Mezinárodní měnový fond přišel s analýzou růstu cen v eurozóně. Za téměř polovinou růstu cen je podle ní zodpovědná snaha firem zvýšit své zisky. Toto zjištění není důležité jen pro vysvětlení neustálého nárůstu cen, ale také pro praktickou hospodářskou politiku státu a pro snahy současné vlády hledat zdroje financování státního dluhu.

Babiš, inflace a vyjednávací pozice

V českém veřejném prostoru se za viníka inflace označují nejčastěji vládní podpora během covidu a s ní související nadměrné státní výdaje, které do ekonomiky vrhly miliardy korun, aniž by došlo k odpovídajícímu nárůstu produkce. Strany současné vládní koalice se tak hlavního viníka inflace snaží udělat z minulé vlády.

Tento výklad je však přinejmenším alibistický a tendenční. Účelně se totiž zapomíná, že zrušení superhrubé mzdy prosazené ODS, ANO a SPD, které muselo k inflaci rovněž přispět, když v ekonomice ponechalo více než 100 miliard Kč ročně. Obdobně se zcela zapomíná na banky, které v hypoteční extázi do ekonomiky prostřednictvím úvěrů vložily obdobné sumy jako deficity Babišovy vlády.

Pro současnou vládní koalici naneštěstí přibývá zjištění a důkazů hovořících o tom, že lví podíl na růstu cen mají snahy podnikatelů navýšit své zisky. Poslední zjištění plyne právě z výše zmíněného výzkumu Mezinárodního měnového fondu v rámci eurozóny, se kterou je ČR svázána v rámci jednoho evropského trhu, a tak lze děním v eurozóně vysvětlit i nárůst cen u nás.

Česká národní banka už minulý rok za viníka velké části inflace označila rostoucí marže firem. To podporuje zjištění ekonoma Jonathana Nitzana z Yorské univerzity v kanadském Torontu. Nitzan ověřoval dlouhodobé trendy inflace v USA a přišel na to, že růst cen se v jednotlivých odvětvích ekonomiky podstatně liší, a přitom objevil jednu zajímavou zákonitost.

Čím vyšší je inflace, tím více se liší cenový rozptyl mezi cenami jednotlivých služeb a zboží, přičemž velké firmy zvyšují své ceny více než ty menší. To znamená, že inflaci nelze vysvětlit jednoduše nadměrným zvýšením množství peněz v ekonomice, protože toto vysvětlení nedokáže interpretovat, proč některé firmy zvedají ceny méně a některé více.

Nitzan na základě svého výzkumu přichází z prozaickým vysvětlením, které koresponduje s našimi zkušenostmi. Inflace začíná tehdy, když nějaký otřes zvýhodní určité firmy na trhu a zvýší jejich vyjednávací pozice vůči jejich partnerům či spotřebitelům. Jde přitom zpravidla o velké firmy, jež operují v daleko méně konkurenčním prostředí, které jim dává do rukou výraznou tržní sílu.

Tyto firmy zvyšují ceny za účelem zvýšení vlastních zisků, na což reagují jejich partneři obdobným, avšak mírnějším nárůstem cen, protože proto, aby snížily ztráty svých příjmů způsobené zvednutím cen většími firmami, mají menší vyjednávací sílu. Tento efekt se pak ekonomikou valí jako lavina. Inflaci označuje Nitzan za prostředek přerozdělení zisků směrem od menších k větším podnikům.

Nitzan po česku, aneb realističtější příběh české inflace

Daleko pravděpodobnější vysvětlení inflace v ČR než to, které slyšíme od vlády, je následujícím. Během covidu v důsledku vládních omezení došlo k otřesení trhu a k přerušení dodavatelských řetězců a produkce na globální úrovni. To některým firmám umožnilo zvyšovat ceny. Státní pomoc lidem a firmám postiženými proticovidovými opatřeními stabilizovaly na jedné straně poptávku a tím i chod ekonomiky.

Na straně druhé firmy do ekonomiky přilily peníze, stejně jako to dělaly banky během hypotečního boomu a klasickými úvěry. Mnohé firmy si uvědomily, že nárůst množství peněz v ekonomice a úbytek některého zboží lze využít k sebeobohacení zvýšením marží a přesně to udělaly. Válka na Ukrajině pak v příběhu české inflace představuje zásadní zlom.

Přivodila totiž energetickou krizi v důsledku omezení dodávek plynu a ropy z Ruska, což muselo mít vliv na ceny napříč ekonomikou. Tato krize umožnila energetickým firmám zvyšovat ceny, ačkoli jim v žádném případě odpovídajícím způsobem nenarostly náklady. Jinak řečeno, energetické firmy zvýšily své marže. Současná vláda nezvládla dostatečně regulovat ceny energií, což dokazuje, že na počátku roku 2023 měli u nás spotřebitelé nejdražší elektřinu, a tak ostatní firmy začaly reagovat zvyšováním cen ve snaze snížit své ztráty.

V ČR díky rétorice vlády i způsobu referování ze strany médií vznikla mezi obyvateli atmosféra, kdy lidé vnímali růst cen jako přírodní zákony zapříčiněné válkou, energetickou krizí a narušením zásobovacích řetězců. Toho využily velké firmy a obzvláště obchodní řetězce ke zvyšování svých marží a cen. Vláda sice mluvila o tom, že se nacházíme v mimořádné situaci, odmítla však podle toho jednat a začít regulovat marže.

Tím umožnila některým obohacovat se na úkor mnohých. Zisky bank, energetických firem a obchodních řetězců budiž toho důkazem, stejně jako skutečnost, že úroky, dividendy a renty, stejně jako zisky rostly oproti inflaci rychleji. Mzdy, důchody a platy zaostaly. České reálné mzdy navíc klesy nejvíce v mezinárodním srovnání.

V tomto kontextu je bizarní, když někteří ekonomové a vládní politici osočují požadavky zaměstnanců na růst mezd v odpovědi na růst cen a tvrdí, že růst mezd vyvolá inflační spirálu, která situaci s cenami jen zhorší. Realita je spíš taková, že zaměstnanci chtějí pouze spravedlivě zvýšit mzdy, když se zvýšily i zisky jejich zaměstnavatelů. Pokud to ekonomové a politici odmítají, fakticky chtějí zmenšit příjmy zaměstnanců ve prospěch zaměstnavatelů.

Ekonomika, marže a záchranný balíček

Je-li tedy inflace v našem prostředí tažena růstem marží, pak je politika vysokých úrokových měr České národní banky neúčinná a povede jen ke zvýšení zadlužení. Zvýšení ceny úvěrů navíc snižuje přirozeně investice, čímž se sníží budoucí ekonomický růst, příjmy i daňové příjmy státu, ze kterých by bylo zadlužení státu hrazeno. Současně se tím zhorší konkurenceschopnost naší ekonomiky na globálním poli.

Maržemi taženou inflaci lze řešit opatřeními omezující jejich nárůst. K tomu má stát dostatek nástrojů v podobě kontroly a regulace nebo uvalené povinnosti na firmy, aby u cen udávaly informaci o procentuální výši marže. Spotřebitelé by pak mohli jejich růst sledovat a v případě nadměrného růstu přejít ke konkurenci.

Marží tažená inflace představuje přerozdělování příjmů na úkor zaměstnanců a spotřebitelů, což by se mělo brát v úvahu, když vláda hledá zdroje financování státního dluhu. A je zcela logické, že by se na financování státu měli podílet zejména ti, kterým jimi nezapříčiněné otřesy na trhu v podobě covidu a války na Ukrajině umožnily vydělat značné peníze.

Vláda však dělá opak. Vládní záchranný balíček přidává daňovou zátěž zejména na střední třídu, chudší a studenty, tedy na oběti inflace a nikoli její nezasloužené „vítěze“. Vláda se pokusila maskovat tuto operaci zavedením windfall tax — daně z nezasloužených zisků — uvalenou na banky, energetiku a její poskytovatele. Zákon však umožnil značnou daňovou optimalizaci, takže se firmy své daňové povinnosti z naprosté většiny vyhnou a místo miliard a stamilionů odvedou v lepším případě pár desítek milionů.

Nelze se přitom zbavit dojmu, že takové zfušování zákona nebyl pouze omyl, nýbrž úmysl některých vládních stran, zejména ODS. Ať tak či onak, vládní balíček představuje další úder sociální spravedlnosti poškozující sociální smír.

Spravedlivé ozdravení státních financí

Spravedlivá vláda musí začít hledat peníze tam, kde jsou, a to především u těch, kteří zneužili situace a vydělali na znevýhodnění druhých. To znamená zavést daně na bankovní a energetický sektor, zastavit přerozdělování daňového břemena od bohatších k chudším, během něhož u nás za posledních 30 let došlo ke snížení daňových sazeb lidí a firem s vysoce nadprůměrnými příjmy o polovinu, zatímco u zbytku populace se daně zvýšily, především prostřednictvím růstu DPH.

Současně je třeba se poučit ze zkušenosti velmi zadlužených států. Po první a druhé světové válce byly vítězné mocnosti velmi zadlužené a k jejich oddlužení vedly dvě cesty. Zaprvé zavedení spravedlivého zdanění nejbohatších a zadruhé hospodářský růst. Západní země se ke snížení svého zadlužení neproškrtaly, ale vybředly z něho růstem ekonomiky vedoucím k navýšení státních příjmů. Naše vláda však nejenže nechce spravedlivé zdanění, ale její záchranný balíček povede právě k omezení ekonomického růstu.

Největším hříchem v této souvislosti jsou plány omezit výdaje na vědu, výzkum a inovace o 10 %. To není jen špatná politika, to je doslova hazard s budoucností naší i našich dětí. Pouze inovace a jejich uplatnění může změnit charakter naší ekonomiky z té s nízkou přidanou hodnotou k moderní s vysokou přidanou hodnotou zaručující vysoké mzdy i zisky.