Správně řečeno, že jde o postupný proces generační obměny se zdůrazněním, že něco stará generace přenáší na generaci novou. Výhodou je ovšem větší otevřenost nové generace světu, jazyková vybavenost pokud jde o angličtinu společně s rozvojem informačních technologií.

Jak ale poznáme konec postkomunismu a definitivní konec normalizace? Nutno podotknout, že nekončí, ale možná začal postupný proces jeho konce. Poznáme to na vztahu k Německu a Rusku, na to, zda ještě bude působit obrozenecký panslavismus a antiněmectví. Poznáme to na hodnocení třeba poválečných dějin, kde postupně dochází k detabuizaci, na kritickém postoji k první republice, která již nebude tak glorifikována jako v prvních polistopadových letech. Poznáme to na zvýšené politické kultuře, kde bude méně válcovat, ale více vést dialog. Snad se také zlepší schopnost věcné a kritické diskuse, i když tomu sociální sítě nenahrávají.

A je také možné, že se nová generace přece jen rozhodne něco v současném systému změnit - daňový systém, vzdělávací systém, zdravotnictví, veřejná správa. Proti zásadnějším změnám je totiž podobně imunní, jako ten systém předlistopadový a mnohá volání nedošla dosud svého naplnění již z doby po Listopadu, ze 60. let, ba i z té první republiky.

To, co Jiří Pehe nazývá postkomunismem (jenž bude částečně tradován a mizet spíše pomalu), je už nyní často spíše variantou (ne-li, přinejmenším marketingově, odnoží) konkrétní současné západní, s naším býv. režimem tedy nesouvisející politické vlny a příslušného (pro soudobý kapitalismus plně akceptovatelného) projektu.

S kritérii "Jak to poznáme" pana Ungera ovšem určitě souhlasím.

K angažovanosti mladé generace. Má "great expectations" (nadějné vyhlídky) jak v duchu (názvu) Dickensova románu, tak i doopravdy. Představa jednotícího zájmu je v jejím případě falešná.

V konkrétním volebním klání se projevilo, že mladí velkou většinou nestojí o "báječná léta" s Babišem (nejspíš jich rovnou deset). Možnost pomoci vykročit z (pro ně) jedině poznané éry prezidentů Klause a Zemana, "sedících na prameni", byla mobilizující. Do budoucna z toho však neplyne mnoho. Podstatná otázka je, zda také u nás budou mladí zkušenostně a psychologicky zralí na to, volit "advokáty slabých" - levici. Právě tak je podstatné, zda posílí neekonomistické a na spotřebitelství méně vázané pojetí jejich života. Zatím úspěšné společnosti, mladé šéfy a skvělost kšeftu docela "baští". Stejný otazník se vznáší nad mírou budoucí ochoty k většímu hledačství, jež předpokládá odmítnout předkládané prefabrikáty myšlenkových bloků. Velkým optimistou zde nejsem.

Pane Horáku, s mladou generací a případnou větší afinitou k autentické levici jsem mírným optimistou. Je třeba jen počkat. Naše anomálie tkví v tom, že na vrcholu produktivity je generace studentů roku 1989, kvůli tomu, že vyrostli v normalizaci jsou zcela anomálně antilevicoví a antisocialističtí. K tomu krize celé západní levice a celkový odklon levice od původní marxistické revizionistické pravice a marxistického středu konce 19. století, od keynesiánství, západoevropské a severské koncepce sociálního státu až po neomarxismus 60. let. To ale přejde. Uvidíme, co se stane, až generace Husákových dětí budou anomální seniorskou pravicovou skupinou a silné ročníky první dekády 21. století se stanou třicátníky. Možná že i jediné pravicové evropské velkoměsto (možná ještě s Bratislavou), tedy Praha časem zčervená nebo zezelená.

Demokracie je společenská dohoda o tom, že střídání u moci je akceptovatelné pro celou společnost a že toto střídání u moci bude nekrvavé – že bude probíhat bez násilí (například bez občanské války nebo bez výzev k ní).

Antipolitické chápání politiky ovšem vnímá politiku jako souboj dobra se zlem – je-li vláda na straně morálky, opozice proti ní musí být nemorální!

Morální a dobrý člověk (tzn. „ten, kdo si to o sobě myslí“) tedy pak nemůže akceptovat dobrovolné střídání u moci (demokracii), jde totiž v tomto pojetí politiky o samotné dobro a zlo – pokud toto střídání u moci je vnímáno jako souboj dobra se zlem. Jde ve své podstatě o tentýž koncept vlády nad společností, který v historii vedl k náboženským válkám. Vnímání politiky jako souboje dobra se zlem je konceptem vlády náboženského a nikoliv sekulárního státu.

Pane Nusharte, Vy tedy sám konstatujete, že stávající systém liberální demokracie jde ruku v ruce s naprostým vytěsněním jakékoli morálky.

Společenská akceptace nekrvavého střídání u moci (bez použití násilí) není, pane Poláčku, vytěsněním morálky (morálky jakožto lidské snahy o vítězství dobra nad zlem), není to tedy vytěsněním této morálky, nýbrž VELMI DRAZE vykoupenou moudrostí osvícenského racionalismu – moudrostí osvícenského racionalismu, že společenský konsenzus o nekrvavém předávání (beztak jen vždy z hlediska historie velmi dočasné) moci má pro společnost mnohem vyšší morální hodnotu než ten nekompromisní střet elit o bezchybné rozlišení dobra a zla, doprovázený často krvavými lázněmi pro celou tu „většinově hloupou“ společnost.

Jinými slovy, pane Poláčku, jde o draze vykoupenou moudrost osvícenského racionalismu, že demokracie (jako společenská dohoda o způsobu vládnutí) má vyšší morální hodnotu než například občanská válka.

Takové poznání pochopitelně nemůže vyhovovat někomu, kdo vás chce zvenčí ovládnout. V jeho zájmu je přesvědčit vás například o tom, že politika je souboj dobra se zlem, a protože tu jde o samotné dobro a zlo, nemůžete v tomto souboji nikam ustupovat – nemůžete akceptovat pokojné (demokratické) střídání u moci...

V čem jsou, pane Kolaříku, ty příspěvky „mimoňské“?

Antipolitické chápání politiky je, pokud vím, předmětem mnoha úvah filozofů i politologů, kteří na tomto tématu nic mimoňského nespatřují.

Dokonce, pane Kolaříku, i nově zvolený prezident Petr Pavel se těsně po volbách vyjádřil v tom smyslu, že je proti rozdělování společnosti a proti tomu, abychom v odlišně volících spoluobčanech viděli své nepřátele. Z hlediska teologie pak hranice mezi dobrem a zlem nevede mezi dobrými a špatnými lidmi, ale vede srdcem každého člověka.

To je dobře. Než to dojetí vyprchá, zkuste prosím napsat, jak vnímáte ten komplikovaný vztah antipolitické politiky a demokracie. Platí podle Vás ta teze, že antipolitické chápání politiky vnímá politiku jako souboj dobra se zlem a je-li tedy vláda na straně morálky, opozice proti ní musí být nemorální?

To je dobře. Než to dojetí vyprchá, zkuste prosím napsat, jak vnímáte ten komplikovaný vztah antipolitické politiky a demokracie. Platí podle Vás ta teze, že antipolitické chápání politiky vnímá politiku jako souboj dobra se zlem a je-li tedy vláda na straně morálky, opozice proti ní musí být nemorální?

Pane Kolaříku, napsal jste přece v této diskusi VY PRVNÍ, že zde vznikají „koalice k poražení jednoznačného zla“. Já jsem reagoval Váš příspěvek – pokusil jsem se vysvětlit, že pokud budeme chápat politiku v demokratickém systému pokojného a nenásilného střídání vlád jako souboj dobra a zla, bude to ke škodě demokracie. Vy mi teď říkáte, že reaguji mimo téma...

Ta generační obměna politiky přece souvisí právě s jiným chápáním politiky. Ano, mladá generace má skutečně sklon k tomu, chápat politiku jako boj dobra a zla...

Pane Kolaříku, v rozumné diskusi se vždy argumentuje k věci, nikoliv tedy k osobě diskutujícího.

Nepoužívají se lži a vzpomínky, které se vzhledem k vlastnostem lidské paměti dají interpretovat velmi různým způsobem. Seriózní diskutér se tedy vždy snaží správnost interpretace svých vzpomínek nějak ověřit, popřípadě uvádí raději přímo zdroj své informace.

Diskuse s Vámi mě (na rozdíl od Vaší vlastní zkušenosti s naší diskusí) velice obohacuje, zejména pak u sebe pozoruji její kladný vliv na moji trpělivost.

Dovoluji si upozornit, pane Kolaříku, že Vaše tvrzení o mém ÚDAJNÉM naznačování násilného vzniku koalice SPOLU + PirStan je patrně projevem těžkého bludu. Nic takového jsem nikde nenapsal.