↗

O tom, co jsou naši maďarští a polští spojenci zač, má západoveropská občanská společnost dávno jasno. Snímek z karnevalu v Kolíně nad Rýnem, únor 2017. Foto Patrik Stollarz, AFP

Pro českou zahraniční politiku se stává stále větším dilematem otázka, jak moc se angažovat v různých formách regionální spolupráce. Důvodem je nejen zhoršující se stav demokracie a právního státu v Maďarsku a Polsku, ale také skutečnost, že Polsko coby dominantní regionální mocnost sleduje pod vládou strany Právo a spravedlnost vlastní cíle, které nejsou vždy kompatibilní s ostatními členy regionálních uskupení ve střední Evropě.

Nejviditelnější regionální uskupení, Visegrádská čtyřka, jehož členy jsou Česká republika, Polsko, Maďarsko a Slovensko, je politickým vývojem v Polsku a Maďarsku v poslední době stále více paralyzované. Polsko čelí několika řízením s Evropskou komisí pro porušování principů právní státu kvůli útokům na nezávislost justice. A nejnověji se vůči němu vede také řízení kvůli zákonu, který zřizuje komisi posuzující ruský vliv v zemi v letech 2007 až 2022. Kritici zákona v něm vidí nástroj k vyřazení některých postav současné opozice z nadcházejících voleb.

Maďarsko čelí kromě řízení kvůli porušování principů prvního státu a útokům na sexuální menšiny také kritice kvůli svým postojům k ruské agresi na Ukrajině, včetně snah vydírat zbytek Evropské unie při schvalování sankcí proti Rusku. To z Maďarska činí cosi jako pátou kolonu Ruska v Evropské unii.

Visegrádská skupina si vysloužila ostrou kritiku v západní Evropě už v roce 2015, když její členské země odmítaly různé iniciativy EU v řešení migrační krize. Od té doby se zejména v Polsku a Maďarsku zintenzivnily i útoky na některé principy právního státu. Maďarský premiér Viktor Orbán zpochybňuje i samu liberální demokracii.

Česká republika a Slovensko se zatím k problematickému vývoji v obou dalších zemích V4 otevřeně nepostavily. Někteří čeští politici občas zaujmou kritický postoj k vývoji v Maďarsku, ale celkově se česká zahraniční politika tváří, jako by se v Polsku a Maďarsku nedělo nic výjimečného.

Dál se konají summity premiérů i prezidentů V4, na nichž se hovoří o další spolupráci, ač každému, kdo sleduje vývoj v jednotlivých zemích V4, musí být jasné, že hledat společnou řeč je stále složitější. Nad vývojem v Polsku je poněkud snadnější přivírat oči než nad vývojem v Maďarsku, protože Polsko hraje významnou roli ve vojenské a další pomoci Ukrajině. Nicméně mlčení českých politiků nad tím, co se děje v obou zemích, kazí obraz naší země coby jediného člena V4, který momentálně nemá problémy s demokracií a nedávno se dobře zhostil předsednictví Evropské unie.

Navíc takové mlčení do jisté míry v očích části české veřejnosti legitimizuje antidemokratickou politiku v podání Orbána nebo Jarosława Kaczyńského, kterou se v poslední době inspiroval lídr nejsilnějšího opozičního hnutí a bývalý premiér Andrej Babiš. Česká vláda tak možná i svým opatrnickým postojem k tomu, co se děje v Polsku a Maďarsku, umetá Babišovi cestu zpět k moci.

Aby to toho nebylo dost, Visegrádská skupina se může stát uskupením ještě problematičtějším, než je, pokud na Slovensku zvítězí v podzimních volbách politické síly, které se zjevně inspirovaly orbánovskou politikou. Řeč je o Smeru Roberta Fica, který se výrazně posunul k nacionálnímu populismu, a to v extrémní podobě, když zpochybňuje i západní pomoc Ukrajině. Pokud by Fico zformoval koalici s podobnými uskupeními, či dokonce se slovenskými fašisty, může se Česká republika rázem stát jedinou zemí V4, která ještě má víceméně bezproblémový demokratický systém.

Nelze samozřejmě vyloučit, že v Polsku zvítězí v podzimních volbách současná opozice, což by rovnováhu sil ve Visegrádské čtyřce mohlo výrazně změnit ve prospěch demokratických sil. Jenže vláda strany Právo a spravedlnost dělá vše pro to, aby si udržela moc. Včetně přijetí již zmíněného zákona pro posuzování ruského vlivu v zemi v letech 2007 až 2022, kterému se v Polsku přezdívá Lex Tusk, protože jeho hlavním cílem je vyřadit z voleb nejsilnějšího opozičního politika.

Další formy regionální spolupráce

Na problémy ve Visegrádské skupině může česká zahraniční politika reagovat různými způsoby. Aniž by chtěla ohrozit samu existenci V4, může ji kupříkladu visegrádskou spolupráci začít upozaďovat tak, že začne klást větší důraz na jiné formy regionální spolupráce.

Potíž s takovou případnou strategií spočívá v tom, že i ve všech ostatních regionálních uskupeních hrají významnou roli momentálně problematické Polsko a Maďarsko. Coby zakladatelská země hraje Polsko významnou roli v projektu nazývaném Trojmoří, jehož se účastní celkově dvanáct států ležících mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem: Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko a Rumunsko.

Projekt Trojmoří navazuje na meziválečný projekt polského premiéra Józefa Piłsudského, který chtěl v podobě projektu nazvaného Mezimoří vytvořit cosi jako středoevropskou federaci — pod vedením Polska. Není náhoda, že projekt — pod jménem Trojmoří — oprášila konzervativně-populistická vláda Práva a spravedlnosti.

Zakládající setkání se konalo v roce 2016. Toho druhého se účastnil v roce 2017 ve Varšavě americký prezident Donald Trump, který viděl jeho vznik jako příležitost vrazit klín do Evropské unie. Kromě Rakouska se projektu účastní všech jedenáct postkomunistických států Evropské unie.

Stejně jako v meziválečném projektu Mezimoří chce Polsko hrát ústřední roli i v projektu Trojmoří. Vzhledem k současné politické situaci v Polsku je to podobný problém jako jeho silný vliv ve Visegrádské čtyřce. Možná i proto zatím současná česká vláda odkládá svůj příspěvek do společného investičního fondu Trojmoří. Do toho zatím nepřispělo ani Slovensko a Rakousko.

Ve střední Evropě existují i další formáty regionální spolupráce, ale některé, jako je Bukurešťská devítka nebo Středoevropská pětka, jsou zatím chápany spíše jen jako produkty nedávných krizí, zejména epidemie covidu-19 a ruské agrese na Ukrajině. Bukurešťská devítka je složena jen z postkomunistických zemí, a Polsko i Maďarsko jsou jejími členy, takže jako alternativní projekt, v němž by figurovaly země bez problémů s demokracií, není pro českou zahraniční politiku řešením.

Zatím spíše jen neformální uskupení C5 má sice ve svých řadách „západní“ Rakousko, ale také problematické Maďarsko; dalšími členy jsou Česká republika, Slovensko, Slovinsko. Kdyby Maďarsko problémy s demokracií nemělo, jednalo by se přitom asi o nejvíce organické regionální uskupení, protože je složené ze zemí s dlouhou společnou historií, neboť všechny byly součástí habsburské monarchie.

Jistou alternativou by mohl být takzvaný Slavkovský formát — volné uskupení, kam patří Česká republika, Slovensko a Rakousko. Ten vznikl v roce 2015 poté, co se ukázalo, že není reálná integrace Rakouska do V4, o níž se uvažovalo. Jenže i tato malá skupina může mít brzy problémy, pokud na Slovensku stane v čele vlády Robert Fico a začne uskutečňovat to, co nyní slibuje.

Otázkou tedy je, zda by se Česká republika neměla více orientovat na viditelnou spolupráci se západními demokraciemi. To, že na čas upozadila Visegrád během svého předsednictví Evropské unie, jí výrazně pomohlo. Obraz země, která jako jediná má v postkomunistické střední Evropě momentálně fungující demokracii, jen těžko uhájíme, pokud se opět začneme orientovat na spolupráci se zeměmi, které oklešťují vlastní demokracii a v Evropě jsou tak terčem soustavné kritiky.