Občanská demokratická strana, která je nejsilnější stranou vládní koalice, je také její největší slabinou. Strana je vnitřně rozdělená a za svůj úspěch ve volbách, který ji coby lídrovi koalice Spolu umožnil hrát hlavní roli v sestavování nové vlády, vděčí ze všeho nejvíc schopnostem Petra Fialy. Ten totiž dokázal poněkud patologické politické dění uvnitř strany „přikrýt“ svým gentlemanským vystupováním a státnickými schopnostmi.

Vše ovšem Fiala „přikrýt“ nedokáže, a tak nejen obyvatelé Prahy, ale i zbytek republiky, mohli sledovat, jakým způsobem skupina politiků ODS, kteří ze všeho nejvíc působí jako nějaký výsadek z 90. let, vedla jednání o zformování nového vedení Prahy. To, že do čela hlavního města nakonec prosadili přestárlého, politicky opotřebovaného a zároveň arogantního sběratele funkcí, je jen smutným dokladem toho, jak část ODS dál žije ve světě, v němž kdysi v Praze „mohla vládnout třeba Klausova tenisová raketa“.

Ukazuje se zkrátka, že se v ODS dál dobře daří způsobům politické praxe a vystupování, o nichž komentátoři kdysi mluvili jako o „ódéesáctví“. Politický výsadek na pražské radnici ale bohužel není jedinou ozvěnou minulosti ve straně.

Klausismus

Dalším faktorem je sám genetický kód, který do strany kdysi vložil Václav Klaus. Když v roce 2002 Klause v čele ODS střídal Mirek Topolánek, pěkně definoval ideologii strany jako „klausismus“. Tehdy se zdálo, že tak, jak se strana postupně od Klause emancipuje, duch „klausismu“ z ní vyvane. A nejpozději se to mělo stát v roce 2009, kdy Klaus v roli prezidenta pomohl s pomocí své páté kolony v ODS zinscenovat pád Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU.

Jenže Klausovi pohrobci ve straně přežili. Nejvýrazněji se to projevuje v postojích strany k evropské integraci. Ti, kdo tvoří evropskou politiku ODS, nejprve v duchu Klausových postojů vykreslovali Unii jako socialistický projekt, aby později přešli na pozice takzvaného „eurorealismu“.

Stejně jako se přiostřovala Klausova kritika EU, rozcházely se stále více s hlavním politickým proudem v EU i Klausovi následovníci, z nichž ti nejvýznačnější se přesunuli do Evropského parlamentu. Někdejší Klausův pobočník Jan Zahradil dokonce docílil toho, že ODS opustila skupinu Evropské lidové strany v EP a přesunula se do euroskeptické skupiny Evropští konzervativci a reformisté.

V ní hráli hlavní roli britští konzervativci, kteří v případě Velké Británie skutečně dosáhli toho, o čem někteří představitelé ODS jen snili — odchodu z EU. Ačkoliv skupina co do možnosti formulovat evropskou politiku po odchodu britských konzervativců dál oslabila, ODS v ní spolu se zástupci polské vládní strany Právo a spravedlnost, jakož i se zástupci přehršle menších euroskeptických stran z jiných zemí, zůstala.

Jednou z těchto stran byli Bratři Itálie, kteří po vítězství v italských volbách v loňském roce získali na významu a dá se předpokládat, že po evropských volbách v příštím roce posílí i svoje zastoupení v EP. Nic to ovšem nemění na tom, že frakce Evropských konzervativců a reformistů zůstane v kontextu EP marginálním uskupením.

I kdyby chtěl, Fiala evidentně nemá dostatek sil na to, aby ODS do Evropské lidové strany, nejsilnější skupiny v EP, vrátil. Vedle Zahradila jsou totiž europoslanci za ODS další pokračovatelé Klausových postojů k EU — Alexandr Vondra a Veronika Vrecionová. Právě tato skupina má přitom v rámci ODS nemalý vliv.

Fialovo úspěšné vedení českého předsednictví EU na čas zastínilo skutečnost, že nedokázal vyřešit problém, který členství ODS ve frakci Evropští konzervativci a reformisté fakticky představuje. Z hlediska možností prosazovat zájmy České republiky v EU je to, že strana českého premiéra patří k okrajové frakci EU, do budoucna krajně problematické.

Poněkud bizarní spojenectví ODS s Bratry Itálie a polskou stranou Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského pak vyúsťuje do politických kroků, nad nimiž zbytek Evropy zvedá obočí. Mám na mysli kupříkladu Fialovo prohlášení po setkání s Meloniovou v Římě na konci českého předsednictví, že je třeba budovat cosi jako osu Řím-Praha-Varšava coby alternativu k hlavnímu proudu evropské integrace.

Kmotrovská lobby

V ODS je ovšem kromě tradičních „odéesáků“, kteří nyní kontrolují pražskou radnici, a Klausových názorových pohrobků, kteří mají své centrum v europarlamentu, ještě jedna vlivná skupina: lidé, kteří představují „kmotrovskou“ minulost strany.

Byly to právě vazby strany na nejrůznější zákulisní ekonomické hráče a politické podnikatele, pro něž se ujalo označení „kmotři“, jež přispěly k pádu vlády Petra Nečase v roce 2013 i k následnému oslabení ODS jako politického subjektu. Kmotrovské praktiky byly součástí rozsáhlé systémové korupce, která začala prorůstat českou politikou v devadesátých letech a kterou pevně etablovala především opoziční smlouva mezi Klausem a lídrem sociálních demokratů Milošem Zemanem v roce 1998.

Mnoho kmotrů přilepených na ODS se od strany po jejím propadu do politické bezvýznamnosti odtáhlo. Někteří se pokusili změnit „hostitele“, jak vidíme třeba ve složení skupiny vyšetřované v souvislosti s brněnskou korupční kauzou Stoka. Jiní jen změnili metody.

Ti, kteří zůstali s ODS spojeni, jsou nyní nejčastěji popisováni jako „superpragmatici“. Jsou to lidé, kteří se na komunální a regionální úrovni nebrání spolupráci s hnutím ANO na úkor demokratických stran, a nebránili by se takové spolupráci ani na celostátní úrovni. Jako nejvýznačnější představitel toho „pragmatického“ křídla je zmiňován jihočeský hejtman Martin Kuba.

Ideologické blouznění

Ač se ODS nakonec ze dna zvedla a jí vedená koalice vyhrála volby, nadále zůstává otázkou, do jaké míry tomu bylo jen kvůli Babišovi a díky Fialovu uhlazenému politickému stylu, a tedy nikoliv kvůli tomu, že by se skutečně obrodila.

Pokud jde o Babiše, ten se postupem času stal pro spoustu lidí, kteří kdysi volili ODS, natolik silnou hrozbou samotné demokracii a naší západní orientaci, že se k ODS vrátili. Do jaké míry byl tento voličský návrat, který vyústil v úspěch koalice Spolu ve sněmovních volbách v roce 2021, způsoben strachem z toho, že by se Babiš mohl stát znovu premiérem, jakož i obavami z mocenského kartelu Babiš-Zeman, se ukáže až nyní, kdy byl tento kartel definitivně rozmetán výsledky prezidentské volby.

Jisté nyní je, že ODS dělá vše pro to, aby přinejmenším část voličů, kteří se k ní vrátili, opět ztratila. Nejde přitom jen o již zmíněnou aroganci, kterou vidíme v pražské politice, pokračující nesoulad mezi euroskepticismem vedení ODS a v podstatě proevropským voličstvem strany a bezhodnotový politický pragmatismus lidí dříve napojených na kmotrovské struktury. Problémem je v neposlední řadě i ve zjednodušeném ideologickém vidění světa v imaginaci předních politiků ODS.

Ekonomická politika vlády, kterou ODS coby nejsilnější vládní strana kontroluje, je poznamenána neoliberálními představami o přebujelém státu nebo blouzněním o tom, že obrovské deficity státního rozpočtu lze zkrotit jen s pomocí škrtů ve státních výdajích.

Vládní snahy šetřit se tak odehrávají v bizarním kontrastu se skutečností, že právě ODS pomohla Babišovi schválit zrušení zdaňování takzvané superhrubé mzdy, což český rozpočet připravuje o více než 100 miliard korun ročně. Stalo se tak pod záclonou populistických slibů, že lidé budou mít více peněz v peněženkách. A pod praporem představ, že nižší výběr daní konečně donutí údajně rozmařilý stát šetřit.

ODS tak nyní s velkou slávou slibuje, že ve státním rozpočtu ušetří 70 miliard, zároveň však připouští, že vláda může financovat státní výdaje, včetně penzí, jen s pomocí dalšího zadlužování. O více než stovce miliard ročně, o které stát přichází kvůli neuvážené daňové reformě, se nemluví.

Nadále slyšíme, že se prý nesmí zvyšovat daně z příjmu, „peněženky“ občanů se staly doslova zaklínadlem. Skutečnost, že jak nízká rovná daň, tak přesunutí těžiště výběru daní do DPH, je v podstatě asociální, ideologicky poblouzněné tvůrce ekonomické politiky z řad ODS, zdá se, moc nezajímá. Argumenty, že ony peněženky nabité úsporami, kterých lidé dosáhli kvůli nižšímu zdanění, fakticky přispěly k vysoké inflaci, jež úspory lidí vzápětí znehodnotila, jsou odbývány tím, že inflace k nám byla importována zvenčí.

Osekávání státních výdajů za současného odmítání zvyšování daní je problematické nejen proto, že obří deficit reálně nemůže zkrotit, ale i proto, že nutně vede k privatizaci těch služeb, které by měl garantovat stát. Jestliže stát nebude mít na školky, sociální zařízení a mnoho dalších věcí, budou si je lidé muset platit sami.

Na to samozřejmě doplatí především opět ti slabší. Tedy titíž lidé, kteří už doplácejí na to, že systém rovných nízkých daní zvýhodňuje bohatší lidi. Nemluvě o „ideologické“ posedlosti ODS ochranou živnostníků, jejichž nízké sociální odvody musí v konečném důsledku kompenzovat ze svých daní zaměstnanci.

Lze oprávněně předpokládat, že nyní, když zmizel tlak, který v podobě mocenského kartelu Babiš-Zeman držel vládní koalici pohromadě, začnou mnohé z výše popsaných problémů, které ve vládní koalici souvisí především s ODS, hrát důležitější roli.

Vnější tlak, který držel vládní koalici pohromadě, je zkrátka oslaben. Nový prezident je navíc v kontrastu k ODS výrazně proevropský, zasazuje se o přijetí eura, a zastává kritické postoje k Visegrádu a specificky k Orbánovu Maďarsku, které ODS různými způsoby omlouvá. Politické turbulence, které budou mít co do činění právě s ODS, se proto dají očekávat záhy.