↗

Jedinými skutečně masovými protesty v posledních letech byly demonstrace proti zpřísnění potratového práva v letech 2020 až 2021, které však trvaly pouze týdny a neměly nakonec na polskou legislativu žádný dopad. Foto Wojtek Radwanski, AFP

Když jsem v roce 2020 zhlédl polský film Místnost sebevrahů: Hater Jana Komasy, zdálo se mi, že zápletka a vyznění snímku jsou velmi nadsazené. Film vypráví příběh frustrovaného mladíka, pracovníka PR firmy, která je ve skutečnosti trollí farmou pokoušející se ovlivnit blížící se volby primátora Varšavy. Sociopatický hlavní hrdina udělá cokoli, čím může pomoci svým novým zaměstnavatelům a prospět sám sobě. Pomluvy a nenávist se rozdmýchávané na sociálních sítích vyústí v sérii vražd.

O tři roky později mi připadá, že Komasův film byl prorocký — vzpomeňme vraždu gdaňského primátora Pawła Adamowicze — a celkem zdařile diagnostikoval celkovou náladu, jaká v Polsku vládne nejen v politice a internetovém prostředí, ale i v každodenním životě. K hlavním emocím patří vztek a nedůvěra, převládajícími postoji jsou egoismus a cynismus. Říci přitom, že polská společnost je polarizovaná, zní banálně. Zajímavější je pozorovat projevy této polarizace, která má své kořeny v neoliberální proměně, kterou země procházela už od raných devadesátých let.

Nenaplněné naděje let devadesátých

Někdo by mohl usoudit, že vzhledem k tomu, že posledních osm let v Polsku vládnou národně-konzervativní populisté, mají i podporu většiny Poláků. Realita je ale jiná. Celková podpora pro vládnoucí stranu činí jen asi třetinu všech volebních preferencí, přičemž mnoho voličů Práva a spravedlnosti (PiS) volí stranu z čistě pragmatických důvodů — hlavně kvůli sociálním dávkám — a s nacionalistickým narativem strany nesouhlasí.

Významná je také podpora krajně pravicové strany Konfederace, podivného spojení libertariánů, konzervativců a nacionalistů, které dá se vzdáleně přirovnat k české SPD. Podle posledních průzkumů měla Konfederace přes deset, možná až šestnáct procent podpory, a to převážně mezi mladými a frustrovanými lidmi.

Ani v tomto případě konzervativní a nacionalistická prezentace strany není tím, co láká drtivou většinu jejích voličů. Mladí Poláci chtějí volit Konfederaci, protože nabízí snížení daní, podnikatelskou svobodu, likvidaci sociálních příspěvků a veřejného pojištění: jednoduše slibuje, že se stát nebude míchat do ekonomického života svých občanů.

V českém kontextu se může zdát zvláštní, že voličstvo polské krajní pravice a levicových stran (Razem, Wiosna, SLD) se z hlediska politických názorů příliš neliší. Levici a krajní pravici v Polsku podporují většinou lidé mladší čtyřiceti let, jejichž názory jsou obvykle velmi liberální jak v oblasti společenských hodnot, tak ekonomiky.

Mladá a střední generace Poláků vyrostla v období neoliberální transformace v devadesátých letech minulého a na začátku tohoto století a celý život tak prožila ve stejném politicko-ekonomickém modelu občanského soužití. Přechod od komunistického režimu ke kapitalismu a demokracii byl na jedné straně obrovským úspěchem. Polsko naplno využilo nových podmínek a příležitostí globalizace a troufám si tvrdit, že od momentu vstupu do Evropské unie Polsko udělalo větší civilizační skok než Česká republika za posledních třicet let.

Na druhé straně měla ekonomická transformace navržená někdejším ministrem financí Leszkem Balcerowiczem i své temné stránky. Poláci, kteří se nedokázali nové situaci přizpůsobit, získali dojem, že je stát opouští. Ačkoli se Polsko dramaticky proměňovalo — vznikaly nové dálnice, nádraží, mrakodrapy a nákupní centra —, na život mnoha lidí neměla modernizace žádný vliv. Stali se tak hnací silou populistů z PiS a v roce 2015 mu pomohli vyhrát volby.

↗

Dálniční uzel Gliwice Sośnica byl vybudován na začátku minulé dekády. Foto Mikołaj Welon vel Welones, WmC

Egoistický obrat

Po osmi letech vlády PiS se přitom sociální a ideové propasti ještě více prohloubily. Polská společnost není ovšem jen polarizovaná, ale je především silně atomizovaná — čím dál více lidí žádá, aby je stát a veřejné instituce nechaly na pokoji, a dokonce odmítají pobírat i jakékoli státní příspěvky.

Podle průzkumu agentury CBOS si jen pětina Poláků myslí, že většině lidí lze důvěřovat a až 77 procent respondentů uvedlo, že je v kontaktu s druhými lidmi třeba opatrnosti. Jsou to vskutku šokující výsledky, které ukazují obrovský rozdíl mezi společnostmi západní a středovýchodní Evropy. Polsko má systémový, strukturální problém s nedůvěrou občanů jak na soukromé, tak na institucionální úrovni, jak vyplývá třeba i z výzkumů sociologů Sławomira Sierakowského a Przemysława Sadury v knize Společenství populistů.

Podle hlavní teze knihy existuje v Polsku „cynické voličstvo“, které volí pravicové populisty právě z důvodu svých osobních, čistě materiálních zájmů. Není náhoda, že když vláda PiS destabilizovala soudnictví a převzala veřejnoprávní média, většina Poláků pouze pokrčila rameny — věci jako ústava, ústavní soud a politika vůbec jsou jim na státní i regionální úrovni ukradené.

Jedinými skutečně masovými protesty v posledních letech byly demonstrace proti zpřísnění potratového práva v letech 2020 až 2021, které však trvaly pouze týdny a neměly nakonec na polskou legislativu žádný dopad.

K podobnému závěru dospěl levicový publicista Jakub Dymek, podle kterého máme v Polsku co do činění s takzvaným společenským „egoistickým obratem“. Neoliberální individualismus, absence občanské výchovy a selhání politiků vedly ke skoro nulové důvěře Poláků ve vlastní stát a veřejné instituce. Hroutí se tak mýtus o Polácích jako o národu solidarity a uvědomělém, vlasteneckém až idealistickém společenství. Bohužel, slovo „solidarita“ je v dnešním Polsku prázdným heslem.

Fenomén nedostatku empatie a soudržnosti popsal už v padesátých letech dvacátého století americký sociolog Edward C. Banfield. Hovořil o „amorálním familismu“, přesvědčení, že poctivost a morální chování jsou správné pouze ve vztahu k členům vlastní rodiny a existuje ostrý rozdíl mezi „námi“ a „jimi“ — cizími lidmi. Důsledkem takového přesvědčení je, že člověk může věřit jen sám sobě a nejbližším lidem.

Stejnou logiku je třeba hledat také za přístupem Poláků k válce na Ukrajině. Ačkoli na první pohled polská společnost velmi silně podporuje ukrajinské uprchlíky — průzkum Sierakowského a Sadury odhalil, že Poláci jsou informacemi o válce unavení a také stále častěji obviňují uprchlíky za vlastní neúspěchy a špatnou životní situaci.

Zatím se neblýská na lepší časy

Reportér serveru Seznam Zprávy Filip Harzer před pár lety napsal, že „Poláci milují protesty, jsou to takoví Francouzi střední či východní Evropy, horké hlavy, které se čas od času potřebují projít se světlicí, rachejtlemi a vlajkami, zakřičet si a organizovat se proti něčemu či pro něco.“ Podle mě jde o velké nepochopení. Francouzi si, na rozdíl od Poláků, svými protesty a revolučním vzepětím v posledních více než dvě stě letech vydobyli velmi silný sociální stát a obrovská práva, zatímco Poláci si v posledních několika desítkách let nevybojovali skoro nic.

A ani vybojovat nemohli, protože Polákům ve veřejném prostoru chyběla širší vize — téměř všichni chtěli pouze plout s proudem a žít na úrovni Západu, přičemž však mytický Západ redukovaly pouze na materiální blahobyt a svobodu slova. Poslední dvě století museli Poláci bojovat o vlastní nezávislost a znovuvytvoření polské státnosti. Mezi polskými elitami a občany panovalo přesvědčení, že když bude Polsko zase svobodné, automaticky všechny akutní problémy zmizí.

Polský příběh je hořkosladký. Na jedné straně Polsko prožívá po roce 1989 nepřetržitý hospodářský růst a z jednoho z nejzaostalejších států Evropy stalo se osmou největší ekonomikou kontinentu. Na druhé straně je vidět, že slepý neoliberalismus a hyperindividualismus napáchaly v polské společnosti nesmírné škody, které budou mít následky i příští generace.

Nezájem Poláků o politiku a vlastní stát dobře odrážejí průzkumy: přibližně deset procent respondentů stále neví, koho bude volit, přestože se volby budou konat už 15. října, a potenciální volební účast okolo šedesáti procent by byla experty považována za obrovský úspěch — což je ve srovnání se západními státy naprosto žalostný výsledek.

S velikou pravděpodobností po volbách opět povládne strana Právo a spravedlnost — sestaví menšinovou vládu nebo přijme do vládní koalice zmiňovanou Konfederaci —, což bude znamenat ještě hlubší polarizaci celé společnosti. Polsko uvízlo v pasti nedůvěry a populismu a důsledky této situace mohou být pro celý stát osudné.