Visegrádské uskupení, sestávající z Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky, ztratilo už před nějakou dobou svůj význam. Jeho původní hlavní smysl, který spočíval ve společné spolupráci zemí V4 v přístupových jednáních do Evropské unie a Severoatlantické aliance, byl naplněn vstupem těchto zemí do obou organizací.

Skupina V4 tím ale nezanikla, snažila se přetvořit v regionální společenství, jehož země by mohly lépe uplatňovat svůj vliv zejména v EU. Jenže tento cíl se ne zcela podařilo uskutečnit. Už proto, že visegrádské země byly schopné nacházet společnou řeč jen občas.

Příčinou byly poměrně velké rozdíly v jejich politickém fungování. Nejenže všechny čtyři země praktikovaly značně zideologizovanou vnitřní politiku, která se částečně přenášela i na regionální úroveň, ale hlavně se Maďarsko a Polsko postupně začaly odchylovat od principů právního státu i některých principů liberální demokracie.

Když už čtyři země společnou řeč našly, bylo to stále více především v přístupu k tématům, v nichž se vyjevovaly jejich postkomunistické předsudky, nedostatek tolerance a malá schopnost spolupracovat na solidární bázi se zbytkem EU. Zejména jejich společný postoj k migraci po vypuknutí migrační krize v roce 2015 dal v západní Evropě vzniknout obrazu V4 coby nekooperativního, v podstatě „reakcionářského“ uskupení.

Když EU zahájila s Maďarskem a Polskem v několika instancích řízení kvůli porušování principů právního státu, a v případě Maďarska vyjadřovala i obavy z neliberálních či přímo autoritářských tendencí vlád Viktora Orbána, Polsko, vedené konzervativně-populistickou vládou Jaroslawa Kaczynského, jej hájilo. Otevřeně slibovalo, že případné sankce proti Maďarsku zablokuje, musejí totiž být schváleny Evropskou radou jednomyslně.

Slovensko a Česká republika zůstaly spíše ve vleku obou zmíněných zemí, čímž si na mezinárodní scéně škodily. Pokračující účast ve stále méně funkčním uskupení vysvětlovaly jejich vlády tak, že visegrádské uskupení zůstává důležité nejen jako konzultační platforma, ale umožňuje těsnější spolupráci mezi čtyřmi zeměmi v oblasti kultury a otázkách regionální infrastruktury a bezpečnosti.

Po ruské invazi na Ukrajině se ale ukázalo, že i souhra v otázkách bezpečnosti je jen iluze. Pokud fungovala, byla to v lepším případě spolupráce Slovenska a České republiky s Polskem, zatímco Maďarsko se stalo — v logice svého předchozího politického vývoje — trojským koněm Ruska v Evropské unii.

Co nyní s V4

Někteří čeští vládní politici, zejména z Občanské demokratické strany, tvrdí, že v Maďarsku se nic tak hrozného neděje, a EU prý nemá právo zasahovat do vnitřních záležitostí členských zemí.

Pokud ale nemá do vnitřních záležitostí zemí, které se zavázaly k jistému způsobu chování už vstupem do EU, zasahovat Brusel, mohl by si leckdo myslet, že se tedy jisté konstruktivní kritiky zhostí alespoň nejbližší spojenci Maďarska v rámci V4; že tedy země s údajně nadstandardními vztahy mezi sebou povedou otevřenou debatu o výtkách, které má Brusel vůči Polsku a zejména Maďarsku.

Nebo že v současné situaci, kdy Maďarsko jedná jako pátá kolona Ruska v EU, budou na schůzkách představitelů V4 ostatní tři země rezolutně od Maďarska požadovat korekci jeho chování.

Jenže ničeho takového nejsme svědky. Děje-li se tak za scénou, pak z takových jednání nejsou žádné výstupy, takže ostatní členské země se zbytku EU dál jeví jako komplicové Maďarska než jeho „konstruktivně-kritičtí“ spojenci.

Nejnověji Maďarsko naznačuje, že může mít problémy se schválením členství Finska a Švédska v NATO, protože obě země prý otevřeně kritizují situaci v Maďarsku na poli lidských práv a stavu demokracie. To je naprosto nehorázné vydírání, které následuje po maďarském vydírání EU v otázce přijímání sankcí proti Rusku.

A co na to regionální spojenci Maďarska? Nic. Česká vláda mlčí, připravují se další summity V4. Těžko ještě potřebujeme nějaký další důkaz o tom, jak nefunkční visegrádské uskupení je. A jak jsou řeči o nadstandardní regionální spolupráci a blízkém spojenectví pokrytecké.

Na scéně Pavel

Je dobře, že nově zvolený prezident Petr Pavel i po svém nástupu do funkce zopakoval svoje kritické výhrady nejen k fungování, ale vlastně k existenci visegrádské skupiny v její současné podobě. Otevřeně říká, že hlavním smyslem V4 byla koordinace aktivit čtyř zemí při vstupu do EU a NATO.

Od té doby je V4 často jen prázdnou slupkou. Podle Pavla byla setkání visegrádské skupiny, která pomáhal ještě v roli vysoce postaveného vojenského činitele připravovat, „těžké naplnit obsahem“.

Coby expert na bezpečnostní politiku Pavel jasně vidí, že není možné předstírat, že V4 normálně funguje v situaci, kdy Maďarsko otevřeně kolaboruje s Ruskem proti zbytku EU a NATO. Ale kritický je i k vnitřní politické situaci v Maďarsku, protože projevující se autoritářské tendence Viktora Orbána činí fungování V4 stále obtížnějším.

Podle Pavla možná není nutné visegrádskou skupinu rovnou rozpouštět, může dál fungovat jako konzultační fórum, ale nový český prezident je evidentně skeptický k hlubší visegrádské spolupráci. Zasazuje se spíše o přesun těžiště regionální spolupráce směrem k zemím, jako je Rakousko nebo Slovinsko.

Vláda by měla prezidentovi naslouchat. Z další spolupráce v rámci V4 toho Česká republika moc nevytěží, spíše jí bude škodit.

Polsko je sice terčem kritiky EU kvůli porušování principů právního státu, ale je alespoň evropským tahounem pomoci Ukrajině ve válce s Ruskem a v tomto ohledu představuje i silného spojence České republiky. Nadto v Polsku také existuje naděje na změnu vnitřních politických poměrů po podzimních volbách. Oproti tomu je maďarská demokracie na mnoho let zásadně ochromená.

Česká republika má po svém úspěšném předsednictví Radě Evropské unie šanci se od V4 odklonit a hledat principiální spojence — stejně jako během předsednictví — v západní Evropě. Spolupráce vlády s Pavlem v této změně orientace české politiky by mohla sehrát zásadní roli.

Jedním ze zásadních témat společného jednání nejvyšších ústavních činitelů o směřování zahraniční politiky by měla tedy být i otázka, jak má Česká republika pokračovat ve vztahu k Visegrádu. A obecněji otázka o české roli v Evropské unii.

Ta by rozhodně neměla spočívat v tom, co naznačil na konci českého předsednictví premiér Petr Fiala — tedy ve snahách o vytvoření „eurorealistické“ osy Řím—Praha—Varšava. Česká republika má i ve světle svého úspěšného předsednictví, během něhož přišla s celou řadou konstruktivních návrhů a naučila se na evropské úrovni vyjednávat, na víc než jen nahradit visegrádské „okopávání kotníků“ Bruselu těsnější spoluprací se zeměmi, v nichž vládnou nacionalističtí populisté.