Za změnami v české politice je i generační posun
Jiří PeheZa úspěchem Petra Pavla nestojí jen povaha jeho osobnosti či podoba kampaně. Neopominutelnou roli jistě sehrála i výrazná generační obměna. Nastal ideální čas tento jev zasadit do kontextu a důkladně jej interpretovat. Je politicky klíčový.
Výsledky prezidentských voleb lze analyzovat z různých úhlů pohledu, což se už ostatně děje. Dozvídáme se tak kupříkladu, kolik voličů přešlo v druhém kole od Andreje Babiše k Petru Pavlovi, a naopak. Anebo který z kandidátů byl silnější ve velkých městech, a který naopak na venkově.
Jsou už také k dispozici data, jež ukazují, jak si oba kandidáti vedli v závislosti na vzdělání voličů nebo třeba na míře nezaměstnanosti v různých regionech.
Podle statistiků Petr Pavel zvítězil ve zhruba tisíci obcích, v nichž v minulých volbách vyhrál Miloš Zeman. Víme ale už také, že se do voleb více zapojili mladší voliči. Mnoho z nich v prvním kole podpořilo Danuši Nerudovou a v tom druhém pak ve velké většině přešli k Pavlovi.
Pozoruhodnou zprávou v tomto kontextu je, že ve druhém kole poprvé vyhrál kandidát, který zvítězil i ve studentských volbách „nanečisto.“ V minulosti se totiž výsledky studentských a skutečných voleb pravidelně rozcházely. V těch studentských vyhrál v roce 2013 Karel Schwarzenberg nad Milošem Zemanem, a v roce 2018 Jiří Drahoš nad Milošem Zemanem. V těch skutečných pak v obou případech zvítězil Zeman.
Výměna generací
Větší účast mladších voličů je sama o sobě zajímavá, protože naznačuje, že se mladší generace politicky aktivizuje. Nemalou roli v tom přitom bezesporu sehrává i aktivizace občanské společnosti, v níž před volbami sehrálo v podpoře Pavla důležitou roli zejména hnutí Milion chvilek pro demokracii. Jádro občanské společnosti u nás přitom tvoří právě mladí lidé.
Generační změna se ale odehrává i jinak. V pěti letech, které od sebe prezidentské volby dělí, zemřelo zhruba půl milionu lidí, z nichž naprostou většinu tvořili starší lidé. Do volebního procesu naopak dostalo příležitost vstoupit zhruba půl milionu lidí, kteří mezi prezidentskými volbami dosáhli plnoletosti.
Do politiky se tedy — jak v oblasti voličstva, tak v oblasti aktivní politiky — postupně zapojuje stále více lidí, kteří už vyrostli v demokratických poměrech. A naopak, mizí z ní ti, kteří strávili formativní roky svého života v komunistickém režimu.
Analýzy minulých voleb ukázaly, že v těch prezidentských těžil Zeman z většinové podpory starších lidí z malých měst, obvykle též s nižším vzděláním. Podobný profil měla a stále má voličská základna Babiše.
Pro lepší pochopení toho, co se v české společnosti, pokud jde o politiku, děje, by bylo důležité, aby se sociologové pokusili odpovědět na otázku, zda v oné zhruba tisícovce obcí, v nichž minule uspěl Zeman, ale nyní vyhrál Pavel, došlo ke generačnímu posunu či jiné demografické změně. Anebo zda šlo v podstatě o stejné voliče, které dokázal v minulých volbách oslovit Zeman, ale které nyní získal Pavel.
Lze samozřejmě argumentovat, že mladší voliči stárnou, a mohou se tak časem měnit jejich voličské preference právě ve prospěch politiků typu Zemana a Babiše, kteří se stavěli a staví do role ochránců lidí sociálně slabších a znejistělých různými novými výzvami a krizemi.
Tomu by nahrávalo i to, že ač je zřejmý úbytek lidí, kteří strávili podstatnou část svého života v komunistickém režimu, jejich nemalý počet, jak naznačují různé studie, se po počátečním přitakání novým demokratickým poměrům začal zhruba před patnácti lety postupně vracet k mentálním stereotypům zděděným z bývalého režimu.
To se projevovalo nejen rostoucí nostalgií po kulturních produktech bývalé éry (čemuž vyšla v podobě zřízení kanálu ČT 3 během covidové krize vstříc i Česká televize), ale také preferováním vlády silné ruky a upřednostňování nikoli nejistot, jež přinášejí svobodné poměry, nýbrž záruk bezpečí. Tito voliči tvořili jádro Zemanova elektorátu a tvoří i jádro elektorátu Babišova.
Konec postkomunismu
Jedním z vysvětlení toho, že byl mocenský kartel Zemana s Babišem nejprve oslaben vítězstvím dvou koalic demokratických stran nad Babišovým ANO ve sněmovních volbách v roce 2021, a nyní definitivně rozbit vítězstvím Pavla v prezidentské volbě, je postupné odcházení českého postkomunismu. Ten se pojil především se staršími lidmi, a jeho mizení je tedy do značné míry i generačním procesem.
Určité mentální stereotypy a preference, které mají svůj původ v bývalém režimu, samozřejmě automaticky zcela nezmizí jen s tím, jak odcházejí lidé, kteří v bývalém režimu strávili podstatné části svých životů. Leccos totiž předali svým dětem, a proces mizení postkomunismu tudíž bude spíše pozvolný.
Přesto by bylo zajímavé, kdyby se sociologové zaměřili ve svých analýzách více na to, jak generační změny ve struktuře českých voličů ovlivňují vývoj české politiky.
Demografické změny totiž, jak je uvedeno výše, automaticky neznamenají snižování počtu lidí s nesystémovými postoji. Přesto však lze argumentovat, že mezi lidmi, kteří volí nesystémové nebo extrémistické politické subjekty, je stále více těch, kteří tak nečiní z nostalgie po bývalém režimu a kvůli způsobu myšlení s bývalým režimem spojeným, ale už spíše z důvodů, které známe v souvislosti s úspěchy nesystémových a extrémistických hnutí v demokratických zemích, které po druhé světové válce komunistickou diktaturu nezakusily.
Jinými slovy: zdá se, že v české společnosti dochází s přílivem nových generací, už vyrostlých v demokracii, k významným posunům. A zvolení Pavla prezidentem, jakož i povolební snaha hnutí ANO cílit více na nové typy politického extrémismu než na slábnoucí postkomunistický elektorát, to symbolicky podtrhuje.
Správně řečeno, že jde o postupný proces generační obměny se zdůrazněním, že něco stará generace přenáší na generaci novou. Výhodou je ovšem větší otevřenost nové generace světu, jazyková vybavenost pokud jde o angličtinu společně s rozvojem informačních technologií.
Jak ale poznáme konec postkomunismu a definitivní konec normalizace? Nutno podotknout, že nekončí, ale možná začal postupný proces jeho konce. Poznáme to na vztahu k Německu a Rusku, na to, zda ještě bude působit obrozenecký panslavismus a antiněmectví. Poznáme to na hodnocení třeba poválečných dějin, kde postupně dochází k detabuizaci, na kritickém postoji k první republice, která již nebude tak glorifikována jako v prvních polistopadových letech. Poznáme to na zvýšené politické kultuře, kde bude méně válcovat, ale více vést dialog. Snad se také zlepší schopnost věcné a kritické diskuse, i když tomu sociální sítě nenahrávají.
A je také možné, že se nová generace přece jen rozhodne něco v současném systému změnit - daňový systém, vzdělávací systém, zdravotnictví, veřejná správa. Proti zásadnějším změnám je totiž podobně imunní, jako ten systém předlistopadový a mnohá volání nedošla dosud svého naplnění již z doby po Listopadu, ze 60. let, ba i z té první republiky.
To, co Jiří Pehe nazývá postkomunismem (jenž bude částečně tradován a mizet spíše pomalu), je už nyní často spíše variantou (ne-li, přinejmenším marketingově, odnoží) konkrétní současné západní, s naším býv. režimem tedy nesouvisející politické vlny a příslušného (pro soudobý kapitalismus plně akceptovatelného) projektu.
S kritérii "Jak to poznáme" pana Ungera ovšem určitě souhlasím.
K angažovanosti mladé generace. Má "great expectations" (nadějné vyhlídky) jak v duchu (názvu) Dickensova románu, tak i doopravdy. Představa jednotícího zájmu je v jejím případě falešná.
V konkrétním volebním klání se projevilo, že mladí velkou většinou nestojí o "báječná léta" s Babišem (nejspíš jich rovnou deset). Možnost pomoci vykročit z (pro ně) jedině poznané éry prezidentů Klause a Zemana, "sedících na prameni", byla mobilizující. Do budoucna z toho však neplyne mnoho. Podstatná otázka je, zda také u nás budou mladí zkušenostně a psychologicky zralí na to, volit "advokáty slabých" - levici. Právě tak je podstatné, zda posílí neekonomistické a na spotřebitelství méně vázané pojetí jejich života. Zatím úspěšné společnosti, mladé šéfy a skvělost kšeftu docela "baští". Stejný otazník se vznáší nad mírou budoucí ochoty k většímu hledačství, jež předpokládá odmítnout předkládané prefabrikáty myšlenkových bloků. Velkým optimistou zde nejsem.
Pane Horáku, s mladou generací a případnou větší afinitou k autentické levici jsem mírným optimistou. Je třeba jen počkat. Naše anomálie tkví v tom, že na vrcholu produktivity je generace studentů roku 1989, kvůli tomu, že vyrostli v normalizaci jsou zcela anomálně antilevicoví a antisocialističtí. K tomu krize celé západní levice a celkový odklon levice od původní marxistické revizionistické pravice a marxistického středu konce 19. století, od keynesiánství, západoevropské a severské koncepce sociálního státu až po neomarxismus 60. let. To ale přejde. Uvidíme, co se stane, až generace Husákových dětí budou anomální seniorskou pravicovou skupinou a silné ročníky první dekády 21. století se stanou třicátníky. Možná že i jediné pravicové evropské velkoměsto (možná ještě s Bratislavou), tedy Praha časem zčervená nebo zezelená.
Demokracie je společenská dohoda o tom, že střídání u moci je akceptovatelné pro celou společnost a že toto střídání u moci bude nekrvavé – že bude probíhat bez násilí (například bez občanské války nebo bez výzev k ní).
Antipolitické chápání politiky ovšem vnímá politiku jako souboj dobra se zlem – je-li vláda na straně morálky, opozice proti ní musí být nemorální!
Morální a dobrý člověk (tzn. „ten, kdo si to o sobě myslí“) tedy pak nemůže akceptovat dobrovolné střídání u moci (demokracii), jde totiž v tomto pojetí politiky o samotné dobro a zlo – pokud toto střídání u moci je vnímáno jako souboj dobra se zlem. Jde ve své podstatě o tentýž koncept vlády nad společností, který v historii vedl k náboženským válkám. Vnímání politiky jako souboje dobra se zlem je konceptem vlády náboženského a nikoliv sekulárního státu.
Pane Nusharte, Vy tedy sám konstatujete, že stávající systém liberální demokracie jde ruku v ruce s naprostým vytěsněním jakékoli morálky.
Společenská akceptace nekrvavého střídání u moci (bez použití násilí) není, pane Poláčku, vytěsněním morálky (morálky jakožto lidské snahy o vítězství dobra nad zlem), není to tedy vytěsněním této morálky, nýbrž VELMI DRAZE vykoupenou moudrostí osvícenského racionalismu – moudrostí osvícenského racionalismu, že společenský konsenzus o nekrvavém předávání (beztak jen vždy z hlediska historie velmi dočasné) moci má pro společnost mnohem vyšší morální hodnotu než ten nekompromisní střet elit o bezchybné rozlišení dobra a zla, doprovázený často krvavými lázněmi pro celou tu „většinově hloupou“ společnost.
Jinými slovy, pane Poláčku, jde o draze vykoupenou moudrost osvícenského racionalismu, že demokracie (jako společenská dohoda o způsobu vládnutí) má vyšší morální hodnotu než například občanská válka.
Takové poznání pochopitelně nemůže vyhovovat někomu, kdo vás chce zvenčí ovládnout. V jeho zájmu je přesvědčit vás například o tom, že politika je souboj dobra se zlem, a protože tu jde o samotné dobro a zlo, nemůžete v tomto souboji nikam ustupovat – nemůžete akceptovat pokojné (demokratické) střídání u moci...
V čem jsou, pane Kolaříku, ty příspěvky „mimoňské“?
Antipolitické chápání politiky je, pokud vím, předmětem mnoha úvah filozofů i politologů, kteří na tomto tématu nic mimoňského nespatřují.
Dokonce, pane Kolaříku, i nově zvolený prezident Petr Pavel se těsně po volbách vyjádřil v tom smyslu, že je proti rozdělování společnosti a proti tomu, abychom v odlišně volících spoluobčanech viděli své nepřátele. Z hlediska teologie pak hranice mezi dobrem a zlem nevede mezi dobrými a špatnými lidmi, ale vede srdcem každého člověka.
To je dobře. Než to dojetí vyprchá, zkuste prosím napsat, jak vnímáte ten komplikovaný vztah antipolitické politiky a demokracie. Platí podle Vás ta teze, že antipolitické chápání politiky vnímá politiku jako souboj dobra se zlem a je-li tedy vláda na straně morálky, opozice proti ní musí být nemorální?
To je dobře. Než to dojetí vyprchá, zkuste prosím napsat, jak vnímáte ten komplikovaný vztah antipolitické politiky a demokracie. Platí podle Vás ta teze, že antipolitické chápání politiky vnímá politiku jako souboj dobra se zlem a je-li tedy vláda na straně morálky, opozice proti ní musí být nemorální?
Pane Kolaříku, napsal jste přece v této diskusi VY PRVNÍ, že zde vznikají „koalice k poražení jednoznačného zla“. Já jsem reagoval Váš příspěvek – pokusil jsem se vysvětlit, že pokud budeme chápat politiku v demokratickém systému pokojného a nenásilného střídání vlád jako souboj dobra a zla, bude to ke škodě demokracie. Vy mi teď říkáte, že reaguji mimo téma...
Ta generační obměna politiky přece souvisí právě s jiným chápáním politiky. Ano, mladá generace má skutečně sklon k tomu, chápat politiku jako boj dobra a zla...
Pane Kolaříku, v rozumné diskusi se vždy argumentuje k věci, nikoliv tedy k osobě diskutujícího.
Nepoužívají se lži a vzpomínky, které se vzhledem k vlastnostem lidské paměti dají interpretovat velmi různým způsobem. Seriózní diskutér se tedy vždy snaží správnost interpretace svých vzpomínek nějak ověřit, popřípadě uvádí raději přímo zdroj své informace.
Diskuse s Vámi mě (na rozdíl od Vaší vlastní zkušenosti s naší diskusí) velice obohacuje, zejména pak u sebe pozoruji její kladný vliv na moji trpělivost.
Dovoluji si upozornit, pane Kolaříku, že Vaše tvrzení o mém ÚDAJNÉM naznačování násilného vzniku koalice SPOLU + PirStan je patrně projevem těžkého bludu. Nic takového jsem nikde nenapsal.
Souhlasím s Vámi, pane Kolaříku: žádnou rozumnou diskusi mezi námi nepovažuji za možnou, protože Vaším cílem rozumná diskuse vůbec není.
Je zjevné, že Vaším cílem je útočit na diskutující, vyvolávat nepřátelství a těmito prostředky zamezit diskusím, které by se ubíraly z Vašeho hlediska nežádoucím směrem. Pravděpodobně to souvisí s osobnostním nastavením, ale nelze zcela vyloučit ani to, že jde o zadání (jde přece jen o chování dosti typické pro „ničitele diskusí“ s poměrně vyspělou inteligencí gramofonu).
Ale s gramofonem se prostě o nepolitické politice a jejím vztahu k demokracii diskutovat nedá.