Prolomit ledy české politické scény

Jiří Pehe

Česká parlamentní politika je zablokovaná. Vládní pětikoalice vznikla jako projekt „demokratických“ stran proti volebnímu vítězství Andreje Babiše. Opozici tvoří dva subjekty, jejichž postoje k liberální demokracii jsou problematické.

Resuscitace sociální demokracie v nedohlednu. Sociálně citlivou a demokraticky zaměřenou opozicí by se mohli stát Piráti, kdyby z vlády odešli. Ze střednědobého hlediska by to mohl být ozdravný čin pro českou politiku a hráz proti nástupu populistů a autoritářů v příštích volbách. Foto FB Úřad vlády ČR

Česká parlamentní politika je zablokovaná. Jednu stranu tvoří vládní pětikoalice, která vznikla jako společný projekt „demokratických“ stran s cílem zabránit Andreji Babišovi, aby stanul na další čtyři roky v čele vlády. Na straně druhé jsou dvě opoziční strany, dva nesystémové vůdcovské subjekty, jejichž postoje k liberální demokracii jsou problematické.

Vládní koalici tvoří pět stran, které se daly dohromady nikoliv kvůli programovému souznění, ale především kvůli obavám z Babiše. Nebo ještě přesněji, kvůli obavám z mocenského kartelu prezidenta Miloše Zemana a Babiše. To ovšem po odchodu Zemana z funkce a Babišově odstoupení z čela stínové vlády ANO po prohrané prezidentské volbě začíná působit vážné problémy. Zejména se v plné nahotě ukazuje malá schopnost pěti stran vládnout skutečně společně.

Vláda působí mnohem více jako jakási konfederace ministerstev, která si na základě povolebních vyjednávání mezi sebe rozdělily jednotlivé strany, nikoliv jako jednotný celek. V loňském roce se relativně malá akceschopnost vlády pěti stran dokázala schovat za potřebu jasně reagovat na mezinárodní události, jako byla ruská invaze na Ukrajinu nebo předsednictví České republiky v Evropské unii.

České politice dominovala zahraničně-politická témata, v nichž se vládní strany lišily spíše jen v okrajových záležitostech. Kupříkladu v postojích k úpadku demokracie v Maďarsku, a tím i v postojích k budoucnosti visegrádské spolupráce.

Premiér Petr Fiala se choval vzhledem k válce na Ukrajině i během českého předsednictví EU jako státník. Jeho jistá suchopárnost a profesorský přístup k řešení problémů se jevily v emocionálně vypjaté mezinárodní situaci jako výhoda.

S tím, jak se válka na Ukrajině na začátku tohoto roku posunula do podoby zamrzlého konfliktu, který může trvat roky, a české předsednictví EU skončilo, se ale začala stále jasněji ukazovat malá schopnost vlády řešit rostoucí ekonomické a sociální problémy jako vnitřně koherentní celek. První ochutnávku této malé akceschopnosti i komunikačních problémů ve vládě složené z pěti stran česká veřejnost pocítila už na podzim minulého roku, kdy vláda jednala pomalu při řešení prudce rostoucích cen energií, přičemž se občas utápěla v komunikačním chaosu.

Fialova vláda v problémech

V lednu se ještě leccos problematického ve způsobu, jímž Fialova vláda funguje, mohlo schovat za volbou nového prezidenta, dominující mediální scéně. Jenže po porážce Babiše Petrem Pavlem, a následně pak i po odchodu Zemana z funkce, se začala v plné síle projevovat malá akceschopnost vlády pěti stran. Fiala se politicky vytratil, občas se zdá, že vládu nikdo nevede.

Jednotliví ministři vlády přicházejí s návrhy, jak řešit to či ono, aby vzápětí čelili kritice některých vládních kolegů. Nedaří se dostat pod kontrolu vysokou inflaci, bobtnající rozpočtové deficity či rostoucí zadluženost důchodového systému.

Komplexnějším reformám nebo alespoň účinným krátkodobým řešením stojí v cestě především ideologický přístup Občanské demokratické strany, která je dodnes zamrzlá v neoliberálních pohledech na roli státu a daňový systém. ODS coby nejsilnější strana pětikoalice přitom obsadila klíčová ekonomická ministerstva, včetně ministerstva financí.

A ODS zdatně sekundují ideologicky zabetonovaní lidovci, kteří drží klíčové Ministerstvo práce a sociálních věcí. Klíčové postavy vlády — ministr financí Zbyněk Stanjura za ODS a ministr práce a sociálních věcí za lidovce Marian Jurečka — přitom působí stále více bezradně.

Není divu, že začala prudce růst nespokojenost v české společnosti a množí se varovné předpovědi, jako kupříkladu zásadní varování Jakuba Patočky v textu z knihy Český restart. Nový prezident, nová éra?, publikovaného i v tomto deníku. Patočka varuje, že pokud se vládní politika a rozložení politických sil na české politické scéně nezmění, čeká Českou republiku v roce 2025 politická katastrofa v podobě nástupu populistů a extrémistů.

Neviditelná sociální demokracie

Situace na politické scéně je zabetonovaná z mnoha stran a v mnoha ohledech. Za normálních okolností by v reakci na neúspěšnou a chaotickou ekonomickou politiku vlády posilovala sociální demokracie. Jenže ta se zkompromitovala svojí vládní spoluprací s Babišem do té míry, že považuje za úspěch, když se v některých průzkumech stranických preferencí přiblíží hranici zvolitelnosti do Sněmovny, tedy pěti procentům voličské podpory.

Její vedení je matné, ba neviditelné, přičemž se nesnaží jasně distancovat od Babišova ANO — kupříkladu v Senátu zůstává ve společném klubu s Babišovým vůdcovským projektem. Anebo se nebrání tomu, aby její představitelé vystupovali na odborářské demonstraci proti vládní politice společně s Babišem, představiteli SPD a KSČM.

Volič, který hledá alternativu k současné vládě, ji v podobě ČSSD — dál koketující s nesystémovými politickými silami — nenalézá. Průzkumy stranických preferencí, které zatím ukazují, že vládní tábor a ANO spolu s SPD si drží zhruba stejnou podporu jako ve volbách v roce 2021, přitom odrážejí ze všeho nejvíc skutečnost, že mnozí voliči, kteří strany pětikoalice dál podporují, tak činí zejména proto, že v podobě nesystémové opozice nemají alternativu.

Je samozřejmě možné, že se ČSSD v příštích dvou letech vzpamatuje, ale k tomu by byla zapotřebí změna v jejím vedení a programové přenastavení, které by stranu viditelně postavilo do role demokratické levicové opozice vůči současné vládě. Taková změna se ale jeví zatím jako málo pravděpodobná.

Konzervativci versus liberálové

Jinou možností, jak rozlomit ledy na české politické scéně, by bylo rozdělení stále více paralyzované pětikoalice na koalici Spolu na jedné straně a hnutí Starostů a nezávislých a Piráty na straně druhé. Nebo řečeno přesněji: odchod STAN a Pirátů do opozice.

Jelikož vládní koalice vznikla jako účelové spojení pěti stran proti Babišovi, na čas se z veřejného povědomí vytratily poměrně zásadní ideové rozdíly mezi jednotlivými stranami. Tedy i skutečnost, že vládu tvoří blok konzervativních stran, sdružených v koalici Spolu na jedné straně, a středo-liberální hnutí STAN a levicově-liberální Piráti na straně druhé.

Rozdíly mezi těmito dvěma bloky podtrhuje i skutečnost, že zatímco Spolu je aliance takzvaně tradičních stran, které spolu spolupracovaly na vládní úrovni už v minulosti, a vlečou tedy s sebou jistou historickou zátěž, STAN a Piráti jsou relativně nové, a svým vnitřním uspořádáním „netradiční“ politické subjekty.

Povolební aritmetika odsoudila STAN i Piráty do rolí vládních příštipkářů. Navíc v podstatě ukončila existenci jejich koalice.

I když v optické rovině byla koalice Pirátů a STAN „odměněna“ pozicí prvního místopředsedy vlády v osobě předsedy STAN Víta Rakušana, Piráti spolu s hnutím STAN získali jen sedm ministerských postů v osmnáctičlenné vládě, přičemž s výjimkou klíčových ministerstev vnitra a průmyslu a obchodu, která připadla STANu, a klíčového ministerstva zahraničních věcí vedeného Pirátem Janem Lipavským, obě strany obsadily spíše ministerstva druhého řádu.

Rozdělení ministerstev i významných postů ve vládě ale není hlavní problém pětikoalice. Tím jsou především odlišné pohledy Spolu na jedné straně a dvou zbývajících stran na straně druhé na řadu důležitých „kulturně-politických“ témat, na budoucnost visegrádské spolupráce, evropskou integraci, či přijetí eura. A také skutečnost, že STAN i Piráti zůstávají ve vleku neúspěšné ekonomické politiky ODS a sociální politiky, v níž mají silné slovo konzervativní lidovci.

I proto zůstávají volební preference jak Pirátů tak STAN na poměrně nízké úrovni. Veřejnost je nevnímá jako svébytné politické subjekty, které se názorově dost liší od konzervativců v koalici Spolu, ale jako součást stále více paralyzované vládní koalice, v níž ovšem mají řešení problémů, které nejvíce znervózňují českou veřejnost, v rukou především ODS a lidovci.

Nesystémová a demokratická opozice

Problémy pro českou společnost ovšem negeneruje jen málo akceschopná vládní koalice, ale i nesystémová opozice. Obě vůdcovské strany nenabízejí téměř žádné programové alternativy k vládní politice, jejich programem je především politická paralýza.

Jejich opakované obstrukce ve Sněmovně v podstatě znemožnily schválení klíčových legislativních iniciativ vládní koalice. A jejich populistické vzývání blaha „lidu“ a jeho peněženek je navíc — poněkud paradoxně — staví do role odpůrců zvyšování daní, v čemž se stávají spojenci vládní ODS. Neformální koalice ODS, ANO a SPD v otázce daní, která vznikla už při zrušení superhrubé mzdy (což připravuje stání rozpočet o více než sto miliard korun ročně), v podstatě dál trvá.

Už proto by zejména Piráti byli nyní mnohem produktivnější a viditelnější v roli demokratické opozice než koaličního přívěsku vlády, jíž dominuje ODS, jejíž asociální daňovou politiku — spojenou s neschopností řešit rostoucí deficity — paradoxně stvrzuje nesystémová opozice.

Zatímco odchod Pirátů do opozice by jen zmenšil vládní většinu ze současných 108 hlasů ve Sněmovně na 104, případný odchod STAN by znamenal, že Fialova vláda by se stala vládou menšinovou. Což by ovšem nemuselo vyústit do pádu vlády.

Piráti i STAN by mohli hrát roli konstruktivní opozice, která by na jedné straně přicházela s programovými alternativami k vládní politice, ale na druhé straně by vládu tolerovala. K tomu by přitom měla dobrý důvod: nepustit do hry o vládu ANO.

Tento scénář by byl jen těžko uskutečnitelný v době, kdy byl prezidentem Zeman, který by situace nepochybně využil k pokusu dostat Babiše zpět do vlády. Prezident Pavel by se naopak snažil této možnosti zabránit.

V případě pádu vlády v důsledku rozkolu mezi tábory konzervativních a liberálních stran by Pavel jen těžko sáhl k „zemanovskému“ čarování s ústavou — kupříkladu v podobě jmenování menšinové vlády vedené Babišem, kterou by držel u moci i poté, co by nezískala důvěru Sněmovny. Pokud by rozdělení vládní pětikoalice coby krok k odblokování současných zamrzlých poměrů, které nahrávají extrémistickým a nesystémovým stranám, vedlo k pádu vlády, spíše by asi volil — ve spolupráci se stranami současné vládní koalice — vytvoření vlády expertů.

Takové krajní řešení by ale nebylo nejspíš zapotřebí. Odchod STAN a Pirátů z vlády by nemusel vést k jejímu pádu. Z ústavního hlediska by bylo možné provést jen její rekonstrukci v podobě nahrazení ministrů za STAN a Piráty ministry za ODS, lidovce a TOP 09.

Navrhovat jako možné řešení současné neutěšené situace na české politické scéně rozpad vládní pětikoalice se může jevit jako neprozřetelné, ale v situaci, kdy u nás neexistuje demokratická opozice, je to možná jediné řešení, jak zabránit tomu, aby nesystémové strany posilovaly na úkor stran, které tvoří současnou vládní koalici.

Odchod Pirátů, nebo dokonce i STAN do opozice by vytvořil na české politické scéně novou dynamiku a zpřehlednil rozložení politických sil. Opozice by se rozrostla o demokratické subjekty, které by částečně zatlačily do pozadí momentálně všudypřítomné politiky ANO a SPD, kterých se média chodí ptát na kritické postoje k vládní politice. A mohlo by to pomoci i Pirátům a hnutí STAN, které budou coby součást vládní koalice, jíž dominuje ODS a lidovci, jen chřadnout.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
JP
April 15, 2023 v 9.32

Co se "zneviditelní" Pirátů ve vládní koalici týče, pak to bývá obvyklým osudem menších stran. Dokud jsou v opozici, mohou se před veřejností profilovat tím, že hlasitě kritizují všechno co vláda udělá; zatímco v tom okamžiku kdy sami převezmou odpovědnost za chod státu, zjistí jak obtížná je to záležitost, a že někdy je nutno přijmout i nepopulární opatření. A čeští Piráti nikdy nebyli natolik vyhraněnou protestní stranou (na rozdíl od německých Zelených), aby si i ve vládní koalici dokázali udržet svůj zřetelný ideový profil. A věčně setrvávat v opozici? - To Piráti také nemohou, tím by se sami vmanévrovali do pozice věčných kritiků a oponentů, kteří ale nejsou schopni seriózní politické činnosti.

Strana Pirátů se tedy dostala do dilematu, z kterého je pro ni sotva možné nějaké optimální východisko. Ještě jednou: její hlavní problém je v tom, že nemají žádný vlastní vyhraněný ideový profil. Oni jsou spíš tak jenom "něco mezi", v tomto ohledu jsou podobni spíše německým Liberálům nežli Zeleným.

Ostatně, ideová nevyhraněnost (a tedy zároveň bezprizornost) je vlastně standardním znakem české politiky, STAN jsou neideologičtí ze samotné své definice, to samé platí i o ANO. ODS se pod Fialou - naštěstí - dokázala emancipovat od svého dřívějšího tvrdého pravičáctví, a posunula se zřetelně směrem ke středu. Ne že by přestala být pravicovou, ale s dřívějším pravicovým fundamentalismem z dob V. Klause její současný ideový profil není možno srovnávat.

Celkově by téměř bylo možno říci, že současná česká politika jako by jakýmsi pervertovaným způsobem naplňovala někdejší Havlův ideál "nepolitické politiky".

JD
April 16, 2023 v 12.14

Jestlipak už nenastal čas pro nějakou novou sociálně liberální stranu.

Liberalismus preferuje individuální svobodu, svobodu smýšlení, svobodu svědomí. Pokud tedy současný „liberalismus“ požaduje v určitých tématech striktně jednotné smýšlení, nemůže jít o liberalismus, ale spíše o jeho popření, a to i přesto, že tento směr trvá na svém označení „liberalismus“.

Pehe má tedy na mysli liberalismus liberální, nebo „liberalismus“ antiliberální (antiliberální požadavek jednotného smýšlení)?

Potýkáme se tu nejspíše s nechtěnými následky tzv. antipolitické politiky - tedy určitého druhu politiky s důrazem na morálku; politiky, která ale vlastně svým způsobem nechtěně delegitimizuje roli opozice (není to její záměr, ale nechtěný důsledek). Pokud je totiž vláda na straně morálky a na straně dobra, musí být pak opozice vůči vládě v intencích této logiky nemorální, musí tedy nutně být na straně zla.

V demokracii ovšem různé politické strany reprezentují různé zájmy občanů (zájmy omezené těmi mantinely „demokratického hřiště“), politické strany na onom „demokratickém hřišti“ tedy nereprezentují dobro a zlo, protože v demokracii bychom si měli být vědomi, že takové chápání pravidelně sklouzává k tomu, že „dobro pro Hutuy“ bude zlem pro Tutsie a „dobro pro Tutsie“ bude zlem pro Hutuy. Demokracie nás od tohoto prokletí měla osvobodit právě tím, že si jakožto duchovní dědicové Adama a Evy přiznáme, že dobro a zlo zase tak úplně dobře rozlišovat neumíme, protože za něj (často nevědomě – tedy bez našeho vědomí) maskujeme různé naše zájmy. Demokracie nás tedy měla osvobodit tím, že si to vědomě přiznáme.

PK
April 16, 2023 v 19.13

"je totiž vláda na straně morálky a na straně dobra, musí být pak opozice vůči vládě v intencích této logiky nemorální, musí tedy nutně být na straně zla"

Ano, zhruba a zjednodušeně tak to je. Jsem rád, že si toho Nushart povšiml.

Říkám "zhruba". Přesněji se to totiž vyvinulo naopak: Nejprve byla minulá vláda na straně zla, a tu se podařilo spojeným silám dobra s Boží pomocí porazit. A jiná opozice, než ta, která je na straně zla, bohužel není.

PK
April 16, 2023 v 19.32

Takže ta Nushartova "logika" je přece jenom špatně.

To, že opozice je na straně zla, není důsledkem toho, že by vláda byla nutně na straně dobra.

Není to totiž důsledkem ničeho. Je to východisko celé situace. Opozice je na straně zla - to není důsledek, ale výchozí fakt, a z toho je naopak třeba vycházet, a z toho vyvozovat důsledky.

V rozpoznávání dobra a zla je často ten problém, že se obvykle mezi sebou zaměňuje dobré jednání a vymýšlení dobra (jako receptu na dobro). Vymýšlení dobra je tedy něco jako ideologie, zatímco dobré jednání je něco jako láska k bližnímu – vymýšlet to není potřeba, ani se to vlastně vymýšlet nedá. Klidně si to ale můžeme, pane Kolaříku, i zkusit: Teď si tedy vymyslete lásku k bližnímu. Už ji máte? Máte už lásku k bližnímu? Už milujete své nepřátele, třeba mě? (Mně se ji tedy vymyslet nepodařilo.)

PK
April 17, 2023 v 8.09

Jak jsem upozornil nedávno, Nushartovo chování zde má jistě své důvody. To jsou ty "zájmy", o kterých Nushart píše, a ty budou v jeho případě jistě velmi prozaické.

Všimněme si: když troll nemá argumentačně co říci, a dobře to ví, musí prostě jenom zaspamovat a zatrollit, je celkem jedno jak. V takovém případě vymyslí blábol, kterému ani on sám nerozumí. Ale to je přece úplně jedno, o to vůbec nejde.

Po "křesťanství a lásce k bližnímu" se jako po instrumentu sahá v těchto případech velmi často. Pro Nusharta už je to typické.

PK
April 17, 2023 v 8.28

Cílem takového trollení je ovšem relativizace veškerých hodnot a naznačování, že žádné dobro a zlo ve skutečnosti neexistují.

Nu, co zbývá tomu, jehož úkolem je "vytvářet pozitivní mediální klima" ve prospěch gaunera, který nic jiného než zlo ve svém životě nikdy nedělal?

PK
April 17, 2023 v 8.45

Ale abych vám to vysvětlil i teologicky, velevážený pane Nusharte: tím, že upozorňuji na účel a metody vašeho trollení a spamování, o co vám jde, vám projevuji svoji křesťanskou lásku k bližnímu a lásku k nepříteli.

Lépe vám svoji lásku projevovat neumím.

PK
April 17, 2023 v 8.54

Je to totiž pro vaše dobro a je to to nejlepší, co pro vás mohu udělat.

JP
April 17, 2023 v 11.25
Nová liberálně demokratická strana?

Totiž, pane Dospivo: ano i ne. Na jedné straně jsme zde už několikrát konstatovali, že v české společnosti je pro ideový směr sociálně orientovaného liberalismu velký potenciál.

Na straně druhé ale už sám pojem "sociální liberalismus" (respektive "liberální socialismus") fakticky contradictio in adiecto, protimluv v přívlastku.

Liberalismus je individualistický, socialismus (respektive sociální nastavení, sociální program) je ve svém jádru pospolitý. Liberalismus je založen na vlastním prospěchu (nebo přinejmenším vlastní aktivitě) individua, zatímco socialismus respektive "sociálnost" na vzájemné solidaritě.

Je proto velice obtížné tyto dva protichůdné momenty nějakým způsobem propojit dohromady; každý z nich míří vlastně na zcela jinou cílovou skupinu populace.

Je to tedy nemalý paradox: na straně jedné je zde velký potenciál pro toto spojení (tedy pro takovouto stranu), ale zároveň ho není možno uskutečnit.

Totiž: ono se toto spojení už do jisté míry praktikuje, ale jenom jaksi vskrytu, nepřiznaně, aby se tím neodradila a neodstrašila ani jedna část vlastního voličstva.

Silná německá strana Zelených představuje takovéto spojení liberalismu a sociální myšlenky; nicméně tato strana se stále ještě navenek profiluje především jako strana ekologická. Která vlastně jenom tak nějak sekundárně na sebe "přibalila" principy moderního liberalismu a sociálna.

Čeští Piráti mají dost podobný programový profil; ale ti se - pokud vím - ještě méně odváží jasně vyhlásit, že by byli levicovým, nebo přinejmenším sociálně orientovaným subjektem, a navenek zdůrazňují především svůj liberalismus. Případná levicová/sociální politika se pak jeví být vlastně jenom jakýmsi důsledným liberalismem, kdy práva jedince jsou rozšiřována i na oblast sociální.

Ale v určitém smyslu na bázi sociálního liberalismu stojí i hnutí ANO (a právě proto je stále politicky natolik úspěšné). Princip liberalismu je v něm obsažen především jednoznačným příklonem k tržní ekonomice, reprezentované vůdčí osobou velkopodnikatele A. Babiše; na straně druhé se ale toto hnutí dokáže prezentovat jako takové, které se zajímá o "malého člověka".

Takže jak? Pro nějakou novou, opravdu progresivní stranu sociálně-liberálního typu by zde byl prostor pouze tehdy, když by se podařilo pozitivním způsobem uchopit a vyřešit tento rozporný vztah mezi liberalismem na straně jedné, a "sociálnem" na straně druhé. Především by bylo nutno zcela nově definovat pojmy "tržní ekonomika", "kapitalismus" a "socialismus". Bez tohoto zásadně nového ideového restartu se ani v politice nepohneme nikam zásadně dále. Je sice možné že trend čím dál tím půjde směrem k těmto mírně levicově liberálním stranám, ale to by stále byla jenom ta výše popsaná neorganická ideová směska, žádné skutečné řešení.

JP
April 17, 2023 v 12.04
Liberalismus - práva člověka a práva občana

Pane Nusharte, Vy sice máte do určité míry pravdu (už jsme to v minulosti několikrát probírali), když poukazujete na interní protimluv ideje (respektive ideologie) liberalismu. Kdy tedy tento (politický) liberalismus si na jedné straně hraje na ideového/ideologického neutrála, ale na straně druhé znovu a znovu ukazuje, že zcela neutrální není, že přece jenom určité hodnoty (a tedy i názory) preferuje (a také prosazuje) oproti jiným.

Tento rozpor liberalismu spočívá v zásadě v rozdílu mezi "právy občana" a "právy člověka". Liberalismus chtěl přinést obojí; ale toto spojení nebyl, a zásadně nemůže být schopen vytvořit.

"Práva občana" totiž znamenají skutečně onen naprostý hodnotový neutralismus; kdy se nejedná o nic jiného nežli o zabezpečí takového politického prostředí, kdy každý může veřejně artikulovat (a tedy i prosazovat) jakýkoli názor; ať třeba jakkoli zavrženíhodný.

Zatímco "práva člověka" takovýto hodnotový neutralismus a indiferentismus zcela zásadně nepřipouštějí. "Právo občana" je ryze formalistické vymezení svobody; zatímco "právo člověka" jsou vymezením reálným, obsahovým. Tam kde se tedy jedná o skutečná práva člověka, tam už není možno jenom lhostejně prohlásit: "Žid má svou pravdu, a Hitler má také svou pravdu"; nýbrž tam je nutno zasáhnout ve prospěch humanity, a to i zcela zásadně a radikálně.

Tvrdíte, že prý není možno rozhodnout, kdo má (větší) pravdu. Jenže pane Nusharte: ono to možné je. A není to nakonec ani tak moc obtížné. Aristoteles k tomu ve svých úvahách o etice stanovuje vlastně jenom dva základní předpoklady: 1. základní osobní nastavení, dejme tomu "habitus poctivosti"; a za 2. odpovídající míru inteligence, schopnosti adekvátně posoudit danou (eticky konfliktní) situaci.

To je všechno; nic více k tomu není zapotřebí. Jenom to, zbavit se svých vlastních předpojatostí, které blokují a deformují jak onen "habitus poctivosti", tak ale i schopnost užívat adekvátně vlastního ducha.

Ještě jednou tedy: ano, liberalismus se neustále zmítá mezi "právy občana" a "právy člověka", aniž by si dokázal principiální protiklad mezi nimi vůbec přiznat, natož pak ho pozitivně vyřešit. (Na půdě kapitalismu, jehož je liberalismus ideovou formou, je tento protimluv tak jako tak neřešitelný.) Proto se liberalismus skutečně znovu a znovu uchytává do vlastních nedůsledností; jednou si hraje na nezúčastněného neutrála, podruhé je zase nucen (v zájmu lidskosti) přece jenom důsledně zasáhnout, a omezit tedy "práva občana".

Nicméně - sama tato jeho snaha dosáhnout obojího - tedy práv občana i práv člověka - není nikterak zavrženíhodná; naopak je to jeho lepší stránkou. (Tedy to, že se přece jenom neomezuje jenom a pouze na formální stránku "práv občana".) Je mu tedy zcela oprávněně možno vytýkat jeho nedůslednost, jeho ideovou rozporuplnost; ale rozhodně mu není možno legitimně vytýkat, že alespoň čas od času právo člověka nadřadí abstraktnímu "právu občana".

Pane Kolaříku, vaše myšlenky jsou patrně natolik fixovány na Babišovu osobu jakožto ztělesnění zla, že si nejspíš vůbec nedokážete představit člověka, který by Babiše buď nepodporoval nebo proti němu naopak nebojoval.

Tímto prizmatem údajně kladného či záporného (ale podle vás vždy nutného) vztahu lidí k Babišovi pak vidíte realitu. Není tedy nic divného, že takovéto zúžené vnímání reality vám neumožňuje pochopit, že v této diskusi říkám to samé co Jiří Pehe v článku o něco výše: Demokracie ke svému fungování potřebuje opozici, potřebuje jiný názor. Tento střet [za předpokladu, že probíhá v mantinelech onoho demokratického hřiště – tedy také v mezích naší kulturní normy; prostě za předpokladu, že tento střet není násilný a mimo demokratické mantinely, což je naopak evidentním zájmem současného Ruska], tento demokracií kultivovaný nenásilný mocenský střet a z něho vyplývající nenásilné střídání u moci je právě to dobro, pane Kolaříku. Zlem je eliminace (demokratického) střetu, zlem je antiliberální odstranění jiného názoru, prohlašované za „liberalismus“, ideologické vytěsnění jiného názoru z demokratického kolbiště. To může, jak se právě píše v článku, skončit v roce 2025 katastrofou – může to skončit změnou zahraničně politické orientace ČR.

PK
April 20, 2023 v 8.07

Už jsem vám to několikrát vysvětlil, pane Nusharte. Ve vládě spolu momentálně vládnou subjekty, které mají různé názory, a za normálních okolností by byly přirozenými soupeři. Tedy některé by byly ve vládě, a některé v opozici.

Ze známých důvodu byly nuceny se spojit proti evidentnímu zlu ohrožujícímu naši demokracii. Bylo to nouzové řešení, a až toto nebezpečí pomine, nastanou normální časy, a normální politická konfrontace různých názorů.

Ovšem názor, že být gaunerem je správné, nepovažuji za relevantní "politický názor".

A na vaše evidentní tlačení Babiše do všech diskusí, na vaše "vytváření pozitivního klimatu", budu i nadále upozorňovat.

PK
April 20, 2023 v 8.13

Více informací naleznete třeba na internetu, velevážený pane Nusharte.

Např. zde

https://milionchvilek.cz/

PK
April 20, 2023 v 8.20
Rovněž vám doporučuji,

abyste si přečetl první odstavec článku Jiřího Pehe, pod kterým diskutujeme, velevážený pane Nusharte.

Pro vaše pohodlí vám ho sem ještě jednou zkopíruji:

Česká parlamentní politika je zablokovaná. Jednu stranu tvoří vládní pětikoalice, která vznikla jako společný projekt „demokratických“ stran s cílem zabránit Andreji Babišovi, aby stanul na další čtyři roky v čele vlády. Na straně druhé jsou dvě opoziční strany, dva nesystémové vůdcovské subjekty, jejichž postoje k liberální demokracii jsou problematické.

PK
April 20, 2023 v 8.28

A možná to lépe pochopíte ještě takto:

To co píšete "tento demokracií kultivovaný nenásilný mocenský střet a z něho vyplývající nenásilné střídání u moci je právě to dobro", je správně. To je dobro, a to je systém demokracie. Systém demokracie ovšem ohrožují nesystémové subjekty - jak píše Jiří Pehe.

Nesystémové subjekty narušují systém, který, jak správně píšete, je dobro. Nesystémové subjekty se snaží tento systém - a toto dobro - narušit.

Opakem dobra, velevážený pane Nusharte, je zlo.

Doufám, že nyní už tomu lépe rozumíte. Ostatně si myslím, že jste tomu rozuměl i předtím.

Teologicky (z hlediska křesťanství) vzato, pane Kolaříku, zlo není opakem dobra.

Pane Kolaříku, znovu vás snažně prosím: netlačte sem pořád toho Babiše, vždyť už se to skoro nedá vydržet, jak celou diskusi vždycky zasviníte jenom Babišem. Nechci se bavit o Babišovi, Babiš je mi ukradený. Chci se bavit o liberalismu, o nepolitické politice a o demokracii.

Řekněme, pane Poláčku, že „dobrý“ se jinak řekne „chorošij“ a zlý se zase jinak řekne „plochoj“. Na ostrově žijí dva kmeny – dvě organizační jednotky lidských jedinců, klidně také můžeme říci, že na tom ostrově žijí dvě lidské komunity. Lidé té jedné komunity sami sobě říkají „Komunita dobrých lidí“ a té druhé komunitě říkají „Kmen zlých“. Lidé toho Kmene zlých sami sobě říkají „Komunita chorošich ljuděj“ a Komunitu dobrých lidí nazývají pro změnu „Kmen plochich“.

Komunita dobrých lidí (čili Kmen plochich) se živí pouze lovem buvolů, oblečení vyrábějí z buvolí kůže, zdrojem energie pro svícení a ohřev je buvolí tuk, prostě úplně vše, co potřebují ke svému životu, dělají z buvolů.

Kmen zlých (čili Komunita chorošich ljuděj) se také živí pouze lovem buvolů, oblečení také vyrábějí z buvolí kůže, zdrojem energie pro svícení a ohřev je také buvolí tuk, prostě úplně vše, co potřebují ke svému životu, také dělají z buvolů.

Na ostrově žije populace jednoho tisíce buvolů, která je schopna udržovat se na tomto počtu v případě, že z ní obě lidské komunity ročně neuloví více než sto buvolů. Každá ze dvou na ostrově žijících lidských komunit ke svému přežití ročně potřebuje osmdesát buvolů, což je tedy dohromady 160 buvolů ročně pro přežití obou lidských komunit.

Už chápete, pane Poláčku?

Ve světle tohoto příkladu si tedy znovu zopakujme, že Aristoteles podle Vašich slov, pane Poláčku, ve svých úvahách o etice stanovuje dva základní předpoklady:

1. základní osobní nastavení, dejme tomu "habitus poctivosti";

2. odpovídající míru inteligence, schopnosti adekvátně posoudit danou (eticky konfliktní) situaci.

Zkusme tedy nějak poradit té „Komunitě dobrých lidí“ nebo třeba tomu „Kmeni zlých“, zkusme jim poradit jak se zbavit svých vlastních předpojatostí, které blokují a deformují onen "habitus poctivosti" a schopnost užívat adekvátně vlastního ducha.

Dokud taková rada nezazní, budu nadále tvrdit, že není možno rozhodnout, kdo má (větší) „pravdu“. Ano, ta rada už zazněla: problém těch dvou komunit na ostrově (problém „uzavřeného ekosystému Západu“ a posléze uzavřeného ekosystému zeměkoule) se pokusil vyřešit liberalismus.

Ekonomický liberalismus ten problém řešil nutností „zvítězit nad přírodou“ [domestikace a posléze velkochovy hospodářských zvířat, nalezení jiných zdrojů potravy a energie, zlepšování lékařské péče jako prostředku přežití člověka v jiných podmínkách...], to znamená, že ekonomický liberalismus ten problém chtěl vyřešit nutností být svobodný od „závislosti člověka na buvolech“ – nutností být svobodný od přírody – od závislosti člověka na přírodě.

No a ten více ideově ukotvený liberalismus zase problém těch dvou kmenů (komunit či organizačních jednotek) na uzavřeném ostrově řešil tím, že abstrahoval samotné naše „zájmy“ od vlastního „dobra“ a od cizího „zla“, uvědomil si tedy, že protichůdné zájmy jednotlivých lidských skupin „na lovu buvolů“ nejsou „dobro“ a „zlo“, přiznal si, že zájmy jednotlivých „Komunit dobrých lidí“ mohou jít proti sobě ze samotné podstaty toho problému a přírodní reality – pochopil, že s tímto poznaným vědomím rozdílných zájmů v přirozeném konkurenčním prostředí přírody není nutno považovat tu cizí komunitu za Kmen zlých.

Na základě tohoto úžasného poznání pak znovuobjevil demokracii, jejímž cílem není „definovat dobro a žít podle něj“ [to je cílem náboženství nebo ideologie, kterými jsou ty lidské skupiny charakterizovány a rozlišeny], skromným cílem té znovuobjevené demokracie je totiž pouze ono samotné nenásilné soužití ve společnosti, kde zcela přirozeně existují různé zájmy [lidé, sdružení kolem různých náboženských směrů a ideologií] – cílem té znovuobjevené demokracie je prostě jen nenásilné pokojné střídání u moci. Nezdá se vám to snad (při pohledu na východ a na jih) jako dost velké dobro? Stále toužíte určovat sobě i ostatním co je dobro, co znamená „žít správně“ bít se o to s nimi do krve, „převychovávat“ a zabíjet ty, kteří si o tom myslí něco jiného než vy?

Ostrov si v předchozí úvaze můžete nahradit libovolným uzavřeným ekosystémem – vposledku třeba naší planetou, buvola si zase můžete nahradit nějakým jiným zdrojem – ovšem zdrojem nezbytně nutným pro přežití člověka...

Představme si, pane Kolaříku, hypotetický příklad, představme si, že by Piráti sestavili vládu samostatně, nebo třeba ještě v koalici se Zelenými. Otázka (té nepolitické politiky a liberalismu) zní:

Považovali by v takovém případě Piráti a Zelení tu v demokracii nutnou opozici proti své vládě za „morálně zkažené zlo“, nebo za legitimní zastoupení zájmu jiné společenské skupiny, do které voliči Pirátů a Zelených nespadají?

Co třeba ten jejich slavný předvolební „vězeňský autobus“? Není toto delegitimizace opozice?

JP
April 21, 2023 v 9.56

Pane Nusharte, musím přiznat že logika Vaší argumentace dalece přesahuje možnosti mého chápání. V prvé řadě neuvěřitelným způsobem mícháte dvě zcela rozdílné kategorie: liberalismus a zemědělství.

Ale budiž, zůstaňme u Vašeho příkladu. Ale ten by pak - pokud bychom skutečně měli hodnotit smysl a přínos liberalismu, respektive liberální demokracie, musel mít tuto podobu:

z obou těchto kmenů jeden je ochoten redukovat vybíjení buvolů pro zbytné účely (například pro výrobu luxusních dámských kabelek); zatímco druhý kmen k tomuto sebeomezení ochoten není. A odvolává se přitom na princip liberalismu: dělej vše co je v tvém vlastním zájmu.

Podle Vaší logiky by ovšem nikterak nebylo možné jeden z těchto kmenů označit za "dobrý" a druhý za "zlý"; neboť každý prostě jedná jak sám uzná za vhodné. To jediné co podle Vás je spravedlivé žádat, aby se oba kmeny pravidelně střídaly u moci.

Což pak znamená, že v konečném důsledku sice všichni zemřou hlady; ale za polovinu delší čas, nežli kdyby se nestřídaly, to jest kdyby byl u moci pouze onen kmen vybíjející buvoly bez ohledu na všechno ostatní.

Zákaz kabelek, pane Poláčku, přežití těch dvou komunit neumožní, protože „úplně vše, co potřebují ke svému životu, dělají z buvolů“, takže ta populace buvolů na ostrově nemůže být v rovnováze se „spotřebou buvolů“ obou těchto komunit.

+ Další komentáře