Ač bylo sčítání hlasů českou optikou vnímáno jako velmi pomalé, oficiální výsledky polských voleb jsou zde. Odhady exit pollů a konečný výsledek byl pro mnohé obrovským a zdaleka ne jediným překvapením v těchto volbách. Dá se říci, že v Polsku pravděpodobně skončila epocha osmi let populistické vlády Práva a spravedlnosti (PiS), což samozřejmě neznamená, že vítězství opozice bude automaticky znamenat šťastnou a pohodovou budoucnost.

Polsko totiž čelí mnoha problémům. Nejen politickým, ale i společenským a ekonomickým. Než ale začnu tyto problémy analyzovat, podívejme se na největší překvapení samotných voleb.

Tím překvapením je výsledek takzvané demokratické opozice a Pyrrhovo vítězství dosud vládnoucí strany PiS. Předvolební průzkumy ukazovaly, že PiS nebude mít v Sejmu většinu a bude muset hledat nějaké koaliční partnery. Teď je ale jisté, že PiSu nepomůže ani teoretická koalice s krajně pravicovou Konfederací, která měla podle průzkumů ještě v červnu skoro patnáctiprocentní podporu, ale v říjnových volbách dosáhla pouze něco přes sedm procent.

Volební štáb PiS se úplně přepočítal — i přesto, že vládní tábor měl podporu skoro 8 milionů Poláků (tedy přes 35 % hlasů) a ovládal veřejnoprávní média, která se fakticky stala jeho propagandistickým nástrojem, politikům PiS se zopakovat úspěšný výsledek z roku 2019 nepodařilo.

Čím si to vysvětlit? Příčin je více. Jednou z mnoha je arogance. Vláda, která řídila stát po dobu posledních osmi let, si prostě myslela, že si může dovolit cokoliv a lidé jí to nespočítají. Spočítali, a velmi tvrdě. A tady je další důvod letošního neúspěchu PiS, konkrétně mobilizace voličů a únava lidí z kulturních válek a trapné stranické propagandy.

Polská demografie a společenský vývoj se pro dosavadní vládu ukázaly jako nesmírně nevýhodné: na jedné straně PiS přišlo o své tradiční voliče, tedy starší obyvatelstvo, a mladší voliči se většinou s politikou strany Jarosława Kaczyńského vůbec neztotožňují. Zdá se, že právě mobilizace mladých voličů se pro PiS stala hřebíčkem do rakve.

Mladá a střední generace Poláků je totiž pokrokovější, než si lidé v České republice jsou vůbec ochotni připustit. A tyto generace měly Kaczyńského, lidově řečeno, už plné zuby — Kaczyński je vnímán většinou voličů stejně jako katolická církev: jako zaostalý dinosaurus, který se neumí přizpůsobit nové době a podmínkám. Zákaz potratů z roku 2020 pobouřil společnost natolik, že se to církvi a vládě nakonec vymstilo. Politika PiS, která měla obnovit „tradiční hodnoty“ a propagovat víru a vlastenectví, měla přesně opačný účinek.

„Kapitalisti sami nám prodají provaz, na kterém je my pověsíme,“ měl údajně říct Lenin. Dá se říci, že Jarosław Kaczyński nikomu nemusel provaz prodávat, on si politickou sebevraždu připravil sám. Možná tedy není předseda PiS tak výborný stratég a politický hráč, jak se o něm uvažovalo v minulosti. Kaczyński totiž nebyl s to dobře diagnostikovat současný stav polské společnosti a všechno vsadil na mobilizaci radikálního jádra podporovatelů PiS a na další vyostření společensko-politické polarizace.

O Polsku se často po masarykovsku říká, že je to „malé Rusko“ nebo že Poláci jsou Rusové, co si o sobě myslí, že jsou Francouzi. Průměrný Polák se ale od běžného ruského občana zásadně liší, a to především respektem ke svobodě a schopností vzbouřit se. A jelikož otevřeně populistická vláda udělala pár nepopulárních rozhodnutí, a ještě u toho byla arogantní, není divu, že narazila.

V roce 1989 do Polska dorazil nejen kapitalismus, ale také globalizace, která zesílila po vstupu Polska do EU. Poláci cestovali na západ Evropy nejenom za výdělkem, ale i proto, aby se vzdělávali, navazovali obchodní kontakty, získávali ekonomický know-how. To, že si nyní zvolili proevropskou opozici, proto vlastně nemá být žádným velkým překvapením.