Klíčoví představitelé ekonomických institucí uznali, že významným zdrojem inflace v Evropě jsou zisky, což je realistický postoj, který se opírá o fakta, nikoli o ekonomické poznatky ze sedmdesátých let. Nyní by proto měla následovat i adekvátní politická reakce.

V posledních měsících zveřejnily Evropská centrální banka (ECB), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) a Evropská komise studie, které dokládají, že značný podíl na inflaci mají právě zisky. Definitivní tečku za pochybnostmi ale udělal Mezinárodní měnový fond (MMF), když 26. června na Twitter napsal: „K evropské inflaci v posledních dvou letech nejvíce přispěly rostoucí zisky korporací, které navýšily ceny nad rámec prudce stoupajících nákladů na dovážené energie.“

Marže korporací jako hlavní motor inflace

Proč jim to trvalo tak dlouho? Prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagardeová to vysvětlila Evropskému parlamentu s tím, že „podíl rostoucích zisků na inflaci … se trochu vytratil,“ protože „nemáme tolik a tak dobrá data o ziscích podniků jako o mzdách zaměstnanců“. Tvůrci politik zcela nedocenili rozsah „přenosu tlaku rostoucích nákladů, který zasáhl mnoho korporátních sektorů, na koncové ceny pro spotřebitele.“ Teď už ale má současný problém jasnější obrysy. Zatímco některá odvětví „využila příležitosti a zcela přenesla své náklady na spotřebitele, aniž by si zkrátila marže,“ jiné sektory zašly ještě dál a „navýšily ceny dokonce nad rámec toho, co by vyžadoval tlak rostoucích nákladů“.

Podle Lagardeové byly firmy schopny navýšit ceny jednak z důvodu nesouladu mezi nabídkou a poptávkou tam, kde převládala úzká hrdla, jednak z důvodu koordinačního efektu, který vyvolaly nedávné megaotřesy. Jak konstatovala Lagardeová „všichni jsou ve stejné situaci, všichni budeme zvyšovat ceny.“

„Inflace prodejců“ vzniká, když se korporátnímu sektoru podaří přenést významný šok v růstu nákladů na spotřebitele tím, že navýší ceny, a díky tomu si zachová nebo dokonce navýší své zisky. Samozřejmě nelze říct, že by v tom všechny firmy byly stejně úspěšné. V konečném součtu ale inflace prodejců způsobuje zvýšení celkového objemu zisku korporací. Tatáž prostá skutečnost vedla ekonoma Adama Smithe před dvě stě padesáti lety k varování, že zisky společností mohou být hnací silou cenových tlaků.

Lze snad namítnout, že snaha ochránit své zisky vůči šokům plynoucím z rostoucích nákladů je zcela běžným postupem podniků, a není tedy důvod přehodnocovat dnešní chápaní inflace. Firmy běžně usilují o ochranu nebo dokonce o zvýšení svých marží — proto také není namístě mluvit o inflaci hamižnosti, způsobené nenadálým skokem v chamtivosti korporací. Jde spíše o to, že oproti minulosti jsou v tom dnes firmy mimořádně úspěšné. Ekonomka Isabel Schnabelová je průkopnicí tohoto druhu analýzy v Evropské centrální bance a v reakci na nedávno položenou otázku, zda za současnou inflací skutečně stojí zisky, si nebrala vůbec servítky: „Provedete-li makrodekompozici, část [inflace] je skutečně zapříčiněna zisky, tečka. To je prostě fakt.“

Srovnejme si to s prvním ropným cenovým šokem v roce 1973. Jak dokládá Mezinárodní měnový fond, tehdy to byli zaměstnanci, kteří se dokázali ochránit a odrazit šok; kromě samotné ceny ropy byl tehdejší růst cen téměř výhradně zapříčiněn nárůstem jednotkových nákladů práce a zisky podniků klesly. Dnes naopak MMF konstatuje, že zisky tvoří 40 procent inflace a spolu s cenami za dovoz nahradily náklady práce jako hlavní zdroj inflace. Navíc, jak potvrzuje Banka pro mezinárodní vypořádání, reálné mzdy klesly více než během předešlých inflačních vln. „Zaměstnanci zatím na inflačním šoku prodělali, … což podněcuje setrvalý proces ‚doháněníʻ mezd,“ vysvětluje Lagardeová.

Správná diagnóza nestačí

Odkud tyto podněty Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond, Banka pro mezinárodní vypořádání a další klíčové instituce čerpají? Rozhodně nevycházejí ze starých předpokladů založených na Phillipsově křivce, mezerách výstupu a měnovém uvolňování. Možná je částečně inspirovala moje vlastní široce medializovaná práce nebo se lidé prostě zkouší podívat na fakta z nového úhlu pohledu.

Ať už je to jakkoli, správná diagnóza je nám k ničemu, je-li samotná léčba nadále neúčinná nebo dokonce škodlivá. V současnosti je stále ještě standardním receptem pro boj s inflací zvyšování úrokových sazeb, přestože s sebou nese vyšší nezaměstnanost a zvyšuje riziko recese a finanční nestability. Mezinárodní měnový fond tvrdí, že „výhled inflace v Evropě závisí na tom, jak zisky podniků budou absorbovat růst mezd“. Žádná přímá linka mezi vyššími úrokovými sazbami a snížením marží ale neexistuje. Zvýšení výpůjčních nákladů už teď navýšilo finanční riziko a snižuje schopnost firem absorbovat náklady plynoucí z růstu mezd.

Jak konstatovali někteří analytici z Wall Street, „cena namísto objemu“ je dnes rozšířenou firemní strategií. Namísto snižování cen a zvyšování objemu mnoho společností kompenzuje nižší objem zvyšováním cen. V takovém prostředí je nepravděpodobné, že by snaha o snížení poptávky zarazila inflaci.

Velké společnosti přišly na to, že samy nemusí zaplatit účet za velké finanční šoky, jako je pandemie nebo ruská válka na Ukrajině. Nemusí se dokonce ani přizpůsobovat. Podobně jako velké banky během finanční krize v roce 2008 byly zahrnuty do systému záchranných opatření a přehazování zodpovědnosti. Takové počínání ale odolnost ekonomiky nezvýší. Měli bychom si přiznat, že uchylování se k vyšším úrokovým sazbám je zkrátka strategií, jak náklady inflace přenést na zaměstnance (potlačením mezd), na sociální programy (formou úsporných opatření) a na budoucí generace (odrazováním od investic).

Gita Gopinathová, náměstkyně výkonné ředitelky Mezinárodního měnového fondu, měla minulý měsíc rozhodně pravdu, když tvrdila, že „má-li inflace rychle odeznít, musí firmy snížit své ziskové marže“. Abychom toho ale dosáhli, musíme zvolit novou strategii spočívající v tom, že se zaměříme na ukáznění nadměrných zisků, budeme motivovat k investicím, zvýšíme produktivitu a povzbudíme firmy k tomu, aby vydělávaly peníze postaru: prodejem většího množství výrobků za spravedlivé ceny.

Britská premiérka Margaret Thatcherová proslula svým prohlášením, že k neomezené tržní ekonomice „neexistuje žádná alternativa“. Ve skutečnosti poslední rok naučil politiky, že existuje mnoho alternativ. Například ve Španělsku přinesl kreativní přístup „zkusíme všechno“ nižší míru inflace, než je cíl Evropské centrální banky, zatímco růst jednotkových zisků odpovídal jednotkovým nákladům práce více než v jiných zemích OECD. Ve Spojených státech zas pomohla proti inflačním tlakům ropa uvolněná ze strategických ropných rezerv.

Správné zhodnocení situace je klíčovým prvním krokem. Techničtí ekonomové a političtí představitelé mezinárodních a evropských institucí nyní musí učinit druhý krok. Potřebujeme politické nástroje, které budou vyplývat z nového pochopení současné inflace. Pokud se tak nestane, bylo by bezpečnější pozastavit zvyšování úrokových sazeb a nedělat nic, než dál zpřísňovat měnovou politiku. Někdy je totiž nejlepší poodstoupit, abychom se mohli posunout vpřed.

Z anglického originálu Taking Aim at Sellers’ Inflation publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate, přeložil DANIEL KOTECKÝ. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.