Byl jsem velmi překvapen tím, jak obrovský zájem kritiků i diváků vzbudil v České republice polský seriál 1670 — o fenoménu této série a současné polské kinematografie psal třeba týdeník Respekt.

Překvapením rozhodně je, že 1670 umí rozesmát české diváky, ačkoli se občas jedná o hermetickou satiru na současnou polskou společnost, která vyžaduje aspoň základní znalost polských dějin. Vypovídá to hlavně o tom, že máme co do činění s velice zdařilým, kvalitním a univerzálním seriálem, který není v rámci dnešního polského umění výjimkou.

Příběh šlechtice Jana Pawła Adamczewského, majitele vesnice Adamczycha, který se chce stát „nejslavnějším Janem Pavlem v dějinách Polska“, není přitom historický seriál — je to jakási kostýmová variace na současný společenský život v Polsku a na vztah dnešních Poláků k vlastním dějinám. Obraz šlechtického Polska v seriálu 1670 představuje zároveň jakousi antitezi klasické tvorby Henryka Sienkiewicze: polský šlechtic tu není národním hrdinou, ale megalomanským idiotem.

Seriál 1670 připomíná spíše americký a britský The Office, tentokrát ve fiktivním prostředí 17. století. Proto v tomto seriálu uvidíme „pochod pride“ pořádaný vesnickými nevolníky, parodii na smartphony nebo narazíme na odkazy na ekologický aktivismus.

Hnací silou 1670 není pouze důvtipný scénář, ale také profesionální kamera, scénografie a špičkové herecké výkony jak starších, významných polských herců Bartłomieje Topy a Katarzyny Hermanové, tak i téměř úplných nováčků Kiryła Pietruczuka a Martyny Byczkowské.

Lidové dějiny

I když 1670 není striktně historickou produkcí, je do jisté míry součástí fenoménu polské historiografie a kultury. V devatenáctém století vypukla na polském území takzvaná „sedlákománie“ (polsky „chłopomania“): jednalo se o fascinaci vyšších vrstev společnosti životem a kulturou vesničanů.

V dnešním Polsku můžeme pozorovat jakýsi návrat tohoto jevu — jednou z nejčtenějších polských knih loňského roku byla reportáž Selky Joanny Kuciel-Frydryszakové a polským oscarovým kandidátem se stal snímek Jagna, adaptace slavného románu Sedláci nobelisty Władysława Reymonta.

Prestižní cenu Złote Lwy za rok 2023 obdržel film Kos — postmodernistický, téměř tarantinovský příběh o Tadeuszi Kościuszkovi, vůdci lidového povstání z osmnáctého století. Podobných knih a filmů bylo v posledních letech více.

Určitou změnu vidíme i v polském intelektuálním životě. V roce 2011 sociolog Jan Sowa publikoval knihu Fantomové tělo krále a o devět let později vyšla kniha Lidové dějiny Polska od historika Adama Leszczyńského — obě díla pojednávají o dějinách polského nevolnictví a sociálních nerovností.

Dá se říci, že v dnešním Polsku panuje určitý trend revizionistické a kritické interpretace vlastních dějin, což se týká i kultury, respektive popkultury. Řekl bych, že Poláci jsou obecně sebekritičtější a méně kompromisní než Češi, a to obzvlášť v uměleckých a intelektuálních kruzích. Společenská realita není jako fotografie, ale právě jako film — mění se v čase, takže dnešní Polák má skutečně pramálo společného s Polákem osmdesátých nebo devadesátých let dvacátého století.

Netflix a polský případ

Nejčastější zní odpověď na otázku, proč Netflix otevřel v Polsku pobočku a točí tam spoustu filmů a seriálů, že je to způsobeno velikostí trhu. Je to do jisté míry pravda, nicméně mám pocit, že se jedná o mnohem širší fenomén.

Kvalitní polské seriály poslední doby vznikaly i před příchodem Netflixu, třeba pro HBO nebo Canal+. Poláci investovali nejenom do infrastruktury a služeb, ale také do kultury a umění, a výsledky jsou zřejmé. V Polsku máme řadu ambiciózních a talentovaných scenáristů, režisérů a herců mladé a střední generace, kteří mají velmi zajímavé nápady a účastní se velkých projektů.

Není tomu přece tak, že šéfové Netflixu přicházejí k polským tvůrcům s hotovými scénáři a náměty — funguje to přesně naopak. Poptávka po moderních, zajímavých příbězích je v Polsku velká, což souvisí s hodnotovými změnami ve společnosti. Pokud oficiální polský diskurz posledních desetiletí podporoval hlavně konzervativní narativ, není divu, že si velká část společnosti — obzvlášť ta mladší — vytvořila jakési „protilátky“.

V případě 1670 a dalších polských netflixových produkcí se nejednalo o nějaký skandál nebo pobouření. Značná část polské vysoké kultury a intelektuálního života byla odjakživa orientovaná spíše liberálně a levicově a měla velmi kritický potenciál.

Kdyby se polský kulturní život točil pouze kolem katolicismu a nacionalismu, byl by velmi nudný a úmorný, a tím pádem pro velkou část společnosti nezajímavý. Polsko je do jisté míry „malá Amerika“ — společenská struktura je tam poměrně pestrá a najdete v ní jak náboženské fanatiky, tak i velmi progresivní liberály a levičáky. Asi není divu, že Netflix točí své seriály právě v Polsku.

Seriály jako 1670 ukazují, že Poláci — navzdory stereotypům — mají k vlastním dějinám a současnému životu určitý odstup a dokážou natočit postmoderní a zábavný snímek, ve kterém „pálí do vlastních řad“ a chytře zpracovávají aktuální společenské problémy. Protože pro mladou generaci Poláků témata jako sexualita, nerovnosti, feminismus nebo temné stránky dějin žádným tabu opravdu nejsou.