Po epidemiolozích a ukrajinistech dostali svoji šanci po letech zase ekonomové. V nejrůznějších debatách glosují neutěšený stav veřejných financí a snaží se tatáž schémata odvyprávět co nejatraktivněji, aby je pozvali znovu. Umělecky nejpřesvědčivější se mi jeví Mojmír Hampl, který káže o totálním konci všeho dobrého s takovou přesvědčivostí, prokládanou neformálním slovníkem, že po vyslechnutí jeho slov by na konto státního dluhu snad něco poslal i poslední bezdomovec.

Ekonomika poráží politiku, v tom se snad všichni experti na státní deficit shodnou. Je třeba zachránit veřejné finance, které jsou v jejich optice hodnotou a cílem, nikoliv prostředkem a nástrojem.

Českou společenskou debatu ovládl přízemní ideový směr: makroekonomismus. Namísto kladení normativních otázek se uchyluje k účtařině, jako by naše životy „tady a teď“ byly jen volným teoretickým cvičením v uzavřených laboratořích Vysoké školy ekonomické, kam neproniká Slunce ani nic jiného, co by mohlo narušit konstantní parametry akademického pokusu.

Momentální hvězdy tuzemského ekonomického nebe mají jasno. Škrtejme ve výdajích tak masivně, až se dostaneme k číslům, která nás svou krásou zcela ohromí, pak se dostaví katarze, a ti, kteří přežijí, z toho budou profitovat. Dnes zmarněné lidské osudy jsou jen nepatrnou obětí těch beztak už neúspěšných; ničím, co by mohlo obstát proti příslibům výnosů v budoucnosti.

Televizní kazatelé v Otázkách Václava Moravce i jinde jsou možná milým zpestřením nedělního poledne a konečně platí, že i dělník ve šroubárně si může s gustem Miroslava Singra vyslechnout. Jenže tady to bohužel nekončí. Iluzi, že se proškrtáme k blahobytu, podlehla i česká vláda, což je mnohem problematičtější.

Současná pětikoalice byla na dlouhou dobu poslední šancí na život, kvůli kterému starší z nás zvonili klíči na náměstích v roce 1989. Na lavici sněmovních náhradníků tentokrát sedí jenom podstatně horší sestava. Škoda, že si to Fialova vláda neuvědomuje, přesněji, škoda, že atavistické návyky prosakující ze zbytků ODS devadesátých let převážily nad smysluplnými v praxi ukotvenými tezemi vtělenými kupříkladu ještě i do vládního prohlášení.

Zdrcující je pak skutečnost, že devadesátkový extrakt, který si dnes ODS ordinuje, snad aby si vynahradila osm předchozích let v opozici, jsou jen mýty a teze z modrých brožurek, které ani sám praotec Klaus nemínil nikdy uplatňovat absolutně, protože ať už byl čímkoliv, vždy si oblékal jen kostýmy, jež mu sloužily k udržení moci. Takzvané úsporné balíčky, jejichž obsah vláda odkrývá postupně a pomalu, až to připomíná decentní Peep show, a jejichž smyslem prý má být bojovat s neutěšeným stavem veřejných financí, jsou ve skutečnosti nejkratší a zaručenou cestou k autoritářskému modelu vládnutí, který jsme tu doposud po roce 1989 ještě nezažili.

Vládní politická reprezentace tak rezignovala na budoucnost země a podlehla partě makroekonomistů, kteří ordinují lék proti jediné chorobě, jako by nás nic jiného netrápilo, s falešnou prognózou, že zvládneme-li ji, bude vše opět v pořádku. Nebude.

Nejde přitom, jako zatím doposud vždy, o spor mezi levicí a pravicí. Nejde o to, jestli máme více věřit vizi budoucí prosperity postavené na dnešních škrtech, nebo chápat vynakládání veřejných peněz lidem, včetně těch do sociální oblasti, jako investici do budoucí prosperity, která vše zaplatí. Nepře se demokratická levice s demokratickou pravicí. Stojíme v konfliktu, v němž je v sázce sama demokracie. Rozhoduje se dost možná o formátu celé společnosti na příští desetiletí.

Nežijeme ani na pustém ostrově. Vláda se tváří, že to ví a razí zahraničně-politickou orientaci, na kterou můžeme být právem hrdí. Ona je vládě také nedocenitelným anestetikem kritiků ze strany liberálních kruhů, včetně podstatné části médií. Přitom i profil našeho postoje ke světu je ale nyní v sázce, pokud stávající vláda neuspěje. A pak nám tu hrozí v lepším případě cosi jako Maďarsko.

Desítky uspořených miliard, které elitním televizním ekonomům budou beztak málo, dorazí společnost tam, k čemuž do minulých voleb mířila a čemuž jsme v nich unikli jen o vlásek. Asociální vládní plány však nyní utvrdí nejzranitelnější část české společnosti, že tu neplatí žádné „Spolu“, ale jen „oni“ a „my“.

Vláda si k cíli udržitelného státního rozpočtu vybrala špatnou cestu. Neřeší příjmy, nevysvětluje, proč nesahá na absurdní zisky energetických korporací či oligarchů. Absence vize, která by lidem vyjasnila, proč si zase mají utahovat opasky, je živnou půdou pro populisty vždy. V našich soudobých souvislostech je to ale mnohem hrozivější.

Válka na Ukrajině neskončila, nevíme, kdy a jak skončí, byť přát si můžeme cokoliv. Ve střední Evropě můžeme během několika let bojovat o charakter demokracie, který tu máme — a v některých sousedních zemích se to již děje.

Příklon od západoevropského k východoevropskému způsobu panování může přijít rychleji, než si umíme nyní představit. Petr Fiala a jeho tým se pod vlivem vzdělaných a kultivovaných ekonomických fachidiotů přitom mylně domnívají, že největší hrozbou jsou nevyrovnané rozpočty. Taková hloupost!

Mnohem vážnějším nebezpečím je přece změna kurzu naší země, od proevropské demokracie jakž takž liberálního typu k autoritářskému režimu. Nota bene příští vláda, to už nemusí být „jen“ sebestředný Babiš, kterému je všechno jedno, pokud jeho penězovody fungují; můžeme na to brzy vzpomínat jako na poměry, kdy to bylo ještě dobré. Může tu nastoupit politická reprezentace hájící „národně-konzervativní zájmy“, kterým se bude musí podrobit vše: od justice, médií veřejné služby až po školství a ekonomiku.

A i když nakonec všechno dobře dopadne, protože tak tomu zkrátka v lidských dějinách chodí, bude to trvat a ztratíme čas na zbytečných oklikách. Neschopnost dnešní vlády číst excelové tabulky o rozpočtu jen jako pomocné informace, a ne jako alfu a omegu správy státu, je pohřbem nadějí, které jsme mnozí do politiky vkládali u volebních uren v roce 2021. Je na to žalostný pohled.