdajů na obranu z fiskálních pravidel, ale ponechání jiných investic v jejich područí pravděpodobně způsobí, že Evropa bude mít více tanků, ale méně větrných turbín.

Evropa potřebuje nový hospodářský model

Aby se Evropa vymanila z koloběhu neustálých krizí, musí být její makroekonomické rámce přenastaveny tak, aby proaktivně řešily základní příčiny narůstajících problémů. To vyžaduje, aby si politici upřímně uvědomili potřebu zásadních reforem, které by Evropany chránily skutečně dlouhodobě a systematicky.

Za prvé, v návaznosti na to, že se Německo nyní zavázalo zvýšit veřejné výdaje, musí celá Evropa usilovat o širší revizi fiskálních pravidel. Pokud je možné vyjmout z pravidel půjčky na vojenské výdaje s nízkým multiplikátorem, pak je jistě možné si půjčovat na investice, které budou mít mnohem větší ekonomické dopady — zajistit, aby si všechny členské státy mohly půjčovat na investice s vysokým multiplikátorem a zvyšující produktivitu.

Za druhé, jak navrhuje i Mario Draghi, by měla unie vydat nový společný dluh, který by nahradil Fond pro obnovu a odolnost, který končí v roce 2026. Dohodnout se na tom nyní by poskytlo klíčovou důvěru investorů a zajistilo, že vlády budou moci vypracovat dlouhodobější plány.

Za třetí, velmi bohatí lidé musí začít konečně platit svůj spravedlivý podíl na společných projektech. Ekonom Gabriel Zucman a EU Tax Observatory odhadují, že dvouprocentní minimální daň pro boháče s majetkem přes sto milionů eur by úspěšně neutralizovala regresivitu evropských daňových systémů a přinesla 67 miliard eur. Pokud by taková minimální daň byla tříprocentní, učinila by evropské daňové systémy dokonce mírně progresivními a přinesla by 121 miliard eur.

A konečně, centrální banky a vlády musí sladit své politiky, aby dosáhly evropských hospodářských cílů. Nedávná studie NEF ukazuje, že užší koordinace měnové a fiskální politiky by mohla snížit náklady na nezbytné veřejné výdaje i omezit inflaci.

Žádné výdaje na obranu nemohou napravit rozvrácené klima, stagnující ekonomiku nebo rozvrácenou společnost. Pokud chce Evropa dosáhnout trvalého míru, musí bojovat proti klimatickému rozvratu, nerovnosti a polarizaci se stejnou naléhavostí, s jakou v současnosti investuje do obrany.

Z anglického originálu Why Military Spending Alone Can’t Save Europe, publikovaného v magazínu Green European Journal, přeložil JOSEF PATOČKA.