Po epidemiolozích a ukrajinistech dostali svoji šanci po letech zase ekonomové. V nejrůznějších debatách glosují neutěšený stav veřejných financí a snaží se tatáž schémata odvyprávět co nejatraktivněji, aby je pozvali znovu. Umělecky nejpřesvědčivější se mi jeví Mojmír Hampl, který káže o totálním konci všeho dobrého s takovou přesvědčivostí, prokládanou neformálním slovníkem, že po vyslechnutí jeho slov by na konto státního dluhu snad něco poslal i poslední bezdomovec.

Ekonomika poráží politiku, v tom se snad všichni experti na státní deficit shodnou. Je třeba zachránit veřejné finance, které jsou v jejich optice hodnotou a cílem, nikoliv prostředkem a nástrojem.

Českou společenskou debatu ovládl přízemní ideový směr: makroekonomismus. Namísto kladení normativních otázek se uchyluje k účtařině, jako by naše životy „tady a teď“ byly jen volným teoretickým cvičením v uzavřených laboratořích Vysoké školy ekonomické, kam neproniká Slunce ani nic jiného, co by mohlo narušit konstantní parametry akademického pokusu.

Momentální hvězdy tuzemského ekonomického nebe mají jasno. Škrtejme ve výdajích tak masivně, až se dostaneme k číslům, která nás svou krásou zcela ohromí, pak se dostaví katarze, a ti, kteří přežijí, z toho budou profitovat. Dnes zmarněné lidské osudy jsou jen nepatrnou obětí těch beztak už neúspěšných; ničím, co by mohlo obstát proti příslibům výnosů v budoucnosti.