Visegrádské uskupení tvořené Českou republikou, Slovenskem, Polskem a Maďarskem se po volbách na Slovensku a v Polsku téměř jistě změní. Po několik let vedla regionálním spolkem stále výraznější dělicí čára mezi Polskem a Maďarskem na jedné straně, které měly kvůli porušování pravidel právního státu a liberální demokracie problémy s Evropskou komisí, a s Bruselem relativně dobře vycházejícími nástupnickými státy bývalého Československa.

Příkop mezi evropskými „potížisty“ a Českou republikou se Slovenskem se prohloubil v posledních měsících poté, co se Polsko a Maďarsko rozhodly paralyzovat jednání summitů Evropské rady, když Evropská unie schválila kvalifikovanou většinu novou azylovou a migrační politiku. Česká vláda, která během předsednictví České republiky v EU v minulém roce, přispěla k finalizaci reformy, jednání obou zemí otevřeně kritizovala.

Ruský vojenský útok na Ukrajinu pak ve Visegrádské čtyřce vytvořil ještě další dělicí linii: mezi Maďarskem, které se začalo chovat jako pátá kolona Moskvy v EU, a se Západem solidárním zbytkem skupiny.

Ani kritické postoje Polska k Maďarsku v této otázce ale neukončily spolupráci obou zemí v otázce společného postupu pro případným sankcím EK kvůli porušování principů právního státu v obou zemích. Dále mezi nimi platila nepsaná dohoda, že by v případě snah EK zbavit druhou z obou zemí hlasovacích práv podle článku 7 evropských smluv, oba státy využily svého práva veta k zablokování takového trestu.

Volby na Slovensku

Výsledky voleb na Slovensku a v Polsku výše zmíněné dělení sil v rámci Visegrádské skupiny změní. Na Slovensku vyhrálo hnutí Smer bývalého premiéra Roberta Fica, který během volební kampaně sliboval utužení boje s migrací a utlumení pomoci Ukrajině. Zastával otevřeně i proruské postoje. A také se vymezoval vůči Spojeným státům, EU a NATO. Nejvýraznějším mottem jeho volební kampaně bylo volání po suverenitě Slovenska.

Tón Ficovy kampaně dost připomínal to, co v sousedním Maďarsku hlásá Viktor Orbán. I proto se ještě před volbami začalo mluvit o možné „orbanizaci“ Slovenska, pokud Smer bude sestavovat vládu, což se nakonec i stalo.

Zda ale Fico začne to, co sliboval v kampani, opravdu uskutečňovat, bude záležet na několika faktorech. Jedním bude politika koaličního partnera, strany Hlas, jejíž akcenty v zahraniční politice jsou odlišné. Pokud by Fico chtěl kráčet ve stopách proruské politiky Orbána, může tak u Hlasu narazit.

Je také otázkou, do jaké míry Fico jen využil radikální rétoriku, aby dosáhl vítězství, přičemž jeho reálná politika bude umírněnější. Už proto, že na rozdíl od Orbána nebude jasně ovládat slovenskou politickou scénu, a bude tedy muset hledat kompromisy.

Fico je navíc politický pragmatik, který se nejspíš nebude chtít dostat do tak otevřeného konfliktu s Bruselem jako Orbán. Je sice možné, že Slovensko pod jeho vedením zaujme kritičtější postoje k chystané evropské migrační reformě, je však otázkou, zda Ficova vláda bude chtít riskovat, že se dostane do střetu se zbytkem EU.

To samé platí o případných útocích na liberální demokracii a právní stát, jichž jsme byli svědky v Polsku a Maďarsku. Fico nejenže nemá dostatečně dominantní postavení na domácí půdě, aby se případně mohl pokusit něco takového uskutečňovat, nebude ale také zřejmě chtít ve světle finančních sankcí EK vůči Maďarsku a Polsku riskovat, že by Slovensko přišlo o část evropských peněz.

Nicméně i tak je jasné, že se tón slovenské politiky změní. Zejména ve vztahu k válce na Ukrajině se může slovenský postoj občas více podobat tomu maďarskému než českému či polskému. Celkově bude slovenská politika zřejmě méně vstřícná ke spolupráci se spojenci v rámci EU a NATO.

Volby v Polsku

Vedle toho vývoj v Polsku může být po parlamentních volbách přesně opačný. Povolební situace má potenciál zásadně přesměrovat polskou domácí i zahraniční politiku tak, že bude celkově mnohem více proevropská.

Vznikne-li koaliční vláda stran, jež stály v opozici vůči nacionálně konzervativní straně Právo a spravedlnost, a bude-li vedena Občanskou koalicí v čele s Donaldem Tuskem, dají se očekávat nejen snahy změnit politiku Polska v oblasti respektování principů právního státu, ale také přehodnocení zatvrzelého odmítání evropské migrační a azylové reformy.

Polsko by se tak zařadilo po bok České republiky, přičemž taková změna politiky největší země V4 by nepochybně zásadně změnila i poměry uvnitř tohoto regionálního uskupení. O Visegrádu se v poslední době stále více mluvilo nikoliv jako o „čtyřce“, ale jako o dvou dvojblocích, kde na jedné straně stojí nástupnické státy Československa a na druhé Polsko s Maďarskem.

Rozdělení V4 do dvou bloků může po přelomových polských volbách paradoxně vydržet, může se však změnit obsazení: na jedné straně Polsko a Česká republika, na straně druhé Maďarsko a Slovensko. Popřípadě, pokud by se Ficova vláda nakonec nevydala na cestu „orbanizace“ Slovenska, kterou Fico fakticky hrozil, může se V4 rozdělit na tři země razící proevropskou politiku a Maďarsko.

Maďarsku tak po polských volbách reálně hrozí, že by se ochota Polska krýt mu záda ve sporech s EU mohla zásadně propadnout. Pokud by se EK rozhodla navrhnout suspendování hlasovacích práv Maďarska, Orbán už nebude mít záruku, že by Polsko takový krok vetovalo. Otázkou ovšem zůstává, jak by se s novou vládou v čele zachovalo Slovensko.

Zcela jisté je, že se Visegrádská skupina změní. Polsko je středně velkou evropskou mocností, a bude-li razit proevropskou politiku, jak se dá od vlády bývalého evropského prezidenta Tuska čekat, zásadně se změní celkový tón politiky V4.

Změny v polské politice by mohla využít i Česká republika. Největší úkol v tomto směru leží před nejsilnější českou vládní stranou, ODS, která v Evropském parlamentu zasedá v euroskeptické frakci Evropští konzervativci a reformisté s nyní poraženou PiS.

PiS se bude nejspíš snažit proevropský obrat Polska brzdit. Pokud jí v tom bude ODS krýt záda, promarní Česká republika šanci dokonat změnu svého obrazu ze země, která se nedokázala — i kvůli dosavadní politice V4 — plně zařadit do evropského mainstreamu, v zemi, která ve střední Evropě může spolu s Polskem být tahounem evropské integrace.